Čekal jste, že vaše role vzbudí tak velký zájem? Přece jen jste poslední dobou moc vidět nebyl!

Ne, to jsem opravdu nečekal. Zejména proto, že jsem se asi před čtyřmi pěti lety dokonce snažil od svého působení v SuperStar odtrhnout.

Proč? Kvůli fanynkám?

To ani ne, ale trochu mi to dělalo potíže. V té době jsem pracoval v Nemocnici Na Bulovce a nedělalo mi úplně dobře, když jsem prošel chodbou a viděl tam pacienty, jak si čtou noviny, ve kterých jsem byl vyfocený. To už je moc, říkal jsem si tehdy. V té době jsem odmítal i pozvání na společenské akce.

Pak jsem žil nějakou dobu v cizině, a když jsem se vrátil, přišla nabídka do seriálu Svatby v Benátkách. Nabídek mi chodilo víc, ale role, které mě nezaujaly, jsem odmítal. Tady však byli lidé, kteří mě zajímali a které jsem znal, takže jsem souhlasil.

Nějakou dobu jste pracoval jako kožní lékař na Bulovce. Pak jste Česko opustil. Co vás k tomu vedlo?

Byl to takový pokus vrátit se a žít s rodinou. Jenže mi došlo, že jsem byl pryč patnáct let, docela daleko, a už jsem někdo jiný. Že se chovám jinak, mám jiné zvyky, mé já je prostě jiné než to, které opustilo Írán. Ani to prostředí se mi tam už nelíbilo. Ale zkusil jsem to.

Po atestaci jsem odešel nejprve do Dubaje, pak do Kuvajtu a nakonec do rodného Íránu. Tam jsem založil lékařskou kliniku, která funguje dodnes, jen pod jiným vedením. Kolektiv, který jsem dal dohromady, řešil věci, na které já už nebyl zvyklý. Asi jsem už měl moc evropskou mentalitu.

FOTO: Michaela Feuereislová

Takže jsem se rozhodl, že se vrátím do Česka a budu tu pracovat. A tehdy přišla nabídka na založení kliniky. Nyní jsme tři partneři a kliniku se stomatologií, dermatologií a plastickou chirurgií máme v hezkém a klidném prostředí. Funguje od začátku roku a byla to docela makačka ji rozběhnout. Klientelu ale máme, často z Německa.

Na své klinice zkrášlujete lidi?

Možná ano, i když ten výraz se mi moc nelíbí.

Co se po celou tu dobu dělo s dřímajícím umělcem ve vás?

Na to se mě lidi hodně ptají. Jestli ještě zpívám. Takové otázky mě vždy překvapí. Jako když se malíře zeptáte, zda ještě maluje. To, že nevystavuje v galerii, přece neznamená, že už nemaluje.

U mě je to tak, že neuplyne týden či dva, abych nenapsal novou písničku. Není den, abych nehrál na kytaru nebo nezpíval. Občas to jsou i tři čtyři hodiny denně. Někdy mám kytaru i tady na klinice, a když všichni odejdou a já musím ještě posílat e-maily, odpočinu si s kytarou.

Pro mě to je záliba, kterou jsem kdysi ukázal lidem, a oni do ní mohli nahlédnout. Hudba není věc, kterou bych dělal jenom kvůli šoubyznysu. Dnes už vím, že spoustu vystoupení, co jsem tehdy měl, bych už dnes neudělal. Opravdu ne. Pokud bych měl vystupovat nyní, muselo by to mít jiný charakter, protože mé písničky už jsou jiné.

Intimnější?

Ano. Nejsou taneční, je to můj hudební projev. Často zpívám filozofické texty v perštině. Mají svůj význam, protože vycházejí z mých životních zážitků, pocitů, myšlenek. Rád také zhudebňuji staré perské básně. Někdy si představuji, že až to práce dovolí, začal bych častěji vystupovat s takovým druhem písniček. Ale že bych dělal koncertní šňůru a vydával desky, to ne. Na to ani není čas.

Písničky, ke kterým také skládá texty v perštině, by rád zpíval častěji v menších klubech.

Písničky, ke kterým také skládá texty v perštině, by rád zpíval častěji v menších klubech.

FOTO: Michaela Feuereislová

Žádají vás pacienti, abyste jim zazpíval?

Ano, to je běžný pokus o vtip. Když se domlouváme na nějaký zákrok, často se ptají, jestli u toho ještě budu zpívat. Ale nemyslí to vážně. Stává se, že se zmíní o tom, že si mě pamatují nebo že mi fandili.

Užil jste si teď po letech v bílém plášti čas před kamerou?

Ano, velmi. Mám to rád. Neunavuje mě to, naopak, a natáčecí štáb je fajn. Hraju tam třeba s paní Zuzanou Slavíkovou, kterou si pamatuju z doby, kdy uváděla soutěž Nejslabší, máte padáka! Pozvala mě na představení Tramvaj do stanice Touha, kde účinkuje, a to mě moc potěšilo.

Na klinice mám zodpovědnost za každé slovo a úkon. Při natáčení se řekne stop a jede se znovu. Když ale operuju, tak žádné stop není, jede se naostro.

Po vašem boku nebyla vidět žádná partnerka. Změnilo se to?

Není čas. Od té doby, co jsem se vrátil do Čech, mám ale v hlavě jasno, že už nikam jít nechci. A to je možná správný čas na vybudování zázemí a rodiny. Na cestách není reálné s někým vytvořit pevný vztah, i když věk už na to mám.

Rodinu bych chtěl. Možná nastal čas se rozhodnout, zda dál budovat kariéru, nebo zvolnit a dát prostor i rodině, domácnosti a dětem. Zatím se mi život točil kolem kariéry tolik, že mám pocit, že jsem ani nepotkal nikoho, s kým bych chtěl žít.

S tanečnicí Kristinou Kloubkovou se před osmi lety zúčastnil reality show Bailando.

S tanečnicí Kristinou Kloubkovou se před osmi lety zúčastnil reality show Bailando.

FOTO: ČTK

Stýkáte se s někým z vašeho ročníku SuperStar?

Už velmi málo. Než jsem odešel z Bulovky, bylo to častěji. I v divadle jsem hrál s Vlastíkem Horváthem. Občas jsme si i zavolali. Pak jsem odešel, stalo se, že mě třeba pozvali na koncert, a já nepřišel, tak mě přestali zvát. Ale o mnoha z nich vím, mám je v přátelích na Facebooku. Třeba Petra Bendeho. S ním a s Vlastíkem jsme se tehdy kamarádili nejvíc.

Byl jste tehdy o hodně jiný, než jste dnes?

Ano, určitě. Věci, které jsou vnitřní, zůstávají stabilní. Jako je třeba láska k životu a touha pomáhat lidem. Ale co se týká uvažování a rozhodování, to se asi změnilo. S věkem se každý poznává víc a víc. Víc chápe i svoje chyby a omyly, poznává zlé zvyky, které si vybudoval.

Mně je třicet pět let a mám před sebou dalších aktivních pětadvacet třicet let života. A ty už si chci naplánovat. Člověk se musí rozhodnout, zda nechá za sebe rozhodovat své zlozvyky. Zda je nechá, aby nad ním měly moc a do konce života se zhoršovaly, nebo je vědomě zastaví.