Když v roce 1928 podnikl Josef Sequens výlet do Mníšku pod Brdy, padlo mu do oka návrší Skalka, krásná přírodní scenérie s barokním kostelíkem a křížovou cestou s kapličkami. Vyhlédl si tady parcelu, na níž se rozhodl postavit restauraci.

Kariéra u Šroubka

V té době už měl za sebou bohaté zkušenosti nasbírané v nejrůznějších koutech světa. Josef Sequens mladší dodnes uchovává po svém tatínkovi fotoalbum nazvané Upomínky z cest 1915 až 1925, které dokládá, kolika zeměmi prošel ve snaze získat co největší odbornou praxi.

Budoucí restauratér Sequens se narodil v roce 1898 do chudé rodiny truhláře v Chotěboři u Německého Brodu, a když se vyučil číšníkem, vydal se do světa. Musel mít jistě velkou dávku kuráže, když sedl na loď směr Amerika.

Před restaurací nechal Sequens založit rybník, vznikla tu terasa pro letní sezónu, altánek a sezení pod kaštany.

Nechal se najmout jako krmič dobytka, který se na lodi převážel, a zároveň myl v kuchyni nádobí, čímž splatil svou palubenku. Podle snímků z alba víme, že kromě Spojených států navštívil Anglii, Skotsko, Francii, Španělsko, Švýcarsko, Itálii a Rakousko a ve všech těch zemích pracoval ve významných hotelech, které si také pečlivě fotografoval. Téměř všechny vydělané peníze posílal do Německého Brodu na účet.

Pouliční fotograf na Václavském náměstí zvěčnil Věru a Josefa Sequensovy.

Pouliční fotograf na Václavském náměstí zvěčnil Věru a Josefa Sequensovy.

FOTO: archív Josefa Sequense

Když se po deseti letech v roce 1927 vrátil domů, ovládal perfektně němčinu, francouzštinu a angličtinu a hoteliér Šroubek ho bez váhání přijal jako vedoucího francouzské restaurace ve svém noblesním podniku na Václavském náměstí.

Tady se Josef také poznal se svou životní partnerkou, Věrou Walterovou, která tam byla na praxi. O šestnáct let starší a světem protřelý muž mladinkou Věru právem okouzlil. Osobní šarm ostatně uplatňoval i vůči hostům, které obsluhoval.

Dotočné s Burianem

Ačkoli Sequensovi ve službách hoteliéra Šroubka nic nechybělo a vydělával slušné peníze, od počátku myslel na to, že „se udělá pro sebe“. Od sedláka Brabence zakoupil pozemek a začal si budovat nejprve byt a posléze restauraci a hotel na tehdy poměrně odlehlém, ale líbezném místě nad Mníškem. Zpočátku denně dojížděl do práce do Prahy, a každou volnou chvíli pak trávil na stavbě podniku, který chtěl mít co nejdokonalejší.

FOTO: archív Josefa Sequense

Na černobílém snímku je ještě nedostavěný hotel, na barevném naopak jeho ruina.

Na černobílém snímku je ještě nedostavěný hotel, na barevném naopak jeho ruina.

FOTO: archív Josefa Sequense

Interiéry restaurace měly korkové podlahy, kazetové stropy a největší chloubou se stal sál s cennými obrazy a s benátskými zrcadly. Před restaurací nechal Sequens založit rybník, vznikla tu rozlehlá terasa pro letní sezónu, altánek a další sezení pod kaštany pro místní štamgasty.

V roce 1941 se Sequensovi narodil syn, který tu vyrůstal až do svých čtrnácti let a sám říká, že tu prožil krásné dětství. Paradoxně za válečných časů se podniku velmi dařilo. Často si jej zamlouval Vlasta Burian pro své dotočné.

Díky vzpomínce herečky Zity Kabátové, která s ním hrála ve třech filmech Provdám svou ženu, Přednosta stanice a Zlaté dno, víme, že Burian měl u Sequense dokonce svůj vlastní hostinský pokoj. Herecké sešlosti se odehrávaly v loveckém salonku vybaveném nábytkem ze dřeva a kůže a s nezbytným parožím na stěnách.

Syn pana Sequense na tatínka rád vzpomíná.

Syn pana Sequense na tatínka rád vzpomíná.

FOTO: Zdeněk Kovařík

„Jako jeho filmová partnerka jsem sedávala většinou u stolu s Vlastou. Rád stoloval s lidmi, kteří měli k vínu a k jídlu stejný vztah jako on, čili byli gurmáni. Nikdy jsem ho ale neviděla opilého. Poseděli jsme, pochutnali si, popili dobré víno, pak jsme si dali kávičku, a pokud nás čekala druhý den práce, jelo se domů,“ vyprávěla paní Zita. Možná ani netušila, že všechny dobroty, které pojídala, se rodily pod rukama šikovné manželky majitele, paní Věry Sequensové.

