Kde pracujete?

Pro armádní sport na Dukle Praha, řízené ministerstvem obrany. Teď s Českým olympijským výborem připravujeme projekt tzv. dvojí kariéry, což je program na podporu vrcholových sportovců po skončení jejich aktivní kariéry. Ti pak vstupují do reálného života a často mají problémy.

Výborný nápad!

Teprve startujeme pilotní část. Myslím, že má společnost v této oblasti značný dluh. Jedná se o poměrně malou skupinu lidí, kteří ale v rámci reprezentace pro republiku dost udělali. A pak najednou po třicítce skončí a často nevědí, co dál.

Řekla bych, že jste na to se svými zkušenostmi a vysokoškolským vzděláním ten správný člověk.

Snad ano, i když je víceméně náhoda, že se můj obor spojil s mojí současnou prací.

Musím se vrátit o osm let zpátky na olympiádu do Turína, kde jste vyhrála zlatou medaili na 30 km volně. Prožila jsem tehdy, a nejen já, obrovskou radost. Křičeli jsme u televize. Bylo to neskutečné. Máte v sobě také ten zážitek?

Tohle jsou v mém životě hrozně krátké momenty, dlouho se na ně trénuje, ale stojí za to. Ano, byly to neuvěřitelně silné emoce a brala jsem je jako odměnu za mnohaletou dřinu. Jenže život jde dál, přišli noví hrdinové, nové sportovní hvězdy. Člověk se musí dívat dopředu, i já musím řešit svůj život. Nicméně tuhle krásnou vzpomínku si uchovám po celý život.

Dvouleté Lucince bylo v Turínu jedno, že její máma právě vyhrála zlatou olympijskou medaili, hlavně, že už mohla být zase s ní.

Dvouleté Lucince bylo v Turínu jedno, že její máma právě vyhrála zlatou olympijskou medaili, hlavně, že už mohla být zase s ní.

FOTO: ČTK

Navíc k vám přiběhla malá Lucka, objala vás. Bylo to jako z pohádky. Líp by to žádný režisér nenatočil.

Lucce bylo dva a půl roku a scénář opravdu připravený nebyl. Ten okamžik si nepamatuje, ale od té doby záběr viděla mockrát, takže v ní nějaké útržky zůstaly. Tvrdí mi například, že tehdy někde ve sněhu ztratila botičku. Asi ji někde při čekání v cíli vyzula, ale jinak lze těžko oddělit, na co si skutečně vzpomíná, nebo co viděla ve starých opakovaných záběrech.

Tehdy jste do cílové rovinky vjela s odstupem až na třetí pozici. Před vámi bojovaly o zlato Ruska Julia Čepalovová a Polka Justyna Kowalczyková a vy jste je najednou stahovala.

Ony mezi sebou začaly finišovat velmi brzo a já jsem díky svojí dobré technice za nimi držela relativně malou ztrátu. Najednou se ve mně něco zlomilo a hlava poručila unavenému tělu, aby to ještě zkusilo. Spojila se skutečnost, že jde o poslední olympijskou šanci, která v tu chvíli ještě žila. Rok poté jsem sice vyhrála mistrovství světa, ale věděla jsem, že další olympiádu za čtyři roky už nedám.

Potvrdila jste klasické rčení – když se dva perou, třetí se směje. Je to i dobrá zkušenost pro život, ne?

(směje se) V každém případě jde o ponaučení, že nic se nemá nikdy vzdávat. Ale myslím si, že tohle úspěšné sportovce obecně netrápí. Bojovnost, pracovitost a cílevědomost mají v sobě. A hodí se to určitě i v životě.

Pamatujete si své první závody?

Jen útržkovitě si vybavuji závody na Dni dětí na tříkolce. Mohly mi být tak tři, čtyři roky. Později jsem běhala za školu přespoláky, v zimě na běžkách, zkoušela jsem toho spoustu a přesně si první závod nepamatuji. Jako dítě jsem i něco vyhrála, ale ne často. Dělala jsem toho víc – kanoistiku, atletiku, tenis – a v běhu byl vždycky někdo lepší.

Stanislav Frühauf v ní objevil talent a provázel ji po celý její sportovní život.

Stanislav Frühauf v ní objevil talent a provázel ji po celý její sportovní život.

