Ludmila Gazdíková

Zdravotní sestra v rodině kulaků

Kromě Ludmily Gazdíkové mě ve dveřích jednoho z domů v Suché Lozi na Slovácku vítá i tříletý Rony, bavorský barvář, kterého si pořídil místopředseda Sněmovny Petr Gazdík, ačkoli věděl, že na něho nebude mít čas. Lovecký pes tedy své geny obvykle uplatňuje jiným způsobem než dováděním venku.

Jestli nakonec starostou bude, měl rozhodnout jediný hlas. Když vyhrál, říkali jsme si s tátou: ,Pane bože, jak to všechno dopadne?“Ludmila Gazdíková

„Všude vyskočí a umí si otevřít i dveře, takže když mi minule syn přinesl oblíbenou klobásku, položila jsem ji na linku a pak už jsem jenom viděla, jak ji Rony dojídá na dvorku. Pokaždé číhá, když jdu za králíky, jestli nějaké mládě nevypadne z kotce, aby ho mohl zakousnout,“ prozrazuje temperament zvířete, které dělá střídavě společnost vlastně celé rodině, protože všechny tři děti pětasedmdesátileté paní Ludmily - Ladislav, Alena i Petr - žijí v těsném sousedství.

Petr Gazdík (TOP 09/STAN)

Petr Gazdík

FOTO: Milan Malíček, Právo

Posledně jmenovaný se narodil jako benjamínek, o čtrnáct let později než prostřední sestra, ale na žádné rozmazlování nebyl čas. Paní Ludmila vzpomíná, jak po každém porodu musela za několik měsíců zpátky do práce, aby si udržela místo. Jako zdravotní sestra nakonec na pětatřicet let zakotvila v podnikové ordinaci Slováckých strojíren v Uherském Brodě, kam dodnes jezdí zaskakovat. Malé děti jí hlídala tchyně, která si potrpěla na tradiční vztahy mezi „mamičkou“ a „nevěstou“.

„Dlouho jsme žili pohromadě, ale když byl na cestě Petr, dali si manželovi rodiče říct a odstěhovali se vedle. Konečně jsem začala hospodařit sama. Mamička si alespoň vymohla, že jim musím každý den vařit, když ona se mi předtím starala o děti,“ vybavuje si Ludmila Gazdíková. Ještě jí nebylo ani devatenáct, když se přivdala do rodiny soukromých zemědělců, jimž komunisté vzali dobytek i stroje.

Petr Gazdík byl v mnoha věcech napřed. Chodit začal už v devíti měsících.

Petr Gazdík byl v mnoha věcech napřed. Chodit začal už v devíti měsících.

FOTO: rodinný archív Petra Gazdíka

Panebože, jak tohle dopadne?

„Gazdíkovi by se raději nechali zastřelit, než aby podepsali družstvo. Na druhou stranu, kdyby je nezlikvidovali, asi bychom se nikdy nevzali, protože by mému nastávajícímu doma řekli:,A co budeš dělat na statku se sestřičkou?‘.“ Nějaké ovoce a zeleninu si na zahradě ale vždycky vypěstovali, a tak mi paní Ludmila kromě zdejší chlouby, sucholozské minerálky, pro kterou jezdí na kole, může nabídnout koláč z domácích jahod a meruněk. A u toho se rozpovídá.

„Petr byl ve spoustě věcí napřed. Měl devět měsíců a už mi šel naproti, když jsem se první den po mateřské vracela z práce. Brzy mu začaly chybět ostatní děti, všude je hledal, aby si s nimi mohl hrát. Dokonce kvůli tomu vylezl oknem, tak jsme ho dali do školky. Odmalička byl hodně kamarádský. Hrál nohejbal a později vedl skauty, ale prakticky vůbec jsem ho neviděla se učit. Kolikrát jsem z toho byla nešťastná, když ani o svatém týdnu si k tomu nesedl.“

Ludmila Gazdíková synovi vyčítá, že netráví víc času s rodinou.

