Pracovní den začíná kolem půl osmé ráno. Poptávka po jeho dílech je stále veliká. Už desítky let v nich zachycuje své lásky: ženy, zvířata, výjevy z cest a císařskou rodinu. Zcela vážně shrnuje, že hrdým Čechem bývá jen tehdy, jedná-li se o naše dámy.

Rodák z česko-rakouského pomezí totiž stále považuje za širší vlast i Vídeň, Tyroly nebo Chorvatsko. Mnohé její kouty projel jako syn železničáře vlakem. Po boku mu v kupé sedává obdivovaná manželka. Born se nijak netají tím, že právě ona je v rodině ta praktičtější. Mimochodem, on sám nevlastní mobilní telefon, nekamarádí se ani s počítačem. „Ema to vyřídí,“ říkává.

Vážně vás žena Ema požádala o ruku?

Říkává to s troškou nadsázky, ale principiálně má asi pravdu. Měli jsme dvojitou svatbu na Karlštejně, ještě se v tom roce 1962 vdávala její sestra. Holky to tam prostě zamluvily. Asi to tedy objednávala má žena, která je rychlejší a realističtější. To, že se budu ženit i já, mi došlo v taxíku. (smích) Podobně zorganizovanou svatbu měli ale i mí kamarádi, třeba Mirek Horníček. Tak to prostě u nás v Čechách chodí. Ženy sňatek naplánují a pak už nejde nic dělat. Naštěstí. Češi mají vůbec kliku, že v národě žije dost inteligentních dam.

Vaše žena je tedy z vás dvou ta praktičtější. Kdo třeba mění prasklé žárovky?

Většinou ona. Stará se o chod všeho. Já žárovky měním opravdu zřídkakdy. Podobně to mám i s dalšími domácími pracemi. Někdy se ledabyle zúčastním té na zahradě, ale vlastně netuším, co se tam skutečně dělá. Nicméně teď už jsme ve věku, kdy se nám například o trávu stará přítel zahradník. Odpočíváme oba.

Oslavil jste 85. narozeniny. Užíváte si pohody v důchodu?

Já stále nestíhám. Vždy říkám: Mladí lidé ať se flákají. Od padesátky se nezastaví až do konce. Mám na mysli teď profese typu: malíř, hudebník, fotograf, literát… Lidé po nich pořád něco chtějí až do jejich smrti. Mně teď vyšly Ezopovy bajky. A právě dělám obrázky pro staré české pohádky, které přepsal pan Jiří Žáček.

FOTO: Petr Horník, Právo

Prožil jste dětství v první republice, krizi 30. let, 2. světovou válku, roky 1948, 1968 a 1989. Jaké období je pro vás klíčové?

Nejotravnější rok byl šedesátý osmý. Před ním jste u policajtů na Perštýně dostala razítko do pasu, abyste mohla vyjet do jakéhokoli evropského státu. Sice nakrátko, ale fungovalo to. Stačilo mít zvací dopis od přátel, že se vás tam ujmou, budete jejich hostem. Leckde se podvádělo. Když někdo byl v zahraničí, opsal adresu nějakého právníka a jeho jménem poslal vytoužený dopis. S ním jste šla na policajty a dostala povolení k výjezdu. Peníze sice ne, ale razítko jste měla. Osmašedesátý výjezdům uťal prstíky. Prostě se to stalo. Mé krédo zní: V životě, kromě rodinných tragédií, je samá zábava.

Pocházíte z česko-rakouské rodiny. Kolik jazyků umíte?

Záleží, jak to vezmete. Vedle češtiny mluvím jako rodák z Českých Velenic, což je vlastně součást rakouského Gmündu, plynule rakousky. Zdůrazňuji, rakousky. I kdybyste uměla sebelíp německy, ve Vídni vám rozumět nemusejí. A celý život zkouším zvládnout italštinu a francouzštinu, tu mám ale bídnou. S jedním kamarádem, Španělem žijícím přes padesát let v Paříži, mluvíme proto italsky. Italština je takové kvality, že italští turisté při naší konverzaci v pařížských restauracích vybuchují smíchy. My jsme spokojení. Chybějící slova si kreslíme.

