Její život se už nějaký ten týden točí kolem televizní soutěže StarDance, kam byla poprvé přizvána jako jedna z našich nejznámějších módních návrhářek. Podle jejích návrhů se v krátké době ušije na sedmdesát kostýmů pro tanečnice a jejich mužské protějšky. Celá mašinérie se zastaví až před posledním kolem ve druhé polovině prosince.

Klára Nademlýnská

Klára Nademlýnská

FOTO: Michaela Feuereislová

„Beru to jako zkoušku, co člověk vydrží a zvládne, i když představa, že čtvrt roku pojedu s maximálním nasazením, mě nejdřív trochu vyděsila. Současně totiž musí stíhat i svoje věci. Nemůžu si dovolit stopnout novou kolekci, když mám svoji značku s butikem a s firmou,“ říká čtyřiačtyřicetiletá autorka luxusní dámské módy, pro kterou je práce na tanečních kostýmech novinkou.

Musela to vzít proto z gruntu. Nejdřív se seznámila s tím, co se vůbec nosí na standardní tance a co na latinu, pouštěla si záznamy tanečních soutěží, aby odkoukala současné trendy, zjišťovala, jaké jsou třeba materiály.

Značku luxusní dámské módy nesoucí její jméno založila Klára Nademlýnská po svém návratu z Paříže v roce 1998.

Značku luxusní dámské módy nesoucí její jméno založila Klára Nademlýnská po svém návratu z Paříže v roce 1998.

FOTO: ČTK

„Bavilo mě zkřížit módní svět s tím tanečním. V něčem jsem se musela držet tanečních pravidel, ale měla jsem svobodu v tom, jak to cítím. Zvlášť u tanečníků z řad herců, umělců nebo sportovců si všímám, jakou mají postavu, aby jim oblečení pomohlo – něco zakrylo a něco naopak zvýraznilo, aby jim to opravdu slušelo.“

Všechno musí pružit

Celé září chodila do televize na zkoušky a seznamovala se s tvůrčím týmem včetně těch, kteří účinkující líčí a češou. „Snažila jsem se vydolovat co nejvíc informací, o které bych se při navrhování mohla opřít. Materiály například nesmějí rušit kameru a barva by neměla zaniknout ve světle reflektorů. Zároveň musím dbát na to, aby kostým člověka neobtěžoval. Jakmile by mu cokoli vadilo, bylo by to špatně.“

V případě tanečních šatů, ať dámských nebo pánských, jde hlavně o to, aby se nekrabatily a zároveň na těle pevně držely. „Kostýmy pro muže se třeba zkoušejí se zvednutýma rukama, protože to je mužská taneční póza. Oblečení nesmí tanečníka omezovat ani v okamžiku, kdy zvedá partnerku. Nesmí se hnout, ale zároveň nesmí nikde škrtit,“ vysvětluje návrhářka úskalí, která jinak při práci na svých kolekcích příliš neřeší.

„Všechno musí pružit a tanečnice musí být v šatech jako nalitá, aby se na ní při prudkých pohybech nepřetočily,“ zmiňuje Klára Nademlýnská jeden z požadavků na dámskou taneční módu. Přestože ledacos s účinkujícími probírá, nemůže jim ve všem vyhovět.

Ani při zápřahu, který má se StarDance, si nemůže dovolit šidit práci ve vlastním butiku v centru Prahy.

Ani při zápřahu, který má se StarDance, si nemůže dovolit šidit práci ve vlastním butiku v centru Prahy.

FOTO: ČTK

„Samozřejmě jsme spolu mluvili o tom, co je jim příjemné a naopak, ale nemůžou si diktovat požadavky, protože je musím vidět i jako celek. Při nástupu všech osmi párů by se nemělo stát, že polovina z nich bude třeba zelená a další půlka červená.“

Noblesa, ne kabaret

Kromě pracovního zápřahu to pro módní návrhářku bude svým způsobem i dobrodružství. Vzhledem k tomu, že se nikdy neví, který pár ze soutěže vypadne, šijí se od druhého dílu kostýmy z týdne na týden. „Řídím se základním pravidlem, že celý pořad je hodně noblesní a kostýmy by neměly sklouznout do žádného kabaretu,“ líčí záměr tvůrců populární soutěže. Přesto nebude chybět spousta třásní, peří ani blýskavých kamínků.