FOTO: soukromý archív Kateřiny Neumannové

Kdo objevil váš talent?

Můj dlouholetý trenér Standa Frühauf. Tenkrát působil ve středisku vrcholového sportu a oslovil mě jako holku, která o víkendech jezdila z Písku na Šumavu a na lyžích proháněla jeho svěřenkyně. Z kanoistiky jsem měla silné paže a on ve mně viděl potenciál. Až na první rok jsem s ním strávila celý svůj lyžařský život.

V roce 1991, to vám bylo osmnáct let, se z vás stala profesionální lyžařka.

Nemyslím si, že bych tehdy byla profesionální lyžařka, ještě za studií na gymnáziu ve Vimperku jsem ale jela na své první mezinárodní závody – juniorské mistrovství světa – a přivezla si stříbro. Téhož roku jsem na mistrovství světa dospělých skončila patnáctá. Slavila jsem tam osmnáctiny, takže vstup do kategorie dospělých považuji za dobrý.

Následovalo šestnáct let dřiny a kočovného života. Šla byste do toho znovu?

Šla, i když nikdy dopředu nevíte, jestli se ta dřina vyplatí a vyhrajete olympiádu. To se povede jen několika vyvoleným. Prožívala jsem i těžké roky, ale je to kus života, který byl korunován něčím výjimečným. Získané zkušenosti za to stojí. Přišla jsem sice o léta, kdy moji vrstevníci studovali, připravovali se na budoucí profesi a zakládali rodiny, zatímco já vedla nestandardní život, který není určen každému. I kdybych nevyhrála olympiádu, vrcholový sport je hodně výchovný.

FOTO: Michaela Feuereislová

Chtěla byste stejnou dřinu, ale i slávu pro svou dceru?

To si nejsem úplně jistá. Hezké zážitky určitě ano. Lucka je na sport talentovaná, má kolem sebe fundované lidi, mohla by být dobrá. Jen nevím, jestli to mám chtít. Nic jí nebudu zakazovat. Vidím, kam míří, ale její sportovní osud můžu ovlivňovat jen malinko.

Kam míří?

Vyzkoušela několik sportů, v tuto chvíli jí učaroval tenis. A zrovna ten je jedním z mála sportů, kterému vůbec nerozumím. Tak do toho nemluvím. Vím, že by byla úspěšná v lyžování, v atletice, ve vytrvalostních sportech, ale Lucka si vybrala tenis. Denně teď trénuje na Spartě v pražské Stromovce.

Dejte ji Haně Mandlíkové, ta ji odveze na Floridu…

Nevím, jestli bych si to přála, ale vybrat si musí každý sám. Nemůžu jí brát její sen.

Kdo vás postavil na lyže?

Začátky jsou vždycky na rodičích a stěžovat si na systém sportu, na málo hodin tělocviku na škole je nesmysl. Pokud nejbližší příbuzní nevěnují část svého času sportování dětí, bude nová generace líná, obézní a bude jen sedět u počítačů.

Dnes je z Lucky jedenáctiletá slečna, která hraje tenis.

Dnes je z Lucky jedenáctiletá slečna, která hraje tenis.

FOTO: Michaela Feuereislová

Vaši lyžovali? Vždyť jste z Písku.

U nás bylo pravidlem, že se v zimě o víkendech pravidelně jezdilo na Šumavu. Na běžkách i sjezdovkách. Jen tak pro radost z pohybu.

Proč nezávodil váš bratr?

Radek závodil na úrovni univerzitního sportu. Je o osm let starší, studoval medicínu a rozhodl se pro profesní kariéru. Provozuje gynekologickou praxi ve Vodňanech. Táta je zubař. V Písku jsem k němu chodila, po jeho odchodu do důchodu mám zubaře v Praze. Teď zrovna na klinice ve Slovanském domě.

A ještě jednoho doktora máme v rodině. Bratr mojí maminky – Vladimír Mulač, kterému se říká Mirek – je známý gynekolog a ordinuje v Berouně. Staral se o mě, když jsem byla těhotná.

A co dělá maminka?

Učila tělocvik a biologii na ekonomce v Písku.

Jaké jste měla dětství?

Moc hezké. Trávila jsem ho mezi oddíly tenisu, sjezdového lyžování, kanoistiky, také jsme měli chalupu kousek za Pískem směrem na Zvíkovské podhradí u orlické přehrady. Brácha později jezdil na horském kole, většinu sportů jsem po něm kopírovala.