Ludmila Gazdíková synovi vyčítá, že netráví víc času s rodinou.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jenže Petrovi to ve škole nejenom šlo. Dokonce v ní chtěl zůstat jako učitel. V dětství ho nejdřív bavily mašinky, pamatoval si, v kolik a kam vlak jede a kde zastavuje, potom hrady a zámky, vystřídal zkrátka spoustu zájmů. Nakonec ale na pedagogické fakultě vystudoval matematiku a zeměpis.

„Jako učitel se děckám hodně věnoval. Jezdil s nimi na výlety a doma je doučoval a připravoval na přijímačky,“ vypráví Ludmila Gazdíková v kuchyni jednoho křídla stavení, které obývá společně s šestičlennou rodinou svého nejmladšího syna.

Dohromady má už devět vnoučat a jednu pravnučku. Zpráva o tom, že po třech dcerách, kterým je dnes dvanáct, jedenáct a osm let, přijde na svět ještě Petrovo čtvrté dítě, paní Ludmilu zaskočila. „Předloni na podzim jsme obírali trnky. Byli jsme tam celá rodina a Petr s Evičkou se postavili, že mají pro nás novinu. Říkala jsem si, co je to zase napadlo. Evička povídá:,Tak, my budeme mít čtvrté. Už je to přes tři měsíce. Už je to jisté.‘ Dokážete si představit, jak se u nás Martínkovo narození oslavovalo.“

S mobilem chodí za stodolu

Kdo jiný než Ludmila Gazdíková by mohl mít větší přehled o tom, jak akční život Petr a jeho žena vedou. Navzdory tomu, že mají čtyři děti. Seznámili se v kostele a společně plánovali činnost pro skauty, které vedli. Petr v Suché Lozi a Eva v Polešovicích. Vzali se, když už budoucí politik učil ve škole v nedalekém Bánově. Starostou Suché Loze se stal poprvé na podzim 2002, několik měsíců předtím, než se mu narodila první dcera.

„Jestli nakonec starostou bude, měl rozhodnout jediný hlas. Když vyhrál, říkali jsme si s tátou:,Pane bože, jak to všechno dopadne?‘ Syn se hned pustil do práce. Postavil novou radnici, nechal opravit cesty, upravit pramen a udělat rozbor slatiny, vykoupil pozemky a připravil inženýrské sítě, aby se noví obyvatelé mohli rovnou připojit.

Lidi zkrátka viděli, že pro dědinu dělá opravdu moc. Evička se zase pustila do kultury, založila třeba folklórní spolek vdaných žen Plkotnice. Všichni říkají, že kdyby nebylo Evičky, nebylo by v Lozi nic.“

I když se Petr Gazdík narodil mnohem později než jeho starší sourozenci, jako opečovávaný benjamínek rozhodně nevyrůstal.

I když se Petr Gazdík narodil mnohem později než jeho starší sourozenci, jako opečovávaný benjamínek rozhodně nevyrůstal.

FOTO: rodinný archív Petra Gazdíka

Paní Ludmila je nejradši, když se Petr se svou rodinou posadí na dvorku pod pergolu. Trochu mu vyčítá, že to není častěji. A když už k tomu dojde, tak, aby ho nikdo nerušil, každou chvíli odběhne s mobilem za stodolu. „Tam pořád něco vyřizuje a rozkládá rukama. Spousta lidí mu funkci závidí, protože za ní vidí jenom peníze, ale už ne čas, který by jiný člověk trávil v klidu s rodinou. Na jaře se pořád kladou věnce a v zimě jsou zase charitativní akce.

Obdivuji Evičku, jak si dokáže sama poradit. Každý den jezdí s holkami do hudebky, Bětuška, ta nejmladší, je navíc pohybově nadaná. To byste žasli, jaké dělá hvězdy, přemety a šňůry, takže bude chodit na gymnastiku.“

Když do místnosti, kde sedíme, nakoukne místopředseda Sněmovny, jeho maminka ho s úsměvem zažene, že má z něho trému: „Nebuď tady.“ Občas si zapne televizi, aby se podívala, jestli to „Petr zrovna vede, nebo nevede“. „A když nevede, nebo se hádají, tak to vypnu.“

Dagmar Hamáčková

Po pohádce si pustil Reagana

Když v pětatřiceti stanul v čele Poslanecké sněmovny, kdo ho zná jen z televize, si mohl pomyslet, že na to ve svém věku ještě nemá. Ale pozor! Maminka Jana Hamáčka ve svých deníčcích, které si psala, když byly děti malé, vyhledala, že syn už ve čtyřech letech naléhal, aby se po procházce, na kterou chodili po ranní pohádce v televizi, včas vrátili na zprávy, sledoval státníky všech možných zemí a na počátku 80. let minulého století přesně věděl, kdo je Ronald Reagan.

