Hlavní obsah

Lesk a bída módy protektorátu

Právo, Petra Hátlová

Klobouky zdobené ptačím peřím, kabelky z hadích kůží, luxusní kožešiny, ale i flanelové noční košile a pyžama, prošívané župany, které zahřály, když bylo uhlí pouze na příděl, a mnohokrát přešívané šaty a spravované ponožky. Tak vypadala móda protektorátu, jak ji ve své knížce zachytila kurátorka sbírky moderního textilu Národního muzea Miroslava Burianová.

Foto: Profimedia.cz

Adina Mandlová v modelu ze salónu Hanny Podolské

Článek

Máte vystudovanou historii, specializaci na české středověké dějiny, jaká byla vaše cesta do světa módy?

Nejprve praktická, díky babičce jsem navštěvovala kroužky ručních prací, naučila se šít, háčkovat, plést. Na gymnáziu se přidal zájem o dějiny, ale vždy mne zajímaly spíš dějiny každodennosti nebo dějiny umění než politické události. Asi i proto jsem hledala práci v Národním muzeu. Kurátorkou sbírky moderního textilu jsem se stala poté, co jsem s ní začala pracovat při přípravě výstavy Republika v roce 2008.

Takže znalost materiálů a technik šití vám nebyla úplně cizí?

Znala jsem samozřejmě základní a hlavně moderní materiály. Ale látky jako matlasé nebo krepdešín jsem měla poprvé v ruce až v našem depozitáři. V tomto směru se stále učím.

Foto: archív Miroslavy Burianové

Miroslava Burianová

Ve své knížce Móda v ulicích protektorátu se věnujete módě všední i společenské. Navzdory tomu, že jde o chmurnou část našich dějin, tak tehdejší móda byla krásná, zdobná, zdůrazňující ženskost…

Krásná byla, protože navazovala na eleganci první republiky, zdobná, protože drobnou dekoraci bylo snazší pořídit, a ženská byla již od počátku 30. let. To je dáno předchozím historickým vývojem.

Zatímco 20. léta přinesla pod vlivem války krátké sukně a krátké vlasy, nyní se ženy snažily, a po překonání hospodářské krize to bylo ještě markantnější, na všechna strádání minulých let zapomenout a naopak dát vyniknout ženským tvarům těla, čemuž odpovídala i móda.

Zdá se, že tato doba módě přála, jen těch módních salónů co bylo…

To, že doba módě přála, je iluze, kterou v nás vzbuzují protektorátní filmy. V salónu Hanny Podolské, který byl nejznámější, se například šily úžasné róby pro film Katakomby. Samotná podstata přídělového systému ovšem pořízení většího množství látky mimo černý trh prakticky znemožňovala.

Realita v ulicích tak byla mnohem skromnější. Jen málo obyvatel protektorátu, například manželky německých vládních činitelů, jmenujme třeba Linu Heydrichovou, která šila u Rosenbauma, mělo všeho dostatek.

Kde tehdejší návrháři čerpali inspiraci?

Zatímco za první republiky se návrháři obraceli pro inspiraci do Paříže a Londýna, po vypuknutí války se jim obzor zúžil na Vídeň, Berlín a maximálně Milán.

Foto: archív Miroslavy Burianové

Dvě charakteristické linie večerní toalety, časopis Vkus, 1939.

Jak vypadala protektorátní večerní róba?

Za protektorátu byly módní dvě zcela odlišné linie velké společenské toalety. První střih vycházel z historizujících tendencí, měl upjatý živůtek a velmi širokou sukni, připomínající krinolíny 19. století.

Druhý měl ženskou štíhlou siluetu s odhalenými pažemi a rameny. Délka sahala minimálně po kotníky. Oblíbeným doplňkem společenského oděvu byly kožešinové kabátky, peleríny a přehozy.

Přinesla protektorátní móda do oblékání nějaké novinky?

Střihovou novinkou z nouze byly kombinované šaty, často vzniklé ze dvou starších odložených oděvů. Na začátku války se u nás také poprvé objevily boty na klínu, vzhledem k nedostupnosti kůže často s platformou ze dřeva či korku. Ty se od té doby vracejí do módy s železnou pravidelností. V poslední době se v obchodech objevují punčochy se švem, i ty se nosily. Tehdy se punčochám říkalo pavučinky a stejně jako za první republiky byly velmi ceněnou součástí oděvu.

Jak zasáhl přídělový systém do oblékání?

Velmi, vše bylo na body a bodů bylo málo, například pokud si žena koupila kostým, dala za něj polovinu ročních ústřižků, takže už zbývalo jen na blůzu a drobnosti. To vedlo k opakovanému přešívání starších oděvů, protože látky na černém trhu byly za ceny pro většinu obyvatel nedostupné.

