Co máte s Lindou Rybovou společného, kromě Herbáře?

Chodily jsme spolu na konzervatoř. Máme podobný pohled na svět, na umění i na výchovu našich děti. A dejme tomu i na stravování, když vzpomenu Herbář.

Jak jste na tom s vařením?

Linda je výborná kuchařka, dost se od ní dovím. Shodneme se na surovinách, ale vaříme odlišně. Já mám ráda jednoduchá jídla, moc nesolím, nekořením. Linda už je větší specialistka, dokáže propojovat chutě a rozhodně má k vaření větší vztah. Já zase přicházím s různými pěstitelskými tipy. Třeba teď jsme si nechaly zmoštovat jablka a taky jsme se zásobily domácí bezovou šťávou.

Seriálem propagujete zdravý životní styl. Který z jedenácti dílů vás nejvíc bavil?

Ten projekt mě baví jako celek, jsem jím nadšená, spoustu věcí jsem se naučila. Všechny díly jsou zajímavé.

S kamarádkou Lindou Rybovou excelují v televizní bylinkové show.

S kamarádkou Lindou Rybovou excelují v televizní bylinkové show.

FOTO: archiv České televize

Herbář má podtitul bylinková show, což je vtipné spojení. Jak jste vůbec došla k bylinkám vy?

Už na základní škole v hodinách přírodopisu. Chodila jsem na biologické soutěže. Pamatuji si, jak jsme pod mikroskopem zkoumali cibuli a malovali, co jsme viděli. Zajímaly mě přírodopisné dokumenty. Později jsme s Lindou začaly byliny pojídat, protože jsme si prošly vegetariánským obdobím. Drželo mě to pět let na škole, pak si tělo řeklo, že mu něco chybí, a já se vrátila k masu. Do té doby jsem terorizovala své blízké sójovým masem.

Narodila jste se v Benešově, ale vyrůstala v Mělníku.

Nejdřív jsme žili na statku u Benešova, kde naši pracovali. Tam už jsem pochytila vztah k přírodě. Vybavuji si strniště a rozřezané nohy od slámy. Pak se rodiče přestěhovali za prací do Mělníka. Byly mi asi čtyři roky.

Jak na tu dobu vzpomínáte?

Zažila jsem hezké dětství. Bydleli jsme sice v paneláku, ale dítě se tím nezabývá, bere to normálně, nemá ani jinou volbu. Hned vedle je zahrádkářská kolonie, potok, tam jsme si hráli. Od patnácti ale žiji v Praze.

V Praze jste spokojená?

Bydlení v Praze je praktičtější kvůli mé práci a také kvůli dětem. Starší syn už chodí do školy, mladší do školky. Ale jezdíme na chalupu, kde máme zahrádku. Pěstuji různé druhy zeleniny a jejich kultivary. Ze zahraničí si vozíme různá semínka a zkoušíme, co se ujme. Baví to celou rodinu. Třeba jsme přivezli americké kultivary rajčat, mrkve a kukuřice. Jsou vidět i v Herbáři. Kukuřice připomíná barevnou hudbu, disko kouli, zrníčka nejsou žlutá, ale pastelová – zelená, modrá, oranžová, růžová.

Vy jste dokonce vyléčila synům ekzém pomocí sádla s měsíčkem.

Ano, hledám léčivé látky v přírodě, pokud nejde o zásadní problém. Moje děti měly střední potíže, škrábaly se do krve, bylo to nepříjemné, ale vydržely jsme a podařilo se. U nás v rodině je ekzém dědičný a dosud se všichni léta léčili pomocí kortikoidů, které ekzém sice zastavily, ale jen nakrátko, ekzémy se stále vracely. Proto jsem se domluvila s doktorem, že to zkusíme jinak. Vždycky mi říkal – Vymažte to! Tak jsem vymazávala sádlem s měsíčkem tak usilovně, až potíže zmizely. Když se občas objeví znovu, mažu dál. Ale ano, dá se to nazvat vyléčením.

