Nemáte letos dvacetileté výročí vaší první kolekce?

To nemám.

Myslela jsem, že rok 1994 byl startem, kdy jste oficiálně začala tvořit modely.

Aha, no vidíte. Tak jste první, to mě ani nenapadlo. My jsme to nikdy nepočítali, moje forma prezentace byla různá, ale asi máte pravdu, tak mám!

Gratuluji!

Děkuji, to snad ani není možné. V roce 1992 jsem skončila školu a hned jsem nastoupila jako artový dozor do galerie Nostalgie Marka Vašuta a Marie Fleischmannové. Začala jsem tam prodávat svoje věci a o dva roky později jsem na Radničních schodech otevřela svůj první butik.

Chtěla jste do svého?

Myslím si, že je nejlepší být svým pánem a nemuset se podřizovat vkusu nebo požadavkům někoho jiného. Mohu ovlivňovat celý proces od tvorby přes prezentaci až po zákaznický servis. Móda v Česku není zrovna výdělečná činnost, ale ta svoboda, kterou ve své práci mám, je k nezaplacení.

Tak ať to vydrží ještě minimálně stejnou dobu.

To snad ani ne. Doufám, že jednoho dne budu moct dělat i něco jiného. To už ale říkám dlouho.

Čemu byste se ráda věnovala?

Pořád říkám, že začnu vařit. Jsem Nevařilová, tak třeba k tomu dospěji. Moje firmy se jmenují Našila a Navarila. Já totiž výborně vařím.

FOTO: archív Lenky Komrskové

Můžete spojit butik s kavárnou.

Ano. Pomalu bych se přehoupla a měla takový designový hotýlek s bistrem a kavárnou. Nebo už nebudu dělat nic, to by mi také nevadilo.

Nenudila byste se?

Určitě ne. Mám spoustu dalších zájmů. Navíc móda v české zemi není příliš motivujícím oborem. Před dvaceti lety byl výhled do budoucnosti mnohem radostnější, protože se tady stavěla nová společnost. Pořád se čekalo na něco pozitivního, nejen v módě. Ale já vývoj vnímám přes módu a musím říct, že se to neděje.

Co vidíte jako největší překážku?

Zakotvila jsem v pletařině, jenže nepletu sama, takže potřebuji manufakturní výrobu. Ze všeho nejraději bych využívala jen české pletárny. Zatím se mi to daří, ale už jde o poslední torza pozůstatku české textilní tvorby. Po škole jsme chodili na praxe do obrovských závodů a ty naopak vypadaly, že se rozjedou a začnou třeba spolupracovat s návrháři. A místo toho české textilky pomalu krachovaly a návrháři začali zpracovávat své věci jinde.

Návrháři v České republice nemají kde vyrábět?

Ano. Vlastní fabriku si nepostavíte, o 200 lidí se starat nebudete, takže se návrháři obracejí do zemí třetího světa nebo šijí někde na koleni. Ani obchodně to není moc pozitivní. Na jedné straně stojí čínský dovoz, který zasytí střední vrstvu, na druhé straně dovážíme starší předražené značkové kolekce. Já nedělám haute couture (vysoká krejčovina – pozn. red.), potřebuji spolupracovat s výrobou. Pociťuji to velmi negativně, módní průmysl v Čechách byl na tom před dvaceti lety lépe.

Proč je výhodné zaměřit se na české textilky?

Kvůli blízké vzdálenosti a pocitu, že dávám práci českým rukám. Jsem hrozný patriot. Když se nebudou jíst produkty vypěstované v této zemi a nebude se tady vyrábět, lidi nebudou mít práci. Politika levné výroby v zemích třetího světa je krátkozraká a dnes už se na to přichází. Ale tady není kam se vrátit, manufaktura dnes téměř neexistuje a jsem z toho smutná, protože jsem na ní přímo závislá.

Jaký způsob tvorby vám vyhovuje?

Vždy jsem upřednostňovala vyrábět sériově malé autorské řady, nikdy pro mě nebylo atraktivní dělat vysokou krejčovinu, ušít model a čekat na zákazníka. Proto říkám, že třeba začnu vařit, tam aspoň vidíte, jak lidem chutná a je to radostnější.