A co angličtina?

Domluvím se s ní, je ale spíše praktická než krásná. Vlastně ji nemám rád. Mé první setkání s Američany proběhlo v únoru 1945. S tátou ajznboňákem jsme procházeli Prahou. Měl zkušenosti z Německa, kam jezdíval s vlakem i během bombardování. Najednou se zadíval na nebe a řekl: Pozor, začíná to padat. Vidíš ty tečky? Skrčili jsme se. Tlak bomby pak vyrazil okno i s rámem nad námi. Mé seznámení s Američany tedy nebylo dobré. Zničili Emauzský klášter, desítky domů, část nemocnice na Karlově náměstí. Ani jednou netrefili vojenský objekt.

Nikdy se vám angličtina nehodila?

Ale ano, říkám, že je praktická. Hodně jsem ji využíval, když jsem v cizině šéfoval porotám vybírajícím nejlepší karikatury a grafiky. Kvůli nim jsem jezdíval od 60. let do Itálie a Turecka, jemuž jsem dodnes věrný, doslova jsem se do něj zamiloval. Byli jsme tam poprvé s ženou někdy v roce 1963. Čechům se to nezdá, ale s Turky máme hodně společného.

Brali jste se v roce 1962. To jste jeli do Turecka na svatební cestu?

Ne, na svatební cestu jsme vyrazili na Lipno. Ale Turecko bylo opravdu naším prvním zahraničním manželským výletem. My jsme cestovali poměrně dost i za socialismu. Vše zaštiťovalo Art Centrum (založené v r. 1964 jako agentura zaštiťující prodej uměleckých děl do ciziny - pozn. red.). Vedli jej sympatičtí, milí lidé, kteří když zjistili, že se dotyčný umělec dobře prodává, řekli: „Jeď, dostaneš na cestu 250 německých marek.“ My s Emou jeli, nadšení, že uvidíme nějaká nová místa. Oni zase vydělali peníze pro stát.

S dcerou Erikou, dnes uznávanou sochařkou a výtvarnicí, před více než 30 lety.

S dcerou Erikou, dnes uznávanou sochařkou a výtvarnicí, před více než 30 lety.

FOTO: soukromý archív Adolfa Borna

Cestování je vaše vášeň. Pravidelně jezdíváte také do Řecka. Vyrazíte i letos?

Chystáme se koncem srpna. Obvykle jezdíváme autem do Benátek, což je z Prahy 950 kilometrů, tam se nalodíme a trajektem se dostáváme do řeckého Patrasu. Jenže Řekové v posledních letech šetří, trajekty omezují. Letos asi tedy poletíme z Vídně. Nadšení z cestování mě dosud neopustilo. Tyroly znám dokonale, ale přesto jsem z nich stále unešený.

Jste známý milovník lyžování. Jak se Jihočech dostane k lásce k horám?

Jejich kouzlu jsem propadl v roce 1945 na školním výletě. Bylo mi patnáct, když jsem dojel vlakem prvně do Krkonoš. Do té doby byly součástí Velkoněmecké říše, tedy vlastně v zahraničí. Oslovily mě ovšem na celý život.

Shrňme vaše cestovatelské lásky. Jsou to Turecko, Řecko, Tyrolsko a Krkonoše?

(smích) Je toho více, obecně naše celá širší vlast - tedy i podstatná část bývalého Rakousko-Uherska. Klidně bych zahrnul i Chorvatsko, které bylo pro nás v šedesátých letech senzací. Ve vlacích jsme hrdě říkávali: Jedeme do Jugošky, k Jugošům. Ale upřímně, já mám radši klidnější místa, takže v Jugoslávii bylo na mě vždy hodně lidí. Teď už bych tam nejel vůbec.

