„Dodnes přesně nevím, proč vybrali na převýchovu i mě,“ diví se Marie Šupíková. „Blonďatá ani modrooká jsem nebyla.“ I když vloni překročila osmdesátku, je pořád lidickým dítětem. Vitalita z ní čiší, oči si uchovaly jas. Hovoří zvučným hlasem a na otázky je zvyklá. Svůj pohnutý příběh zavlečeného dítěte již vyprávěla mnohokrát. Přesto jsou v něm momenty, při kterých se jí znovu oči zalijí slzami. To když vypráví o utrpení ostatních, ne o svém.

S Marií Šupíkovou jsme se sešly na městském úřadu v Lidicích, kde paní Marie dlouhá léta pracovala. Z rukou předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky si tu převzala ocenění Český patriot, udílené každoročně výjimečným osobnostem za hrdinství a vlastenectví.

„Cenu přijímám nejen pro sebe, ale i za ostatní lidické děti. Třináct nás ještě žije. Ocenění si ale zaslouží i ty, co neměly možnost se vrátit, protože nepřežily,“ prohlásila spontánně. „Těch bylo osmdesát osm.“

V našem domě si zřídili štáb

Marie Šupíková, rozená Doležalová, se na pietních setkáních při památce uctění vyhlazení Lidic setkala se státníky z celého světa. Hovořila s Richardem Nixonem, Helmuthem Kohlem, Francoisem Mitterandem i Václavem Havlem. „Umím žít i v minulosti,“ tvrdí často. „Ale šla jsem dál. Zvítězil život. Ten byl silnější.“

Pamětnice vyhlazení Lidic, paní Marie Šupíková, byla jako dítě poslána na převýchovu do německé rodiny.

Pamětnice vyhlazení Lidic, paní Marie Šupíková, byla jako dítě poslána na převýchovu do německé rodiny.

FOTO: Petr Horník, Právo

Vyprávění o osudné noci, při níž zmizela z mapy Čech vesnice poblíž Kladna jménem Lidice jako msta za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, dokresluje Marie Šupíková pozoruhodnými detaily.

„Po cestě z Buštěhradu do Lidic byl náš dům ten první lidický, takže k nám vtrhli Němci v noci 9. června 1942 už kolem 23. hodiny,“ líčí například. V domě Doležalových si nacisté zřídili štáb, odkud celou akci vyhlazení Lidic vedli. Její rodina byla jedna z prvních, kterou Němci vyhnali a odvezli na Horákův statek, který se později stal místem smrti 173 lidických mužů. Tam přišel o život i Mariin otec Josef Doležal. To se však rodačka z Lidic dozvěděla až po válce.

„Přišel voják a tatínka od nás, tedy od maminky, mě a bratra, oddělil. Ani jsme se nemohli rozloučit. Už nikdy jsem ho neviděla,“ vybavuje si poslední vzpomínku na otce.

Všude byl křik a pláč

I to, jak nad ránem ženy a děti esesmani odvedli do místní školy. „Děti byly rozespalé, nikdo nevěděl, co se děje. Všude bylo slyšet nářek a pláč. Všichni měli v očích otázku proč. Nikdo nám nic nevysvětlil. Ve škole jsme zůstali až do rána.“

Za úsvitu přijela nákladní auta a odvezla vyděšené ženy a děti do nedaleké kladenské reálky.

Tragičnost lidického zločinu hluboce zasáhla akademickou sochařku Marii Uchytilovou. V roce 1969 se rozhodla odlít bronzové sousoší lidických dětí. Vytvořit dvaaosmdesát dětských soch v nadživotní velikosti jí trvalo dvě desetiletí.

Tragičnost lidického zločinu hluboce zasáhla akademickou sochařku Marii Uchytilovou. V roce 1969 se rozhodla odlít bronzové sousoší lidických dětí. Vytvořit dvaaosmdesát dětských soch v nadživotní velikosti jí trvalo dvě desetiletí.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Nikdo netušil, že je to naše poslední cesta a že se do Lidic, jak jsme je znávali, už nikdy nevrátíme,“ podotýká paní Marie. V kladenské tělocvičně na ně čekala podlaha pokrytá slámou, na které měli ustláno tři noci. Bez osobních věcí, jen v oblečení, ve kterém je vyhnali z domovů. Pak jim vedení gestapa přišlo zdůvodnit opatření namířená proti obyvatelům Lidic. „Říkali nám, že jsme se provinili vůči německým zákonům. Jenže nikdo si nebyl vědom čím…“

S bílým špagátem na krku

Pak přišla nejhorší chvíle. Maminkám řekli, že jsou převeleny do pracovního tábora do Německa a jejich děti prý pojedou napřed autobusy. Tam že se setkají. „Strhly se hrozné scény,“ přibližuje pohnutou atmosféru před sedmdesáti lety paní Marie. „Mámy nechtěly dát děti, ty se nechtěly odtrhnout od mámy. Na to se nedá zapomenout.“

Konec nářkům udělal až jeden z příslušníků gestapa, který pro výstrahu vystřelil z pistole do stropu. V nastalém zmatku vojáci odvedli děti pryč, do jiné třídy, kde je začali třídit a popisovat.

