Takový záznam si sotva patnáctiletá židovská dívka Anna Franková udělala 29. března 1944 do svého kostkovaného sešitu, který dostala rok před tím jako dárek k narozeninám. Snad ani netušila, jak prorocké věty to byly.

Její deníkové zápisky vyšly knižně v roce 1947. Nikoli však jako román, ale pod názvem Zadní trakt. Jejich podstatnou část vydalo jedno malé nizozemské nakladatelství (1500 kusů). Později se pro knihu ustálil název Deník Anny Frankové a dodnes vyšla v nákladu přes 30 miliónů výtisků. Přeložena byla do 67 jazyků a stala se snad vůbec nejznámějším autentickým literárním svědectvím o holocaustu.

Avšak trvalo celých 54 let, než mohly deníkové záznamy židovské dívky vyjít skutečně tak, jak je napsala.

Utekli před Hitlerem do Holandska

Anna se narodila 12. června 1929 v německém Frankfurtu nad Mohanem, kde žila s rodiči a se svou starší sestrou Margot. „Protože jsme židé,“ píše Anna na prvních stránkách deníku, „odešel můj otec roku 1933 do Holandska, kde se stal ředitelem nizozemské společnosti na výrobu marmelády Opekta.“ Záhy ho následovala celá rodina a v průběhu několika příštích let žili všichni v Amsterdamu, kde se jim podařilo zdomácnět.

Dvanáctiletá Anna Franková (1941).

Dvanáctiletá Anna Franková (1941).

FOTO: Profimedia.cz

Po nacistické okupaci v květnu 1940 se však situace v Nizozemsku rapidně změnila. „Židé musí nosit židovskou hvězdu; židé musí odevzdat jízdní kola; židé nesmějí jezdit autem,“ čteme dále v jejím deníku. „Židé smějí nakupovat jen od 15 do 17 hodin; židé nesmějí na veřejnosti sportovat; židé nesmějí po osmé hodině večer sedět na vlastní zahradě ani u známých; židé nesmějí navštěvovat křesťany.“

To nejhorší však mělo teprve přijít. V roce 1942 začaly deportace a v následujících dvou letech z celkového počtu 140 tisíc členů místní židovské komunity skončilo 107 tisíc v koncentračních táborech, odkud se jich vrátilo po válce jen pět tisíc.

Nechtěli čekat, až pro ně přijdou

Otto Frank chtěl znovu odvézt svou rodinu do bezpečí. V roce 1941 se snažil získat vízum do USA, ale nepodařilo se mu to. Začal tedy připravovat místo, kam se chtěl i s rodinou ukrýt.

Na jaře 1942 předal Opektu svým podřízeným a současně několik měsíců s manželkou Edith tajně nosili šatstvo, potraviny, peřiny, nádobí i nábytek do místností nad a za prostory firmy v ulici Prinsengracht 263. Otáčecí knihovna před obyčejnou stěnou zakrývala dveře do zadního domu, který ve dvou podlažích skrýval deset místností. Plánovali, že se 16. července 1942 „potopí“ a nebudou čekat, až pro ně přijdou.

Koncem června se Otto Frank svěřil s tímto nápadem své tehdy 33leté zaměstnankyni Miep Giesové (1909-2010): „Byla byste ochotna se o nás v našem úkrytu starat?“ Když mu bez váhání kladně odpověděla, tiše dodal: „Ale Miep, ty, co pomáhají židům, čeká tvrdý trest, možná i…“ A po chvíli dodal: „Dobře. Zeptám se i dalších, ale jen některých.“

Deníky psaly obě sestry

Události ale nabraly spád 4. července, kdy dostala šestnáctiletá Margot předvolání do Ústředny pro židovské vystěhovalectví. Všichni věděli, co to znamená: odvoz do koncentračního tábora.

Odchod do úkrytu na Prinsengracht se tedy musel uskutečnit okamžitě - stalo se tak 6. července. Zanedlouho tam bylo osm lidí, neboť koncem měsíce se k Frankovým přidala tříčlenná rodina Pelsových a v listopadu ještě i zubař Fritz Pffefer. Všichni tam pak strávili více než dva roky, aniž by vyšli ven. Frankovi ve dnech svého „potopení“ pustili do okolí verzi o útěku do Belgie, aby zmátli pátrající z vlastních řad i nacisty.

