„Dřív jsem to bral postupně: jedenáctka, dvanáctka, třináctka a patnáctka,“ komentuje s hořkým úsměvem seznam pivních speciálů. Je mu jasné, že tohle potěšení za více než sto třicet korun si bude muset na nějaký čas odpustit. „Poslední našetřené peníze jsem v létě utratil za cestování, protože jsem si říkal, že si aspoň naposledy užiju. Teď se budu muset omezit,“ říká sebekriticky s tím, že ho nezájem zaměstnavatelů zaskočil.

Stovka marných dopisů

Jan Pěnkava chtěl začít ve státním sektoru, aby měl jistotu tabulkového platu a pevné pracovní doby. A kde jinde by měl jako odborník na veřejnou správu a regionální rozvoj uspět, když ne v hlavním městě plném úřadů nejrůznějších úrovní. Zatím má však za sebou jen desítky nezdařených pokusů, kdy mu mnozí z ministerstev na zaslaný životopis ani neodpověděli. Nakonec tedy oslovil i soukromé firmy, zvlášť ty s napojením na Francii, kde strávil jeden semestr.

„Umět anglicky už se u nás bere skoro jako povinnost, ale francouzština není pořád tolik obvyklá, tak jsem si naivně myslel, že budu pro firmy díky tomu atraktivnější. Spousta z nich se mi ale vůbec neozvala zpátky,“ kroutí hlavou mladík, který dohromady rozeslal už přes sto životopisů, většinou jako odpověď na inzeráty. Kromě anoncí na internetu a webových stránek jednotlivých institucí upíná naděje i k sociálním sítím, kde tu a tam někdo oznámí, že jeho zaměstnavatel hledá novou pracovní sílu.

Naštěstí jsem jedináček, tak mě rodiče do ničeho netlačí. Než abych vzal nějakou brigádu, souhlasí s tím, abych počkal na místo v oboruJan Pěnkava, absolvent

„Nemile mě překvapilo, že na úřadech mě několikrát rovnou odmítli, aniž by si mě nejdřív pozvali na pohovor. Věřím tomu, že formálně sice vypsali výběrové řízení, ale místo už mezitím získal nějaký jejich známý,“ smiřuje se s prvními fackami od života. Pokud o práci nezavadí půl roku, nejspíš odejde do ciziny. „Naštěstí jsem jedináček, tak mě rodiče do ničeho netlačí. Než abych vzal nějakou brigádu, souhlasí s tím, abych počkal na místo v oboru.“

Jan Pěnkava hledá uplatnění víc než čtvrt roku, ale díky zázemí doma u rodičů zatím nemá důvod k panice.

Jan Pěnkava hledá uplatnění víc než čtvrt roku, ale díky zázemí doma u rodičů zatím nemá důvod k panice.

FOTO: Petr Horník, Právo

Občas si vzpomene na přání rodičů, aby vystudoval medicínu, jenže ho vůbec nebavila fyzika. „Možná jsem udělal chybu, že jsem se nepřekonal, protože doktorů je pořád nedostatek a navíc se můžou uchytit i v zahraničí,“ zamýšlí se nad rozhodnutím, které učinil coby student gymnázia. Pro obor, kterému dal přednost, ho inspiroval vstup Česka do Evropské unie. „Zajímalo mě, jak funguje čerpání dotací, a říkal jsem si, že by práce kolem evropských fondů mohla dobře vynášet,“ říká na rovinu Jan Pěnkava.

Pracovní činnost je důležitou součástí osobní identity a spoluvytváří životní styl. A pokud dlouhodobě v tomto období chybí, špatně se to dohání později Oxana Jiroušková, psycholožka z úřadu práce

O angažmá v Bruselu, kde by nakonec mohl uplatnit i svou francouzštinu, si ale zatím může nechat jenom zdát. Bude rád, když sežene něco v dojezdové vzdálenosti od pražského domova. „Nevyhýbal bych se ani působení v politice, ale určitě bych začal na místní úrovni,“ dodává ke svým možným plánům novopečený inženýr, který má zatím zkušenosti pouze jako uchazeč o zaměstnání.

Visím našim na krku

Že právě v září dosahuje nezaměstnanost mezi čerstvými absolventy škol různých stupňů nejvyšších čísel, je zřejmé už mnoho let. Stejně tak i to, že do jara se jejich počet nejméně o polovinu sníží. Například letos ke konci dubna byly nezaměstnaných vysokoškoláků, kteří dostudovali v předchozím roce, necelé dva a půl tisíce. Podle psychologů je však důležité, aby se doba hledání prvního zaměstnání zkrátila na minimum.

„Příprava na profesi a zvládnutí zvoleného povolání je jedním z podstatných vývojových úkolů mladého člověka. Pracovní činnost je důležitou součástí osobní identity a spoluvytváří životní styl. A pokud dlouhodobě v tomto období chybí, špatně se to dohání později,“ podotýká Oxana Jiroušková z Úřadu práce v Pardubicích.