Vy jste jezdili k moři vlakem?

A jak jinak? Lepší vlakem než kodrcajícím se autobusem. Já jsem z nádražácké rodiny a dodnes dávám přednost železnici před silnicemi. Mám ale denní limit pět set kilometrů. Dál už chci večeři a dobré víno.

Z vyprávění mi výrazně vystupuje váš monarchistický celoživotní postoj. Řekl jste někdy o sobě: Jsem Čech, Čechoslovák?

Většina Čechů se cítí Čechem, když fandí hokejistům. Ale nejdůležitější přece je, aby se člověk cítil Evropanem. Já pozitivně mluvím o inteligenci, praktičnosti českých žen, v tom jsem vlastenec… Ale jinak? Kdekoli na světě řeknete: Jsem z Česka, nikdo neví, kde to je. Když řeknete: Jsem z Prahy, funguje to.

Jeden případ za všechny. Moje žena chtěla jít v Istanbulu do mešity, měla si proto zakrýt hlavu, na což dohlížel nějaký pán. Jakmile zazněla kouzelná věta: Jsem z Prahy, následovalo: „Tam jsem byl, nedávejte si na hlavu nic.“ Podobný zážitek mám z Kanady, kde černý taxikář nevěděl o Česku nic. Když zazněla Praha, rozzářil se a shrnul: „Ta je blízko Vídně.“

Takže co si vy - obyvatel Prahy - myslíte o Česku?

Že je to nesmyslný název, který uráží Moraváky. Všechny tyhle mrňavé státy, včetně českého, jsou bláznivé, nemají co ukazovat. Vezměte si třeba opěvovaného Jana Ámose Komenského, dnešní vzor pro školáky. V době, kdy utíkal do ciziny, vyzýval souvěrce ke zničení Prahy, aby z ní nezbyl ani jeden dům. Jaký je to symbol? Došlo mi to nedávno. S výstavbou by srovnal i školy, to by se jistě dětem líbilo. (smích)

A nelíbí se mi ani Jan Žižka, gangster jeden. Jeho americká paralela, Al Capone, srab, nemá ani jedinou sochu. Žižka jich má u nás desítky. Češi to mají s vymýšlením hrdinů podobně jako Kubánci. Tam mají fešáka Che Guevaru a intelektuála Ernesta Hemingwaye, my gangstera Žižku, bořitele Komenského.

Výtvarník sbírával nejrůznější pokrývky hlavy. V ateliéru jich má desítky.

Výtvarník sbírával nejrůznější pokrývky hlavy. V ateliéru jich má desítky.

FOTO: Petr Horník, Právo

Je pro vás někdo z Čechů, Moraváků, Slezanů tedy hrdina?

Jednoznačně cestovatelé. Frič, Náprstek, Holub, na koho si vzpomenete. Vyráželi na nejriskantnější výpravy bez bázně. Podobnou koncentraci hrdinů v jiných národech nemáte. Podívejte se na Růženu Holubovou, vlastně Vídeňačku Rosu, ta střílela líp než Holub. Lovila zvěř, řešila spory v dlouhých sukních, rychleji než její muž. A jsme zase u síly našich žen, jedno zda Češek nebo Rakušanek, jsou to nejefektivnější dámy. Ha, zase jsem vlastenec. Obdivuji také lyžařku Šárku Strachovou. Tu, přiznám se, i kvůli lásce k horám, Krkonoším.

Z československých prezidentů si zase docela netypicky ceníte Emila Háchy.

Říkávám o něm, že byl nejinteligentnější. Až na jednu věc. Snažil se zachránit národ v momentě, kdy to bylo velmi na pováženou. Národ přežije vždycky, ale ten jeho údajný spasitel na svou snahu dojede. Hácha byl pro mě především vzdělanec, který báječně překládal z angličtiny. Ta byla pro nás, prvorepublikové studenty němčiny, francouzštiny, řečtiny, latiny, řečí podivných divochů, on ji ovšem ovládal dokonale. Přiblížil nám tak spisovatele Jeroma Klapku Jeroma.

