„Je to kombinace Shakespeara, režiséra Dana Špinara a mě,“ odpovídá na otázku, jaký je Hamlet, který měl na sklonku loňského roku premiéru v pražském Švandově divadle. „Mladý kluk, který neví, co si počít s tím, co mu bylo naloženo na bedra. A ani nemá na to, aby to unesl.“

Křest Hamletem

Jeho první setkání s Hamletem se odehrálo v Ostravě: „Hostovalo tam Činoherní studio v Ústí nad Labem. Byl jsem první měsíc na konzervatoři a řekl jsem si, že když už studuju to herectví, tak bych mohl taky do nějakého divadla zajít. Do té doby jsem v žádném nebyl. Bylo úplně vyprodáno a já seděl na takovém polštářku prakticky na jevišti. Takže Být, či nebýt říkal Roman Zach asi metr ode mne. Byl to neuvěřitelný zážitek!“

Jeho vlastní Hamlet však vznikal na nepopsaném listě, v souladu s představami jednoho z nejodvážnějších českých divadelních režisérů Daniela Špinara.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Trvalo hodně dlouho, než jsem se zbavil nánosů představ, které jsem o té roli měl,“ přiznává a uvažuje nad otázkou, zda i mladí muži jeho generace stojí před tak fatálními rozhodnutími jako kralevic dánský: „Nejde ani o extrémní situace, v nichž se Hamlet ocitl, ale o pochyby nad tím, co člověk dělá, co ho napadá. Hamlet pochybuje úplně o všem, co dělá a říká. A kdo z nás ne?“

Sám, jak přiznává, o sobě pochybuje pořád: „Když přijmu nabídku na práci, o níž nejsem úplně přesvědčený. Ať už kvůli penězům, nebo z kamarádství. Pochyby jsou ale i hnací motor,“ uvažuje. „Když si je člověk moc jistý, je mrtvo.“

Krásný nový svět

Pochyby o tom, zda dělá ty správné životní kroky, se však netýkají jen profese: „Rodinu mám v Bohumíně, ale jsem už šest let v Praze. Vidím je maximálně čtyřikrát do roka. Je mi to líto hlavně kvůli mladšímu bráchovi. Když jsem odcházel, bylo mu osm. Teď přijedu a on je vždycky o hlavu větší. A já při tom nejsem. Říkám si, jestli to, co dělám, má takovou cenu, aby mi unikaly takové důležité věci.“

Hamlet pochybuje úplně o všem, co dělá a říká. A kdo z nás ne?

Z žádné umělecké rodiny nepochází, maminka je logopedka, tatínek pracuje v továrně. Nikdy nechodil do dramatického kroužku, a jak už přiznal, ani na divadelní představení. Ze všeho nejvíc ho zajímal hokej – hrál dorosteneckou extraligu za Orlovou. O tom, kam půjde po základní škole, neměl představu. „Když nám rozdali brožurky se seznamem středních škol, všiml jsem si, že nejdřív má přijímačky konzervatoř. Chtěl jsem to mít co nejrychleji z krku, tak jsem se tam přihlásil,“ vzpomíná. „Rozhodlo taky to, že se tam nedělaly zkoušky z cizího jazyka. Mně totiž vůbec nejdou.“

Studium na ostravské konzervatoři mu otevřelo nový svět: „Bylo to krásný a úplně mě to pohltilo. Chodil jsem i na předměty, na které jsem nemusel. Z hokeje jsem byl zvyklý na řád a disciplínu, musím říct, že jsem studoval fakt poctivě. Na DAMU to bylo něco jiného. Po dvou letech jsem už chtěl hrát, což se podařilo, ale skloubit se studiem to moc nešlo,“ vysvětluje prodlouženou studijní dobu na pražské divadelní fakultě.

S Táňou Pauhofovou hájil čest Jana Palacha ve filmovém dramatu Hořící keř.

S Táňou Pauhofovou hájil čest Jana Palacha ve filmovém dramatu Hořící keř.

FOTO: Falcon

Už v druhém ročníku začal hostovat ve Švandově divadle. Cesta na tuto pražskou scénu byla jednoduchá. Patrikovým ročníkovým vedoucím byl ředitel divadla Dan Hrbek, který ho doporučil uměleckému šéfovi divadla Dodo Gombárovi. Ten talentovanému herci hned nabídl roli v Merlinovi a po ukončení studia angažmá.

Od punku k Janu Palachovi

Vloni se Patrikovi splnil jeden z hereckých snů – zahrát si ve velkém filmovém projektu pod světově uznávaným režisérem. V třídílném televizním filmu Agnieszky Hollandové Hořící keř si zahrál advokátního koncipienta, který své zkušenější kolegyni pomáhá shánět důkazy pro soudní spor vedený matkou Jana Palacha proti jeho nactiutrhačům.

