Krkonošská sjezdovka je zatím bez sněhu a lyžařů, do prudkého svahu vybíhají a sestupují jen tři barevné postavičky a pes. Bára s kolegy atlety a svou fenkou Kevinou, které občas stihne hodit klacek. Dole kontroluje čas trenér a trojnásobný olympijský vítěz Jan Železný.

Přesně v poledne se za obzorem vynoří Bářin partner Lukáš Novotný s krosnou, z níž vykukuje hlavička jejich syna Janka. Nastává doba všeobecného krmení (a kojení) i našeho povídání.

Na vyšší obrátky

„Zatím všechno slaďujeme dohromady, ale jde to lépe, než jsem myslela. Nejhorších bylo prvních pár dnů, kdy jsem byla ve zdejším vojenském středisku sama s Jankem. Ráno jsem nás musela rychle obléknout a vyrazit do posilovny. Pořád jsem někam přenášela kočárek a během tréninku na malého občas koukl trenér. Ale pak přijel Lukáš se psem, aby nás tu nebylo málo, a teď je to úplně dokonalé. Co jde, to si rozdělíme,“ pochvaluje si usměvavá atletka.

Miminko je naštěstí pohodové a vydrží spát obvykle do sedmi hodin. Pak dostane od mámy mlíčko a Lukáš vyvenčí Kevinu. Bára snídá až po první rundě cvičení a od jedenácti začíná druhý trénink, běhací. Odpoledne znovu vyráží ven. „To byl jediný problém, protože Janek v té době spí jako neviňátko a mně bylo líto ho budit. To máma dělá nerada. Díky Lukášovi tohle trauma odpadlo.“

Následují sportovní hry v tělocvičně – volejbal, nohejbal nebo tenis, večeře – a pak koupání miminka. „A najednou je devět a já po celodenním kolotoči obvykle usnu s ním.“

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Bára už začíná malinko přikrmovat, aby na ní nebyl Janek tolik závislý. „Trénink je taky docela zátěž, a abych ho zvládala, nesmím se úplně vyčerpat, ale musím všechno rozmýšlet dopředu a šetřit síly. Naštěstí dítě dodává obrovskou energii. Hlavně mě naučilo úplně jinak hospodařit s časem, najednou jsem schopna za hodinu stihnout daleko víc věcí. Jedu na vyšší obrátky, prostě úplně jiný režim.“

Zlatá i těhotná

Když Bára na podzim roku 2012 zjistila, že je těhotná, byla to pro ni nejlepší novina. Měla za sebou veleúspěšnou sezónu, z olympiády v Londýně přivezla druhou zlatou medaili, podruhé získala titul Sportovec roku. „Byl to rok splněných přání, sportovně jsem měla odpracováno. Takže jediné, co mi chybělo ke štěstí, bylo právě miminko, to jsme si moc přáli. Přerušení kariéry nemohlo přijít ve vhodnější chvíli.“

V těhotenství neměla žádné problémy, ranní nevolnosti ani změny nálady. „Jen se mi trochu změnily chutě a jedla jsem zpočátku málo. Do poslední chvíle jsem trénovala, samozřejmě opatrně. Spíš jsem chodila na procházky a na lehčí túry, což se mi osvědčilo. A ještě před Vánoci jsem jela na soustředění na Kanáry, kde jsem naposledy klusala.“

Dítě mě naučilo úplně jinak hospodařit s časem, jsem schopná za hodinu stihnout daleko víc věcí.

V lednu se přestěhovali s přítelem do chaty u lesa v Mníšku pod Brdy, kde bydlí stále. „Je to taková přestupní stanice, protože v centru Prahy, kde máme byt, není dobré prostředí pro dítě a vlastní hnízdečko v Unhošti teprve budujeme. Bylo hodně sněhu a dlouhá zima, takže jsem si vždycky vzala hole a prošla jsem Brdy. Sama se psem, potkávali jsme jen lesní zvěř, žádné lidi. Což bylo neskutečně oddychové. Po olympiádě jsem totiž měla pocit, že potřebuju zmizet a připravit se v klidu na příchod děťátka. To se povedlo.“

Janek se narodil ve znamení Blíženců. „Abych řekla pravdu, přála jsem si Býka, mám v tom znamení hodně kamarádů. Ale v Blížencích taky, dokonce trenér je Blíženec. A ve stejný den o čtyřicet let dřív se narodil fotbalista Vladimír Šmicer, štístko.“

Vítězka ankety Sportovec roku 2012.

Vítězka ankety Sportovec roku 2012

FOTO: ČTK

Bára byla ráda, že se její partner nebál být u porodu. „Jako hasič je vytrénovaný na různé horory. Ale musím říct, že pro každého chlapa to není a nemá cenu to lámat,“ upozorňuje.

