To Alžbětu nezviklalo – ruku purkrabího odmítla a napsala mu list zcela otevřený: „Bůh dej Vám dobrej den a dobrou noc. Ste starej, škaredej, tlustej a ruce škaredy, tlusty máte. A šedivý ste, a tak na krátce jinou sobě ptejte, neb sem já mladá, a vy ste starej kmet. Protož taky se starou a Vám rovnou babou opatřte.“

Kmet ovšem nepopustil, a protože byl lakomý, poslal Alžbětě darem starý sýr s průhledným návrhem, aby „mu zamésti světnici šla“. To dívku zvláště popudilo a jako rozhodná panna mu odepsala: „Já Vás za Váš sejr neprosím – a chcete-li světnici umetenou míti, zjednejte sobě nějakou babu Vám podobnou, ať Vám umete.“

Na to, že byla chudobná, měla kuráže dost. Věno a výbava totiž patřily k nezbytné části dohody před svatbou.

Hromadíme zbytečné věci

„Užitečný a chvályhodný zvyk, utrácet ve svatebních výlohách třetinu věna, které žena přináší! Začít se společně ochuzovat tím, že kupíme a hromadíme zbytečné věci a saháme na podstatu, abychom měli čím zaplatit Gaultierovi za nábytek a za toalety,“ brojil proti rozhazování věna v 18. století Jean de La Bruyere v díle Charaktery aneb Mravy tohoto století.

Svou kritikou mínil ovšem především aristokratky a bohaté měšťanky. Už od středověku žena přinášela manželovi věno v penězích a nemovitostech, které jí dával otec, bratři nebo její poručník.

Nerovný pár – kvůli penězům k takovým sňatkům docházelo.

Nerovný pár – kvůli penězům k takovým sňatkům docházelo.

FOTO: archív autorky

Byla-li z měšťanské rodiny, předpokládalo se, že bude mít ve výbavě peřiny i duchny, šperky, oděvy a také nádobí, koflíky, vidličky, číše a mísy. Ještě přepychovější vybavení dostávaly šlechtičny. A to i šlechtický fraucimor – společnice a služebnice urozené šlechtičny, manželky, matky, dcery či jiné příbuzné vladaře. Některé z nich nebyly zrovna krásky v rozpuku mládí.

Ve fraucimoru byly i vdané paní nebo staré panny, které v něm strávily celý život. Dívky z fraucimorů patřily k žádaným nevěstám z prestižních důvodů i kvůli věnu. To dostala nevěsta za svou službu u dvora. A nebylo ledajaké.

Zlatý anděl po svatební noci

Rožmberský fraucimor např. podaroval Petr Vok i jeho bratr Vilém z Rožmberka nejen penězi, ale i látkami, kožešinami a ozdobami na svatební šaty. Některé dámy obdržely i kožich, ložní prádlo a svatební šaty.

V roce 1609 si např. Anna Turkyně z rožmberského fraucimoru oblékla darované svatební šaty ze dvou sukní fialové barvy, se dvěma živůtky – jedním aksamitovým červeným a druhým černým damaškovým. Šaty zdobily hedvábné černé tkanice.

Ještě lepší výbavu a dary dostávaly šlechtičny – i od svých vyvolených. Vilém z Rožmberka, od roku 1570 nejvyšší purkrabí, se ženil celkem čtyřikrát a dary dával svým nevěstám královské. První manželka Kateřina Brunšvická přinesla Vilémovi věno 20 000 zlatých tolarů. Ženich jí k tomu potvrdil částku stejně vysokou a ještě slíbil 10 000 zlatých jako „jitřní dar“ po svatební noci. Navíc ženě přidal zlaté a stříbrné šperky.

Stejně se zachoval i k druhé manželce Žofii Braniborské. Té věnoval v rámci „jitřního daru“ kromě jiného přívěsek v podobě zlatého anděla, posázeného diamanty a rubíny.

Namlouvající se pár – zpočátku bylo všechno krásné, ale věno mohlo idylu zkazit (Procházka Albrechta Dürera).

Namlouvající se pár – zpočátku bylo všechno krásné, ale věno mohlo idylu zkazit (Procházka Albrechta Dürera).

