Má za sebou rušný rok. Po úspěšném sitcomu Čtvrtá hvězda prožil hodně času s filmem Díra u Hanušovic, v létě objížděl festivaly a snažil se utrhnout kus volna s rodinou, manželkou Klárou Pollertovou a syny Frantou, Pepou, Toníkem a Vašíkem. A v září vypukl opět pracovní kolotoč…

Pokladní i uklízečka v divadle zjihnou, když zjistí, že čekám právě na něj. Rád se sem chodí učit texty, dnes přichází z natáčení detektivní série Vraždy v kruhu, kde ztělesňuje hlavní postavu majora Holiny - a ještě si ji trochu nese v hlavě. Na každou roli se připravuje velmi svědomitě a i v rozhovoru se odmlčuje a váží každé slovo, aby co nejpřesněji vystihl své myšlenky.

Těšíte se na Vánoce?

Ale docela jo. Nesnáším jen ten mumraj kolem. Neočekávám už, že budu sám obdarovaným. Baví mě spíš to, že můžu udělat radost druhým. A jsem rád, že na sebe jsou lidi přece jen trochu hodnější, milejší a vstřícnější, chtě nechtě to na ně určitý vliv má.

Jaké byly svátky vašeho dětství?

Klasické, dodržovali jsme běžné zvyky a tradice. Ryba, salát, strojili jsme stromeček, zpívali koledy, taky jsme pouštěli lodičky ze skořápek se svíčkami, zkoušeli lít olovo… Hlavní bylo, že rodiče je udělali pro nás děti půvabné. Žili jsme dlouho v krásné nevědomosti a víře, že dárky opravdu nosí Ježíšek. Mělo to v sobě velké tajemství a zároveň klid a pohodu.

Na jaký dárek nezapomenete?

Když jsem dostal první lyže a přezkáče, to byly velké vzácnosti! Nebo první džíny asi ve třinácti letech. Nebo basketbalový míč, kolo… Krásný dárek jsem dostal k padesátinám - žena skoro rok připravovala tajnou oslavu, s režisérem a multikulturním člověkem Zdeňkem Suchým dala dohromady půlhodinový film, založený na klipech písniček, které mě provázely životem. Od dětství po současnost. Zúčastnilo se ho neuvěřitelné množství lidí, jako by se točil celovečerní biják, a všichni to dělali nezištně.

V den D se přerušilo nečekaně představení, promítl se film, pak mě vyvedli na forbínu a já uviděl v hledišti všechny kamarády od školy po bráchu, rodiče a děti. Dojalo mě, jak to všichni udrželi v tajnosti, byl to pro mne snad nejemotivnější moment života. Takže s neopakovatelným dárkem pro moji osobu je na mnoho let vystaráno!

To je nádhera. A co dáváte vy?

Přiznám se, že většinu dárků pro členy naší košaté rodiny obstarává Klára. Já sháním v podstatě jen dárky pro ni. Ne úplně na poslední chvíli, ale s velkým předstihem taky ne. Spíš si už někdy během podzimu promyslím, co by to asi mělo být, důležitý je nápad, aspoň na hlavní dárek. A dál… za ty roky už zhruba vím, co se Kláře líbí za vůni a oblečení, jakou má velikost a kam jít. A musím se pochválit, že asi z osmdesáti procent věci ode mne nosí.

Kde býváte na Vánoce?

Slavíme je většinou doma, ale Klára s rodiči a sourozenci jezdili každý rok do Rokytnice na chatu a prožívali je tam s přáteli. Takže žila tímhle romantičtějším modelem. Spolu jsme jednou zažili pravý opak - odjeli jsme do Rakouska až skoro na samotu a bylo to úžasné. Stromeček jsme si koupili v květináči, Klára udělala salát a ještě na Štědrý den jsme lyžovali. Jsem tedy pro jakoukoliv inovaci včetně hor. Jenže je nás už šest plus pes a jen sehnat auto, se kterým bychom se takhle všichni i s dárky přemístili, není jednoduché. Věřím, že k tomu jednou dojde, ale momentálně upřednostňujeme domov.

O svých rolích důkladně přemýšlí.

