Diář má plný na šest let dopředu. Vlastní nový dům s bazénem na předměstí Bratislavy, ale moc se nekoupe. Léta trávívá po hotelích, od New Yorku po Tokio. Letos byl v červenci a v srpnu v Praze. Nedávno tu představil muzikál Atlantida s hity Mira Žbirky. Premiéru jako tradičně neviděl. „Zkusil jsem to jednou, ale museli mě vyvést. Bál jsem se infarktu, jak jsem byl ze všeho nervózní,“ shrnuje.

Spočítáte, kolikátým v pořadí vašich muzikálů je Atlantida?

Myslíte z toho, co jsem režíroval? Anebo napsal? Asi nebudu přesný, nemám krátkodobou paměť. Muzikály režíruji od 23 let, je mi 44. V průměru udělám kus ročně, někdy dva. K tomu přidejte balet, další představení. Jisté je jediné: Atlantida je čtvrtým muzikálem, který jsem napsal.

Pro jeviště jste objevil mimo jiné Zuzanu Norisovou, Betku Stankovou, Jana Révaie, Nelu Pociskovou. Kdo je z nich pro vás hvězda?

Je vidět, že jste Češka, takovou otázku by mi na Slovensku nedali. Tam je to Nela. Já si vážím ale všech, s nimiž dělám. Jako průkazné ocenění vlastní práce vyznávám pravidlo chodby. Nejste-li hlupák, cítíte, když po ní jdete, jaký k vám mají lidé vztah. Zda se při setkání usmějí, chtějí si povídat, jak ochotně přetáhnou zkoušku… Nejde mi o nějaké yesmany, kteří mě bouchají po zádech, ale o normální lidi: herce, osvětlovače, šatnářku, vrátného, pak diváky.

Před sedmi lety jste pracoval i v Mexiku, kde jste ovšem seděl v porotě, a to světového finále oblíbeného tanečního pořadu Bailando. Jak jste se k té soutěži dostal?

Jednoduše, vybrali si mě organizátoři, kteří potřebovali devět lidí z desítek zemí, kde projekt již šel. Já jsem seděl v porotách na Slovensku. V Mexiku to byly pak s ničím nesrovnatelné, šílené tři měsíce. Dívala se celá Latinská Amerika, Hispánci napříč kontinenty (soutěž sledovaly v hlavním nedělním vysílacím čase stovky miliónů osob na osmi jihoamerických kanálech - pozn. red.).

Nemohli jsme vyjít ven bez ochranky, při nákupech kvůli nám zavřeli obchod…. Fanoušci pod oknem hotelu, kde jsme bydleli, skandovali naše jména. Nebylo to zrcadlo naší kvality, jen fakt, že když jste tam v televizi, tak lidi prostě sledují, cokoli děláte.

Nejvíce lidí mu dosud přišlo na konkurz muzikálu Pomáda (na snímku), zhruba 1200. Ví, že kandidáty na role vybírá subjektivně. „Nikdo nic lepšího zatím nevymyslel,“ říká.

Nejvíce lidí mu dosud přišlo na konkurz muzikálu Pomáda (na snímku), zhruba 1200. Ví, že kandidáty na role vybírá subjektivně. „Nikdo nic lepšího zatím nevymyslel,“ říká.

FOTO: Divadlo Kalich

Hodnotil jste tanečníky španělsky?

Něco jsem říkal anglicky, něco slovensky. Soutěžící to měl téměř okamžitě přetlumočené. Ostatně z devíti porotců mluvila španělsky polovina. Ke konci pobytu jsem přidal něco i já. Šlo o povinnost vůči hostitelům. Naše tváře byly opravdu všude.

Poznávali mě i v restauracích v New Yorku. Během přenosů jsem si tam „odběhl“. Neuvědomil jsem si, že zpět poletím ze sekce letů do Latinské Ameriky. Vešel jsem a jedni mě chtěli bít, druzí obejmout. Odvíjelo se to od toho, z jaké byli země. Musela mě zachránit policie. (smích) 

Dá se to nějak srovnávat s vaší popularitou?

To určitě ne. Závratná sláva přece trvá chvilku. A navíc doma je to úplně jiné. Jsem tam sice známý, možná trochu populární. Jen na okraj, já bych o sobě nikdy neřekl, že jsem celebrita! V Česku mi moje anonymita plně vyhovuje.

Přesto i na Slovensku vás bulvár sledoval na každém kroku. Během vašeho několikaletého vztahu s Nelou.