„Absolventi by měli pro začátek vzít i práci, která není tak kvalifikovaná a atraktivní, aby získali alespoň nějakou praxi a osamostatnili se,“ nabádá psycholožka Oxana Jiroušková.

„Absolventi by měli pro začátek vzít i práci, která není tak kvalifikovaná a atraktivní, aby získali alespoň nějakou praxi a osamostatnili se,“ nabádá psycholožka Oxana Jiroušková.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Člověku se mění povědomí o sobě, do kterého se zapracovává například nuda, neuspořádanost dne a času, snížení vlastní odpovědnosti či naopak pocity selhání,“ dodává psycholožka s tím, že mladý člověk bez práce si uměle prodlužuje dětství i svou ekonomickou a psychickou závislost na primární rodině. „To může ohrozit jeho rozvoj a vést až ke ztrátě motivace zařadit se do společnosti.“

Osmadvacetiletá vystudovaná personalistka Hana Kriegerová přiznává, že po roce marného hledání místa měla chuť už jenom jezdit na bruslích, starat se o domácnost nebo kamarádkám hlídat děti. Peníze ze stavebního spoření, ze kterých žila po skončení školy, už utratila a pořád se nemohla odstěhovat do svého.

„Bydlela jsem u rodičů a měla jsem výčitky, že jim visím na krku. Naštěstí mě podporovali a drželi mi palce. Pak byli se mnou zklamaní, když to opakovaně nevycházelo, protože viděli, jak se snažím,“ začíná svůj příběh mladá žena z Prahy.

Po absolvování obchodní akademie studovala obor personální řízení na vyšší odborné škole a později i na vysoké, kde se navíc zabývala i andragogikou čili vzděláváním dospělých. Už tehdy myslela na budoucí uplatnění, a tak se během studia účastnila několika stáží. „Vůbec jsem nečekala, že budu mít nakonec problém sehnat místo, když mám vzdělání i nějakou tu praxi. Na rozdíl od mých spolužáků mě alespoň zvali na pohovory.

Přitom jsem si říkala, jak krásný mám životopis, a každý z mých známých, kdo ho viděl, se divil, proč už dávno neberu několik desítek tisícHana Kriegerová, manažerka týmu

Někdy jsem se dostala až do třetího kola, kde se rozhodovalo mezi dvěma lidmi. V můj neprospěch ale vždycky sehrála roli nějaká maličkost, třeba to, že druhá uchazečka měla blíž k počítačovým technologiím. Byla to zkrátka beznaděj. Přitom jsem si říkala, jak krásný mám životopis, a každý z mých známých, kdo ho viděl, se divil, proč už dávno neberu několik desítek tisíc. Byla jsem zklamaná, že to nefungovalo podle očekávání.“

Za půl hodiny znovu na dlažbě

Když předloni v září Hana Kriegerová udělala státnice a ani v prosinci o práci nezavadila, vyjednala si na leden studium angličtiny přímo na britských ostrovech. „Abych si ještě vylepšila životopis,“ usmívá se dnes s ironickým nadhledem. Po návratu se znovu vrhla na hledání práce, až se od července zadařilo a nastoupila do jedné bankovní instituce jako záskok za mateřskou.

Hana Kriegerová vystudovala personální řízení a andragogiku. Zaměstnání nakonec získala po více než šestnácti měsících v rámci jednoho z programů Úřadu práce ČR.

Hana Kriegerová vystudovala personální řízení a andragogiku. Zaměstnání nakonec získala po více než šestnácti měsících v rámci jednoho z programů Úřadu práce ČR.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Jenže po třech týdnech, kdy se ředitelka oddělení vrátila z dovolené, mě bez udání důvodu vyhodili. Během půl hodiny jsem byla znovu na dlažbě a nervní z toho, že to martyrium budu muset podstoupit znovu. Později jsem se dozvěděla, že ředitelka potřebovala moje místo pro někoho jiného,“ popisuje mladá žena okamžik, kdy byla nejvíc na dně.

Aby se odreagovala, odjela na dva týdny dělat táborovou vedoucí a po návratu se znovu snažila zapojit do pracovního procesu. Dočkala se až se začátkem letošního roku, tedy rok a tři měsíce od dokončení školy. Pomohl jí jeden z projektů Úřadu práce ČR, Odborné praxe pro mladé do třiceti let. Ve firmě, která se zabývá tvorbou webových stránek, vede skupinu zdravotně handicapovaných lidí.

„Učím je vyplňovat data do editoru, nastavovat optimalizace pro vyhledávače a komunikovat s klienty tak, aby jim byli schopni dostatečně odborně poradit se vším kolem webů,“ září spokojeností Hana Kriegerová, která se před pár měsíci konečně postavila na vlastní nohy a zařídila si domov se svým přítelem.