O svých rolích důkladně přemýšlí.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

K vánočním dnům patří pohádky…

Pohádky mám rád, dívám se na ně a možná ještě raději je poslouchám. Spoustu jsem jich udělal v rádiu, často s Honzou Jiráněm jako četbu nebo rozhlasovou hru. Je jedno, zda jde o klasickou či moderní pohádku, například pro televizi natočený Šťastný smolař je jakoby moderní, protože tam figuruje motorka, ale pořád musí mít základní atributy, které k pohádce patří: láska, dobro a zlo, humor a vtip… Taky Anděl Páně tohle beze zbytku splňuje. Proto jsem rád, že jsem se na něm mohl podílet. Jako rodič navíc velmi oceňuji, že je pro celou rodinu, baví se i pláčou všichni. Moje děti Anděla dobře znají, úplně nejvíc ale milují, když jim pohádky čtu nebo vyprávím přímo.

Jaké jste měl dětství vy? Těžší, než mají vaši potomci?

Já měl krásné dětství, kazila mi ho jen škola, jako asi všem dětem. Velký dík rodičům, že jsme vyrůstali v harmonické rodině, bylo to fajn. Věřím, že tento druh servisu mají naše děti taky. Nedostává se mi na ně tolik času, moje povolání je jiné než u lidí, kteří přijdou ve čtyři z práce. Já pak většinou odcházím do divadla.

My samozřejmě neměli tolik možností pro vyžití, nebylo tolik zajímavých filmů, koncertů… Na druhou stranu jsme cítili větší potřebu být spolu, hned po škole jsme běželi na hřiště a prostřídali všechny klasické zábavy. To dnešním dětem chybí, raději komunikují přes Facebook, než by se setkaly. A když se setkají, je pro ně kolikrát obtížné vymyslet nějakou smysluplnou činnost.

Daří se vám dávkovat jim počítač, Facebook atd.?

Jsem v rodině vrchní prudič, co se týče limitování těchto věcí. Ale je to obtížné. Takže bojujeme. Kluci chápou, proč to chci, a zároveň se jim zdá, že to přeháním. Já myslím, že to nepřeháním… Zaujalo mě, co někde napsal Ivan Lendl, že jeho děti musely po osmé hodině dát všechny iPady a počítače za dveře dětských pokojů a tím to končilo. Ale tak daleko jsem to ještě nedotáhl.

Těšilo by vás, kdyby některý z kluků pokračoval v herecké tradici?

Nejvíc by mě těšilo, kdyby dělali to, co je bude bavit. U mého povolání je strašně důležitý - v zásadě hlavní - talent. Pokud ho máte málo, budete nešťastní. Ale může se stát, že ho budete mít dost, jenže vám nebude přát štěstí. Je to velký risk, zda najdete dost práce a příležitostí. Navíc grunt herectví je v divadle, a jak vidím u mladších kolegů, jdou raději točit nekonečné seriály, než aby se ho drželi. Což se postupně projevuje na jejich kvalitě a vede k všeobecnosti a povrchnosti. Ne k zásadní tvorbě. Jsem proto ostražitý.

Ale všem seriálům se nevyhýbáte. Po Čtvrté hvězdě dokončujete Vraždy v kruhu…

První byl žánrový seriál sitcomového typu, legrace černého ražení. Humor zakódovaný v Dejvickém divadle, blízký i Honzovi Prušinovskému a Petru Kolečkovi, kteří ho s Mirkem Krobotem napsali. V podstatě všichni jsme se už potkali v Okresním přeboru, odtud tahle parta vykrystalizovala. Za partnerské spolupráce s Českou televizí. Tam nebylo co řešit…

Vraždy v kruhu mě zaujaly z jiného důvodu. Hraju takového vlka samotáře, který řeší případy hlavně rozumem, a přitom se nechá inspirovat astrologií. Ten seriál asi nebude tak akční jako jiné, ale je víc o tom, jak se dostat do uvažování pachatelů.

Vy jste se někdy zajímal víc o astrologii?

Moc ne. Ne že bych tomu úplně nevěřil, ale zároveň se toho vlastně trochu obávám. Asi bych si ani nenechal udělat osobní horoskop, myslím ten seriózní. Já nechci vědět, co mě čeká.

Nepátral jste ani, jakou povahu mívají Raci, čili vaše znamení?

