Přitom profesorka angličtiny na gymnáziu mu kladla na srdce, aby s tímto jazykem neměl ve svém profesním životě nic společného. Je tedy paradoxem, že za překlady z angličtiny byl několikrát oceněn a právě díky nim dosáhl na pomyslný vrchol.

Jan Kantůrek vyrůstal obklopen klasickou literaturou. „První Boženu Němcovou jsem přečetl dřív než rodokaps,“ vzpomíná. Když se mu ale dostaly do ruky mayovky, začal se shánět po další podobné literatuře.

Bavily ho westerny, kde se objevovala anglická slovíčka. Proto si na gymnáziu vybral jako povinný, ale nematuritní jazyk angličtinu. „Na jazyky jsem nebyl nijak zvlášť nadaný, moc jsem se jim nevěnoval a paní profesorka mi říkala, že mi nezkazí vysvědčení, ale varovala mě, abych se angličtině profesně nikdy nevěnoval,“ říká s tím, že se bohužel nedožila třídního srazu, na který jí přinesl několik knih, které přeložil.

Paradox je, že nemám živnostenský list, to znamená, že třeba nesmím přeložit návod k pračce nebo k rádiu. Protože na to bych musel mít papír, že jsem absolvoval státní zkoušku z jazyka.

Když se mu postupně začaly dostávat do rukou knihy v angličtině, luštil je se slovníkem. „Když člověk chce a děsně se snaží, slovíčka mu najednou zůstávají v hlavě,“ vysvětluje Jan Kantůrek.

V jednom antikvariátu objevil nabídkový katalog anglické firmy na paperbacky. „Měli tam všechno možné, i Němcovou a Nerudu, oči mi lezly z důlků. Díky nim mám celého Jamese Bonda v jednom vydání, celého Tarzana nebo třeba Leslieho Charterise. Do ruky se mi dostal Barbar Conan od R. E. Howarda, kterým jsem tuto republiku zamořil. Vždycky říkám, že nevím, jestli to mám ještě přiznávat, nebo zapírat,“ říká Jan Kantůrek s úsměvem.

„Paradox je, že nemám živnostenský list, to znamená, že třeba nesmím přeložit návod k pračce nebo k rádiu. Protože na to bych musel mít papír, že jsem absolvoval státní zkoušku z jazyka. Což jsem nikdy neabsolvoval. Zatímco beletrie je otázka dohody mezi vydavatelem a překladatelem,“ vysvětluje Jan Kantůrek.

Setkání s Terrym Pratchettem

Knihy Terryho Pratchetta Jan Kantůrek zprvu překládat nechtěl. Za žádnou cenu. „Ty knihy byly úžasné, rozuměl jsem jim a bavily mě, ale byly strašně těžké a měl jsem pocit, že by je měly dělat překladatelské špičky, a ne člověk, který překládá westerny,“ říká k tomu.

Ale vydavatel Vlastimír Talaš ho přemluvil. A udělal dobře. I díky překladům jsou Pratchettovy knihy v Česku nesmírně žádané a populární. Spisovatel si na začátku nechal český překlad posoudit a udělalo na něj dojem, že Jan Kantůrek překládá jména postav. „To se nikde nedělá. Pustil jsem se do toho, mám databázi přes 3,5 tisíce zeměpisných, vlastních jmen, názvů různých bylin, kytek, štírů, hadů, jedů, toho všeho, co on ve svých knihách použil,“ říká Jan Kantůrek.

Kuriózní bylo první setkání překladatele se spisovatelem. „Když jsem poprvé přijel na autorské čtení do Frankfurtu, chtěl jsem tlumočníka,“ vzpomíná Jan Kantůrek. S Pratchettem se osobně setkal asi pětkrát a on ho toleroval a vždy říkal: počkáme na večer.