„Hrát u Agnieszky Hollandové byla neuvěřitelná filmová škola,“ připomíná Patrik. „Má daleko větší nároky, než je u nás zvykem. U ní je jasně dané, co je práce herce a co režiséra. Když ale někdo nesplní její představy, dá to hodně razantně najevo. Mně se to stalo hned při prvním natáčecím dnu. Točila se scéna Palachova upálení. Měl jsem toho být svědkem u stánku s párky. Postavil jsem se tam a vtom vyběhla Agnieszka a začala na mě křičet, jak jsem mohl stát, kde jsem stál.”

„Byl jsem z toho celý pryč, hodně lidí mi říkalo, že kdyby se to stalo jim, tak by asi ten den už nic nenatočili. Od té doby jsem se, vždycky když jsem si nebyl jistý, chodil ptát přímo jí.“ Na Hořící keř vzpomíná rád i proto, že měl možnost vidět při práci svůj herecký vzor – Ivana Trojana: „Neuvěřitelný profesionál!“

Decibely z elektrických kytar, naježené vlasy, litry piva a heslo No Future! – tak punkoví rebelové ve filmu DonT Stop (zleva Jakub Zedníček, Lukáš Reichl, Patrik Děrgel a Jiří Kocman) vzdorovali normalizačnímu konformismu 80. let.

Decibely z elektrických kytar, naježené vlasy, litry piva a heslo No Future! – tak punkoví rebelové ve filmu DonT Stop (zleva Jakub Zedníček, Lukáš Reichl, Patrik Děrgel a Jiří Kocman) vzdorovali normalizačnímu konformismu 80. let.

FOTO: Bontonfilm

Na filmové nebe vtrhl Patrik už před dvěma lety v hlavní roli dramatu Richarda Řeřichy z prostředí českého punku osmdesátých let DonT Stop. Kvůli roli rebela Mikiho se učil hrát na kytaru, samotný punk však nikdy moc neposlouchal. Neodmyslitelnou součástí jeho života ovšem hudba je.

„Mám kapelu Ema, hrajeme takový tvrdší folk, s punkem to nemá nic společného. Hrajeme už šest let, a ještě jsme neměli koncert. Je to čistě pro radost,“ vysvětluje zaměření dvoučlenného tělesa, pojmenovaného po známé ostravské haldě. „Píšu texty, skládám melodie. Můj kolega, který je geniální hudebník a hraje na všechny nástroje, z toho pak udělá hudbu. Teď se chystáme nahrát první cédéčko.“

Dobu, v níž se film odehrává, nezažil, ale atmosféra osmdesátých let musela podle něho mít své kouzlo: „Tím, že se člověk nějak ostříhal a oblékal, vyjadřoval svůj postoj, i když věděl, že za to bude pronásledovaný. Co by dneska člověk musel udělat, aby něco vyjádřil?“ klade si řečnickou otázku. „Pro Mikiho, kterého jsem hrál, byl punk důležitý především vnitřní svobodou. Vedle těch vnějších znaků to byla snaha stát si za svým a nenechat se zlomit okolními tlaky.“

Honit se za penězi není svobodné

Zachovat si vnitřní svobodu však v dnešní svobodné době podle něho taky není snadné. Co ji ohrožuje? „Peníze. Tomu, v čem žijeme, říkám kapitalistický komunismus. Neustále se honíme za penězi a jsme k tomu taky všichni tlačeni. To přece není svobodné. Přitom se to děje ve skořápce svobody. Dřív bylo jasné, co je lidem upíráno, teď to je skryté.“

Jak tohle dilema řeší začínající herec, který musí třeba v Praze platit nájem? „Vzpomínám, jak o tom s námi hovořil na škole Oleg Tabakov. Přijel v černém mercedesu a vyprávěl nám, že herec je svobodný jen tehdy, má-li peníze. Nemusí pak myslet na to, jak zaplatí účet za elektřinu nebo hypotéku. Jakmile to má vyřešené, měl by dělat jen to, za čím si stojí,“ líčí setkání se slavným ruským hercem a režisérem.

Tomu, v čem žijeme, říkám kapitalistický komunismus. Neustále se honíme za penězi a jsme k tomu taky všichni tlačeni.

„Jsem hodně vytížený ve Švandově divadle, kde jsem v angažmá, takže pro mě se tahle otázka zužuje na to, zda vyplním ten zbývající čas tak, abych si řekl, že mi to stojí za to. Když si řeknu, že ne, tak do toho projektu nejdu. Jít z práce do práce není k ničemu. To radši pojedu na hezký výlet než vydělat deset tisíc něčím, o čem už dopředu pochybuju.“

Účinkováním v nekonečném seriálu Ulice, kde hraje milovnickou roli, se podle jeho názoru tomuto přesvědčení nezpronevěřuje „Názor má na tenhle druh seriálu skoro každý, ale málokdo to zažil. Já to chtěl zažít, abych si udělal názor. Myslím, že to smysl má, třeba z Bohumína vím, že lidé to rádi sledují, je to pro ně relaxace,“ připomíná.