A co Masaryk?

Vtipkujete s monarchistou? Jsou dva státnici na světě, kteří založili vlastní církev. Anglický král Jindřich VIII., potřeboval se rozvádět, pak Masaryk, jenž vytvořil své duchovenstvo, aby ho poslouchalo. Jeho výrok: Ne Řím, ale Tábor mě jako ortodoxního katolíka štve dodnes. Nicméně mu jej odpouštím. Měl zjevné mindráky z toho, že nedokázal vypadat jako náš císař František Josef… Ani bílá uniforma, kůň, symboly mocnářství, u něj nezabraly.

Jako katolíka vás přijal papež Benedikt. Jak jste se k němu dostal?

Naše vyslanectví ve Vatikánu chtělo použít výřez mé grafiky Tří králů klanějících se Ježíškovi v Krkonoších k vánočnímu notovému sešitku Jana Jakuba Ryby. Souhlasil jsem s podmínkou, že mi vyjednají audienci u papeže. Klaplo to! Stáli jsme pak vepředu, v mohutném sále se stovkami lidí. S Benediktem jsem dokonce krátce mluvil německy. A zase ta Praha. Řekl mi, že ji miluje. Z papežů jsem měl moc rád také Jana Pavla II. Viděl jsem ho v televizi lyžovat, čímž si mě dokonale koupil. (smích) Jinak já sám na nedělní mše chodívám, ale nepravidelně.

Mezi vaše přátele patřili Rudolf Hrušínský, Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Svatopluk Beneš. O čem se bavívali velikáni, když se sešli u piva či vína?

Oni rádi přicházeli k nám, kde má žena vařila, co měli rádi. Hezky se nám to doma u stolů míchalo. Představte si naproti sobě Svatopluka Beneše a Bohumila Hrabala. Jeden byl džentlmen, druhý divoký. Beneš si dával svou dobrotu a Hrabal mu do jeho talíře sáhnul, aby jídlo ochutnal. Vážně bych vám přál je v tu chvíli pozorovat. Vzpomínám i na Mirka Horníčka, jak mi nabídl tykání slovy: „Hele, nech toho, vykat mi nebudeš!“ Teď už z naší party skoro nikdo nežije.

Nikdy jste nebyl členem žádné politické strany, ale svazákem ano.

Samozřejmě. Byl jsem svazák a taky v kuratoriu Emila Moravce. Za války jsme si prostě říkali kamarádi, po ní soudruzi. S kluky jsme to brali s humorem. Dodnes se směji, jak Karel Velebný, můj spolužák, vynikající jazzman, hrával za války při našem pochodu na Staromák do kroku na malou píšťalku americké marše, po ní pak notoval na stejné cestě ty německé. Až v dospělosti mi došlo, jaké jsem měl štěstí, že krutost totalit dopadla tehdy na někoho jiného. Proto jsem nevstoupil ani nevstoupím do žádné takzvané pseudodemokratické strany.

Myslíte si, že vám v životě něco uniklo?

Jestli ano, neuvědomuji si to. Dělal jsem všechno, co jsem chtěl dělat, vyhnul se vážným problémům. Nepodepsal jsem třeba ani Antichartu. Víte, co je zvláštní? Když jsem později, na dálku, viděl lidi, kteří Chartu 77 sepsali, řekl jsem kamarádovi Oldovi Kulhánkovi (grafik, malíř, autor současné podoby bankovek - pozn. red.): „Herdek, teď bychom mohli tu Antichartu podepsat. Mně se ti lidi ani jeden nelíbí.“ (smích) Je to tak šest sedm let, co jsme se o tom bavili.