FOTO: archív autorky

U měšťanských rodin takové bohatství nebývalo. Leckdy věno a výbava, nebo jejich absence, vedly i k násilí.

Nikdo vdovu víc neztloukl

Jistá majetná vdova Kateřina Joachymova z Prahy se v 16. století zamilovala do školního bakaláře mistra Jana Termantyka. Věnem mu mohla přinést mnohé. Ten si ale vybral „vdovu Kaprovu“ ještě zazobanější, což Kateřinu urazilo, neboť jí už dal manželský slib.

Případ se dostal až před městský soud, jednak kvůli slibu, a pak i proto, že Kateřina odmítla vydat dárky od mistra. Po soudu Kateřina Termantykovi napsala: „Vy musíte býti všecek vošemetnej, když jste mi ondyno tak napsali lotrovsky, abych řekla pánům na radnici, že jest nebyl žádný slib mezi námi, že jsem vám připověděla v žertu a vy že jste mi v žertu psal.“ Dopis se jí nevyplatil – hrubý mistr si ji vyčíhal a nehorázně ji ztloukl.

Vdova mu poté napsala žalostně: „Och, Bože všemohoucí, což mi tak Pán Bůh trestati ráčí: přísahám věčnému Pánu Bohu, žeť mě jaktěživ žádný víceji nestloukl jako vy. Já se zabím a zavolám k sobě čtyři osoby a povím jim, proč já sobě to chci udělati.“

Mistr Termantyk se sice ustrnul, jenže sdělil Kateřině, že si ji vezme, ale „až po smrti té babky, s kterou se ožení dříve“. Kateřina mu odpověděla sprostým dopisem, v němž nejslušnější bylo: „Pane Jene, nechtiž na smrt té babylonky čeká čert, nebudu já čekati, ani vy na její smrť nečekejte. Z takové baby ona duše neví, kdy vyjíti, však kdo komu jámu kopá, ten vždycky do ní rád sám padá.“

Tak či tak, mistr manželský slib odvolal a „s babicí bohatější se oženil“. Větší věno jej „přitáhlo“. S výbavami byla potíž i v dalších staletích.

S výbavou to nejde kupředu

Dcera Marie Terezie Marie Josefa se chystala v roce 1767 na svatbu s Ferdinandem IV. Neapolským. Výbavu měla skvělou – 99 šatů, obuv, spodní prádlo, šperky, medailónky, a to za 200 000 zlatých. Svatby se bohužel nedočkala – zemřela na neštovice.

Stejně vynikajícím věnem se pyšnila Žofie, matka Františka Josefa – šperky za 79 000 zlatých, 12 tuctů košil, šest tuctů bavlněných punčoch, hedvábné punčochy, kapesníčky, spodničky, čtyři koupací pláště, šest obinadel na pouštění krve, 60 nočních čepců, 49 šatů, dva kožichy, množství prostěradel a polštářů. To její snacha na tom byla hůř.

Ste starej, škaredej, tlustej a ruce škaredy, tlusty máte. A šedivý ste, a tak na krátce jinou sobě ptejte, neb sem já mladá a vy ste starej kmet.Alžběta Meziříčská ke starému purkrabímu

Alžběta, zvaná Sissi, měla věno ubohé – pár solidních kousků v něm, např. diamantové náušnice a diadém, dostala od Františka Josefa. Sám František Josef psal o shánění věna své matce: „S tou výbavou to, jak se mi zdá, nejde moc kupředu a nemohu si vlastně představit, že bude pěkná.“ Někteří partneři věno ani výbavu nepožadovali.

Manželství – riskantní hra podle Abrahama Aubryho.

Manželství – riskantní hra podle Abrahama Aubryho

FOTO: archív autorky

Vzal si krasojezdkyni

Pražský bankéř Kleinwächter udělal roku 1840 průkopnický čin – provdal svou dceru Klárku za chudého kapelníka Stavovského divadla Františka Škroupa. Kníže Rudolf Thurn-Taxis se zase proti přání své rodiny oženil s Jenny Ständlerovou, chudou herečkou.