To bylo spíš kvůli ní. Ona je u nás extrémně populární. Média ji sledují ve dne v noci. Je to hrozné. Já v tom Mexiku věděl, že je to zoo. Chvíli se na vás dívají, ale vy víte, že až ji opustí, případně odejdete vy, bude klid. Na Slovensku zájem bulváru odešel s Nelou.

Vracíváte se do Prahy i do New Yorku a do Tokia. Děláte všude muzikály?

Ne, ty tvořím jen v Čechách a na Slovensku. Po světě cestuji třeba s představeními moderního baletu. Mám dvě tváře: muzikálovou a druhou, vážnější. Baví mě obojí.

Jak dlouho děláte v průměru jeden projekt?

To se nedá říci. Jesus Christ Superstar jsem měl před realizací v hlavě deset let. Atlantida mi tam také roky pobývala. Je součástí trilogie hit muzikálů od slavných slovenských hudebníků: Petr Nagy, skupina Elán a Miro Žbirka.

Dali mi volnou ruku. Texty jejich písní neměním, jen je spojuji do fungujícího celku, třeba ze známé skladby dělám duet. Tvořím prostě nový kus s osvědčenými hity. Nejde rozhodně o karaoke! Daní hudebníci pak zhodnotí, zda to není trapné. Jsme kamarádi, byli by upřímní. Zatím si nestěžoval nikdo z nich.

Jeho posledním projektem je Atlantida s hity Mira Žbirky. Ten ji po premiéře pochválil.

Jeho posledním projektem je Atlantida s hity Mira Žbirky. Ten ji po premiéře pochválil.

FOTO: Divadlo Kalich

Máte asi dost plný diář?

Na šest let dopředu mám zablokované termíny pro producenty, divadla. Řeknu vám, kde asi budu. Ani kolikrát nevím, co tam budu dělat, zda oni seženou na vybraný kus autorská práva. Vracívám se často tam, kde jsem už pracoval. Mám oblíbená místa, kde bydlívám. V Praze je to třeba hotel s terasou a výhledem na město. Celkově funguji jinak.

Takže vám hotely nevadí?

Já nemám rád slovíčka: vadí či nevadí. Hajného taky bolí nohy, když chodí po lese. Ale on to zbožňuje, protože rád vidí rozkvétat stromy. Člověk má být pokorný. Samozřejmě že jsem občas maličko zalitoval, že mám ten krásný dům s bazénem, a poslední léta jsem se v něm nekoupal kvůli práci pro Divadlo Kalich. Je to realita.

Na kočování si lze zvyknout. Mám doma, v autech, v hotelu takové balíčky na přežití. Kosmetiku, mobily, notebooky, brýle, kapky do očí, oblečení na cvičení. Hodně jsem je i ztrácíval, teď už se snad lepším. (smích) 

Popíšete mi váš normální den?

Popíšu vám ten umělecký. Vstávám do osmi hodin. Přečtu důkladně ranní zpravodajství, vypiju si kávu. Pak jdu do divadla, zkouším tam třeba do třetí. Následně vyrážím sportovat. Večer pracuju, píšu scénáře, řídím Slovenské divadlo tance (založil jej v roce 2005 - pozn. red.). A až toho mám dost, kolem jedné v noci, přepínám televizi, čímž si čistím mozek.

Neblbnete někdy z přemíry práce?

Ne, hraju proto fotbal. Roky s ním jezdívám také do Ruska s týmem slovenských umělců na mezinárodní mistrovství. Hraje se třeba na stadiónu Spartaku Moskva, vše přenáší Eurosport 2. Jsme dokonce vicemistři světa, což nejsou ani naši reprezentanti. Mám mezi nimi kamarády, tak si je občas dobírám. Pravidelné pobyty v Rusku mají i další výhodu: vrátila se mi do hlavy ruština.

Stále kouříte doutníky. Slučuje se to s vaším moderním životem?

Ne, ale já mám možnost kouření zanesenou už ve smlouvách. Paradoxně jsem byl dlouho nekuřák. Jenže před lety mi dal ředitel Slovenské televize po skončení úspěšného přenosu vítězný doutník. Záhy poté jsem ho v dobrém hotelu vzal do ruky a milý číšník hned uklidil stůl, přinesl cedrový list, nůž. Prostě kouzlil. Líbil se mi ten rituál, který se dávno změnil v závislost. Doutník mě uklidňuje, bez něj bych ani nedozkoušel.