Na oblečení Terezy Maxové, která byla dlouho tváří značky Klára Nademlýnská, je vidět, že se návrhářka ráda inspiruje pánskou módou.

Na oblečení Terezy Maxové, která byla dlouho tváří značky Klára Nademlýnská, je vidět, že se návrhářka ráda inspiruje pánskou módou.

FOTO: ČTK

„Na rozdíl od svých obvyklých kolekcí na běžné nošení jsem se tady mohla opravdu vyřádit, takže kostýmy budou na realizaci hodně náročné a pracné, všechno se bude lepit ručně. Kolik to bude stát? Na to vám nedokážu odpovědět, protože já ve své firmě většinou pracuji s jinými materiály,“ říká Klára Nademlýnská. Prozradí aspoň to, že cena jednoho modelu určitě půjde do desítek tisíc korun.

I když je její značka známá jako výrobce oděvů pro dámy, návrhářka se ráda inspiruje pánskou módou. Obdivovala například preciznost, s jakou byla ušita prvorepubliková saka, která viděla u obou svých dědečků. „Oblečení bylo ručně zpracované, klopy a celý předek byly vyztužené tak, jak vám to dneska už skoro nikdo neudělá. Ráda ve svých modelech míchám pánské prvky s ženskými,“ říká matka téměř třináctiletého Natana.

Kdy ztrácí nervy

„Na vlastním dítěti najednou vidíte, co potřebuje nebo co by se vám líbilo, aby mělo na sobě, ale to by znamenalo začít úplně znovu, vybudovat novou značku. Lidi se mě ptají, jestli nechci šít i na děti a na muže, jenže když se mám pořádně věnovat jednomu, tak si nemůžu odskakovat jinam,“ vysvětluje svou zdrženlivost s tím, že beztak je syn, kterého má s fotografem Goranem Tačevským, světem módy poznamenaný.

S manželem Goranem Tačevským, se kterým žijí odděleně, a dnes už třináctiletým synem Natanem.

S manželem Goranem Tačevským, se kterým žijí odděleně, a dnes už třináctiletým synem Natanem.

FOTO: ČTK

„Od miminka jsem ho brala s sebou do ateliéru, do butiku, na přehlídky. Docela rád se přijde podívat na přehlídku a někdy komentuje, co mám na sobě. Překvapí mě, že se tu a tam vyjádří i k botám, takže mi doma roste kritik. Má svůj styl a je dobře, že má nějaký názor, ale že by ho bavilo chodit po obchodech s oblečením, to ne. Jediné, co musíme pořizovat společně, jsou boty. Dřív jsem mu obkreslovala nohu a podle toho nakupovala, ale teď už si netroufnu.“ Syna vychovávala spíš liberálně, a než by mu přikazovala nebo mu za něco nadávala, raději s ním vedla diskusi.

„Nevím, jestli to není chyba, ale nikdy jsem se k němu nestavěla jako k dítěti, které nemůže do ničeho mluvit. Pro mě byl vždycky rovnocenný partner, se kterým si věci vysvětlujeme a domlouváme se. Snažím se neztrácet nervy nějakými výbuchy a zakřičím jenom v případě, kdy už nevím, jak jinak. Děti přece nemají hlavu dospělých, a pokud udělají blbost, může to být jenom z neznalosti.“

StarDance je pro ni výzva. Navrhování tanečních modelů se musela učit od píky. Na rozdíl od své běžné tvorby na nich nešetřila peřím a blýskavými materiály.

StarDance je pro ni výzva. Navrhování tanečních modelů se musela učit od píky. Na rozdíl od své běžné tvorby na nich nešetřila peřím a blýskavými materiály.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V poslední době ale o sobě dává vědět puberta i u nich doma, kde chybí pevná mužská ruka. Klára Nademlýnská totiž se svým mužem žije odděleně. Už teď je jasné, že Natan nebude zrovna studijní typ, takže školní povinnosti se snaží odkládat, jak jen to jde. „Nejraději by učení úplně vypustil, ale když má domácí úkoly nebo druhý den píšou test, tak se na to podívat musí. Občas spolu bojujeme, kdy on posouvá časovou hranici nadoraz, a já se ho snažím dotlačit k tomu, aby to udělal co nejdřív. Někdy je to s ním o nervy, ale jinak je strašně fajn,“ usmívá se návrhářka.