Miminko jí logicky obrátilo život naruby. „Ze začátku to bylo zvláštní. Tvrdí se, že okamžitě vznikne pouto mezi ním a matkou, ovšem není to pravda. Trvá to déle, první dva měsíce, kdy miminko dost brečelo, byly opravdu náročné. Navíc zpočátku v jednom kuse pršelo a přišly povodně, takže jsme se ani nedostali na kontrolu do nemocnice.

Teprve když začal Janeček víc vnímat a poznávat obličeje i úkony, které následují, přestal se stresovat, že by třeba nepřišlo jídlo, a uklidnil se, sladili jsme se dohromady. On má nějaké vlastnosti, já taky, vytvořili jsme si své rituály. A je to stále lepší.“

Bára zastává názor, že není dobré striktně dodržovat příkazy a zákazy. „Rady, co smím a nesmím jíst v těhotenství a během kojení, beru volně. Třeba zákaz čerstvého pečiva, kávy… to člověka jen stresuje. Mně kafe naopak pomáhá na bolení hlavy a večer si dám na chuť malé pivo. Největší roli hraje podle mě spokojenost a pohoda. Rázem je i miminko spokojenější.“

Bez oštěpu jen chvíli

Na pár týdnů se Báře podařilo zcela odpoutat od sportu i myšlenek na něj. „Já nikdy přehnaně nesledovala, co se děje kolem, moje krédo bylo starat se o sebe. Myslím, že není dobré, když sportovci pořád jen porovnávají, co dělají ostatní, pokud máte podávat výkony, je důležité soustředit se hlavně sám na sebe. Lukáš naopak sleduje všechno, a je tedy ve zdravé míře mým informátorem, přebere, co je podstatné.“

Ale letní MS v atletice v Moskvě sledovala i ona. Vzpomíná, že když běžela Zuzka Hejnová, byla značně nervózní, Janek hrozně plakal. „Asi jsem na něj tu nervozitu přenesla. Ale jinak jsem se dívala s radostí, protože do té doby jsem vozila medaile jen já, asi tři roky za sebou – z Barcelony, z Berlína… Což bylo smutné. A teď mě spousta nových medailistů zastoupila, najednou se ukázalo, že česká atletika je silná a má další zástupce. To mě moc těšilo.“

Bára nejprve poklusávala s kočárkem. „Při tom člověk musí hodně vnímat vlastní tělo, a tak mi vyhovovalo, že v lese nikdo nebyl, tempo jsem určovala podle sebe, a když jsem nemohla, zastavila jsem. Později jsem přidala pár zpevňovacích cviků břicha, ale nebylo to až tak hrozné, protože na chatě musíte občas něco zvednout na zahrádce.“

Dva měsíce od porodu už ji začala svrbět ruka, což bylo znamení, že jí chybí oštěp. Zajela se tedy podívat i s miminkem na soustředění své skupiny do Nymburka. „Vzala jsem oštěp do ruky – a byl to strašně zvláštní pocit. Při prvním hodu jsem myslela, že se rozpadnu. Možná i kvůli čtyřicetistupňovému vedru, které panovalo. Ale brzy se to zlepšilo.“

Soustředění v Krkonoších bylo tvrdé, ale čerstvá maminka ho zvládla na výbornou.

Soustředění v Krkonoších bylo tvrdé, ale čerstvá maminka ho zvládla na výbornou.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

A 13. září 2013 – přesně na výročí svého světového rekordu a 113 dnů po porodu – si poprvé vážně hodila na hvězdném házení v Domažlicích.

„Nehrotila jsem to, ale nějak to hezky vyšlo, takže jsem vlastně ani nevynechala sezónu. Výsledek byl překvapivě dobrý, podařil se mi výkon, za jaký bych se nemusela stydět ani v plné kondici. Ta se mi vrátila velmi rychle, je znát, že jsem se průběžně hýbala. Nestačím se divit, jak rychle regeneruju.“

Žádná bačkora

Bára tak potvrzuje častou pravdu, že sportovkyně po mateřské dosahují skvělých, a dokonce lepších výkonů než dřív. O tom, jak skloubit sport a rodinu, se radila se zkušenými matkami, třeba s Kateřinou Neumannovou. „Katka mi řekla, ať nedám na radílky, co straší, že běháním přijdu o mléko. Ona měla spíš opačný problém a já to taky úplně vyvracím.“

Něco poradila Kateřina Baďurová a také držitelka světového maratónského rekordu, běžkařka Paula Radcliffová, která byla nedávno v Praze. „Má dvě malé děti a svěťák udělala hned po tom prvním, takže musela běhat fest. Uklidňovala mě, že se toho nemusím vůbec bát.“