FOTO: archív Lenky Komrskové

Patříte mezi ty, kteří odmala věděli, čím budou?

Dlouho jsem to netušila. Když jsem skončila devítku a můj otec se mě zeptal, čím chci být, tak ho naprosto rozlítila odpověď, že budu třeba hajzlbába. Učil scénografii na střední uměleckoprůmyslové škole, takže jsem přirozeně pod otcovým tlakem absolvovala obor hračky a loutky, což mě strašně nebavilo.

Jak jste se od hraček dostala k módě?

Dospívala jsem v době, kdy se lámal komunismus, a na vejšce mě zastihla revoluce. K řemeslu mě přivedla nouze, začala jsem si šít a navrhovat sama. Někdy kolem sedmnácti jsem už prohlásila, že budu návrhářka. Pak jsem přesně věděla, co chci dělat. Tři roky jsem se hlásila na školu, až jsem byla přijata.

Absolvovala jste Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze?

Ano, ateliér akademické malířky Zdeňky Bauerové, obor Módní tvorba. Ve třeťáku naštěstí nastal zlom a ta stará garnitura byla nucena odejít. Oděvní kresbu vedl asistent paní Bauerové, dělník, který v továrně kreslil vtipy na nástěnku, ale byl předseda partaje, tak učil na Umprumce. To ve třeťáku pominulo a přišla tam taková jména jako Bořek Šípek a další lidé ze světa, kteří se vrátili domů a chtěli předat své zkušenosti.

Pak se to zlepšilo?

Ano, potom jsem dokonce přešla k Bořku Šípkovi na obor Design. Jeho přístup k práci mě konečně nadchl. Už mi bylo jedno, jestli budu dělat módu nebo design. Jenom shodou náhod jsem se vydala po cestě módy a založila vlastní značku NAVARILA.

Kdy jste se definitivně rozhodla, že design chcete tvořit v módě?

V rámci praxí v pletařských závodech Modeta Jihlava jsem objevila pletařinu a to mě chytlo. Své kolekce jsem ale nikdy nesměřovala k módním trendům. Vytvářela jsem si svá vlastní témata, architekturu, cestování nebo národopisné prvky. Hledala jsem vždy něco navíc, abych u módy zůstala.

Pojímáte to více lidsky.

Ano, asi je to i celkovým přístupem k životu.

V jakém prostředí jste vyrůstala?

Oba moji rodiče jsou výtvarníci a vládla u nás výtvarná atmosféra. Naši se vždy bavili o práci. Táta učil scénografii a máma je grafička. Určitě to na mě mělo vliv, prostředí vás vychovává.

Vycházela jste s rodiči dobře?

Když jsem se narodila, bylo mým rodičům 18 let a náš vztah nebyl úplně ideální. V devatenácti jsem za docela dramatických okolností odešla z domu a trvalo mi dlouho, než jsem se s rodiči smířila. Mám kvůli tomu v hlavě takový vykřičník a se svými dětmi pěstuji úplně jiný vztah.

Já bych naopak čekala, že při nízkém věkovém rozdílu si budete bližší.

Každý člověk je jiný, otec je trochu despotický a v kombinaci s mojí povahou se to někde setkalo. Jiní mladí rodiče mohou mít pohodový a blízký vztah se svými dětmi, u nás se to nikdy neodehrálo. Výtvarno ani názory jsme spolu nesdíleli, naopak jsme se vymezovali. Ale netvrdím, že ten důvod je jen na straně rodičů. Moje sestra to má úplně jinak, takže je to určitě individuální.

Jaký je tedy váš vztah s dětmi?

Moje děti by třeba řekly něco jiného, ale myslím, že máme docela dobrý vztah. Už jsem přežila pubertu svého syna, snad to zvládneme i s dcerou, která do ní vstupuje. Probíráme vše otevřeně, někdy až příliš, a když moje děti mají problém, snažíme se ho řešit. Zasáhl je také rozpad našeho manželství, tím je situace pro nás všechny těžší. Ale jinak je to dobré, syn se teď dostal do Plzně na Fakultu umění a designu, nastupuje v září. Přihlásil se sám, aniž bych ho k tomu vedla, upřímně bych byla radši, kdyby se nestal zrovna výtvarníkem.