„Nikdy jsem si nepředstavovala, že by se dal Honza na politiku, i když byl svým způsobem výjimečné dítě. Ve čtyřech letech se naučil číst a s mým tatínkem hodně diskutoval o tom, co se děje ve světě,“ vzpomíná Dagmar Hamáčková, vrchní sestra v mladoboleslavské porodnici, kam nastoupila v roce 1977. Když si uvědomí, že za rok by měla odejít do důchodu, je jí už teď smutno. Nejen po krásné práci, při které jí rukama prošly tisíce miminek, ale i po skvělé partě spolupracovnic.

Jan Hamáček

Jan Hamáček

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Manželova maminka, která byla učitelkou, mi trochu vyčítala, že Honza začal tak brzy číst, jenže co jsem měla dělat, když ho písmenka tolik zajímala. Ještě před nástupem do první třídy přelouskal dvě knížky. Pak se ukázalo, že je šikovný na jazyky, ale on chtěl být zpočátku po vzoru strýce, který sloužil u RAF, pilotem. Kvůli tomu, že musí nosit čočky, mu to nevyšlo, tak se vrhl na jazyky a na politiku.“

Pořád jsem měla tendenci syna kontrolovat, jestli má co jíst, kde prát, co dělá ve volném čase. Po roce se vrátil jako naprosto dospělý člověk.Dagmar Hamáčková

Právě kvůli aktivitám ve veřejném životě nedokončil studia na filozofické fakultě, což rodiče dost mrzelo, ale věřili, že syn ví, co dělá. „Nejdřív jsem měla strach, protože politika je hodně nejistá. Až když jsem ho viděla, s jakou trpělivostí obhajuje své názory, aniž by při tom někoho napadal, že vystupuje spravedlivě a čestně, nepochybovala jsem o tom, že to zvládne. Koneckonců o něčem vypovídá i to, kolik při volbě předsedy Sněmovny dostal hlasů (195 ze 198 - pozn. red.) a že ani opozice o něm většinou nemluví špatně.“

Jan Hamáček se o politiku začal zajímat brzy potom, co odrostl batolecímu věku.

Jan Hamáček se o politiku začal zajímat brzy potom, co odrostl batolecímu věku.

FOTO: archív Dagmar Hamáčkové

Naprosto samostatný puberťák

Co ještě Dagmar Hamáčková na svém synovi oceňuje, je samostatnost, kterou v něm ještě posílila docházka do mladoboleslavského 8. oddílu vodních skautů pod vedením Jaroslava Šebka řečeného Bubly. „Hodně jsem si vážila toho, jak se dětem věnoval. Bral je na víkendové výpravy po republice, ale jednou za čas dělali i expedice do ciziny. Sjížděli řeky ve Francii nebo ve Skandinávii a Honza se při tom naučil uznávat hodnoty jako kamarádství, schopnost pomáhat ostatním a lásku k přírodě. Možná i díky tomu s ním v pubertě nebyly žádné problémy.“

Jako malý si s kamarády ze sousedství kopal s míčem u domu, později se přihlásil na házenou. Přes jednu nadaci si v šestnácti našel studijní stáž v Anglii. „Ulevilo se mi, že to není Amerika, kam se také hlásil, ale stejně to byla pro nás zkouška pustit takové dítě samotné do ciziny. Když jsme ho posadili na autobus do Londýna, hodně jsem to tenkrát obrečela. Při každém telefonátu jsem pak měla tendenci ho kontrolovat, jestli má co jíst, kde prát, co dělá ve volném čase. Po roce se vrátil jako naprosto dospělý člověk.“

Dagmar Hamáčková už o kariéře svého syna nepochybuje.