Když synovi o víkendu nabídne společný výlet do lesa se psem, je pořád ještě nadšený. „I když stále více času tráví s kamarády nebo zavřený ve svém pokoji. Co z něho jednou bude? Těžko říct. Každopádně je manuálně šikovný, v poslední době rád fotí a musím říct, že má dobré oko. Kolikrát spolu jedeme v autě a on požádá, abych rychle zastavila, že jsou zrovna super mraky nebo světlo.“

Zůstat modelkou? Ani za nic

Zkušenosti ze světa módy začala sbírat hned po maturitě na oděvní průmyslovce. Vdala se a s manželem odjela do Paříže, do existenční nejistoty, protože v cizině neměli žádné zázemí ani dopředu domluvenou práci. Tehdy si vydělávala jako modelka a švadlena, až se jí po pár letech podařilo získat místo v luxusním salónu jako modelistka střihů, kdy podle obrázků návrhářů vytvářela prototypy modelů. Později se sama začala podílet na navrhování a výběru materiálů pro velké kolekce.

Má otázka, jestli ji někdy napadlo zůstat u modelingu – postavu by na to koneckonců měla i dnes – ji očividně pobaví, protože se nečekaně rozesměje. „Určitě ne. Spousta lidí si myslí, že je to strašně fajn práce, hezky se nechat učesat a obléknout a jít se nechat vyfotit. Jenže holky vstávají třeba v pět ráno, aby byly v šest hodin v péči stylistů. Někdy vás i dvě hodiny líčí a češou, pak je třeba strašná zima nebo naopak horko a vy se musíte tvářit, že je všechno v pohodě. A přitom v létě fotíte kožichy.“

Modelky ke své práci potřebuje, ale sama by ji už dělat nechtěla.

Modelky ke své práci potřebuje, ale sama by ji už dělat nechtěla.

FOTO: ČTK

Připouští, že krize se dotkla i jejího podnikání, ovšem neprojevuje se ve finančních ztrátách, jak by si možná kdekdo představoval. „Lidi dneska víc přemýšlejí o tom, co si koupí. Zákaznice jsou mnohem náročnější, než bývaly, a víc dokážou ocenit kvalitu a řemeslo. Už nenakupují bez rozmyslu, kdy si pořídí první věc, která se jim zalíbí. Nechají si to dva tři dny projít hlavou a pak se vrátí to znovu vyzkoušet.“

Proč nosí růžové brýle

Konkurence je podle ní sice na našem malém českém trhu veliká, přesto se snaží zůstat sama sebou. „Vždycky říkám, že kalhoty jsou kalhoty a sukně je sukně a nic opravdu převratného už člověk nevymyslí. Může do toho vložit jen svůj rukopis. Já mám například ráda, když věci mají nějaký detail, který není vidět hned napoprvé, třeba skryté sexy prvky, kdy šaty nejsou prvoplánově provokativní, ale když se podíváte podruhé, zjistíte, jak to té ženě sluší, že v tom má skvělou postavu.“ Za patnáct let zkušeností s vlastní značkou už se naučila nedělat kompromisy a neustupovat požadavkům zákaznic.

„Možná jsem v tom tvrdohlavá, ale když to necítím stoprocentně, tak do toho nejdu, a také ženy už většinou vědí, co ode mě očekávat. Jakmile bychom se dohadovaly, tak ani jedna nakonec nebudeme spokojená. Buď mi zákaznice důvěřuje a nechá si šaty ode mě udělat, nebo to nemá cenu.“

Na dobu strávenou v Paříži dnes vzpomíná nejen jako na školu, která ji vybavila do profesního života. Z Francie si přivezla i schopnost udělat si život hezčí a radostnější. „Zatímco Francouzi si víc užívají, my se někdy moc mračíme a máme tendenci se spíš podceňovat a spokojit se s málem. Říkáme si: Tak třeba příště. Jenže žádné příště už nemusí být.“

„Vím, že nikdy není nic ideální, ale život je moc krátký na to, abychom si ho otravovali. Určitě nejsem morous, který by si pořád na něco stěžoval, a snažím se obklopovat lidmi, kteří jsou na tom podobně. A když to někdy vypadá, že nosím růžové brýle, tvrdím, že je lepší být naivní než mít v hlavě kalkulačku a počítat, co je pro vás dobré. Dopředu třeba někoho odsoudit, že je takový nebo makový, a nedat mu šanci. Mě buď lidi příjemně překvapí, anebo mě zklamou, ale o tom ten život přece je.“