V Ulici tvoří pár s Anetou Krejčíkovou.

V Ulici tvoří pár s Anetou Krejčíkovou.

FOTO: archív TV Nova

„Mám už zkušenosti z divadla i filmu, ale chyběla mi zkušenost s tímto druhem herecké práce. Hraje se jinak, důraz se klade na něco úplně jiného. Přiznám se, že mi to první rok vůbec nešlo. Pořád mi říkali, abych tolik nehrál. Chvíli jsem nevěděl, proč tam vlastně jsem. Vždycky jsem si myslel, že to musím zahrát, ne tam být sám za sebe,“ uvažuje. „Až bude systém nastavený tak, že bych mohl být jenom v divadle, tak tam budu. Jenže to tak nastavené není. Do dalšího nekonečného seriálu bych už ale nevstoupil.“

S odpovědí na otázku, zda si to může dovolit, neváhá: „Rozhodl jsem se, že můžu.“

Idealista s velkými nároky

Povede-li jeho herecká dráha tak strmě nahoru, nevyhne se bezpochyby příjemným i těm méně vítaným závanům popularity. „To málo, co jsem zatím zažil, mě potěšilo. Nic víc, nic míň. Žádný velký význam tomu nepřikládám a jsem si jistý, že to tak zůstane,“ tvrdí.

„Jednou jsem zašel na pivo a nějaký člověk se na mě chvíli díval a pak se zeptal, jestli se odněkud neznáme, že mě už určitě viděl. Asi v tom seriálu Ulice, napovídám mu. To já vůbec nesleduju, ohradil se a pak si vzpomněl na Hořící keř. Moc se mu to líbilo a trval na tom, že to pivo mám od něho,“ vybavuje si jednu milou zkušenost.

V muzikálu Lucie, větší než malé množství lásky alternuje na scéně Hudebního divadla Karlín v hlavní roli s Václavem Noidem Bártou a Davidem Krausem.

V muzikálu Lucie, větší než malé množství lásky alternuje na scéně Hudebního divadla Karlín v hlavní roli s Václavem Noidem Bártou a Davidem Krausem.

FOTO: HDK – David Kraus

Nepříjemné zážitky zatím nezaznamenal: „Spíš jsou chvíle, kdy to je nevhod. Třeba se jedu podívat na spolužáky do nějakého mimopražského divadla, jsem rád, že se zase vidíme, chci si to s nimi užít a vždycky se tam přitočí někdo, koho zajímá, jestli jsem opravdu z té Ulice, a že mě tam viděl a že…“

Případná pozornost dívek toužících po seznámení s pohledným hercem mu proti srsti ovšem není: „Občas se to stává. Ale mám v tom taky jasno. Je příjemné si tu a tam po představení na baru popovídat s nějakou hezkou slečnou, ale tam to pro mě začíná a končí. Fakt nejsem typ, který by toho nějak využíval,“ upozorňuje a dodává, že to s ním je těžké – je idealista a má na potenciální partnerku velké nároky.

Je příjemné si tu a tam po představení na baru popovídat s nějakou hezkou slečnou, ale tam to pro mě začíná a končí.

A jaké vlastnosti by dívka jeho snů měla mít? „Hlavně aby byla chytrá a pořád mě překvapovala,“ má jasno Patrik. „Aby se s ní dalo o všem mluvit. Já mám totiž dojem, že ženský svět nikdy nepochopím, a zároveň mě hrozně baví se s ním konfrontovat,“ říká a přidává příklad: „Fascinuje mě, jak naprosto konkrétní věci chápou holky úplně jinak. Podle mě se bavíme o hrušce a ona si půlku té debaty myslí, že řeč je o melounu.

Taky mě fascinuje, že nejčastější replika u nich bývá: Nevím. A to na docela jasnou konkrétní otázku. To mám vždycky tendenci to vyřešit za ně. A žasnu, kolika z nich to vyhovuje. Já byl vždycky demokrat, třeba jsem i rok čekal, až bude vědět. Už jsem přišel na to, že bych mohl čekat celý život. To jsem už třeba z toho ženského světa pochopil,“ směje se.

Konkrétní představu, jak by měla ideální dívka vypadat, nemá: „Krása je hrozně relativní. Nemám žádnou vyhraněnou představu. Zamilovávám se do nejrůznějších typů.“

A potkal už tu pravou? „Potkal – myslel jsem si. Po čase se ukázalo, že ne tak úplně.“