Dagmar Hamáčková už o kariéře svého syna nepochybuje.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Dneska je Dagmar Hamáčková ráda, když se syn zastaví na kus řeči. Někdy totiž ani nestíhá pozorovat, kde se z titulu své funkce zrovna pohybuje. „Víc ho sleduje moje maminka, která už je v důchodu. Jednou mi dokonce volali známí, když Honza vystupoval v americkém Kongresu.“ Jakmile už se rodina sejde, musí politika stranou. „Trávíme spolu tak málo času, že si ho chceme užít jinak. Jenom se svým tátou (bývalý rektor Škoda Auto VŠ - pozn. red.) vede Honza ostřejší rozhovory, protože každý má trošku odlišný názor.“

Na dvanáctikilometrovou túru kolem Trosek v Českém ráji, kterou dřív chodili Hamáčkovi pravidelně, už dneska paní Dagmar se svým manželem berou Honzovy syny Lukáše a Matyáše. „Jak můžu, hlídám vnoučata, abych si je užila.“ O vytíženosti mladého šéfa Sněmovny svědčí i to, že teprve nedávno absolvoval potápěčský kurz, který si přál od rodičů jako dárek k třicátinám.

Růžena Jurečková

Zemědělství si zamilovali

Růžena Jurečková byla se svými pěti dětmi doma celkem šestnáct let. Jejich předškolní výchovu v duchu křesťanských hodnot vzala do vlastních rukou. Kromě biblických příběhů a různých zajímavých a poučných historek ze života našich předků jim však vyprávěla i o důležitých událostech z dějin.

„Samozřejmě jsme probírali i tehdejší situaci v naší socialistické společnosti i to, co se děje za železnou oponou. Snažila jsem se, aby tomu rozuměly, chápaly příčiny, souvislosti a následky.

Marian Jurečka

Pochopitelně to formovalo jejich postoje. Často se kolem tématu strhla bouřlivá diskuse včetně dětsky naivního přístupu: ,My bychom to tak nenechali!‘ Tady bych viděla počátek zájmu o věci veřejné u našich dětí, tedy i u Mariana, který se narodil jako čtvrtý, a vyprávění určené starším sourozencům vlastně sledoval odmalička,“ vzpomíná paní Růžena, která pochází z početné katolické rodiny.

Marian Jurečka si uvědomil, že dostal úkol od boha a v osmnácti vstoupil k lidovcům.

Marian Jurečka si uvědomil, že dostal úkol od boha a v osmnácti vstoupil k lidovcům.

FOTO: archív Růženy Jurečkové

Malý Marian si při klukovských hrách vlastně vystačil se svými příbuznými. Čas trávili nejen na dvoře některého z kokorských domů, ale i v okolí této malebné obce na Přerovsku. Kromě toho dojížděli do hudební školy, kde hrál budoucí ministr zemědělství nejdřív na housle, pak na basu, baskytaru a nakonec absolvoval na tubu. Jako dospělý s ní vystupoval v několika kapelách.

Marian, když se do něčeho pustil, tak to dělal vždycky s plným nasazením a strhujícím nadšením.Růžena Jurečková

Když mu bylo devět, začala matka hospodařit na pronajaté půdě. Její manžel dál pracoval jako strojvedoucí a na farmě pomáhal ve volném čase. „Rostlinnou výrobu na přibývající ploše orné půdy zvládali se zemědělskou technikou starší kluci Lukáš a Dominik. Marian jim statečně a rád sekundoval, až se vypracoval na jejich úroveň. Popravdě řečeno, v takové situaci mu už na dětské hry moc času nezbývalo Ale nestěžoval si. Aniž bych na syny nějak působila, zemědělství si zamilovali.

Po pravici budoucího ministra zemědělství stojí jeho pozdější žena Jarmila.

Po pravici budoucího ministra zemědělství stojí jeho pozdější žena Jarmila.

