Pavla Gomba: Zásadou UNICEF je neuplácet, a to ani v Somálsku

Okamžik skutečného strachu jsem prožila ve Středoafrické republice, kam naše skupina dorazila s pomocí dětem přímo do oblasti ovládané rebely. Pár dní bylo všecko v pořádku, pak ale vznikl incident, kdy byl zraněn jejich vůdce, a my museli vzít nohy na ramena.

V těch dvaceti minutách úprku do buše jsem byla strašně blízko něčeho, co jsem nikdy nepoznala. Hlavou mi paradoxně letělo, jak rychle mohou povstalci utíkat, zda se neztratíme v té změti stromů a jestli se vůbec vrátíme. Náš strach byl oprávněný, před pár týdny stejní ozbrojenci právě zde zastřelili francouzskou doktorku z Lékařů bez hranic jen proto, že vystoupila z auta na nedohodnutém místě.

To určitě ne – my nepomáháme rebelům, ale jen a jen dětem. Zvláštnost Dětského fondu UNICEF spočívá ve faktu, že je zcela apolitický. Proto může působit i ve výbušných oblastech, kde se bojuje a kam se jiné humanitární organizace nedostanou. Samozřejmě vždy jen po dohodě s druhou stranou. V extrémních situacích ovšem všechny úmluvy okamžitě padnou.

Zásadou UNICEF je neuplácet, a to ani v nejextrémnějším Somálsku. Pomáháme totiž také v místech, kde žijí i rebelové a jejich rodiny. Existují ovšem oblasti, kam se ani my nedostaneme. Například v Nigérii jsme nemohli půl roku očkovat, protože se s odpůrci režimu nedalo dohodnout. Ale přesně o tom je poslání UNICEF – působit tam, kde je pro děti situace nejhorší.

Na každou zničenou školu připadá tři sta jiných, které stojí a slouží svému účelu. I proto už dělám tuhle práci tolik roků. Mohu tak po hodně dlouhé době sledovat osudy dětí, jimž jsme pomohli.

A vidím, že i když jim zlikvidovali školu, ony se učí přesto dál. Klidně jen pod stromem, kde visí tabule a stojí pár lavic. Život těchto školáků se posouvá a pozitivně formuje. Získají kamarády, učí se odpovědnosti, jejich další bytí dostane řád. To je přece velká podpora.

Především do Afriky, hlavně subsaharské, nechybějí ani některé oblasti Asie. A pak s velkým odstupem do Jižní Ameriky. V Evropě už UNICEF nepomáhá, tedy ani v ČR, třebaže u nás jeho činnost vlastně po 2. světové válce začala dodávkami sušeného mléka. Podle našich kritérií (chudoba a dětská úmrtnost) si už v Evropě dokážeme pomoci sami a není nutné, aby se na nás vybíralo.

Ochotní, a taky opatrní i skeptičtí. Vstřícnější je Morava, kupodivu ještě o něco víc ta severní. Na druhou stranu bývají při konkrétní události Češi velmi štědří, musí mít však pocit, že se jejich peníze neztratí a dostanou se skutečně k těm potřebným. Máme v databázi asi šedesát tisíc lidí, kteří pravidelně přispívají.

Já vím, pro koho je žádám – pro děti umírající hladem, bez pitné vody a žijící v obrovské chudobě. Hodně mi také pomohlo studium financí. Prostě si říkám, že pracuju normálně ve firmě, ale máme jiné akcionáře a zisk jde někomu jinému než majitelům.

Například projekt panenky UNICEF rozvíjíme na školách. Děti ji ušijí a třeba za půl roku jim přijde zpráva od nového majitele. