Jak se vám líbí hrát na Hradě?

Vystupujeme pod širým nebem a to je jedinečné. Ošleháni větrem, poštípáni hmyzem se můžeme přetrhnout, aby se lidi zasmáli. A oni se opravdu smějí! Vybral si mě Jirka Menzel a bylo to vlastně podruhé v mém životě.

Poprvé mě vzal do angažmá do Divadla na Vinohradech. Tak jsem byla ráda, že se můžeme po letech setkat. Mám roli služebné Margarety. Není to obří role, ale baví mě to i proto, že tam je dobrá parta.

V Letních shakespearovských slavnostech navíc nehrajete poprvé…

Počítala jsem to a je to už počtvrté. První byl Macbeth v režii Borise Rösnera, kde jsem hrála čarodějnici. Na to konto mě pak vzali Boris a Tomáš Vondrovic do Violy na představení Čtvrcení býčka, které bylo napsáno Tomášem pro Borise k jeho padesátinám. Bylo to něco, na co se nezapomíná. Byli jsme na jevišti sami dva. Hrála jsem jeho matku, milenky, kamarádky, kolegyně z divadla a pak i smrt.

Ale zpátky k Shakespearovi. Po Macbethovi jsem si ještě zahrála ve hře Marná lásky snaha a v dramatu Romeo a Julie.

Jaký má podle vás význam hrát v dnešní, takzvané postmoderní době, dramata z přelomu 15. a 16. století?

Konkrétně v Shakespearových hrách je všechno, co tam být má, a to lidi bavit nepřestalo. Intriky, pomluvy, politika a v hlavní roli láska. Proto překonaly staletí. Osobně mám radši tragédie, ale třeba i komedie Mnoho povyku pro nic má v sobě hodně a je nadčasová. Shakespeara mám ráda.

Je to především básník. A na to se bohužel v poslední době na jevištích zapomíná. Hrou všech her je pro mě Hamlet, ale toho si asi nikdy nezahraju. (Herečka se směje a pak mi na mobilu ukazuje svůj kostým od Sylvy Zimuly-Hanákové, v němž právě vystupuje v komedii Mnoho povyku pro nic. Jsem překvapená, protože je fascinující a moderní - pozn. aut.).

Čím vás oslovuje právě Hamlet?

Je to tragédie člověka, který se neuměl rozhodnout. Ten rozpor a boj sám se sebou v přímém přenosu. Když herec dostane takovou příležitost, tak má opravdu co hrát. Jsou to krásná slova, slova, slova…

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Některé letní večery bývají deštivé. Už vám pršelo?

Jo, a je to legrace. Diváci totiž u vstupu vyfasují pláštěnky, a když si je nasadí, s těmi igelitovými kapucemi vypadají jako… Doplňte si sama. Chodíme se vysmát dopředu a díváme se ze zákulisí do hlediště, jak jim to sluší. V tom množství je to neuvěřitelný pohled. My pláštěnky nemáme, a tak mokneme, ale velký liják zatím ještě nepřišel. Kdyby byl déšť opravdu silný, bubnoval by do pláštěnek a diváci by stejně nic neslyšeli.

Minulý rok, když jsme na letní scéně divadla Ungelt hráli představení Sklenice vody, uhodil blesk a vypadla elektřina v celém prvním pražském obvodu. Scéna zhasla a muzika ztichla. Tak jsme divákům řekli, že to nedohrajeme a ať se nezlobí, protože máme zprávu, že elektřinu nahodí až za dvě hodiny. Lidi ale seděli a chtěli, abychom hráli dál, a tak jsme na kraj jeviště dali pár svíček čajovek a pokračovali.

Zlata Adamovská a Chantal Poullain mají dlouhé historické kostýmy a róby, takže musely dávat pozor, aby neuhořely. Kupodivu ale musím říct, že to bylo jedno z nejhezčích představení.

Nevadí vám pracovat o prázdninách?