Na dva roky do Paříže

Po válce byl Sequens požádán Syndikátem českých spisovatelů, který se usadil na nedalekém dobříšském zámku, aby se tam ujal vedení restaurace. Možná už někde tady si zadělal na problémy se srdcem, protože se honil mezi oběma podniky.

Na druhou stranu jeho ctižádosti dělalo dobře, že na Dobříši mohl obsluhovat tak významné hosty, jako byli prezident Edvard Beneš s chotí, básníci Seifert, Nezval, Blatný, dramatik E. F. Burian, skladatel Rudolf Friml a další umělci. Pořídil si knihu hostů, a tak jejich podpisy jsou dodnes důkazem, že „prošli jeho rukama“. Obzvlášť si ho oblíbil Adolf Hoffmeister, který se posléze stal velvyslancem ve Francii a Sequense si vzal s sebou, aby mu na ambasádě připravoval pohoštění pro recepce.

Na černobílém snímku je ještě nedostavěný hotel, na barevném naopak jeho ruina.

FOTO: archív Josefa Sequense

„Tak jsme se s celou rodinou ocitli na dva roky v Paříži. Bydleli jsme přímo na velvyslanectví. Bylo mi sedm, takže nejlépe si vzpomínám na jízdu na velbloudu v tamní zoo, ale měli jsme možnost projet celou jižní Francii. Také jsme navštívili Pabla Picassa, jemuž tatínek vezl nějaký kvalitní koňak od pana Hoffmeistera. Zřejmě ho spolu s dalšími francouzskými umělci také obsluhoval, protože i jeho podpis se dochoval v památeční knize hostů,“ vzpomíná Sequensův syn. Jistě i ve Francii byl jeho tatínek v duchu tak trochu ve svém podniku na Skalce a dělal si starosti, jak si tam bez něj personál počíná.

Kozí mléko pro Zápotockého

Po návratu z Francie se nadále věnoval dobříšské restauraci a tu svou na Skalce nechával pod dozorem manželky. To už zemi vládl úplně jiný prezident – Antonín Zápotocký, ale prý byl při své návštěvě s obsluhou velmi spokojen, zvlášť když mu paní Sequensová donesla čerstvé kozí mléko, které si poručil do kávy. Kozu naštěstí měli vlastní, ale dojení sledoval člen ochranky, aby snad paní hostitelka do mléka něco nepřimíchala…

Ve stylovém loveckém salónku se scházela uzavřená společnost.

Ve stylovém loveckém salónku se scházela uzavřená společnost.

FOTO: archív Josefa Sequense

Horší dojem zanechala spisovatelka Marie Majerová, která se nemohla dočkat, až se bude servírovat pečený krocan pro větší společnost, a postupně z něj uždibovala. Sequensovi si dávali záležet na kultuře stolování. Servírovalo se na stříbrných podnosech, se stříbrnými příbory, účtenky byly opatřeny znakem majitele podniku, který si nechal vytvořit.

Nad soukromým podnikáním se však začala stahovat mračna, navíc v okolí Skalky se plánovala těžba metalických rud, a dokonce se tu začalo pátrat po uranu.

Samotného vyvlastnění se pan Sequens nedožil. V roce 1954 podlehl přímo na place ve své restauraci infarktu. O dva roky později byla paní Sequensová vyzvána báňským úřadem k odprodeji celého objektu a přilehlých pozemků z důvodu budoucího poddolování a následné demolice. V případě nesouhlasu by následovalo vyvlastnění majetku. Na smlouvu se navíc vztahovalo zdanění z prodeje.

Po této vynucené transakci zbylo paní Sequensové tak akorát na pokrytí hypotéky, kterou ještě spláceli za stavbu podniku. Následně pak živila sebe, svou maminku a dvě děti z platu skladové účetní. Zbyl jim jen kus zahrady, na níž si později Sequens mladší postavil chatku.

Světoběžník Sequens v karikatuře Ondřeje Sekory

Světoběžník Sequens v karikatuře Ondřeje Sekory

FOTO: archív Josefa Sequense

Restaurace a hotel nakonec demolici nepodlehly, ale dlouhodobá devastace stejně vykonala své. Budova sloužila k ubytování zaměstnanců Kovohutí Mníšek a v roce 1978 ji dorazil požár.

Pan Sequens však na toto místo nezanevřel a dodnes sem jezdí na chatu. „Mám to tu rád a zdejší příroda za nic nemůže,“ konstatuje s pokorou.