Úspěšnou americkou fotografku Lee Millerovou paradoxně světově nejvíce proslavil snímek, který nafotil její kolega David E. Scherman, když ji zachytil při koupeli v mnichovském bytě Adolfa Hitlera.

Byla to její první pořádná koupel za několik týdnů. V Hitlerově koupelně se svlékla a na okraj vany postavila jeho fotografii. Na opačném konci ležela na toaletním stolku klasická ženská socha, před vanou pak špinavá bagančata této válečné korespondentky. Mydlila si záda, když David Scherman zmáčkl spoušť…

Snímek otiskl časopis Life a vyvolal rozporuplné reakce. Pro jedny byla fotografie nahé ženy ve vaně nacistického diktátora nevhodně zosobněné úsloví, že vítězi patří kořist. Jiným znázorňovala vítězství života nad smrtí.

Samotná Lee Millerová se debatám nad fotografií vyhýbala a říkala pouze, že se ze sebe snažila smýt zápach z koncentračního tábora v Dachau, odkud ten den přijela do Mnichova.

Modelka z obálky Vogue

Narodila se 23. dubna 1907 v Poughkeepsie ve státě New York. Otec byl odborníkem na mechaniku a vynálezcem, jednou z vůdčích osobností továrny De Laval a také vášnivým fotografem.

Odmala měla nespoutanou povahu a její svobodomyslnost narážela na autority. Až tak, že byla vyloučena z řady soukromých škol. Nakonec přemluvila rodiče, aby ji poslali na cestu do Paříže. Město ji okamžitě uchvátilo. Vymkla se průvodcům a poznávala ho na vlastní pěst.

Mladičká dívka pracovala v divadle na Montmartru a vyzkoušela i malování ve společnosti několika francouzských malířů, jejichž jména se za několik let stala známá. Po návratu do New Yorku se Lee seznámila s novými přáteli, což ji přivedlo na dráhu modelky.

Vlastně to byla ona příslovečná náhoda. Jednou si ji na newyorském chodníku z projíždějícího auta všiml Condé Nast, vydavatel módního magazínu Vogue. Modrooká blondýna ho okamžitě oslnila a v březnu 1927 se poprvé objevila na obálce tohoto časopisu. Zanedlouho její obličej zářil i z titulních stran dalších listů a stala se jednou z nejvyhledávanějších modelek. Plavá, nakrátko ostříhaná Lee Millerová byla mnohými pokládána za nejúžasnější ženu na světě.

Ve dvaceti dostala od otce první fotoaparát a začala také fotografovat. Tak dobře, že jí Vogue v dubnu 1929 svěřil zakázku zpravodajských reportáží z Evropy.

Žákyně, milenka, asistentka

Do Paříže se vrátila v době, kdy se na výsluní dralo surrealistické hnutí. Měla talent být ve správný čas na správném místě, a tak se opět setkávala s umělci, jejichž díla se v budoucnosti stanou nesmrtelnými. Mezi mnoha ctiteli zaujal klíčové místo o 17 let starší malíř a fotograf Man Ray (vlastním jménem Emanuel Radnitzki), který do města nad Seinou svého času rovněž přišel z New Yorku.

Poprvé se viděli v baru Opilý koráb na pařížském bulváru Raspail nedaleko Rayova ateliéru. O pětačtyřicet let později vzpomínala: „Z mé strany to byl záměr, snažila jsem se ho ulovit.“

V cyklu fotografií Mana Raye v roce 1930.

V cyklu fotografií Mana Raye v roce 1930.

FOTO: Repro z alba fotografií Mana Raye

Při setkání se suverénně představila jako jeho nová žačka. Odpověděl, že žádné žáky nemá, načež mladá dáma kontrovala, že je taky taková a nikdy se neohlíží zpět. Už druhý den odjížděli do Švýcarska a společná výprava se stala počátkem jejich tříletého partnerského dobrodružství. Po návratu do Paříže Lee telegrafovala otci, že si najala místnost na bulváru Montparnasse a bude se učit fotografovat.

Ray jí dal skládací fotoaparát Kodak a učil ji všechno, co uměl. Brzy opustila svůj byt a nastěhovala se k němu. Byla mu žákyní, modelkou i milenkou a také jeho asistentkou v ateliéru.

Myška a objev solarizace

Prostřednictvím Mana Raye se Lee seznámila s mnoha umělci. Básník Jean Cocteau ji obsadil do role Venuše ve filmu Básníkova krev (1930) a Pablo Picasso zachytil její tvary v nejméně šesti podobiznách. Stala se součástí života pařížské bohémy a nejeden umělec jí vděčil za inspiraci.