Je to citlivé, až přecitlivělé znamení, tíhnoucí k rodině. To mi, myslím, odpovídá.

Na mě působíte skromně, až asketicky, seriózně, smutně, samotářsky…

No jo, melancholie ve mně je, někdo říká, že tím, že se jmenuju Ivan, rezonuje ve mně nějaká část s ruskou duší. Přitom žádné předky z východu nemám, je to náhoda. Že jsem spíš introvertní, je taky pravda, ovšem suchar rozhodně nejsem. Společnost miluju, samozřejmě jen lidí, s nimiž si rozumím. Ale umím být i neseriózní a neasketický, dovedu zazlobit v oblasti životosprávy…

V zásadě se snažím být poctivý jak v práci, tak v životě, mám zakódováno neubližovat. Jenže často používám hodně drsný humor a občas se trefím přes čáru. Pak se to snažím rychle vyžehlit, protože nerad žiju v konfliktu.

Vánoční pohádku Anděl Páně milují děti i dospělí. Na snímku s Klárou Issovou.

Vánoční pohádku Anděl Páně milují děti i dospělí. Na snímku s Klárou Issovou.

FOTO: archív ČT

Jakou roli zastáváte v kolektivu Dejvického divadla?

Říkají mi psycholog nebo skupinový vedoucí, ve mně je zakořeněné jakési „vůdcovství“. Spíš bych řekl, že jsem srdcař, a když se do něčeho pustím a věřím tomu, chci, aby to bylo co nejlepší. Pak umím být tahounem. Ale někdy mám tendenci to přehánět a příliš zasahovat, být „pan rada“. Nejde už o rádcovství z dob dejvických začátků, kdy jsem bazíroval na hereckém řemesle - byl jsem nejstarší a ostatní nováčci. Dnes je tu jedna velká osobnost vedle druhé.

Poučoval jste už ve škole?

Byl jsem kluk, co především šaškoval a bavil třídu, klasika. Dělal jsem fórky na pedagogy a spolužáky, narušoval hodiny, aby nebyly tak vážné. Byl jsem rušič a můj druhý syn Pepíček to má po mně, tudíž mu radím, aby to nepřeháněl, že do jisté míry je to fajn, ale když učiteli nabourá hodinu, může to být demotivující pro všechny a vést ke zbytečným nedorozuměním. Vzpomínám si, jak jsme někdy ve druhé třídě měli hodinu psaní a já najednou přestal psát. Když se paní učitelka zeptala, co se děje, opáčil jsem vážně, že mě bolí ručička…

Jak žertujete dnes?

Mám rád humor inteligentní, ale i pokleslý, bez jakéhokoliv limitu. Miloval jsem vtípky Felixe Holzmanna, některé skeče Luďka Soboty. Zároveň je mi blízký sofistikovaný humor Voskovce a Wericha, taky humor Suchého a Šlitra. Samozřejmě Monty Python - nedávno jsem koupil set jejich DVD a bavila se celá rodina.

Jsem velmi hravý člověk. A soutěživý. Jako velký fanda Bohemky prožívám naplno jejich zápasy. Nejsem pasívní divák, ale divák, který jde s utkáním. A mám rád, když jsou takoví i v divadle. Ne aby si sedli a čekali, co jim předvedeme, ale aby aktivně spoluvytvářeli svým zájmem naše představení.

Jste věrohodný jako Oblomov i Bůh, zvládáte velké emoce na malé ploše. Jaký typ role je vám nejbližší?

Mně se líbí právě ta pestrost, možnost dostat se pod kůži do životů lidí, které bych sám neprožil, s vlastnostmi, které mi nejsou dané nebo kterých se třeba i bojím. Důležitá je kvalita předlohy a s kým to děláte. Žánr je mi celkem jedno. V Dejvickém divadle je typické, že se lidi smějí u těžkých věcí jako Dostojevský, že hledáme i v tragických kusech jistý humor. Protože tak to je i v životě, člověk nezúčastněný smutné situace se jí může zasmát, nebo aspoň pousmát. Balancování na té hraně vážna, kde se smích každou chvíli promění v slzy a naopak, je mi asi nejbližší. Ale nebráním se ani čisté komedii nebo tragédii.

