Hlavní obsah

Vanda Hybnerová: Smích je v životě snad nejpodstatnější

Právo, Dana Braunová

Jak přežít zradu a špínu z bulváru? Vanda Hybnerová má recept: tanec a koně. Samozřejmě že to je všechno o hodně složitější, ale o jednom je známá herečka přesvědčená - udělat si v životě průvan a pořádně se toho čerstvého vzduchu nadechnout jí prospělo.

Foto: Josefína Rašilovová

S poníkem Pišonem (plemeno miniappaloosa) ji na statku na Českomoravské vysočině fotila dcera Josefína Rašilovová.

Článek

Když jsme spolu před pár lety mluvily, řekla jste s nadsázkou, že zestárnout vedle svého muže považujete za vyhraný boj…

Věřila jsem tomu. Nijak toho nelituju a rozhodně nebudu svou novou zkušeností kohokoliv ovlivňovat nebo odrazovat od víry a naděje, že existuje něco jako „navždy“. Plány jsou kolikrát krásnější než jejich cíle.

Mám tlustého prdícího poníka, který mi dokonale nahradí vše, co přináší partnerský vztah.

Takže smíření?

Jak na to odpovědět… Člověk se sám narodí a sám umře. Mezi tím je doba, kdy se potkáváte, rezonujete a po delší či kratší době rozcházíte. Myslet si, že vaše starosti bude někdo řešit za vás, je bláhové. Když si zvyknu, že to tak není, tak o to víc ocením, když zjistím, že někdo takový aspoň na chvíli je. Ale myslet si, že když s někým jsem, je ten člověk tady jen kvůli mně…

Velký díl citové zodpovědnosti mám ke svým čtyřnohým přátelům. Ti mě opravdu opouštějí, jen když je zvířecí pánbůh povolá. Možná jsou to citová alibi, ale někdy mi lidé okolo mě připadají víc jako zvířata než ta moje opravdická. Mám tlustého prdícího poníka, který mi dokonale nahradí vše, co přináší partnerský vztah. Je vegetarián, nekouří a nechlastá, občas ho vezmu na procházku, ale když mu sundám ohlávku, odchází ode mě svobodný.

Snažím se udělat si v životě veliký průvan. Jediné, co mám určitě v plánu, je cestování. Naše zeměkoule je nádherná. Za poslední rok jsem viděla hodně, ale zdaleka mi to nestačí.

Foto: Josefína Rašilovová

Kam jste se všude podívala?

S nonverbálním pohybovým představením Angel-y jsme vloni s Lucií Kašiarovou objely kus Evropy. Byly jsme na festivalu pouličních divadel v Krakově, vystupovaly jsme ve Francii, po Česku. Naše Angel-y jsou přizpůsobivé, hrajeme nejen v divadle, ale i na nádraží, na vodě, v barokní sýpce, na náměstí, na molu v Saint Tropez…

O čem hrajete?

Jsme dva andělé strážní u nebeské brány, do které ale bohužel už nikdo nevchází. Téma není moralizující, vycházíme z klaunské logiky nelogiky. Rozhodně je představení plné emocí, kterých jsme plné my. Bohužel časem a s věkem přibývají ty cyničtější a ironičtější.

Jak jste se vůbec daly dohromady se slovenskou tanečnicí a choreografkou Lucií Kašiarovou?

Potkaly jsme se v Dejvickém divadle při spolupráci v představení Petry Tejnorové Modrovous. Zjistily jsme, že tak nějak zvláštně umělecky i lidsky rezonujeme, a rozhodly jsme se ve společné práci pokračovat. Najít ale téma pro dvě ženské, z nichž jedna je tanečnice a druhá herečka, je nemožné.

No a před dvěma lety na Velikonoce nás to napadlo při listování v knížkách. Obrázek poťouchlého, usmívajícího se anděla. Anděl je bytost, která hravě pojme všechny naše emoce, a protože ho nikdo nezná, můžeme mu přidělit jakoukoliv podobu. Naše Angel-y jsou trochu jako bezdomovci. Jsou i nejsou svobodné. Mají nějakou službu, ale protože ji nikdo nevyužívá, jsou zbytečné.

Foto: Josefína Rašilovová

Jako anděl s osudem bezdomovce v neverbálním pohybovém představení Angel-y.

Jak to vnímají diváci?

Diváci se mohou svobodně do představení zapojit. Pokud se opravdu někdo cítí na vstup do nebe, musí projít naší kontrolou. Někdo si to pak občas rozmyslí.