Studium na vysoké škole samo o sobě práci nezaručí, neboť zaměstnavatelé zpravidla dávají přednost uchazečům s praktickými zkušenostmi.

Studium na vysoké škole samo o sobě práci nezaručí, neboť zaměstnavatelé zpravidla dávají přednost uchazečům s praktickými zkušenostmi.

FOTO: ČTK

Hlavně dlouho nepřebírat

Aby se novopečený držitel vysokoškolského diplomu na úřadu práce nezdržel příliš dlouho, doporučuje psycholožka Oxana Jiroušková z nabídky míst moc nepřebírat.

„Nejde o to, vzít první práci, která se naskytne, ale spíše o to, držet se v realitě a vycházet ze situace na trhu práce. Je jasné, že třeba absolvent Harvardu nebo zdatný výzkumník, který za své objevy po dobu studia získal několik cen, si opravdu může vybírat déle, ale ti ostatní by měli pro začátek vzít i práci, která není tak kvalifikovaná a atraktivní, aby získali alespoň nějakou praxi a osamostatnili se.“

Firmy žádného ekologa, který by se staral o jejich odpadní hospodářství, nehledají. A když, tak vyžadují praxi, kterou nemámZuzana Krausová, absolventka ekotoxikologie

Na tom, aby sehnala místo v oboru, který vystudovala, nejdřív lpěla i Zuzana Krausová z Jihlavy, letošní absolventka ekotoxikologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Když obeslala všechny firmy v Jihomoravském kraji i na Vysočině a nedočkala se žádné pozitivní odezvy, rozhodla se vzít i příležitostný výdělek formou brigády. Žádná práce pro ni není méněcenná, vždyť za studií pracovala v dělnické výrobě i ve skladu a jednu dobu prodávala zmrzlinu.

Absolventka přírodovědecké fakulty Zuzana Krausová hledá práci v oboru, ale nepohrdne ani příležitostnou brigádou.

Absolventka přírodovědecké fakulty Zuzana Krausová hledá práci v oboru, ale nepohrdne ani příležitostnou brigádou.

FOTO: Jana Pechová, Právo

„Jediné, co bych nebrala, je práce v call centru, protože nejsem přesvědčovací typ,“ usmívá se mladá odbornice na výzkum jedů v životním prostředí. Ve skutečnosti jí však do smíchu příliš není.

„Už jsem trošku nervózní, že mi pořád všechno platí rodiče, jenže jak se mám postavit na vlastní nohy, když firmy žádného ekologa, který by se staral o jejich odpadní hospodářství, nehledají? A když, tak vyžadují praxi, kterou nemám,“ krčí rameny Zuzana Krausová.

Pomáhat. Nic jiného nechci

Nedostatek praktických zkušeností a pracovních návyků je totiž jeden z handicapů absolventů škol. Štěstí v neštěstí měla v tomto smyslu Kateřina Tománková z Orlové, čtyřiadvacetiletá vystudovaná sociální pracovnice, která několik týdnů po státnicích získala místo v poradně občanského sdružení působícího ve vyloučené lokalitě v Ostravě. Jde sice jenom o záskok za nemocenskou na dva dny v týdnu, ale i tím se dá životopis vylepšit. „To víte, že jsem si to tam hned napsala,“ hlásí mladá žena s tím, že nic jiného než pomáhat lidem by ji v životě tolik nenaplňovalo.

„Mám zkrátka takovou povahu a je mi jedno, jestli pracuji s Romy, důchodci nebo s mentálně postiženými. Zatím jsem z nových zkušeností v euforii, díky které překonávám i občasné nezdary, když mi třeba někdo slíbí, že další den přinese ústřižek od složenky, aby mu nevypnuli proud nebo elektřinu, a nakonec vůbec nedorazí. O to víc jsem pak nadšená, když se lidi snaží,“ líčí své pocity z praxe Kateřina Tománková.

Sociální pracovnice Kateřina Tománková si neumí představit, že by dělala něco jiného, než pomáhala lidem.

Sociální pracovnice Kateřina Tománková si neumí představit, že by dělala něco jiného, než pomáhala lidem.

FOTO: Denisa Telaříková, Právo

Jak dlouho bude moci v práci zůstat, neví, ale jedno je jisté – není to trvalé místo. „Bydlím s přítelem, který pracuje, takže nouzi nemáme, ale říkala jsem si, že když do roka nenajdu práci v oboru, půjdu do něčeho jiného. Mohla bych dělat sekretářku nebo asistentku,“ je připravena slevit ze svých plánů.

Kateřina Tománková uspěla ve výběrovém řízení a nastoupila do Slezské diakonie na pozici sociální pracovník v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež. Její práce se bude týkat vytváření aktivit pro děti a poradenství.