Nevadí, i když na Hradě mám letos čtyřicet představení a v pauze hraju opět v Ungeltu ve hře Sklenice vody. Volných mám tedy jen pár dnů a ty budu věnovat synku Maxíkovi.

Jindy bude malý s kým?

Jsme spolu celé léto celé dny a jde jenom o večerní hlídání, kdy je buď se svým tatínkem, nebo s mojí maminkou. A přes den společně objíždíme kamarády, jdeme plavat nebo chodíme na procházky s naším psem. A v říjnu možná ještě zvládneme i moře.

Jaký je Maxík?

Je mu pět let a je bezvadný. Myslím, že to je pozitivní člověk, jenom má trochu bláznivou maminku.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Vnímá, že jste herečka?

Onehdy se mě ptal, jestli jsem slavná, tak jsem mu řekla, že šíleně (a zase se směje a musím říct, že dost nakažlivě - pozn. aut.). Takhle ho mystifikuju. Ale naštěstí má smysl pro humor a dost se tím pobavil. Tak teď vlastně ani nevím, jak to myslel on!

Ale je pravda, že nedávno jsem s ním byla na parníku, kde asi něco zaregistroval. Program skončil, ale parník ke břehu nepřirazil a jel dál. Bylo půl sedmé a musela jsem ven, protože jinak bych nestihla představení na Hradě a dostala pokutu. Radši ani nechci vědět kolikamístnou. A tak jsem běžela za kapitánem a vysvětlovala mu, že hraju a musí zastavit. Řekl, že mě zná z televize, parník otočil a jel plnou parou k molu.

Chtěla jste být herečkou odmala?

Ano, nic jiného pro mě neexistovalo. V divadle jsem vyrůstala, protože moje maminka pracovala jako rekvizitářka a táta, Jan Faltýnek, byl v libeňském divadle v angažmá. Tam se seznámili.

Jaké bylo být dcerou populárního herce Jana Faltýnka?

Narodila jsem se jako jeho nemanželské dítě, protože táta byl ženatý a měl syna. Dětství jsem ale měla moc hezké, protože moje máma a její rodiče byli fantastičtí. Maminka se poprvé vdala až před dvěma lety ve svých pětašedesáti letech. Šla jsem jí za svědka a jejího muže vedla k oltáři.

Táta se k vám ale v dětství znal, nebo snad ne?

Pamatuju si, že mě jako malou párkrát vzal na chatu, ale pak jsme se moc nestýkali. Měla jsem to už vymyšlené, pozvala jsem ho na představení, ale týden předtím zemřel. Bylo mu jednašedesát a byl hodně nemocný.

Hezký vztah mě pojil s jeho maminkou a mojí babičkou Mílou Janů, která byla operetní zpěvačkou. Měla krásný soprán a zpívala v divadlech po celé republice. Jako mladá utekla z domova ke kočovné herecké společnosti, kde šila kostýmy a zpívala si u toho. Paní principálová ji slyšela a řekla, že bude pět i na jevišti, a tak to už zůstalo.

Svého tatínka, oblíbeného herce Jana Faltýnka, si moc neužila, ale přesto jde v jeho hereckých stopách.

Svého tatínka, oblíbeného herce Jana Faltýnka, si moc neužila, ale přesto jde v jeho hereckých stopách.

FOTO: soukromý archiv

Vaše babička byla asi odvážná žena, když utekla ke kočovným hercům…

Byla. Měla tři muže a dva syny. Když jsem studovala konzervatoř, často jsem k ní chodila po škole na svačinu a přitom jsme si povídaly o divadle. Ještě si pamatuju, že ve skříni měla nádherné boa, a to bylo něco. Jako malou mě také vodila do Kühnova dětského pěveckého sboru.

(Pak mi Jana ukázala na mobilu fotografie svojí babičky pořízené v době první republiky a musím říct, že podoba se zapřít nedala - pozn. aut.). Maxík se zase podobá mému tátovi - nejvíc to bylo vidět, když se narodil, protože měl výrazný důlek na bradě.