Hrabě Oktavián Kinský hnal věci ještě dál – po smrti své manželky si v roce 1888 vzal cirkusovou krasojezdkyni. To byla ovšem výjimka. Výbava i věno se nadále považovaly za nezbytnost. Muž naproti tomu měl zajistit rodinu finančně a zastupovat ji na veřejnosti. V 19. století se pod pojmem věno rozuměly nejen finance, movitý a nemovitý majetek, na venkově dobytek, ale i peřiny, polštáře, talíře, příbory, hrnečky.

Matka Renáty Tyršové např. vlastnila ve výbavě „jídelní soubor z pěkného bílého porculánu se širokou zlatou obrubou“. Renáta vzpomínala i na její prádelník, který „byl nabit prádelnou výbavou mladé paní, prokládanou větvičkami levandule. Moderní nevěsta by se křižovala nad těmi stohy košil a spodniček, punčoch, nočních kabátků, ručníků, povlaků na podušky a prostěradel“.

Zvlášť osobní prádlo symbolizovalo dobré sociální postavení. Chudé vrstvy je až do velké války téměř nenosily. S výbavou byla vůbec svízel.

Plátno až z Podkrkonoší

Příprava budoucí výbavy v měšťanských kruzích byla finančně i fyzicky náročná. Domácnosti s dcerkami na vdávání navštěvovali obchodníci s plátnem až z Podkrkonoší a nabízeli hrubé kaliko na prostěradla stejně jako jemný batist na košile. Poté celá rodina s příbuznými šila a šila.

Členky modernější rodiny se v Praze nad hromadou látek mořit nemusely – využívaly služeb obchodu Františka Petra Petříka U nevěsty na Národní třídě. Fungoval po polovině 19. století a nabízel pro nevěsty vše potřebné.

Domácí rvačka v podání Hanse Sebalda Behama – i tak mohla skončit hádka kvůli věnu.

Domácí rvačka v podání Hanse Sebalda Behama – i tak mohla skončit hádka kvůli věnu.

FOTO: archív autorky

Na rozdíl od dívky měšťanské si dělnická žena věnem a výbavou hlavu zatěžovat nemusela. Výběr partnera tady vycházel z osobní volby, oba snoubenci – dělníci – byli ekonomicky nezávislí, zpravidla oba pracovali a nemuseli se nikomu zpovídat ze svých rozhodnutí.

Jiné tomu bylo na venkově. Tam mohla chudoba nevěsty vyústit i v tragédii.

Travička Ježková

V 70. letech 19. století se domkář Vavřinec Mádl z Horní Radouně na jihu Čech rozhodl, že svou dceru Antonii, veselou a pohlednou milovnici tancovaček, vdá za sedláka Bartoloměje Ježka z Kamenice nad Lipou. Žádné neštěstí, kdyby zámožný Bartoloměj nebyl vztekloun a hrubián. Antonie ho nechtěla, ale otec ji několikrát zmlátil, takže „se umoudřila“.

V srpnu 1872 se s Ježkem zasnoubila. Žádné hotové peníze do manželství nenesla – jejím jediným věnem bylo 1200 zlatých, které ale měla upsané na usedlosti svých rodičů. Už po svatbě se ukázalo, že Ježek je ještě svárlivější a větší bručoun, než si myslela. Navíc ji nenáviděli jeho rodiče kvůli nulovému věnu. Manžel se přidal na jejich stranu a vedle nadávek Antonii i tloukl. Několikrát proto utekla k matce.

V únoru 1876 zemřela stará Ježková, ale to Antonii neulevilo. Byla těhotná a Bartoloměj ji podezíral, že „si děcko uhnala někde u matky“. To Antonii dorazilo. Od podomního obchodníka koupila jed na krysy a 13. května 1876 jej přisypala do vařených brambor, které přichystala muži k obědu. Ještě večer se Bartolomějovi udělalo zle a v noci z 22. na 23. května za strašlivých bolestí zemřel.

Úmrtí bylo tak podezřelé, že úřady nařídily soudní pitvu. Antonie stanula před táborským krajským soudem. Přiznala všechno. Vylíčila celý průběh nešťastného manželství. O vině tehdy rozhodovaly porotní soudy, a právě porota usoudila, že Antonie vinna není.

To byl ovšem výjimečný případ, u jehož zrodu stála absence věna. Postupem času ztrácely výbava a věno původní význam – emancipovaná pracující nevěsta si na sebe mohla vydělat sama.