Pro názornost, za metr vlněné látky by dal ve druhé polovině války dělník asi čtvrtinu svého měsíčního platu. Palčivým problémem byly hlavně ponožky a punčochy, kterých bylo možné za rok pořídit pouze pět kusů. Baťovy správkárny punčoch opravovaly punčochy a ponožky zcela novým způsobem – výměnou šlapek, tj. nahrazením celé chodidlové části.

Podle reklamy měl být šev téměř neznatelný, a zatímco nové ponožky byly za čtyři nebo šest bodů, pět nebo osm bodů, za nová chodidla pro dámské punčochy dal zákazník jen jeden bod a pro pánské ponožky dva body. Tuto službu propagovaly v časopisech herečky jako Nataša Gollová nebo Antonie Nedošinská.

Foto: archív Miroslavy Burianové

Velká společenská toaleta z let 1936 - 1940. Toaleta patřila Adině Mandlové, nebo Nataše Gollové a zahrála si v jednom z protektorátních filmů.

Co bylo typické pro pánskou módu?

Oblek. Základem šatníku mužů všech sociálních vrstev byly kalhoty a sako. Samozřejmě rozdíly byly v materiálu, střihu, provedení, ale stejně jako ministr, tak i rolník a dělník vlastnil tento základní pánský oděv.

Jakým způsobem Národní muzeum obohacuje své sbírky?

Bohužel a zároveň bohudík dary. Bohužel, protože nedostatek financí na nákupy nám prakticky neumožňuje za sbírky platit, ale zároveň bohudík, protože snahy lidí uchovat své často ceněné rodinné památky pro další generace v Národním muzeu si nesmírně vážíme.

Pokud do sbírek přijmete nové kusy oblečení, jak je o ně následně postaráno?

Většina oděvů, bot, kabelek a dalších módních doplňků je ve velmi dobrém stavu. Ty se ukládají rovnou do klimatizovaného depozitáře. Pouze poškozené výjimečné předměty, předměty pro výstavy, pro focení do publikací a podobně procházejí nejprve restaurátorskou dílnou. Tam se odborně vyčistí a opraví, případně zpevní podložením.

Práce restaurátorek někdy připomíná práci chirurgů. I ony používají miniaturní jehličky, pinzetu nebo mikroskop. Dokážou vrátit šaty i do původního stavu, pokud se nám například podaří je dohledat na dobových fotografiích.

Lze o některých šatech říci, že jsou nejcennější?

V Národním muzeu existují tři textilní sbírky, zjednodušeně by se dalo říci etnografická, historická a moderní. Já jsem kurátorkou té moderní, zahrnující oděvy od vzniku republiky v roce 1918 do současnosti. A v rámci této sbírky patří k nejcennějším vycházkový stejnokroj prezidenta Masaryka, kožich z opice, jenž patřil Haně Benešové, nebo společenská toaleta Adiny Mandlové.

Foto: archív Miroslavy Burianové

Boty na klínu, Baťa 1944

Mají nějaké šaty svůj vlastní příběh?

Všechny oděvy, které získáme, se snažíme uchovat s jejich příběhem, kdo a kam je nosil, kdy a kde si je koupil, případně i za kolik, ptáme se i po fotografiích z rodinných alb, které mohou mnohé prozradit. Asi největší pátrání mne čekalo v souvislosti se šaty Adiny Mandlové, dohledávali jsme fotografie z divadelních představení, prohlíželi její filmy, ale nepodařilo se prokázat, že je někdy měla na sobě.

Naopak jsem zjistila, že je oblékla její tehdejší velká kamarádka Nataša Gollová ve filmu Konečně sami, stejně jako zřejmě i na ples filmových umělců v Lucerně. Zjistila jsem i to, že krajka má původ ve Francii a že z ní byl ušit i jeden filmový kostým Lídy Baarové pro film Maskovaná milenka, a to v salónu Hanny Podolské.

Jaká dobová móda se líbí vám osobně?

Oslovuje mne móda třicátých let. To, jak se s ženskostí snoubila elegance, kvalitní materiály a precizní vypracování šikmých střihů. Líbí se mi dlouhé společenské toalety s odhalenými zády zdobené měňavými flitry, korálkovou výšivkou nebo ušité z blyštivého lamé či lesklého saténu ze salónů Coco Chanelové, Madeleine Vionettové nebo Jeanne Lanvinové.

Foto: archív Právo

Obálka knihy

Reklama

Související témata:

Související články

Pánský styl je zárukou elegance

Muži dámský styl nosit nemohou, výjimku tvoří sukně, které jsou součástí tradičních skotských krojů. Ženy mají ovšem tu výhodu, že si módní trendy od mužů...

Výběr článků

Načítám