„Barva očí, vlasů, výška, věk a možná něco, co nikdo nedovede určit,“ odpovídá paní Šupíková na otázku, co ovlivnilo osud sto pěti lidických dětí. Jak je možné, že některé z nich byly poněmčeny a jiné zahynuly? Na to neexistuje jednoznačná odpověď.

„Dívky od šestnácti a kluci od patnácti byli braní jako dospělí, a tudíž k převýchově už nevhodní,“ dodává. „Ti už s námi nejeli.“

Školní fotografie třídy Marie Šupíkové ze dne 4. června 1942. Po válce se na ní poznala. Stojí v poslední řadě jako třetí zleva.

Školní fotografie třídy Marie Šupíkové ze dne 4. června 1942. Po válce se na ní poznala. Stojí v poslední řadě jako třetí zleva.

FOTO: Repro z knihy Eduarda Stehlíka „Lidice. Příběh české vsi“

Vybrané děti dostaly na krk bílý špagát, podobný, jakým se zavazovaly pytle od brambor, a na něm byl štítek se jménem a ostatními údaji. Takto označené, jen v lehkých šatech, je dopravili na nádraží, kde je naložili do vlaku a odvezli pryč od všeho, co dosud znaly. Po cestě, která trvala celou noc, je vyložili ve sběrném táboře v polské Lodži.

Devět dětí k poněmčení

„Jak dlouho jsme tam byli, nevím,“ přiznává Marie Šupíková. „Deset dní? Čtrnáct? Nevím přesně. Vybavuji si jen to, že jsme spali na zemi, byla nám zima a měli jsme hlad. Oblečení jsme měli špinavé a roztrhané a umýt jsme se nemohli. Rozšířily se mezi námi vši, protože hygiena tam nebyla vůbec žádná.“

Když se ke skupině vyděšených dětí dostavilo vedení lodžského tábora, začala další selekce. „Esesman chodil mezi námi, měl vysoké kožené holínky a v ruce ukazovátko. Tím občas někomu klepl na rameno. I mně… proč, to jsem netušila.“

Z lidických dětí vybral šest dívek. Mezi nimi i dvě sestry, které začaly křičet a plakat, když je chtěli odvést. „Plakaly, že se musejí postarat o malého bratříčka, protože to slíbily rodičům. Esesman svolil, aby bratra vzaly s sebou.“

Po návratu se mě lidické matky zoufale ptaly, jestli si pamatuju na jejich Aničku, Jarušku… Osmdesát osm lidických dětí nepřežilo.

Tak bylo vybráno sedm dětí, které nacisté považovali za schopné poněmčení. Později se k nim připojily ještě další dvě, bratr a sestra, modroocí blonďáčci, kteří z Lidic do Polska dorazili se zastávkou v Praze.

Paní Marie tehdy nevěděla, co se stalo s ostatními dětmi, které znala odmala. Že je odvezli 60 kilometrů za Lodž, kde je svlékli do naha a naložili do nákladních aut, se dozvěděla až po válce. A taky to, že ta auta měla výfuky obrácené dovnitř, takže tam zbytek dětí zahynul. Byly to pojízdné plynové komory.

A až po válce se také dozvěděla, co se stalo s jejím starším bratrem Josefem. Do Polska s nimi neodcestoval. Byl převezen na kobyliskou střelnici, kde byl spolu s ostatními lidickými muži, kteří osudnou noc nebyli doma, ale gestapo si je s hrůznou důsledností našlo, zastřelen. Bylo mu patnáct let a dva měsíce.

Letos jí byla udělena cena za hrdinství, kterou si převzala z rukou předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky.

Letos jí byla udělena cena za hrdinství, kterou si převzala z rukou předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky.

FOTO: Petr Horník, Právo

Facky za česká slůvka

Marie a další vybrané děti zatím putovaly do jiného tábora v Lodži, kde strávily asi měsíc. „Tam už byly podmínky lepší. Byly tam postele se slamníky a dekami i sprchy. Také jsme dostaly náhradní oblečení a konečně pořádně najíst.“

Z Lodže Marii a ostatní lidické děti převezli do dětského domova v Pastuchově u Poznaně. Tam je odvšivili a začala železná disciplína. Tu musely děti určené k poněmčení beze zbytku ovládat. Beze zpráv, co se stalo s jejich blízkými, zato s fackami za česká slůvka. „Česky jsme mluvit nesměli,“ vysvětluje Marie Šupíková, „za to byl trest. Myslím, že se mi tehdy čeština zapouzdřila někde v části mojí duše, kde zůstala spolu se vzpomínkami.“

Každopádně po roce výcviku Marie hovořila skvěle německy a češtinu nepoužívala. Tak si ji vyhlédli starší manželé, kteří neměli vlastní děti a na stáří nechtěli zůstat sami. Jmenovali se Schillerovi. Po čtvrté návštěvě si jedenáctiletou Marii odvezli s sebou do okupované Poznaně. Adopce proběhla 10. června 1943, přesně rok od tragédie. Z lidické Marie se stala německá dívka Ingeborg.