Kde sádlo s měsíčkem seženete?

Mast se dá umíchat, ale to jsem ještě neuměla. Pokud jste v akutním stavu, koupíte si už hotový přírodní produkt v lékárně. Jinak recept na měsíčkovou mast jsme dali i do Herbáře.

V Herbáři vaříte podle receptů babiček. Jaká je ta vaše?

Je velmi pracovitá a miluje psy. Chovala chrty a jezdila s nimi po celé Evropě. Dodnes patří mezi uznávané rozhodčí na výstavách psů. A dodnes aktivně i přes vyšší věk na výstavách posuzuje psy. Měla na Moravě zahradu. Pamatuji si, jak jsme s dědou v sadě sbírali meruňky. Ty byly moc dobré, nasáklé sluncem a babička z nich dělala marmeládu.

Kateřina Winterová

Kateřina Winterová

FOTO: Michaela Feuereislová

A ještě si vzpomínám, že vařila studenou okurkovou polévku a k tomu nám dávala vincentku. Tímhle zdravým jídlem nás s bratrem doslova mučila. (smích) Říkala, že je to bulharský recept. Z dovolených v Bulharsku vozila ještě čubricu, tedy koření na maso a do polévky, bylo moc dobré. Prodávalo se na nádraží u vlaků.

Co vás tedy babička naučila?

Rozhodně jsem po ní zdědila vztah ke psům a za to jsem jí vděčná. Mým životem prošlo mnoho psů. Vždycky jsem byla přesvědčená, že já můžu žít jenom s nimi, a ne s lidmi. Tuhle teorii mi později vyvrátily až moje děti. Teď sice žádného nemáme, a dokud jsou kluci malí a my budeme v takovém pracovním nasazení, dalšího ani nechci. Stačí zodpovědnost za syny. Další duši už bychom se nemohli plně věnovat.

Co jíte třeba o Vánocích?

Vždycky jsem milovala cukroví, byla jsem schopná sníst tuny sladkého. Dělala jsem to tak dlouho, až se můj organismus vzepřel, byl zanesený cukrem.

Vy jste v sedmatřiceti zanesená cukrem?

Jen po Vánocích. Na Štědrý večer jsme se ale vzdali kapra, stejně jsem ho nikdy neměla ráda, připravujeme lososa a bramborový salát podle receptu našeho táty. Chodíme na procházky, díváme se na filmy, jdeme do kostela, věnujeme se sobě. A letos jsem se v Herbáři naučila kapra na černo, krkonošského kubu, jahelník, to asi bude naše letošní menu. Abych tedy odpověděla na vaši otázku.

Baví vás psychologie?

Určitě. Člověk pořád řeší vztahy, normální i patologické. Pohybuji se ve společnosti umělců, kde jsou víc na pořadu dne emoce. Doma mám tři chlapy, mužské myšlení je úplně jiné, bavíme se také o vztazích ve školním prostředí.

Ptám se proto, že hrajete na HBO v seriálu Terapie II. S Davidem Švehlíkem jste manželé a máte nezvladatelné dítě.

To ne, máme dítě, ale nejsme schopni s ním jednat na rovinu. Vlastně ti rodiče nejsou schopni jednat na rovinu ani mezi sebou. Nezvladatelné dítě se z něj pak stane. Víte, já ale ten příběh nesmím prozrazovat.

Tak dobře. Vzala jste si z natáčení něco do svého soukromí? Třeba jen jednu myšlenku.

Scenáristka Iva Klestilová, jinak dramaturgyně v Národním divadle, popsala problém těch rodičů a psychologii jejich potíží tak perfektně, že jsem měla pocit, že se to dotýká i mě. Bylo to tak reálné, že ten příběh mohl zažít kdokoli. Já však doufám, že to nebude můj případ, protože ten filmový nedopadne dobře.

Jde o život?

Vždycky jde o život.