FOTO: archív Růženy Jurečkové

Všechny práce se naučili sami, nebyl tady žádný zkušený hospodář, který by jim radil. Byla to na jedné straně nevýhoda, protože se učili z vlastních chyb, ale zároveň i výhoda: měli hodně svobody a to se jim líbilo. Všichni tři synové vystudovali Mendelovu zemědělskou univerzitu v Brně a zemědělství se věnují profesionálně.“

Úkol od boha

Někdy ve druhém ročníku střední školy Marian prohlásil: „Až mi bude osmnáct, tak vstoupím do lidové strany, abych mohl pro národ víc udělat.“ Růžena Jurečková vzpomíná na den, kdy se stal konečně plnoletým. „Přijel navečer z Přerova ze školy a oznámil mi, že se právě zastavil na okresním výboru ČSL a podal přihlášku, jak prý mně o tom už kdysi říkal. Na jeho rozhodnutí jsem neměla žádný přímý vliv.”

Růžena Jurečková vychovala své tři syny podle Desatera. „V takovém prostředí spory mezi rodiči a dětmi nejsou,“ tvrdí.

Růžena Jurečková vychovala své tři syny podle Desatera. „V takovém prostředí spory mezi rodiči a dětmi nejsou,“ tvrdí.

FOTO: Miloslav Hradil, Právo

„Byl to postupný vývoj, kdy si mladý člověk začal uvědomovat, že není na světě náhodou, že dostal od boha život a s ním také určitý úkol - poslání, které by měl co nejlépe splnit, protože se jednou z toho, co udělal se svým životem, bude bohu zodpovídat. Marian, když se do něčeho pustil, tak to dělal vždycky s plným nasazením a strhujícím nadšením. Dokázal podávat nadprůměrné výkony.“

Když se paní Růženy zeptáte na případné spory, které má s dospívajícími dětmi občas každý rodič, opět promluví jako věřící: „V prostředí, kde je všemi členy rodiny respektováno Desatero, spory v zásadních věcech mezi rodiči a dětmi nejsou. Pokud jsme spolu naráželi, bylo to spíš proto, že jsem byla náročnější matka, než by si Marian představoval. Vyžadovala jsem bezpodmínečně pořádek, zodpovědnost v běžném životě a ryzost v myšlení a jednání. Jiná maminka by možná na mém místě byla se stavem věcí spokojená, já ale ne, na což se Marian často odvolával: ,Jiní kluci nemusí,‘.“

Všichni bratři Jurečkovi se věnují zemědělství.

Všichni bratři Jurečkovi se věnují zemědělství.

FOTO: archív Růženy Jurečkové

Není divu, že s takovým přístupem jí synova vládní funkce nezamotala hlavu. „Můj život a moje vztahy s lidmi se neodvíjejí od toho, zda je, nebo není můj syn ministrem. Mám prostě lidi ráda.“

Ačkoli přiznává, že se za Mariana modlí, s obavami, které o něho měla, když mu bylo sedmnáct, se to nedá srovnávat. „Za peníze, které si jako student vydělal na brigádě v Rakousku, si koupil Jawu 350. Když jsem viděla, že na ní jezdí stylem, jakým jsem v jeho věku jezdila na motorce já, tak jsem prosila jeho anděla strážného, aby se od něj ani na moment nehnul. Naštěstí motorku brzy prodal.“

Mikuláš Tomin

Dcera jde v mých šlépějích

Bývalý šéf inspekce ministra vnitra Mikuláš Tomin, dnes pětasedmdesátiletý důchodce, je přes léto doma na chalupě v Čechticích na pomezí středních Čech a Vysočiny. Právě chalupaření a práce na zahrádce je kromě zájmu o politiku druhé téma, ke kterému má blízko společně se svou dcerou, ministryní práce a sociálních věcí Michaelou Marksovou.

V životě jsem jí nařezal jen jednou, když byla drzá na mámu. To jsem Míšu přehnul přes koleno a dal jí přesně tři rány na zadek.Mikuláš Tomin

„I když je pravda, že teď o víkendech Míša spíš odpočívá a na výlety nemá ani pomyšlení. U mě se s rodinou ukáže nanejvýš v době, kdy na zahradě dozrávají borůvky. Nebýt pomoci mé první ženy, její matky, která se jí stará o domácnost, těžko by mohla vykonávat tak exponovanou funkci,“ míní muž, jenž měl podle svých slov vždycky blízko k sociální demokracii, ačkoli do ní nikdy nevstoupil.