S čím jste si jako malá hrála?

Když jsem vyjela s kočárkem a panenkou, všichni se mi smáli, tak to ke mně moc nešlo. Vyšívala jsem, malovala, sbírala známky, plechovky od fanty a coca coly, ale ani to mi nevydrželo. Táhlo mě to ke sportu a partě lidí kolem sebe.

FOTO: Michaela Feuereislová

Před sedmi lety jste skončila s vrcholovým sportem. Bylo to těžké období?

Ani ne. Rozhodovala jsem se, zda skončit v roce 2006 po Turíně. Bylo jasné, že už nikdy nebudu slavnější a lepší, že vrchol kariéry mám za sebou. Ale chtělo se mi ještě závodit. Ozvali se i další sponzoři, takže můj poslední rok 2007 byl skvělý. Vyhrála jsem mistrovství světa v Sapporu a skončila podle vlastního přání. Bylo mi 34 let a už jsem lyží měla dost.

Dva roky poté jste se stala ředitelkou organizačního výboru lyžařského mistrovství světa v Liberci. Byla to chyba? Dodnes vám vyčítají dluhy a asi i to, že holka ze Šumavy šéfuje chlapům z Jizerských hor.

Dlouho jsem závodila za Duklu Liberec, takže v tom problém nebyl. Tehdy jsem ale vstoupila na nepřátelskou půdu, do rozjeté akce, a já neměla dost informací. To byla asi chyba. Vyměnila se většina organizačního výboru, spousta přípravné práce začínala od nuly. Byly v tom obchodní i politické vlivy.

Samozřejmě že do stejné situace bych už nešla, ale na druhou stranu u velké sportovní události bych vždycky chtěla být. Nicméně jsem si odnesla ponaučení nevstupovat do rozjetého vlaku.

Dobře, a co ty dluhy?

Ty zůstaly po občanském sdružení, které řešilo organizaci. Mně jsou ale občas přičítány i dluhy, s nimiž já a můj tým nemáme vůbec nic společného, protože odděleně od nás fungovalo v přípravě na akci i město Liberec se svými aktivitami, hlavně stavebními. To byly dva samostatné toky peněz, které mnozí z neznalosti slučují. Celá záležitost mi ale samozřejmě stále vadí.

Hrozilo vám osobně nějaké stíhání?

To by mi musel být dokázán nějaký nekalý záměr, který samozřejmě neexistoval. Do celé akce jsem vstupovala se sportovními ideály. V každém případě to je nepříjemné.

Celá kauza ještě trvá?

Někteří věřitelé se domáhají svých prostředků, které není kde vzít. Občanské sdružení žádný majetek nemělo, takže v této věci ještě spory běží.

S otcem své dcery Josefem Jindrou v Karlových Varech.

S otcem své dcery Josefem Jindrou v Karlových Varech.

FOTO: Michaela Feuereislová

Každou zimu navezete na závodní ovál v pražské Chuchli technický sníh a lidé si mohou zdarma zaběhat. Ten váš nápad se mi líbí.

Není to přesné, sníh se vyrábí na místě. Už jsme to udělali potřetí. Velkou podporu máme z magistrátu, bez něj by to nešlo. Ten projekt jsem si kdysi vymyslela, lidi tam lyžují a mně to přináší radost. V Praze bývají sněhové podmínky vždycky limitující, letos jsme lyžovali jen měsíc, loni trvala sezóna naopak dlouho.

Co dělá váš bývalý trenér Stanislav Frühauf?

Standa se věnuje dětem a mládeži na Šumavě, z velkého běhání se stáhl. Rok po Turínu mě ještě trénoval, ale už míň cestoval. V Sapporu, kde jsem vyhrála mistrovství světa, například chyběl. Vídáme se občas na Šumavě na tréninku na lyžích, o vánočních svátcích jsem ho na den navštívila doma.

Co na vás platilo? Křičel na vás?

Zakřičet při tréninku občas musí, aby člověka povzbudil a dostal z něj maximum. U nás dvou fungovaly vzájemná úcta a respekt. Nikdy mě nemusel hlídat, věděla jsem, co chci, i když to někdy bylo hodně těžké. Párkrát se stalo, že jsem na tréninku brečela, když se mi něco nevedlo, nebo kvůli extrémní únavě. Nešlo o nic osobního. Tyhle chvíle si ale každý musí vybojovat sám.