Nejvíc Báře pomáhá Lukáš. „Umí všechno kromě kojení a teď začíná plnit i roli baviče. Což dítě potřebuje. Přece jen máma s ním dělá hlavně praktické úkony, pak přijde táta a je hned veselo. Já ho neumím tak rozřehtat.“

Hodně lidí se Lukáše ptalo, zda nezůstane na mateřské. „Ale jeho vnitřní vyrovnanost plyne z toho, že je spokojený sám se sebou, že ho naplňuje práce. Je hasič tělem a duší a já si ho za to vážím, je to jeden z aspektů, který na něm obdivuju. Má ve své profesi velmi dobrou pozici. Protože lidí, kteří rozhodují s chladnou hlavou, i když teče krev, není moc. Navíc je manuálně zručný, takže dělá lezce a uvazuje například jeřáb k autu, když se vytahuje z příkopu, mezi stromy… což není jednoduché,“ líčí hrdě atletka.

Pokud máte podávat výkony, nelze pořád porovnávat, co dělají ostatní, ale je třeba soustředit se na sebe.

Lukáš si chvíle s rodinou ukusuje z dovolené, na další soustředění pojede Bářina maminka, která je už v důchodu. O chůvě tak naštěstí nemusí přemýšlet. Malý Janek se má čile k světu, už krásně leze a objevuje svět. O všechno se zajímá, všeho se dotýká a skoro pořád se usmívá.

Bára soudí, že budou s Lukášem spíš přísnější rodiče. „Jsme přísní a důslední sami na sebe, Lukáš ještě víc než já. Psa jsme si taky docela vycvičili. Ale na druhou stranu je důležité s dítětem i blbnout, na to se těším. Už ho aspoň vyhazujeme do výšky a on se hrozně směje, nebojí se. Evidentně nebude žádná bačkora, ale pěkný dráček.“

Se sportem chce u něj Bára začít přirozeně v předškolním věku, bez vazby na organizované kroužky. „Nemusejí být špatné, většinou jde nejprve o všeobecnou přípravu. Ale tu získá nejlíp přímo od nás, rodičů. A pak, když bude rád v kolektivu, se může přihlásit do nějakého oddílu. Já osobně začala se systematickou sportovní přípravou až v páté třídě.“

Úplně nejdůležitější je poznat a rozhodnout, zda je dítě na individuální, nebo kolektivní sport. „To je obrovský rozdíl. Já osobně jsem sólista – ne ve špatném smyslu, ale vím, že když něco zkazím, tak jen sobě. Jsem zvědavá, jak to bude s Jankem, každopádně se musí každý rozhodnout sám, ne aby to za něj udělali rodiče. Jasně že bych ho ráda viděla třeba jako vícebojaře…“

Třetí zlato a slepice

Bára věří, že příští sezóna by mohla být dobrá, elán jí rozhodně nechybí. Už se nemůže dočkat závodění, první ji čeká v květnu. „Je to takové zvláštní období, velké napětí, ukáže se, co se natrénovalo…“ V létě následuje mistrovství Evropy v Curychu a za další dva roky velká meta – olympiáda v Riu de Janeiro a možná třetí zlatá medaile…

Zlatá na olympiádě v Pekingu roku 2008.

Zlatá na olympiádě v Pekingu roku 2008

FOTO: ČTK

„Já zatím koukám hlavně na tu první sezónu. A nejraději bych měla hned teď druhé dítě. Rozhodně nechci jedináčka, jsem pro velkou rodinu. Ale samozřejmě Rio je obrovská výzva, takže raději počkám, a pokud se bude dařit, pořídíme Jankovi sourozence potom. To by bylo ideální. Se dvěma dětmi bych to možná taky zvládla, ale musela bych je šidit, což nechci.“

Bára dodává, že sama je o šest let mladší než bratr a hodně se spolu v dětství prali. ”Což mě docela zocelilo, on mě vlastně vytrénoval, jsem mu vděčná za základ fyzičky. Co jsme nabojovali v dětských pokojích, to mi zůstalo. Ale když mě někdo otravoval v parku a šlo do tuhého, bránil mě. A já na něj byla pyšná.”