Krize a nálady topím v tom, že se hýbu, v radosti z pohybu.

Proč?

Třeba v Krakově se nám do nebe hrnulo hodně lidí, a tak jsme jim nabídly naše těla jako rohožku, o kterou si musí před vstupem do nebe otřít boty. Někdo to vzdal, někdo do toho nebe tolik chtěl, že nám skoro polámal žebra.

Tak to musíte být pro takovou produkci v dobré kondici.

Moje tělo stárne a po každém představení mě bolí úplně všechno. Je to ale vykompenzované radostí, že mohu tělu dopřát adrenalin. Krize a nálady topím v tom, že se hýbu, v radosti z pohybu. Ne ale v každém. Zkoušela jsem chodit do posilovny, ale to bych přirovnala k televizním seriálům. Vykonáváte stereotypní pohyb, sledujete, jestli slečna vedle už má ten zadek menší než já… To pro mě fakt nebylo.

A našla jste se v pohybovém divadle…

Vracím se svým způsobem ke svým začátkům, studovala jsem kdysi pantomimu a hodně let jsem se jí věnovala, než jsem skončila u činohry. Už několikátou sezónu spolupracuji se studiem Alta, což je scéna současného tance a je zároveň otevřená všem lidem, kteří se chtějí vyjadřovat svým tělem. Teď se nám Studio Alta podařilo rozšířit o další prostory a působíme ve dvou bývalých skladových halách v Holešovicích naproti Výstavišti.

Foto: Michaela Feuereislová

Atmosféra tam je úplně jiná než u činoherních souborů, které ráno začínají zkouškou s kávou a cigárem a večer končí u baru. Neříkám, že si tanečníci nikdy nesednou k baru, ale častěji večer pokračuje zase tancem a pohybem. Když to přijmete jako součást svého života, přijmete i radost z toho.

Má zralý věk v tanečním pohybu i nějaké výhody?

Můžete zužitkovat bohatou emocionální zkušenost i to, že své tělo dobře znáte. Jsem v Altě asi nejstarší a vím, že sdílená radost z pohybu je důležitá pro všechny věkové kategorie. Chtěla bych tam proto časem začít s tančírnou pro seniory. Nepůjde o nějaké taneční kurzy, ale o to, rozvrtět tělo. Jde o radost ze sebevyjádření svým tělem. A nemusí tam nutně chodit páry. Babička, která tam přijde sama, od nás třeba dostane krásného mladého tanečníka. Znám studenty herectví, které by takový projekt bavil.

Budu tam potřebovat nějaké taneční znalosti?

Lidé si pod pojmem tanec představují choreografii, která musí být na hudbu a má dané kroky. To tak ale vůbec nemusí být. Můžete tančit na slovo, na zvuky přírody, obrázek, na ticho…

Zní to zvláštně a já k tomu také byla zprvu ostražitá, ale zjistila jsem, jaká z toho může být čistě osobní radost. Nepotřebuji dosáhnout dokonalého výsledku, který někdo bude hodnotit. Jde o to, se dozvědět něco o sobě, o svých možnostech.

Foto: Petr Hloušek, Právo

S Davidem Prachařem v romantické komedii Sen noci svatojánské na Letních shakespearovských slavnostech.

Už vás tedy omrzelo vyjadřovat se slovy?

Slovo je degradované, nejen v umění. Svět je dnes řízený přes krátké textové zprávy, maily. Postupně přicházím na to, že emoce je možné předat, aniž by byly vyřčené. I v divadle to diváci přijímají intenzivněji, než když jsou jen posluchači slov. Kolem nás jich je tolik, že už poztrácela sílu. Definitivně mi to došlo při práci v televizních seriálech. Učím se slova dialogů, pořád dokola opakuji ty samé věci. Emoce v těch slovech ztrácejí váhu.

Pamatuji, jak jsem někdy v pubertě od babičky dostala knihu Daphne du Maurier Hospoda Jamajka. Bylo to neuvěřitelně epické, popisovala, jakou barvu mělo moře, jak voněl vzduch. Byla jsem tím naprosto unešená a nemohla jsem se dočkat, až si k té knížce zase sednu. Dneska na takové knihy nemá nikdo čas, nikdo nechce tímhle způsobem snít.

Vloni jste v divadle Palace režírovala komedii S nebo bez? Chystáte se v tom pokračovat?