Máte ještě nesplněný herecký sen?

Bohužel jsem moc u hraní nevyužil sport. V době, kdy jsem mohl hrát akčnější role, mě minuly. Ale fyzická zdatnost se hodí aspoň v drsnějších scénách, třeba v Četnických humoreskách, svým způsobem i Ve stínu, kde byla jedna docela tvrdá rvačka. A ve Václavovi jsem se dokonce při jízdě na motorce ošklivě vysekal. I věci na pomezí, kde by mě měl zastoupit kaskadér, se snažím dělat pokud možno sám.

Točím třeba reklamy pro mobilního operátora, kde v jedné scénce přijede můj pitomec, učitel Radim, s krátkou lodí a má takovou křeč v nohou, že musí chodit po rukách. Točili jsme to skoro šestnáct hodin a z toho jsem půlku času skutečně chodil po rukách.

Trojan Boys Team. Ivan se syny Frantou, Pepou, Toníkem, Vašíkem - a s manželkou Klárou, kterou s láskou opatrují jako „svoji holčičku“.

Trojan Boys Team. Ivan se syny Frantou, Pepou, Toníkem, Vašíkem - a s manželkou Klárou, kterou s láskou opatrují jako „svoji holčičku“.

FOTO: archív Ivana Trojana

Váhal jste s účinkováním v reklamě? Jaké je vaše kritérium co ano a co už ne?

Vnitřně s tím trošku problém mám, nebo měl jsem. Ale zaregistroval jsem reklamy, které přede mnou dělal Vojta Kotek s Pavláskem, a moc jsem se u nich bavil. Je to svým způsobem i profesní úkol: udělat dobře půlminutový skeč není vůbec jednoduché. Takže jsem to bral i z tohoto hlediska, jako svébytnou disciplínu, že by to mohlo být dobré. Což se potvrdilo.

Druhá věc je, že nesmím mít s daným produktem žádný osobní problém. To je tu v pořádku. A samozřejmě je to slušný výdělek, na který si v divadle ani filmováním absolutně nepřijdu. Beru to jako odměnu za třicetiletou práci, kterou dělám. Možná i zaslouženou. Tak jsem si to odůvodnil a jsem s tím srovnaný. Stejně jako moje žena Klára, s níž vše podstatné konzultuju…

Je stále doma, nebo se už vrací k herecké profesi?

Je doma. Po druhém dvojvrhu - Toníčkovi jsou čtyři roky a Vašíkovi dva - to ani jinak nejde. Ačkoliv má herectví ráda, musela si sama říct, co ji víc naplňuje. A zjistila, že rodina je pro ni smysluplnější. Udělala jednu výjimku, nazkoušela podle Suchánkova scénáře a v režii Ondřeje Sokola hru Večírek. Protože ji zajímali lidi kolem. Jinak je doma a těší se, že spíš bude dělat nějaké své projekty a nápady, nevidím to na stálé angažmá.

Vy jste se vlastně v divadle poznali, jak to přesně bylo?

Hráli jsme druhým rokem na Hradě Sen noci svatojanské. Byli jsme s Tomášem Töpferem a panem Kačerem první parta, která to rozjela. Ten druhý rok přišel ročník, který hrál elfíky - a jedním z nich byla právě Klára. Tam to začalo… Nebylo to jasné hned, ale posléze to jasné bylo… Později, už jako partneři, jsme spolu hráli manžele ve filmu Jedna ruka netleská.

Bylo to pro vás snazší, nebo složitější než s cizími herečkami?

Nevím, jak by na to odpovídali manželé Preissovi nebo Josef Abrhám s Libuškou Šafránkovou, ale pro nás to bylo spíš složitější. Jednak technicky, protože jsme měli malé kluky a byl problém, jak vůbec dát natáčení dohromady. A potom - hrát s někým, kdo vás tak dobře zná… Herectví je pro mě velmi intimní věc. Naštěstí naše postavy byly tak extrémně zvláštní, že se to našemu životu ani za mák nepodobalo. V tom to bylo tedy jednodušší.

Působíte jako pevná rodina. Jak se to povedlo v době, kdy se každý druhý vztah rozpadá?