Čtyřletá Anna (vlevo) a o tři roky starší sestra Margot. Po nástupu Hitlera k moci odešly s rodiči z Německa do Amsterdamu. Obě si o deset let později psaly v úkrytu deník.

Čtyřletá Anna (vlevo) a o tři roky starší sestra Margot. Po nástupu Hitlera k moci odešly s rodiči z Německa do Amsterdamu. Obě si o deset let později psaly v úkrytu deník.

FOTO: Repro z knihy Židé ve 20. století

Miep Giesová se třemi jinými zaměstnanci (a také se svým manželem Janem Giesem a otcem své kolegyně) jim poskytovali jediný kontakt s vnějším světem. Starali se o bezpečnost, zajišťovali všechny potřeby a zásobovali je jídlem, což byl stále těžší úkol.

O tom, že si Anna psala deník, Miep Giesová věděla. Když měla dívka popsaný celý sešit, Miep jí dodávala papír pro další zápisky. „Anna byla tajnůstkářka a své poznámky si ukládala do otcovy obnošené aktovky,“ poznamenává ve svých pamětech (které vyšly česky v roce 2010 pod názvem Zachránit!). A na jiném místě dodává: „Také Margot si psala deník, ale ten se nenašel.“

Chtěla být novinářkou

Anna začala psát v den svých třináctých narozenin, tedy necelý měsíc před odchodem rodiny do zadního domu. Od začátku dala deníku podobu dopisů fiktivní přítelkyni Kitty a popisovala v nich vynalézavě, zábavně i dojemně zvláštní svět v úkrytu.

Už čtenáři prvního vydání z roku 1947 byli udiveni vynikající literární i dokumentární kvalitou textu a vyskytly se i názory, které zpochybňovaly, že by takovou knihu mohlo tak mladičké děvče vůbec napsat.

V několika pasážích deníku se Anna spontánně přiznává, jak ráda píše. „Jsem sama svou nejpřísnější a nejlepší kritičkou, vím přesně, co je napsáno dobře a co ne. Kdo sám nepíše, neví, jak je psaní krásné,“ zapsala si 3. dubna 1944. „Vedle muže a dětí musím mít něco, čemu se mohu plně věnovat! Nechci být jako většina lidí, kteří žili pro nic. Chci být k užitku a pro radost lidem, kteří žijí kolem mne, a přece mě neznají. Chci žít i po své smrti. Psaním se od všeho oprostím, zapomenu na své trápení, moje odvaha žije.“

Deníku téhož dne svěřila i svoje velké přání: „Musím pracovat, abych nezůstala hloupá, abych se dostala dál, abych byla novinářkou, to je můj cíl! Vím, že umím psát. Moje popisy zadního domu jsou humorné, mnohé věci v mém deníku jsou živé, ale jestli mám skutečný talent, to se ještě uvidí.“

Anonym dostal za udání 60 guldenů

Stačilo už jen pár měsíců, aby se Frankovi i jejich přátelé dožili v zadním domě osvobození. Po spojenecké invazi začala z červnových zápisků přímo sálat atmosféra naděje, neboť Anna často popisovala debaty nad odposlechnutými rozhlasovými zprávami.

Za báječnou zvěst označila i atentát na Hitlera a na konci zápisu z 21. července 1944 se přiznala: „Nedá se nic dělat, mám příliš velkou radost, než abych dokázala logicky myslet při představě, že v říjnu budu asi už zase sedět ve školní lavici!“

Otto Frank v roce 1937 se svou zaměstnankyní Miep Giesovou, která v srpnu 1944 zachránila deník Anny Frankové.

Otto Frank v roce 1937 se svou zaměstnankyní Miep Giesovou, která v srpnu 1944 zachránila deník Anny Frankové.

FOTO: Repro z knihy Zachránit!

Žel, byl to její předposlední zápis. Ten poslední učinila 1. srpna 1944, protože o tři dny později dopadla na zadní dům pohroma. Dodnes se neví, kdo gestapo o úkrytu na Prinsengrachtu informoval.