Jezdíte často do rodného Písku?

Mám tam trvalé bydliště, považuji se za Jihočešku. Teď však žiju a pracuju v Praze. Rodiče bydlí stále v Písku, já tam dělala dva roky gympl a pak jsem se odstěhovala do Vimperku. První byt v Praze jsem si pořídila v roce 2000 a od té doby tam mám zázemí.

Takhle začínala, aneb její vítězství tentokrát v kanoistice.

Takhle začínala, aneb její vítězství tentokrát v kanoistice.

FOTO: soukromý archív Kateřiny Neumannové

Jak vypadá váš běžný den?

Ve školním roce vypravím dceru do školy, v září půjde už do páté třídy, pak jedu do kanceláře a odpoledne mívám pracovní schůzky. V podvečer Lucku vyzvedávám na tenise, pak jedeme domů, děláme úkoly, večeříme. Teď jsou prázdniny, tak nám začal volnější režim.

Kdo ji vozí na tréninky?

Střídáme se s jejím tátou (sportovní manažer Josef Jindra – pozn. red.). Vycházejí spolu dobře, umí se o ni postarat. Je po něm také výbušnější, já jsem spíš kliďas. Sama bych ale vše okolo tenisu nezvládala.

Máte pořád ještě penzion na Churáňově?

Ano, otevřeli jsme ho s Josefem před dvanácti lety a teď je dlouhodobě pronajatý. Já tam jezdím na chalupu, mám svůj oddělený byt, ale o provoz penzionu se nestarám. V zimě bývám víc v Itálii, ve svém milovaném Trentinu, se kterým spolupracuji na podpoře turismu. V létě zase například na Lipně pořádám sportovní festival.

Co vám jde hlavou, když si v sezóně nazujete běžky a vyrazíte do stopy? Už nemusíte honit Čepalovovou nebo Kowalczykovou…

Užívám si to. Ráda jezdím sama. Hrnou se mi myšlenky, aniž bych se snažila na něco myslet. Asi díky přísunu kyslíku si je srovnám a často během těch dvou až tří hodin spoustu věcí vymyslím. Také konečně vnímám krásu přírody. Na to jsem při závodě neměla čas. Kousek před cílem bývá člověk rád, že vůbec vidí stopu.

Ujela byste 30 km?

Ujedu třeba čtyřicet, jenže v jiném tempu a jiném profilu. Zvládnout 30 km na závodnické trati je pro mě už velmi těžké a ani se o to nepokouším. Ale na turistické trase to není problém. Nic mě při tom nebolí, jen daleko dřív dostávám hlad, protože tělo na to tenkrát spotřebovalo míň energie než teď. Když jsem na tom byla dobře, stačilo, abych se cestou napila. Nyní si musím vozit svačinu.

Jedete klasicky, nebo bruslíte?

Záleží na terénu, ale většinou bruslím.

Když její dcera slavila narozeniny, uspořádala ve Žlutých lázních v Praze dětskou party.

Když její dcera slavila narozeniny, uspořádala ve Žlutých lázních v Praze dětskou party.

FOTO: Michaela Feuereislová

S televizním redaktorem Pavlem Čapkem jste vytvořili komentátorskou dvojici. Báječně se doplňujete. Co takhle být komentátorkou?

No, máme docela dobré ohlasy, a když mi Česká televize umožní dál spolukomentovat přenosy z velkých akcí, budu ráda. Střídáme se ještě s Markem Svačinou, ale jde většinou jen o jednu až dvě akce za zimu.

Dala jste národu obrovskou radost, když jste vyhrála olympijské zlato. Z čeho se radujete vy?

Z maličkostí – když se vyvede den, setkání s přáteli u skleničky vína, výlet v přírodě. Jsem také občas pyšná na Lucku. Teď přivezla medaili z plaveckých závodů v Abu Dhabi. Byla tam se školním družstvem a na 50 m prsa skončila třetí.

Jinak ráda cestuji někam jinam než v době závodění. Letos jsem byla v Kostarice a na nějakou dobu mám vybráno. Za rok, za dva zase něco vymyslím. Výpravy do vzdálených exotických zemí mě velmi lákají.