Ač kousek od sebe, nevěděly jsme o sobě

„Byli to hodní lidé a měla jsem je ráda. Vždyť to byla jediná možnost, jak přežít v aspoň trochu normálních podmínkách,“ netají se paní Marie. Ilse a Alfreda Schillerovy oslovovala maminko a tatínku. Marie si dodnes vzpomíná na dvoje šaty, které na ni čekaly v novém domově. Jedny byly kostkované modrobílé, druhé tmavě modré s červenými puntíky. Marie - Ingeborg dostávala dost jídla, začala chodit do německé školy, ráda četla a učila se hrát na klavír. „Opět jsem měla štěstí. K adopci byly vybírány rodiny, kde byla záruka německé výchovy a loajality k Říši.
U Schillerových však bylo hlavní lidství.“

Blížící se konec války je zastihl v Poznani, odkud utekli nejdřív do Drážďan, kde Marie v únoru zažila zničující bombardování města. Odtud se přestěhovali do Boizenburgu v Mecklenbursku na Labi. „Moje maminka byla v táboře Ravensbrücku, což bylo několik desítek kilometrů od místa, kde jsem tehdy žila. Nevěděly jsme ale o sobě…“

Zánik třetí říše zažila Marie v Boizenburgu, kde žila ještě rok po válce. „A pak si jednoho dne přečetl pan Schiller výzvu v novinách, kde se pátralo po lidických dětech, spolu se svým jménem a poznaňskou adresou,“ přibližuje pohnutou dobu paní Marie. Samozřejmě že po návratu lidických žen do vlasti vyvstala otázka, kde jsou děti. Byla zřízena repatriační komise, do pátrání po nich se zapojil i Červený kříž.

FOTO: Petr Horník, Právo

Poznala se na fotce

Schillerovi proto odvezli svou adoptovanou dceru Ingeborg do Berlína. Tam čtrnáctileté děvče poprvé uslyšelo, co se vlastně v Lidicích stalo. A taky to, že z její rodiny přežila jen maminka, která však leží s těžkou tuberkulózou v pražské nemocnici v Krči. „Ukázali mi taky knihu o Lidicích, kde byla otištěna školní fotka z lidické školy ze 4. června 1942. A já se na ní poznala.“

Komise usoudila, že se jedná o lidické dítě, ale k rodině Marii ještě nevrátili. „To se semlelo hrozně rychle až druhý den. Otevřeli dveře, já vešla, dveře se zavřely a za týden jsem byla doma. Se Schillerovými jsem se neměla čas ani rozloučit.“

Pro citlivou dívku na kraji puberty to byl další šok. Schillerovy, kteří se o ni poctivě starali, už nikdy v životě nespatřila, ačkoli se je po válce pokoušela vyhledat. A jedinou jejich fotku, kterou měla na památku, jí roztrhala teta, která Marii po válce vychovávala. Teta, která sama v Lidicích přišla o tři své děti a muže.

Vrátila se do Lidic

Marie se do Čech vrátila 7. srpna 1946. Její první kroky vedly za maminkou do nemocnice. Společný čas jim byl vyměřen na pouhé čtyři měsíce, neboť otevřená tuberkulóza nedávala šanci na návrat do života. Po celou dobu spolu mohly matka a dcera hovořit jen za pomoci tlumočnice. Marie, donedávna Ingeborg, česká slůvka z paměti vydolovat nemohla. Maminka zase neznala němčinu.

Po smrti maminky vyrůstala dívka u tety a pozvolna se znovu učila rodnému jazyku. „Dnes už zase nevládnu moc německy, ale myslím, že to někde ve mně taky dřímá,“ má za to. V roce 1947, kdy jí bylo patnáct let, svědčila o tom, co zažila, před Mezinárodním soudním tribunálem v Norimberku. Rok nato začala výstavba nových Lidic. Marie vystudovala střední zdravotní školu a vdala se do Ostravy. Když jí byl nabídnut rodinný domek v obnovených Lidicích, neváhala a i s rodinou přesídlila zpět. Vrátila se tam, kde to znala, i když tam už nic nebylo jako dřív.

„Až když se mi narodila dcera, mohla jsem plně procítit, co cítila moje maminka a ostatní lidické ženy, když jim vzali děti. A když se mě po návratu matky zoufale ptaly, jestli si pamatuju na jejich Aničku, Jarušku,“ říká Marie Šupíková s dojetím.

„Nás, lidických dětí, přežilo jen sedmnáct. Naživu je nás už jen třináct. Musela jsem se vyrovnat s tím, co se stalo. Že já žiju a ony ne. Jinak to nešlo. Chtěla jsem žít. Vážím si života a jsem vděčná za každé ráno. A mladým na besedách vždy říkám: Važte si života a rodičů. Máma je jen jedna, tu nikdo nenahradí.“