Přestože byl Ray o generaci starší, jejich vztah přerostl v partnerství. V časech, kdy společně sdíleli jednu temnou komoru, bylo těžké určit, kdo je autorem té které fotografie.

„Lee byla asistentkou, která nejvěrněji ze všech plnila má doporučení,“ prohlašoval Man Ray. Zatímco Lee svému pozdějšímu manželovi Rolandu Penroseovi řekla: „Pomohla jsem Manu Rayovi s mnoha fotografiemi, jejichž autorství bylo připsáno jen jemu. Nevím už, jestli jsem to byla já, nebo on, ale to je jedno. Když lidé spolu pracují dohromady, je to jedna a táž osoba.“

Hlavní podíl však Lee Millerová měla, i když celá záležitost se odehrála zcela náhodně při objevu nového fotografického postupu, tzv. solarizace. Jeho podstata spočívá v tom, že fotografický negativ je během svého zpracování ve vývojce vystaven účinku světla.

Stalo se to, když spolu jednou byli v temné místnosti. „Při práci v černé komoře jsem ucítila, že mi pod nohama cosi křuplo,“ vysvětlovala celou záležitost v dopise bratru Erikovi. „Vykřikla jsem a rozsvítila. Nic. Žádná myška. Najednou jsem si všimla, že film je vyvolaný: ve vývojce bylo tucet negativů prakticky vyvolaných.“

Man Ray ponořil obrázek do chemického ustalovače a překvapivý výsledek oba surrealisty nadchl. Nová technika dávala snímkům stříbřitou auru a povýšila fotografii z řemesla na umění. Začali tuto metodu zdokonalovat a Lee ji posléze využila i na první výstavě svých fotografií v roce 1933.

Tři roky s miliardářem

Man Ray a Lee Millerová byli ohnivé povahy a v Rayově ateliéru strávili tři hektické roky. Nejprve jako mistr a začátečnice, potom jako milenci a rovnocenní umělci a nakonec jako velcí soupeři.

Když si Lee vydobyla pověst, přestala ji bavit podřízená a pomocná role a stále více prosazovala svou nezávislost. Napětí mezi nimi vyvrcholilo, když jednou večer našla v koši negativ, který Ray vyřadil. Byl to detail jejího hrdla s hlavou, která se s nechutí odvrací od fotoaparátu.

Lee vyhozený negativ zpracovala jako vlastní výtvor. Když to Man Ray zjistil, vypukla hádka a vyhodil ji z ateliéru. Lee se za několik dní vrátila. Na zdi uviděla kopii té fotografie. Její krk na snímku byl pořezán žiletkou a pokryt červeným inkoustem.

V ossvvobozzené Pařříížžii 1944.

V osvobozené Paříži 1944.

FOTO: Repro z knihy Lee Miller Photographe et correspondante de guerre 1944-1945

Naštvaná Lee si koupila jednosměrný lístek do New Yorku. Rayovi došlo, co způsobil, opatřil si pistoli a rozhlašoval, že se neumí rozhodnout, zda má zastřelit Lee, nebo sebe. Když se posléze opravdu rozešli a Lee se v roce 1932 odstěhovala a našla si nového milence, dostal se slavný surrealista na pokraj šílenství, z něhož se mnoho let vzpamatovával.

O rok později se Lee opravdu vrátila do Ameriky. Seznámila se s egyptským miliardářem Azizem Elouim Beyem a přijala jeho nabídku k sňatku. Možná i trochu natruc Manu Rayovi. Avšak být pouze manželkou významného muže, žít střídavě v Káhiře nebo Alexandrii a přitom prakticky nic nedělat, to Lee po čase omrzelo. Nečinnost ji nudila, a tak se po třech letech rozešli a ona znovu v roce 1937 zamířila do Paříže.

Tady se setkává s dávnými přáteli a na jednom večírku poznává anglického malíře a surrealistického básníka Rolanda Penrosea, za něhož se o deset let později provdala.

Věřte tomu

V den vypuknutí druhé světové války hned 1. září 1939 se milenci nalodili v bretaňském přístavu Saint-Malo a odcestovali do Rolandovy vlasti, tehdy bezpečné Anglie. Příští rok ale Hitler posílal letadla i za Lamanšský kanál.

Lee navzdory prosbám rodičů o návrat do USA v bombardovaném Londýně zůstala. Přemluvila pobočku Vogue, aby ji nechali fotit evropskou frontovou linii a v roce 1941 se stala jednou ze šesti akreditovaných válečných korespondentek. A jedinou ženou, která posléze pořizovala reportáže přímo z bojů.