Především pokud přijde nějaká krize, a ta z devadesáti devíti procent přijde, nezapomenout na to, proč jste se brali a co bylo to hezké, co vás spojuje. A snažit se tu krizi překonat a vydržet, ne se při první příležitosti rozvádět. I my jsme si samozřejmě prošli krizí, ale protože naše manželství stojí na silných základech, oba jsme věřili, že to nemá a nesmí skončit. Je důležité si uvědomit, že muž a žena jsou různé bytosti s jiným myšlením a řeší situace jinak. Musíte se vžít do pocitů druhého, něco tolerovat a něco si vyříkat, nenechávat věci zahnít.

Nakousl jste, že jste doma prudič…

Ano, jsem v rodině impulzívní element, prudič - z obavy, aby děti neskončily právě u počítačů a prošly školou beze strachu, který by se jim vracel do různých úzkostí. Takže se snažím je tlačit, aby tomu předcházely aspoň minimální přípravou. Ale moje často rychlá a unáhlená rozhodnutí nejsou definitivní - když vychladnu, jsem schopný je zkorigovat a nechat se zbytkem rodiny přehlasovat. Nebo to vyhodnotit nějak jinak.

Jsem myslím i docela tolerantní. A pro rodinu je důležitější, jaký život žijeme, než nějaké mylné rozhodnutí. Protože zaujímat stanoviska musíte každý den, pořád. Pokud dojde k velké chybě, je nutné si vysvětlit, proč vznikla, aby se příště neopakovala. Aby byl stůl pokud možno čistý.

Máte hodně dětí, ale nechybí vám do party holčička?

Už ani ne. Bylo by to fajn, ale nebylo nám dáno. Vlastně mě baví a vyhovuje, že to máme takhle chlapské, nevím, co bych si s holčičkou počal. Vidím to u kamarádů, je to přece jen jiný svět… A žena se s tím už taky smířila. Ona je ta naše holčička. My si plánovaně neřekli, že budeme mít velkou rodinu. Původně vše směřovalo ke dvěma dětem. Ale prostě to tak vyplynulo, že jsme chtěli ještě další, takže o Toníčkovi jsme věděli - a Vašík si nás našel.

Vedete děti důsledně ke kultuře?

Mají možnost výběru. František, aniž nám to řekl, se přihlásil do Klubu mladých diváků (my kdysi říkali Klub mladých darebáků), chodí hodně do různých divadel, nejen sem do Dejvic, a chytlo ho to. Pepu spíš baví věci realizovat než se na ně dívat. Jezdí na tábor zvaný Bartoška, který založil před dvaceti lety už zmíněný Zdeněk Suchý. Tam hrají divadlo, točí filmy, dávají dohromady hudbu. To je jeho parketa. Taky začal s jojováním a točí k tomu videoklipy. Potěšilo by mě, kdyby víc četli, což se pořád nedaří. Snad se to prolomí… Další dva jsou ještě malí, ale chodí na dětská divadelní představení. A taky je směruju ke sportu.

Takhle si to před časem rozdával s Tomášem Plekancem.

Takhle si to před časem rozdával s Tomášem Plekancem.

FOTO: ČTK

Vy jste sportem kdysi začínal. Pomáhá vám ustát pracovní nasazení?

Tak určitě. Odpovídám jako ti sportovci, že? Sport je pro život strašně důležitý, když jsem byl v pubertě, pomohl mi tohle složité období překonat. Neulítával jsem tolik na hospodách… Dělal jsem kolektivní sport, tudíž jsem se učil žít s lidmi u vědomí, že nejsem jen sám za sebe, ale musím brát ohledy na ostatní. Což mi v začátcích dělalo velké problémy, byl jsem hodně stažený dovnitř. Ale měl jsem výborné trenéry, kteří mi pomohli.

Sport mi opravdu dal základ. Když ho děláte dlouho a vrcholově, kondice vám vydrží ještě řadu let. Za druhé mě bavil a pořád baví, je to asi jediná věc, která mě úplně uvolní, dokážu se odvázat a přitom si odpočinout. Znamená pro mě relax i udržovačku. S klukama na chalupě dnes rád hraju fotbal, ping-pong, badminton…

Umíte vyhrávat i prohrávat?