Michaela Marksová

Michaela Marksová

FOTO: Petr Horník, Právo

Na rozdíl od exmanželky však politickou angažovanost dcery přijal pozitivně. „Jde trošku v mých šlépějích, protože je to člověk s citem pro lidi, kteří sociálně strádají. Zatím jí nemůžu nic vytknout. Resortu se ujala ve složité situaci a myslím, že si vede docela dobře, což vidím i na reakcích svých známých. Pokud na to bude mít, tak ať se toho účastní.“

Video

Rozhovor s Mikulášem Tominem o jeho dceři

Dceru naučil číst, když jí bylo pět let. O dva roky později ho překvapila tím, že sama napsala a ilustrovala pohádku o velrybě. Rodiče si mysleli, že se vydá literárním směrem, ale brzy u ní naplno propukla láska ke zvířatům. Michaele se podařilo do bytu propašovat i myš, o které věděla, že ji otec nesnáší.

„Jakmile jsem z jejího pokoje zaslechl podezřelý šramot, musela myška okamžitě z domu,“ usmívá se Mikuláš Tomin, který dceři povolil například morčata a sám nějaký čas choval holuby.

Michaela Marksová byla odjakživa prostořeká a uměla si vydobýt svůj prostor.

Michaela Marksová byla odjakživa prostořeká a uměla si vydobýt svůj prostor.

FOTO: rodinný archív Michaely Marksové

Chtěla se stát veveruškou

Přestože Michaela neměla sourozence, nevyrůstala jako klasický jedináček. Její otec vzpomíná, jak dokázala navázat vztah se dvěma kamarádkami, které také byly samy. „Fungovalo to dobře, takže ta osamělost a svéráz jedináčkovství se tím podle mě potlačila. Nehledě na to, že dcera byla spíš extrovert a velký dobrodruh.

Jeden příklad za všechny: bratr (Julius Tomin, chartista, jehož žena Zdena byla mluvčí Charty 77 po Martě Kubišové - pozn. red.) přivezl z Francie komiks, kde čaroděj proměnil děti, a ona pak ve školce na vycházce po Praze zbuntovala kamarádku, že půjdou hledat kouzelníka, ať je promění ve veverušky a pošle do zoo. Že holky utekly, učitelka zjistila až ve školce. Jakmile se pak našly u babičky, dostala Míša samozřejmě vynadáno.

Mikuláš Tomin sleduje dceru v politice a říká: „Pokud na to má, tak ať se toho účastní.“

Mikuláš Tomin sleduje dceru v politice a říká: „Pokud na to má, tak ať se toho účastní.“

FOTO: Milan Malíček, Právo

V životě jsem jí nařezal jen jednou, když byla drzá na mámu. To jsem ji přehnul přes koleno a dal jí přesně tři rány na zadek. Prostořekost jí vydržela dodnes, ale v kombinaci s určitou průbojností, schopností nenechat na sebe kydat a vydobýt si prostor, to považuji spíš za pozitivní,“ říká Mikuláš Tomin, který má z druhého manželství ještě devatenáctiletého syna.

O rozvodu rodičů se Michaela dozvěděla až s tříletým zpožděním, když dosáhla plnoletosti. „Vyčetla mi, že jsme jí to neřekli hned, jenže my jsme chtěli, aby nic nepoznala a nestrádala kvůli tomu. Dodnes se k sobě s bývalou ženou chováme korektně.“ Vztah rodičů v dnešní ministryni a velké bojovnici za práva žen zasel semínko feminismu. I tím, že o domácí práce se táta s mámou spravedlivě dělili.

S otcem ministryni práce a sociálních věcí dodnes pojí vášeň pro chalupu a zahradu, na kterou však momentálně nemá čas.

S otcem ministryni práce a sociálních věcí dodnes pojí vášeň pro chalupu a zahradu, na kterou však momentálně nemá čas.

FOTO: rodinný archív Michaely Marksové

„Se ženou jsme si řekli, že budeme všechno dělat napůl, od vaření přes kuchyň. Na ni to docela zapůsobilo a rovnost pohlaví dostala z domova pod kůži. Tak třeba práce s plínkami, což bylo něco jiného než dneska, vyvařování a nošení těžkých hrnců, byla vyloženě moje záležitost. Já jsem vyrůstal v úplně jiném prostředí, kde byl otec hodně dominantní, a mně to dost vadilo.“