V operetě Štěstí má zlaté vlasy si Janina babička Míla Janů zahrála se svým druhým mužem Karlem Jahnem. Fotografie je z počátku 40. let 20. století.

V operetě Štěstí má zlaté vlasy si Janina babička Míla Janů zahrála se svým druhým mužem Karlem Jahnem. Fotografie je z počátku 40. let 20. století.

FOTO: soukromý archiv

Viděla jste někdy otce na jevišti?

To ano a dokonce jsem sledovala i pořad, se kterým jezdil společně s Janem Spáleným, a dělali to fantasticky. Pamatuju si, jak jsem tam jako malá seděla, a všichni kolem se strašně smáli.

Jaký k němu máte vztah dnes?

Vím, že já bych svoje dítě nikdy neopustila, to jediné je pro mě nepochopitelné, ale soudit to nechci.

Zkuste to srdcem…

Já vím. Přijmout a odpustit.

Jak se maminka stavěla k tomu, že chcete být herečkou?

Rozhodně ji to nepotěšilo, a dokonce za mnou posílala různé herce z divadla, aby mi to vymluvili, ale nikdo to nedokázal. Bylo to silné. Po základní škole jsem udělala zkoušky také na zubní laborantku, ale vzali mě i na konzervatoř a ta zvítězila.

Dnes si říkám, že jsem možná měla jít až na DAMU, protože tam studujete i s režiséry a s dalšími podobně umělecky smýšlejícími lidmi a pak už jdete generačně všichni spolu.

Pětiletému Maxíkovi se maminka v půvabném divadelním kostýmu líbí.

Pětiletému Maxíkovi se maminka v půvabném divadelním kostýmu líbí.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Proč jste začátkem roku odešla z angažmá pražského Divadla na Vinohradech?

Připadalo mi, že tam jsem už dlouho a oproti tomu, jak Vinohrady vypadaly před dvanácti lety, kdy jsem tam nastoupila, se to změnilo diametrálně. Navíc - rolí pro ženy středního věku je opravdu málo. A já nejsem typ, co sedí a čeká na příležitost.

Spíš než po jiném angažmá nyní toužím po realizaci vlastních nápadů. S Dášou Zázvůrkovou jsme nedávno daly dohromady hudební revue Vysílá studio Jezerka. Já jsem napsala scénář a Dáša zajistila hudební stránku. Nyní bychom rády přenesly do Semaforu Kabaret Černá myš, v němž jsme v Ungeltu hráli společně s Radkem Holubem a Vaškem Liškou. Představení pro nás dvě napsal Tomáš Vondrovic, který ho i režíroval. Poprvé si kabaret v Semaforu zahrajeme 17. listopadu.

S Dášou máme ale ještě tisíce dalších nápadů a baví nás to spolu. Před lety jsme se alternovaly v Národním divadle v buffo opeře Suchého a Šlitra Dobře placená procházka v hlavní roli Vanilky. Režíroval ji Miloš Forman se svým synem Petrem Formanem, a já jsem si tak splnila sen.

S Dášou také mám několik zájezdovek - hry Tenor na roztrhání a Vrátila se jednou v noci, které jsme hráli na Vinohradech. A pak ještě jezdím s hrou V Paříži bych tě nečekala, tatínku!, kde účinkuji s Petrem Nárožným. Velmi si vážím toho, že s ním můžu vystupovat, protože to je opravdu radost!

Na obrazovce jste nyní vidět v novém seriálu Svatby v Benátkách…

Ano, natáčím pro Primu a je to zábavné, ale nejvíce by mě potěšila role, kde bych mohla i zpívat. K Pavle Břínkové chodím na hodiny zpěvu už celá léta a velmi si toho považuji. Pavla je skvostný profesionál a geniální učitel. V tuto chvíli zpívám v muzikálu Já, Francois Villon, uváděném v pražském Divadle na Jezerce. Hudbu napsal Ondra Brzobohatý, texty písní Pavel Vrba a libreto pan Hubač. Představuji básníkovu osudovou ženu Ambru, která ho vlastně neustále zachraňuje a drží nad ním ochrannou ruku.