Byla to neuvěřitelná proměna. Kráska, která před deseti lety stávala nahá jako model surrealistickým umělcům, se rázem dostala do krutého světa války a destrukce. Při červnové spojenecké invazi se vylodila s 83. americkou pěší divizí a v den D už odesílala své reportáže z místa nejtěžších bojů na Omaha Beach v Normandii.

Šla s armádou z Cách a Kolína nad Rýnem do Bonnu, Frankfurtu a Heidelbergu; od gestapáckých vězení ke zničenému mostu přes Rýn až po koncentrační tábory Buchenwald a Dachau. Tady musela korespondentka Vogue prokázat zřejmě největší odvahu. Objektiv jejího fotoaparátu zachytil lidské bytosti u konce sil, na pryčnách, bezvládné a k smrti utýrané.

Její snímky z Buchenwaldu a Dachau vyšly v americkém vydání Vogue pod titulkem „Věřte tomu“. Sama však nemohla uvěřit, že němečtí civilisté nevěděli, co se tu dělo. „Naprosto šokující a nepochopitelná je skutečnost, že to všechno se odehrávalo v samém středu Německa, blízko velkého města, kde není možné, aby obyvatelé nevěděli,“ psala v jedné reportáži. „Museli předstírat, že nevědí, nevšímat si a nebrat v úvahu podezření, která museli mít o tom, co dělají jejich manželé, přátelé a milenci.“

Spala jsem v Hitlerově posteli

Před setměním 30. dubna 1945 dorazila Lee Millerová se svým přítelem a také válečným zpravodajem a fotografem časopisu Life Davem Schermanem k bráně koncentračního tábora na předměstí Dachau. Uvnitř pořídili několik snímků a ještě večer odjeli po dálnici do Mnichova.

Tam zjistili, že město se už vzdalo Američanům a tím pádem se už nevedly žádné boje, které by se daly fotografovat. Proto místo toho odjeli na Prinzregentplatz a náhodně se dostali k místu, kde od dvacátých let bydlel Adolf Hitler. Jeden pluk si zde zřídil velitelské stanoviště a v budově byla spousta volných místností. Oběma korespondentům nabídli, že tady mohou zůstat přes noc. Nemohli uvěřit svému štěstí.

Uložili si věci v Hitlerově bytě a chodili z jedné místnosti do druhé. Prohlíželi si jeho majetek a pokoušeli se pod veřejnou maskou zahlédnout skutečného muže. Potom se šli podívat do nedalekého domu Evy Braunové. Millerovou překvapilo, že měl Hitler milenku, a s neskrývaným zájmem si Eviny věci prohlížela.

Po návratu do Hitlerova bytu se Lee vykoupala v jeho vaně a Dave tento okamžik zvěčnil pro dějiny. Pak ji ještě vyfotografoval u Hitlerova psacího stolu a vznikl také snímek Shermana ve vaně. Spoušť mačkala Lee.

Dvojice v bytě strávila tři dny. O svém zážitku psala posléze editorce Vogue: „Bydlela jsem v Hitlerově bytě, když byla oznámena jeho smrt, o půlnoci na 1. května. Byl mrtvý. Nikdy pro mě nebyl živý, až dnes. Po všechny ty roky byl pro mě ďábelské monstrum. Až do chvíle, kdy jsem navštívila místa, která byla díky němu slavná. Hovořila jsem s lidmi, kteří ho znali, poslouchala klepy o jeho osobě a spala v jeho posteli. Přestal pro mne být bájnou postavou a tím byl zároveň více hrůzostrašný.“

Poklad v krabicích od bot

Po válce se Lee Millerová vrátila do Anglie a ukončila kariéru fotografky. Provdala se za Ronalda Penrosea a v roce 1948 se jim narodil syn Anthony. Podle jeho svědectví i vzpomínek blízkých přátel nikdy o zkušenostech z války nevyprávěla.

Válečné zážitky u ní vyvolaly silné trauma a útočiště hledala v alkoholu. „Myslela si, že lidé jsou skrz naskrz zkažení a válečná hrdinství byla úplně k ničemu. Takové přesvědčení jí ničilo zdravý rozum,“ vysvětluje Anthony Penrose, který napsal podrobnou biografii Lee Millerové a spolupracuje se světovými galeriemi na prezentaci jejího díla.

Lee Millerová v sobě měla naštěstí dost síly a našla cestu z alkoholové závislosti. Stala se vášnivou zahradnicí na manželově farmě v Sussexu. Zemřela na rakovinu v roce 1977.

„Po její smrti jsem na půdě v krabicích od bot objevil obrovské množství textů, fotografií a negativů,“ poznamenává Anthony na stránkách biografie. „Díky tomu jsem svou matku poznal tak, jak jsem vůbec netušil. Ona sama se o své minulosti vyjadřovala vždycky jen velmi skromně.”