Z výzkumu 186 australských babiček ve věku sedmapadesáti až osmašedesáti let vyplynulo, že nejlépe si vedly v testech mentální pružnosti a kognitivních funkcí ty ženy, které trávily s vnoučaty jeden den v týdnu. „Ale ženy, které se musely starat o vnoučata pětkrát týdně či více, měly nejhorší výsledky v jednom testu, a to testu operační paměti a rychlosti mentálního zpracování,“ řekla podle agentury Famous doktorka Margery Gassová z australské společnosti NAMS.au.

Chybějící babičky

Jenže ono to v dnešní době není úplně jednoduché ani pro babičky, ani pro rodiče jejich vnoučat. My, co jsme zažili babičky, které s námi - vnoučaty rády trávily svůj volný čas a ještě na nás třeba pletly svetry, na tyto chvíle rádi vzpomínáme. Dnes jsou však babičky většinou zaměstnané, některé využívají volného času k cestování nebo pro své koníčky. Protože doba nabízí více možností, je jen otázkou volby, jestli se babičky chtějí svým vnoučatům věnovat.

I v tomto případě je důležité, jaký vzor si s sebou neseme z rodiny. Když jsme vyrůstali obklopeni láskyplnou náručí babiček a dědečků, je celkem přirozené, že si tento obraz přenášíme i do svého dospělého života a snažíme se v něm pokračovat. V opačném případě, kdy prarodiče chyběli, nemáme na co navazovat. Ale po pravdě to, jací z nás budou prarodiče, záleží jen a jen na nás.

Babičky k adopci

Existují i tzv. adoptivní babičky. Jsou to „babičky“, které k rodině nejsou vázány příbuzenským poutem, ale jen citovým.

Jeden takový případ před časem pro Novinky popsala psycholožka Alice Vondrová: „Měla jsem jednu klientku - svobodnou matku s malou holčičkou, která byla v manažerské pozici a musela jít brzy pracovat. Byla neobyčejně šťastná, že na inzerát sehnala starší dámu. Báječnou - jedno dítě už jí v nějaké rodině vyrostlo, a ona sháněla novou rodinu - a ta se jim stala opravdovou babičkou. Vařila jim, pekla buchty, trávily spolu Vánoce. Byla jim babičkou se vším všudy.“

Podle ní ale vždy záleží na štěstí. Protože ne vždy si vlastně cizí lidé vzájemně sednou.