To mě taky sport naučil, vedle trpělivosti. Ale prohrávám nerad. Je to povahová vlastnost. V samotném utkání mi to až tak nejde, ale po zápase, když vychladnu, jsem schopen porážku přijmout, pokud byla spravedlivá a oprávněná. Synové mě naštěstí ještě neporazili… Mezi sportem a divadlem je spousta pojítek, tohle je jedno z nich. Je těžké přijmout kritiku od kolegy, když se něco nepovede, ale je-li dobrá a inspirující, už ji dnes akceptuju a pracuju s ní.

Kde vlastně proběhl váš obrat od sportu k herectví?

Dodnes přesně nevím, nějak to pomalinku vyplynulo. Pro vrcholový basketbal jsem byl relativně malý a pochopil jsem, že na dlouhodobé setrvání v první lize to není. A taky jsem asi měl hraní v sobě - nějak předurčené, dané - a podvědomě jsem se vydal tím směrem. I spolužáci a profesorka češtiny mě přemlouvali, ať zkusím DAMU. Tak jsem se jednoho dne rozhodl. Rodiče jsem dost překvapil, táta (známý herec Ladislav Trojan - pozn. red.) to nechtěl…

Padesátiny jste slavil letos - pozorujete nějaké změny, limity, zmoudření?

Doufám, že nějaké zmoudření by se našlo. Limity jsou v tom, že už se hlásí zdravotní problémy, mám v dezolátním stavu záda a v kyčli artrózu, ale našel jsem si lék - chodím pravidelně na pilates. A vřele to doporučuju lidem, kteří mají nějakou pohybovou nedostatečnost. Nejvíc se snažím zapracovat na fyzičce o prázdninách. Mám kamaráda Petra Čudka, bývalého reprezentanta v basketbalu, dnes trenéra v Opavě. Jezdíme k němu s celou rodinou na kus dovolené a občas si jdu i zatrénovat s jejich áčkem. A těší mě, že to ještě dám.

Běžní lidé na vás reagují hezky. Popularita ale nese i závist…

Najdou se tací, kteří čekají na každé moje škobrtnutí. Teď napjatě sledují i to, jak se povede dál celému Dejvickému divadlu. Cítím tendenci, že už ho bylo moc. Na to jsme v Čechách experti, místo abychom úspěch přáli, hledáme hnidy a snažíme se to spíš rozbourat než ocenit. V divadle se tomu bráníme tím, že si pořád dáváme nové úkoly, abychom neuvízli v rutině. Máme nového uměleckého šéfa Michala Vajdičku, který se už dřív osvědčil režií dvou kusů - Ucpanej systém a Racek, obojí chválené kritikou i diváky. Takže dejvický duch se s ním určitě nezmění… Mirek Krobot v divadle zůstává dál, jen už nechtěl nést velkou zodpovědnost.

Vy sám tu chystáte svoji první režii, že?

Ano. Jde o novou hru, původně se mělo jednat o mystickou komedii. Ale vývojem dochází k posunům a zrodu něčeho celkem jiného, víc zatím neprozradím. Věci tu děláme společně, já ji samozřejmě musím přinést před soubor už připravenou a téměř hotovou. Jaká bude, uvidíte napřesrok. Mám z toho obrovský respekt a strach, teď před Vánoci začínáme zkoušet.

Dáte si nějaký cíl, předsevzetí do příštího roku?

V téhle chvíli mě láká hlavně ta režie. Dlouhodobě mi vadí, že neumím dobře anglicky, takže bych chtěl o prázdninách konečně vyjet na jazykový kurz. Vadí mi to na festivalech, vadilo mi to i při filmování Ve stínu, kde jsem si musel při hovoru se Sebastianem Kochem brát tlumočníka. Kladl mi na srdce, ať na tom zapracuju, že bych se pak mohl uplatnit i v evropském filmu.

Rád bych taky zůstal na fyzicky obstojné úrovni, aby mě zdraví nelimitovalo hrát jen šachy. A pochopitelně si přeju, aby všechno fungovalo v rodině a měli jsme se rádi. Častěji bych si asi měl opakovat větu, kterou říkal Ivan Hlinka: Hlavně se z toho nepo… Protože některé věci beru až příliš vážně a zodpovědně.