„Večer jsme si sedli a po pár deckách jsme si povídali. Nevadily mu chyby, které jsem dělal. Nakonec, Terry Pratchett mi udělal jednu z největších radostí v životě, když jsme spolu seděli chvilku sami v zoologické zahradě, kde sponzoroval želvu, a já mu kostrbatě vykládal, jak mě mrzí, že si s ním nedokážu pořádně popovídat. Protože mě opravdu mrzelo, když jsem s ním nemohl mluvit o jeho knížkách, o jeho nápadech. A on mi na to odpověděl: ‚Víš co, já ti něco řeknu, já si mnohem radši s tebou pomlčím, než bych si se stovkami lidí popovídal.‘ To byla pocta.“

Spisovatelův dar

„Co já můžu vykládat o takovém člověku, jako byl on! Ale sám za sebe cítím, že jsme si možná byli tak trochu souzení. Protože jsem u jeho dalších knih věděl, kam míří. Měl jsem ten pocit, který mě vedl směrem, kterým to vedl on,“ říká Jan Kantůrek, který dokázal rozklíčovat mnohé spisovatelovy hříčky. „Problém byl v tom, že udělal nějakou hříčku a o kus dál ji použil napříč. To znamená, že mně se to podařilo udělat v češtině, ale o ten kus dál, kde on použil totéž, ale napříč, to v češtině nefungovalo. Takže jsem to musel předělat, aby to šlo na obě strany. Časem mi to šlo čím dál tím víc.“

Nemůžu říct, že bychom byli přátelé, protože když se s někým potkáte čtyřikrát nebo pětkrát, je to málo. Kdyby to bylo vydrželo déle, mohli jsme se přáteli stát.

Terry Pratchett dal navíc českému překladateli velký dar. „Když tady byl asi podruhé, tak mi jeden večer řekl: ‚Já vím, že se to nedá všechno převést, protože každý jazyk má své specifikum. Ale pokud tě v češtině napadne cokoli, čím bys to mohl oživit, co nenaruší charakter postavy nebo děj, tak to tam prostě dej.‘ Tím pádem mi vlastně dal povolení si trochu vymýšlet. Uvedu příklad: když čarodějnice změní dvě myši na vozky, tak já jim neříkám kočí, ale myší,“ říká Jan Kantůrek, podle kterého je čeština skvělý jazyk, který má neuvěřitelné vyjadřovací schopnosti, a „pokud se něco nedá, tak je to buď absolutně výjimečné, nebo na to prostě překladatel nestačí“.

Nyní má Jan Kantůrek před sebou překlady zbývajících pěti knih Terryho Pratchetta, které ještě česky nevyšly. Po knihách Dlouhá země, Dlouhá válka uzavře trilogii Dlouhý Mars. Další knihou je Dodger, příběh z viktoriánského Londýna, který ještě nemá český název. Pak ho čeká rozšíření povídkové knihy Divadlo krutosti o dalších patnáct povídek pod názvem Mrknutí obrazovky. Na řadě je také poslední díl Vědy na Zeměploše a potom pátý díl z cyklu o Toničce Bolavé, který se má jmenovat Pastýřská koruna.

Prázdnota

Terry Pratchett nedávno zemřel. Janu Kantůrkovi bude velmi chybět. „Nemůžu říct, že bychom byli přátelé, protože když se s někým potkáte čtyřikrát nebo pětkrát, je to málo. Kdyby to bylo vydrželo déle, mohli jsme se přáteli stát, protože pokaždé, když jsme se viděli, měli jsme k sobě blíž. Bylo mezi námi pouto. Zvlášť pro mě to bylo něco. Protože když žijete dvacet, pětadvacet let ve světě někoho, kdo ten svět stvořil, máte k tomu člověku opravdu hodně blízko. Bude mi chybět strašlivě. Dělal jsem řadu jiných překladů, ale vždycky, když jsem se vrátil k Terrymu Pratchettovi, měl jsem pocit, že jsem přišel domů,“ říká Jan Kantůrek.