Nejsem klasický režisér, nestudovala jsem to, ale mám nahromaděné spousty zkušeností. Mé představení se mnou dělali kolegové, s nimiž se dobře znám, dokážeme spolu improvizovat, vycházelo to ze vzájemné spolupráce. Baví mě dělat představení „na klíč“, včetně scénografie, kostýmů. A na další práci se těším, dokud se lidé smějí, tak to má smysl. Smích je v životě snad nejpodstatnější.

Nestýská se vám po intelektuálnější scéně?

Léta jsem hrála v intelektuálním divadle Komedie, teď hraju na bulvární scéně a vůbec s tím nemám problém. Je to žánr, jež je v téhle době pro diváky lepší než všechna antidepresiva dohromady.

Foto: ČT - Pavla Černá

Jako nelítostná exekutorka v detektivním seriálu Vraždy v kruhu. Na snímku s Jaroslavou Pokornou.

Proč tolik vyhledáváme zábavu? To žijeme tak trudné životy?

Nedávno jsem si při práci povídala s mladou studentkou herectví, jaký je rozdíl mezi našimi generacemi. Naší, která přišla ke svobodě, když nám bylo dvacet, a té jejich, která se už do svobody narodila.

Naše generace svobodu uchopila materiálně, lidé chtěli co nejvíc a co nejrychleji vytřískat, co to šlo. Mladá generace tolik netouží po materiálních cílech, chtějí si víc života užívat. Nemají potřebu dohnat nějakou ztrátu, jak jsme to zažívali my, kladou si o životě trochu jiné otázky, nejsou tak materiálně orientovaní, nemají v sobě tu urputnost. Sbalí si ze dne na den věci a někam na rok odjedou. My se pořád za něčím honíme, sháníme, obstaráváme…

Vy jste před lety před tím mumrajem utekla na Vysočinu.

Příroda a hlavně prázdný prostor, kde můžete roztáhnout ruce a do nikoho a ničeho nenarazíte, jsou balzám na duši. Naučíte se tam taky respektovat, jakou moc má příroda. Můžeme mít sebevýkonnější počítače, ale když napadne hodně sněhu, jsme v háji. Jenže my se k přírodě chováme strašně a jednou za to budeme potrestaní.

Věříte ve spravedlnost?

Jsem narozená ve znamení Vah. Spravedlnost je pro mě důležitá. Stále v ni věřím, i když to je čím dál tím těžší.

Foto: archív Divadla Palace

Komedii francouzských manželů Haudecoeurových S nebo bez? v pražském Divadle Palace nejen režírovala, ale zároveň v ní hraje. Také navrhla scénu a kostýmy. Ten svůj vytvořila v takových rozměrech, že ji Vojtěch Záveský ani neobejme.

Proč?

Protože mohou nastat situace - a teď mluvím o naší branži - kdy se nemáte jak bránit proti hnusu, který na vás někdo naplive. Nalepí na vás nálepku, se kterou pak žijete, a váš život se kvůli tomu, že nějaká pomatená redaktorka z bulvárního časopisu, která si vydělává na živobytí tím, že lže, řítí někam… Kamsi.

Přes to, co jste si v posledních měsících prožila, věříte v toho svého anděla?

Určitě ho mám, protože ze všech krizí jsem zatím dokázala zase vzlétnout. Dospěla jsem k tomu, že jediný člověk, na kterého se každý může spolehnout, je on sám. Kdo je sám se sebou v souladu, tak zvládne každou bolest. Možná je to těžší s radostí. Tu potřebujete s někým sdílet… Naučíte-li se ale být v souladu sám se sebou, vysíláte signály, které mohou přivolat něco jedinečného, ať jde o práci, přátele, možná i lásku…

Dcera mima a malířky

Narodila se 30. září 1968 v Praze.

O šest let později mim Boris Hybner od rodiny odešel, vychovávala ji matka, malířka Jana Kremanová.

Na grafické průmyslovce vystudovala obor fotografie.

Po studiu na DAMU hrála v divadle Labyrint a na dalších pražských scénách.

V r. 2004 získala cenu Thálie, o rok později byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za titulní roli ve hře Hořké slzy Petry von Kantové.

Pět let žila s rodinou na statku na Českomoravské vysočině, nyní střídá venkov s Prahou.

Loni se rozpadlo její 22leté manželství s hercem Sašou Rašilovem, s nímž má dcery Josefinu (20) a Antonii (17).

Reklama

Související články

Ilona Svobodová: Tři tetování zatím stačí

Hraje, točí, dabuje, učí na konzervatoři. Také sportuje, umí mariáš a odlévat stopy, přitahuje ji vše, co je francouzské. Na schůzku přišla s čerstvým...

Výběr článků

Načítám