FOTO: Michaela Feuereislová

K čemu vedete své děti?

Máme hezký vztah. Vycházím ze svých zkušeností z dětství a snažím se vše dělat jinak. (směje se)

A lépe, že?

Ano. Myslím, že každý rodič si přeje mít důvěru svých dětí, aby mohly vždycky přijít a říct pravdu, a přitom se nemusely bát, že dostanou, i kdyby byla sebehorší. Za pravdu se nemusí stydět. A to se týká celého jejich života a světonázoru.

Budou z kluků bylinkáři?

Je přece dobré, když vědí, co můžou dát do pusy a co ne. Spousta dětí se přiotráví v parku bobulkami z keříku. Nebo si třeba spletou šťovík s rebarborou, rebarborové listy jsou jedovaté. Když mám možnost je tohle naučit, tak proč to nedělat!

Co tomu vašemu zdravému životnímu stylu říká váš manžel?

V tomto se doplňujeme, celý můj klan jí zdravě. O zahradu se staráme oba, sbíráme plody a pojídáme je. Práce na zahrádkách může zachránit spoustu vztahů, jak říká psycholožka Kateřina Irmanovová. Muži se většinou nejprve brání, zahrádkaření jim připadá příliš ženská záležitost, ale pak se inspirují, přicházejí s nápady, co všechno pěstovat, například víno.

Navíc mají oporu v Karlu Čapkovi, ne?

Jistě, Zahradníkův rok je krásné čtení.

Viděla jsem vás v Pojišťovně štěstí. Jste v seriálech neokoukaná tvář.

Režisér Jiří Adamec si mě vybral podle fotky do poslední páté řady. Měla jsem tam techtle mechtle s Mirkem Etzlerem, on se rozhodoval mezi mnou a Jitkou Schneiderovou.

Která to vyhrála?

Já! (směje se) Ale děj zůstal otevřený, protože se nevědělo, jestli se bude točit ještě šestá řada.

To byl váš jediný seriál?

Vždyť jsem vzala roli v Terapii II., nabídkám se nebráním.

Jenže to je jiná liga!

Je to seriál, který má světovou úroveň. Také mě to moc bavilo. Jsem asi víc na ty seriály s nějakým dramatem uvnitř než na takzvané mýdlové opery.

Jste už patnáct let členkou Národního divadla. Všechno v pohodě?

Co se týče práce, nemůžu si stěžovat. Od začátku jsem hrála velké role s velkými režiséry.

Hlavní roli v představení „Co se stalo, když Nora opustila manžela“ si pochvaluje. Na snímku s Vladislavem Benešem.

Hlavní roli v představení „Co se stalo, když Nora opustila manžela“ si pochvaluje. Na snímku s Vladislavem Benešem.

FOTO: archiv Národního divadla

Je vám na jevišti dobře?

S některou rolí se sžijete, přináší vám potěšení, někdy i trápení, ale máte k ní vztah. Jiná vás neinspiruje a celé zpracování inscenace vás nenaplňuje nebo není blízké vašemu srdci. Herci jsou na tohle citliví, protože pracují celý život s emocemi. Naštěstí takových rolí nebývá moc. Když takovou mám, splním ji jako svoji práci. O to víc si pak užívám, když hraju a vůbec nevnímám čas a vlastně ani to, co říkám, protože je mi to tak přirozené. Tehdy je na jevišti dobře.

Taková byla hlavní postava v inscenaci Co se stalo, když Nora opustila manžela, za kterou jste byla před třemi lety nominována na Cenu Alfréda Radoka a pak i na Thálii…

Ano, taková příležitost vás potká tak jednou za deset let. Jak říkal Boris Rösner – Za život vás potkají tři čtyři role, to ostatní je jen vaše práce.

Kdy jste zjistila, že by z vás mohla být herečka?