„V policejních záznamech gestapa stojí, že k tomu došlo na základě udání,“ uvádí v pamětech Miep Giesová, „a jistá osoba obdržela sedm a půl guldenu za jednoho žida, to znamená dohromady šedesát guldenů… Jediný pan Frank mohl něco udělat, ale neučinil tak. Nepřál si v této věci soud. Řekl jenom: Nechci vědět, kdo to byl.“

Skutečností tedy pouze zůstalo, že skupina nizozemských pomocníků od tzv. zelené policie, kterou vedl příslušník gestapa SS-oberscharführer Karl Silberbauer (jehož identitu odhalil známý lovec nacistů Simon Wiesenthal až v roce 1963), šla najisto.

Sešit ležel na zemi

Zelená policie zatkla dopoledne 4. srpna 1944 všech osm ukrytých lidí i s jejich dvěma opatrovateli, zaměstnanci firmy Victorem Kuglerem a Johannesem Kleimanem (oba válku přežili). Když Silberbauer vyslýchal Miep Giesovou, všimla si jeho dialektu. Sama byla rodilá Vídeňačka, a tak se zeptala: „Vy jste z Vídně, že? Já taky.“

Silberbauer podle jejího občanského průkazu zjistil, že je provdána za Holanďana, a zlostně křikl: „To se nestydíte, pomáhat židovskému póvlu?“ Vynadal jí nejhoršími výrazy, ale potom se uklidnil: „Co mám s vámi dělat? Z osobních sympatií a na svou odpovědnost vás nechám jít. Ale nechť vám pomůže bůh, když utečete. Zavřeme vašeho manžela.“

Jakmile odpoledne všichni pracovníci firmy odešli, odvážila se Miep Giesová s manželem a s kolegyní Bep Voskuijlovou do skrýše podívat. „V pokoji manželů Frankových, ve změti papírů a knih na zemi mi padl zrak na Annin deník v plátěné červenooranžové barvě,“ vzpomíná Miep Giesová.

„Na zemi ležely i staré účetní knihy a další papíry, které jsme jí dávaly, když popsala svůj sešit. Rychle jsme s Bep hromádky papírů s Anniným rukopisem posbíraly. Srdce nám bušilo strachy, že se Rakušan vrátí a přistihne nás, jak si bereme věci ze ,židovského majetku‘…“

Ve své kanceláři otevřela Miep spodní zásuvku svého stolu a všechno tam schovala. Rozhodla se: „Nechám si to u sebe, dokud se Anna nevrátí.“

Okamžitě bych všechno spálila

Obyvatelé skrýše byli v září 1944 posláni do Osvětimi. Po válce se vrátil pouze Otto Frank. Anna a Margot byly v říjnu převezeny do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde obě zemřely v březnu 1945 při tyfové epidemii. Jejich smrt se potvrdila až několik týdnů po válce a teprve tehdy předala Miep Giesová Otto Frankovi Annin deník a všechny další zachráněné zápisky: „Tady je odkaz vaší dcery Anny.“

Sám Otto Frank později vyprávěl Simonu Wiessenthalovi, k čemu 4. srpna 1944 došlo: „Jeden z policistů našel aktovku a zeptal se mě, zda v ní jsou šperky. Odpověděl jsem, že jen papíry. Hodil je i s Anniným deníkem na zem a sbalil do vyprázdněné aktovky stříbro a chanukový svícen. Kdyby si vzal deník, nikdo by se o mé dceři nedozvěděl.“

Po nějakém čase se Otto Frank odhodlal do deníku nahlédnout. Před známými se o jeho existenci zmínil, ale nechtěl ho půjčit. Posléze se nechal oblomit a poskytl některé pasáže renomovanému historikovi. Ten ho nakonec přesvědčil, aby svolil k vydání alespoň některých částí deníku. Stalo se tak v roce 1947 a kniha vyšla pod názvem Zadní trakt (což bylo Annino označení místa úkrytu).