Celá rodina podnikala za velkou louží výlety, společně poznali americké národní parky, ale podívali se i do kanadského Ontaria a k Niagarským vodopádům.

Celá rodina podnikala za velkou louží výlety, společně poznali americké národní parky, ale podívali se i do kanadského Ontaria a k Niagarským vodopádům.

FOTO: archív Lenky Komrskové

Nechcete, aby pracoval v umělecké oblasti?

Uživit se jako výtvarník je řehole, existuje velká konkurence. Asi bych preferovala, kdyby si místo grafiky vybral nějaký lukrativnější obor. Ale Oliverův tatínek je interiérový designér, takže byl ovlivněn z obou stran.

Váží si Oliver vaší profese?

Ve třetí třídě měl napsat esej o tom, co dělají rodiče, a napsal, že „maminka je pilná jak včelička“. Z toho soudím, že si mé práce váží.

Je těžké rozdělit čas mezi práci a rodinu?

Jsem vytížená úplně nadoraz, práce mě živí a naplňuje a Adélka i Oliver to vědí. Někdy je třeba dělat i v sobotu a v neděli, což děti chápou, ale už jsem se naučila oddělovat soukromí a práci. Rodinný život o víkendu držím, až jsou z toho moje děti občas nešťastné a mají pocit, že se na ně můj zájem upíná příliš.

Máte recept na blízký vztah k dětem?

Obě moje děti veslovaly, dcera zpívá ve sboru Národního divadla a jejich zájmům jsem musela podřídit i svůj režim. Závody a vystoupení jsou do večera, o víkendech, někdy i na Štědrý den. Nejvíc, co dítěti můžete dát, je vyslechnout ho. I já to sem tam potřebuji, tak si mě moje děti rovněž občas poslechnou.

Před pár lety jste strávila rok v New Yorku, jak vás to jako módní návrhářku ovlivnilo?

Nejela jsem do Ameriky dělat módní návrhářku. Měli jsme odjet na čtyři roky, ale můj muž (Petr Fejk, bývalý ředitel pražské zoo – pozn. red.) byl pracovně velice nešťastný, na rozdíl od zbytku rodiny, protože jeho pozice nevyšla tak, jak si ji představoval. V New Yorku jsem se poprvé stala ženou v domácnosti. K tomu jsem vedla na dálku svoji firmu v Praze, vzorovala jsem a připravovala novou kolekci.

Zapůsobilo na vás město?

O New Yorku se říká, že ho musíte milovat nebo nenávidět.

Kdo ho může nenávidět?

Já byla nejdřív překvapená například ze způsobu vedení drátů v bytě nebo z vyvážení odpadků, na ulicích se jich válejí plné pytle. Všechno bylo tak nelogické, když jste zvyklá na evropskou čistotu a důslednost. Byla jsem nejdřív v šoku ze švábů v bytě a myší běhajících v 6. patře. Pak jsem New Yorku propadla.

Jaký byl za oceánem rodinný život?

Rozhlížela jsem se, zařizovala byt, malovala, vrtala police. Jako rodič jsem se neustále musela zúčastňovat školních dobročinných akcí. Děti nastoupily na mezinárodní školu, Adéle bylo 9 let, neuměla slovo anglicky a syn studoval gymnázium. Taky jsem chodila na kurzy angličtiny. Zabralo nám rok, než si všechno sedlo, a když naše děti začaly mluvit plynně anglicky a syn si našel svoji komunitu, můj muž se rozhodl, že misi ukončí a vrátili jsme se zpátky. Nešlo o jednostranné rozhodnutí, já jsem ho podpořila, protože jsem viděla, že je nešťastný, ale pro zbytek rodiny to bylo negativní. Odjezd ze Států nastal v době, kdy jsem se i já začala pracovně rozkoukávat.

Takže na módu v Americe přece jen došlo?

Vyřizovala jsem projekt nejen pro sebe, ale i pro českou módu. Chtěla jsem, aby vstoupila na New York Fashion Week, ne s přehlídkami, ale s business prezentací na obchodních dnech, které následují po skončení newyorského týdne módy. Už jsme jednali s návrháři a měli celý koncept vymyšlený, naším odjezdem tohle všechno padlo.