Nevím, ale už jako dítě jsem měla potřebu něco předvádět. Za určitých okolností. Jako malá jsem si sama hrála, inspirovaly mě pohádky a třeba příběhy rodičů. Pak jsem chodila na dramaťák, což znamená svobodu, nemusíte tam být. Divadlo už je práce za peníze. Na konzervatoři se připravujete. Jednou jsem na škole tak propadla roli, že jsem začala hrát a najednou jsem byla na konci představení. Vůbec jsem nevěděla, co se dělo, naprosto jsem se ponořila do postavy. Bylo mi osmnáct a něco podobného se opakovalo až s Norou.

Nemůžete v té euforii udělat něco nepředloženého?

To není tak, že se úplně zblázníte, pořád funguje kontrola. Říkáte text, ale tak s ním souzníte, že jsou to vaše věty. Tenkrát jsme hráli Ioneska, těžkou věc.

Ty ceny jste nakonec nedostala, ale bylo to pohlazení, že?

Určitě. Každý herec chce nějaké ocenění, ale nemyslela jsem, že by se mě Radok nějak týkal. Když mi pak přišla pozvánka na vyhlášení, chtěla jsem vyhrát. O jeden hlas to nevyšlo. Nedá se nic dělat.

Uspěla jste ovšem jako členka kapely The Ecstasy of Saint Theresa. V roce 2002 jste získala cenu Anděl v kategorii nejlepší zpěvačka roku. Můžete uplatnit hlas i v divadle?

Rozhodně, skoro v každém představení zpívám.

Myslím spíš na muzikály. Šla byste?

Hm, (dlouho přemýšlí) těžko. Navíc mě moc nebaví. Asi ne.

Z Národního jste si odskočila také do Divadla Palace, hrála jste v již neexistující Ta Fantastice. Na malých scénách tolik nenamáháte hlas, ale zase je na vás víc vidět.

Záleží hlavně na akustice. Když stojíte na velké scéně s dobrou akustikou, namáháte se stejně jako v malém divadle. Nejhorší varianta je malý prostor s blbou akustikou. S tím bojujeme při zájezdových představeních. Hlas je pracovní nástroj, musíte s ním umět zacházet.

Což vy nejspíš ovládáte, protože spolupracujete s raperem Vladimírem 518 a DJ Wich. To si vás tedy neumím představit! Seriózní herečka ze Zlaté kapličky!

To už je trochu historie. Víte co? Vygooglujte si nás a najděte si písničky Václavák, Dávej bacha a Du dolů. Já jsem na hip hopu vyrostla. Když přišla do Česka televize MTV, byla jsem u vytržení. Vladimír je umělec a jeho téma se mi vždycky líbilo. Skladba Du dolu je asi můj největší hit v kariéře. (smích)

FOTO: Michaela Feuereislová

Zpíváte doma dětem?

Ano. Před spaním oblíbenou Masarykovu píseň Ach, synku, synku. Náš mladší syn ji dokonce vyžaduje, protože miluje zemědělské stroje a práce v přírodě, takže když synek orá, je to pro něj velké téma.

Z mladšího syna roste zemědělec. Co ten starší?

Ten má místo traktoru v oblibě rychlá závodní auta. Myslím, že inklinuje k celoživotní zábavě. (veselý smích)

Ani jeden tedy na Národní divadlo nevypadá.

To nikdy nevíte, já jsem taky nevypadala.

Čím jste chtěla být?

Módní návrhářkou. Za tím, že se stanu herečkou, jsem si moc nešla. Ono se to tak stalo.

Přála bych vám ještě holčičku, abyste si ji mohla hezky vyšňořit. Kluci nosí jen džíny a trička.

Když jsem vozila kluky v kočárku, stávala jsem občas v dětském oddělení u holčičích věcí a říkala si – Kdybys byl holčička, tohle všechno bych ti koupila.

Co vás čeká teď hezkého?

Těším se na Vánoce a na lyžování v Krkonoších, zkouším v Molièrově Tartuffovi a pak už zase vysvitne jarní slunko a začne již zmiňovaný Zahradníkův rok.