V druhé řadě seriálu Ordinace v růžové zahradě jako bývalá žena hereckého kolegy Davida Suchařípy.

V druhé řadě seriálu Ordinace v růžové zahradě jako bývalá žena hereckého kolegy Davida Suchařípy.

FOTO: archiv TV Nova

Zmínila jste Dobře placenou procházku v Národním divadle v režii Miloše a Petra Formanových. Jaké to s nimi bylo?

Konkurz na hlavní roli Vanilky jsem vyhrála v roce 2007 a trochu se bála, že ikona, jakou byl Miloš Forman v mých očích, padne. Jeho filmy, osobnost a všechno, co představoval, jsem jako dítě, lehce poznamenané komunismem, obdivovala. Už několikrát jsem zažila, že po velkém obdivu následovalo velké zklamání, ale v tomto případě se tak nestalo. Ba právě naopak.

Pochopila jsem, že jeho velikost je v obrovské skromnosti a empatii k hercům a všem, kdo s ním spolupracují. Na zkouškách byla tak bezvadná atmosféra, že žádný prudič neměl šanci. Nikdo si tam nedovolil říct jediné špatné slovo, a to jsme zkoušeli celé dny a pak šli ještě společně na večeři.

Hodně si mě oblíbil, a jestli se tím můžu pochlubit, byla jsem trochu jeho kůň. Když se pak natáčel stejnojmenný film, byla jsem už těhotná, takže film natočila Dáša. Řekla jsem si, že to je spravedlivé. Měla jsem první premiéru a Dáša má film.

Máte nějaký zajímavý koníček?

Cvičím jógu, vinyasu a ashtangu, což je víceméně pro pokročilé, a to i několikrát za týden. A také docela vášnivě vařím a peču. Když jsem byla na mateřské dovolené, pekla jsem dorty i na kšeft do jedné restaurace.

No tedy! To opravdu obdivuju.

Kamarádka si otevřela restauraci a při jedné premiéře ochutnala můj dort. Prohlásila, že je báječný, a jestli bych pro ně nepekla, protože nemají dezerty. Dělala jsem to několik měsíců a bavilo mě to.

Vím o několika dalších vašich kolegyních, které také rády pečou, ale přesto jste mě překvapila…

Je to alchymie a trochu i zázrak. Možná to k herectví patří, protože pokud netočíte, po divadelním představení vlastně nic nezůstane. A když upečete, vytvoříte něco hmatatelného a ještě u toho vypnete hlavu a najíte se. Teď peču pro Maxe, pro sebe a pro kolegy v divadle.

Třeba na Jezerce máme tradici, že si v zákulisí při každém představení uděláme vlastní švédský stůl, který se pod jídlem až prohýbá. Když jsme totiž zkoušeli, režisér Radek Balaš pracoval mnoho hodin v kuse, takže jsme si museli nosit vlastní jídlo, jinak jsme neměli šanci doplnit energii.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Dnes, když jedeme na zájezd, posíláme si esemesky, kdo vezme slané a kdo sladké atd. A teď to tak funguje i na Hradě v Shakespearovi. To je téma samo pro sebe. Jakmile v herecké šatně někdo řekne něco o jídle, rozjede se debata i na několik hodin. A ještě mám jednu zálibu.

Jakou?

Psaní, i když zatím píšu jen do šuplíku. Také hledám vhodnou hru sama pro sebe a přitom zkouším něco dramatizovat. Vzpomněla jsem si i na tip od Miloše Formana, který kdysi dělal v New Yorku zajímavou hru a říkal, že bych si ji měla zahrát, že je pro mě. Nyní jsem doporučovanou hru sehnala v českém překladu. Uvidíme, co z toho vzejde, ale určitě mě láká. Jako spousta věcí. A přitom jde vždycky samozřejmě o to, dělat všechno srdcem.