Byla jste v New Yorku poprvé?

Ano, sice jsme tam jeli půl roku předtím hledat byt, ale poprvé jsem se ocitla v tom prostředí a rovnou s potřebami rodiny. V New Yorku mě fascinovala obrovská kosmopolitnost. Ta odezva je tam stonásobná, kdybych otevřela svůj butik v New Yorku a dala do něj tolik energie jako tady, byla bych o 100 mil dál.

Martina Nevařilová si s dětmi nadšeně zaskákala v Londýně, kde navštívila sestřenici Ivanu, jejíž přítel zůstal při zemi.

Martina Nevařilová si s dětmi nadšeně zaskákala v Londýně, kde navštívila sestřenici Ivanu, jejíž přítel zůstal při zemi.

FOTO: archív Lenky Komrskové

Třeba tam butik ještě otevřete.

To se možná může stát, ale dvakrát do stejné vody nevstoupíš, to už je pryč. Ale ta možnost je fascinující, pro lidi s obchodním talentem nebo dobrými nápady je Amerika dobrá šance.

Lze se vůbec po delší době strávené v tak odlišném městě „vrátit“?

Při studiích jsem nějakou dobu žila v Anglii, která je úplně jiná stejně jako britská povaha. Pamatuji si, jak mě po návratu fascinovalo, že běží asi 1365. díl Ordinace v růžové zahradě nebo že někoho může zajímat Agáta Hanychová. Podle mě by měla být povinnost po střední škole vycestovat, už kvůli tomu pocitu.

Vybavíte si, co pro vás bylo po návratu do České republiky nejtěžší?

Česká společnost je hrozně xenofobní. Není to ani tak nesnášenlivost vůči jiné rase, ale vůči čemukoliv cizímu. Ale není to problém jen u nás, když v Americe vyjedete do menšího města, ucítíte stejný strach z neznáma. Tohle hodně špatně snáším, hůře než to, že bych mohla být známější módní návrhářka nebo mít větší butik, to je mi vlastně jedno.

Jak fungoval váš butik, když jste byla pryč?

Fungoval výborně, mám skvělou asistentku Janu, která vedla obchod. O půlnoci jsem komunikovala s výrobou, u nás bylo 6 hodin ráno. Když děti v osm hodin odešly do školy, v Česku bylo 14 hodin a to už jsem skypovala s butikem. Půl dne jsem sedávala u počítače a pracovala. Normálně jsme vyrobili kolekci a dokonce jsem v New Yorku nafotila katalog kolekce Simply s fotografkou Marií Votavovou.

Prodáváte ještě v zahraničí?

Měla jsem agentku v Holandsku, prodávala více než polovinu mé produkce, ale kvůli krizi zavřela krám a moje zastoupení tam skončilo. Finanční krize už dorazila i do České republiky, teprve letos cítím na vlastní kůži obrovský pokles tržeb a zákazníků, jsme v očekávání změny.

Stále však udržujete nízké ceny, které jsou srovnatelné s masovými řetězci.

Cítím to i jako handicap, naše ceny jsou srovnatelné se značkami jako je Zara, ale kdybychom zdražili, prodávali bychom ještě méně. Děláme malé konfekční řady, každý kus mi projde pod rukama a snažím se pohybovat v cenách, které nám zaručí prodejnost.

Oceňují lidé, že si u vás za běžnou cenu koupí něco, v čem nepotkají půlku Prahy?

Nejsem si jistá, že to český zákazník ví. Lidé si spíše myslí, že česká autorská móda je předražená a nenositelná. Není to pravda, naopak, dnes je spousta mladých zajímavých značek a jejich modely jsou běžně nositelné. Výjimečnost nenajdete v konfekci.

Jak vyvrátit názor, že design znamená nenositelnost a vysokou cenu?

Nemám ráda předražené věci, koupit si kabelku za 50 tisíc mi přijde jako zvěrstvo. Všechno má svou cenu, ale musí být nějaký strop. Nelze navyšovat ceny, protože si myslíte, že jste polobůh. Umění je investice, zdědí ho další generace, ale netýká se to komodit jako oblečení nebo spotřebního zboží.

V zimních kolekcích nechybí praktické a nápadité doplňky, čepice s kostkami, květinami nebo jeleny zahřejí a zaujmou v davu.