A jak vidí budoucnost? Ještě nedávno snila o návratu k oboru, který původně vystudovala, tedy k péči o biosféru a ekologickému zemědělství. Plánovala, že si pořídí biofarmu, bude chovat ovce a kozy, k tomu se starat o ovocnou zahradu… „Jenže jak čas plyne, vzdaluji se tomu. Narůstá pocit, že bych mohla předávat své zkušenosti v atletice. Mám jich hodně a byla by škoda je nevyužít. U nás je dost nadšených mladých atletů – zato trenérů jako šafránu. Oba moji rodiče jsou učitelé, takže nějaké pedagogické sklony snad mám.“

Na další soustředění pojede i jedna šikovná začínající sportovkyně. „Ta holčina mi bude dělat sparinga, aby se mi líp běhalo a trénovalo, protože kluci jsou zaměření víc silově. Zjistila jsem totiž, že můj dobrý výkon je hlavně z běhání, to je základ. No a právě té holčině chci trochu pomoct, malinko vrátit zkušenosti, které jsem nabrala.“

Ale z plánu postavit si dům v Unhošti Bára neslevila, už je pod střechou a v létě dojde na velké stěhování. „Lukáš, který se o celý projekt fantasticky stará a vše organizuje, si přál aspoň slepice, jenže při našem životním stylu, kdy jsme pořád na cestách, je to nereálné. Snad dojde na ovocný sad, mě vždycky nejvíc bavila trpělivá a dlouhodobá práce. Nepotřebuju rychlý výsledek.“

Dům, původně vymyšlený ve stylu feng-šuej, má asymetrický tvar, přizpůsobený pozemku. „Takový rohlík se spoustou zákoutí. Já měla jako malá nejraději, když jsem se mohla schovávat. Chci proto něco podobného poskytnout dětem. Vymysleli jsme různá zákoutí, průchody a vychytávky – třeba z patra do přízemí vede hasičský skluz. Úplně vidím, jak po něm budou jezdit přímo do jídelny, až je zavolám na oběd.“

Vánoce s blikacím stromkem

S Lukášem se ideálně doplňují. „Je kliďas, já tak možná na první pohled působím taky, ale jsem docela horkokrevná, občas až tornádo. Babička byla Maďarka a máme italské předky. Když je konflikt, Lukáš obvykle odchází a já něčím házím,“ směje se Bára.

V domě jsou různé vychytávky – třeba hasičský skluz. Po něm se vjede přímo k nedělnímu obědu.

Dřív ráda jezdila na motorce, ale čekala, že s miminkem tuhle mírně adrenalinovou zábavu opustí. „No pozor, Lukáš mě dostal! Hned po šestinedělí povídá: Pohlídám kluka a vyjeď si. Ale moc dobré pocity jsem z té vyjížďky neměla, mám respekt i normálně a tak krátce po porodu jsem se fakt bála, abych se vrátila. Druhá byla lepší… A pak už jsem jezdila běžně na nákup na skútru. Lukáš ví, že se musí začít hned. Čím dřív prolomíte zábrany, tím líp odbouráte strach. Tak je to se vším.“

Stejně tak už Bára stihla koncert oblíbené kapely Tři sestry a zazpívala si s Lou Fanánkem. „Užili jsme si jako za starých časů.“

S Lou Fanánkem Hagenem a kapelou Tři sestry si kdykoliv ráda zazpívá.

S Lou Fanánkem Hagenem a kapelou Tři sestry si kdykoliv ráda zazpívá.

FOTO: ČTK

Novinkou je, že čerství rodiče začali po letech společného života uvažovat o svatbě. „Ne že bychom byli dřív proti, ale nic nás netlačilo. Ovšem než začne Janek chodit do školky, chceme to vyřešit, aby se ho neptali, proč se maminka jmenuje jinak. Je po tátovi Novotný, což je lepší, protože to je třetí nejčastější jméno, zatímco Špotáků napočítali v republice jen sedmnáct. Takže si počkáme, až bude běhat. Pro atleta je ideální klid po sezóně, podzim, i já ho mám nejraději.“

Bára se těšila na Vánoce, poprvé v novém složení. Dosud je trochu odbývala, z posledního soustředění se vracela kolem 22. prosince a dárky nakoupila přes internet. „Snažila jsem se moc nepodléhat konzumu, spíš vytvořit vánoční atmosféru, společně vyzdobovat byt a užívat si nejbližších. Letos jsme byli všichni v Praze a kvůli Jankovi jsme nakoupili víc dárečků a atrakcí, byl i blikací stromeček. Cukroví peče Lukášova maminka, moje specialita je fazolová polévka. Rybí nemusím, ale zkusila jsem maďarské halászlé.“

Dřív Bára moc nezpívala, ale protože se miminku zpěv líbí, dali tentokrát i koledy. „Jankova nejoblíbenější písnička je Pásla ovečky, ale od Tří sester taky něco zaslechl, to je základ.“

Silvestr strávila na desetiboji v rodném Jablonci. „Je nás deset kamarádů a vymysleli jsme takové sranda disciplíny jako pětinožku – běh tří lidí se svázanýma nohama, hod pingpongáčem, pivní štafetu s lahváči…“

A jaké je Bářino novoroční předsevzetí? „Nemluvit sprostě. Jsem roky pořád v pánském kolektivu a naučila jsem se klít jako dlaždič. S malým dítětem si ale musím vylepšit slovník a sprostá slova odstranit. Už žádné klení!“