Brzy byla vyprodaná, stejně jako její druhé vydání. Ani tehdy však Miep Giesová - přes naléhání Otto Franka - nechtěla Annin rukopis ani knihu číst. „Nakonec jsem to vzdala a svolila jsem,“ vzpomíná v závěru svých pamětí.

Miep Giesová se sama odhodlala přečíst Annin deník poprvé až v roce 1948.

Miep Giesová se sama odhodlala přečíst Annin deník poprvé až v roce 1948.

FOTO: Repro z knihy Zachránit!

„Přečetla jsem celý deník bez přestávky. Děkovala jsem si přitom, že jsem to neudělala poté, co byli všichni zatčeni. Ani během posledních devíti měsíců okupace, když spočíval v mém stole. Kdybych to udělala, určitě bych tehdy deník okamžitě spálila. Bylo to nebezpečné pro lidi, o kterých Anna psala.“

Při prvním vydání chyběla čtvrtina

Vydat svoje deníkové záznamy jako knihu - to bylo přání Anny Frankové. Hned po rozhlasovém vystoupení exilového ministra Bolkesteina se začala na konci března 1944 vracet k dosud napsaným stránkám a pro potřeby zamýšleného vydání je začala přepisovat, zkracovat i doplňovat.

Vznikala tak nová a dost odlišná verze (kterou však nestihla dokončit), přičemž pokračovala v průběžném psaní deníku až do 1. srpna 1944. O tom všem se veřejnost dověděla ovšem až v roce 1986 (šest let po smrti Otto Franka), a to ze stránek kritického vydání Deníku Anny Frankové.

Za svého života se totiž Otto Frank nikdy nezmínil, že první vydání z roku 1947 bylo vlastně jakousi verzí c, kterou sestavil z obou Anniných - z původní a z přepracované (v kritickém vydání byly v roce 1986 vedle sebe otištěny všechny tři verze).

Při prvním poválečném vydání byl Frank jednak limitován předem určeným rozsahem, ale měl i vlastní důvod, proč nechtěl zařadit celé pasáže nebo určité formulace (což mu bylo posléze vytýkáno jako cenzurní zásahy) - chtěl chránit památku své ženy a ostatních druhů společného osudu v zadním domě.

Originální záznamy své dcery odkázal Otto Frank v závěti Nizozemskému státnímu úřadu pro válečnou dokumentaci, který za souhlasu basilejského Fondu Anny Frankové doplnil v novém vydání (1986) Frankovo zpracování z roku 1947 dosud nezveřejněnými pasážemi z obou Anniných verzí, a Deník se tím stal o celou čtvrtinu obsažnější.

A ještě pět stránek…

Přesto ani v roce 1986 nevyšel kompletní. Na přání rodiny Otto Franka nebylo ještě ani tentokrát otištěno pět stránek, jež v roce 1947 nezařadil už Annin otec. Záměrně tehdy vypustil ty pasáže deníku, v nichž se Anne kriticky i nelichotivě vyjadřovala o manželství rodičů a měla výpady proti matce. Vyškrtnul i takové, kde Anne psala o sexuálních tématech až příliš odvážně.

S existencí těchto pěti stran vyrukoval v roce 1998 historik Cor Suijk, bývalý člen prezidia nizozemského Výboru Anny Frankové. Za jejich poskytnutí žádal nemalou finanční částku na provoz newyorského centra bádajícího ve věcech holocaustu.

Tvrdil, že mu stránky věnoval samotný Otto Frank. Když byla potvrzena jejich pravost, staly se nakonec v roce 2001 i tyto stránky součástí nizozemského pátého kritického vydání Deníku, ale zároveň se též objevily i v běžném útlejším čtenářském vydání (přeloženém v roce 2004 i do češtiny).

Anniny postřehy k manželství rodičů nebyly ve skutečnosti žádnou senzací, ale pohled na rodinné vztahy Frankových určitě doplnily a do deníku samozřejmě patří, když už je Anna jednou napsala.

Jsou stejně tak upřímné jako ty o sexu, jež jsou zase svérázným dokladem o dívčím dospívání.

„Objevení“ těchto pěti stránek bylo poslední kapitolou v dlouhém příběhu deníku Anny Frankové.