V zimních kolekcích nechybí praktické a nápadité doplňky, čepice s kostkami, květinami nebo jeleny zahřejí a zaujmou v davu.

FOTO: archív Lenky Komrskové

Kde je ta hranice?

Určitě se má odlišit, když je něčeho deset kusů a designér se každému z nich osobně věnoval a když je něco vyráběno v Číně na běžícím páse. Rozdíl by měl být v ceně znát, ale já nevyrábím módu, na kterou by někdo neměl.

Tvoříte dvě kolekce ročně, popište tu aktuální.

Udělali jsme dvě, pro jaro a léto. Ta jarní je reminiscence na naši vlastní tvorbu. Myšlenka se zrodila na veletrhu přízí Pitti Filati ve Florencii, kde dávají obrovský prostor mladým návrhářům. Je to pro mě velmi přínosné a ještě několik týdnů poté mám vždy vyloženě radost, že dělám, co dělám. Letos byl součástí takový retro veletrh, kde se ze starých secondhandových kusů přešívaly nové věci, to nás přivedlo na myšlenku udělat retro ze svých vlastních kolekcí.

Šli jste na to ekologicky?

Ano, rozstříhali jsme staré modely a udělali jsme takovou eko kolekci. Najdete v ní naše africké a kubánské motivy, ale na jiných kouscích oblečení. Třeba ze sukní jsou udělaná saka a z roláků šaty. Letní kolekci jsme našili z chladivého úpletu s elastanem z Jitexu Písek. Jsou v ní rozevláté šaty, sukně a topy s geometrickým kontrastním dělením. Barevně převažuje černá, ale přesto působí svěže. V akcentu je modrá, tyrkysová a šedá.

Co sama ráda nosíte?

Nejradši mám černou, jako většina návrhářů. Poslední dobou nosím čím dál víc svoje věci. Ze začátku jsem byla tak kreativní, až se to nedalo nosit, jak má člověk potřebu vymezit se a mít svůj styl. To se mi děje čím dál méně, můj styl už je jasně daný i v minimalismu. Baví mě kupovat věci i u jiných designérů, je to pro mě intimní a ráda je podpořím.

Jste kritická vůči tomu, jak se lidé oblékají?

Strašně. Jsem hrozný voyeur. Tolikrát se na mě někdo obořil, co na něj koukám.

Černé šaty z nové kolekce designérka zkombinovala s kontrastním tyrkysovým svetříkem a výrazným šperkem.

Černé šaty z nové kolekce designérka zkombinovala s kontrastním tyrkysovým svetříkem a výrazným šperkem.

FOTO: archív Lenky Komrskové

Řekla jste někdy někomu: „Co to máte na sobě?“

Neřekla, mám v sobě nějakou reflexi, ale už jsem to mnohokrát měla na jazyku. Já se v tomhle dost vyblázním ve svém butiku, při kontaktu se zákazníkem jsem celkem otevřená. Říkám i svým prodavačkám, ať nikdy nepouští ven někoho, komu daný model nebude slušet. To je nejhorší vizitka.

Takže udržujete vztahy se zákazníkem.

Jsem denně ve svém butiku v ulici Elišky Krásnohorské v centru Prahy a zákaznice o můj názor stojí. V tom je také zajímavé nakupovat v buticích návrhářů. Ke kreativnímu přístupu vedu i lidi, kteří pro mě pracují. Zdráhám se použít slovo prodavačky, žádné prodavačky nemám. Pracuje u mě dirigentka, architektka, módní návrhářka, jsou to osobnosti a umí to předat dál. Není nic horšího, než prodavačka v multiobchodu, která tvrdí, že vám to sluší, protože má procenta z tržby.

Dvacet let butiku máte za sebou, co byste si přála v těch dalších dvaceti letech?

Já nechci zklamat vaše čtenáře, ale moje nesplněné sny nejsou nijak spjaty s módou. Pro mě je móda vyjádření názoru, jsem kreativní, byla bych taková i v jiném odvětví. Moje meta ale není prorazit na New York Fashion Week. Chci se živit tím, co mě baví, být svobodná a to už jsem. Já si myslím, že život má být zábava.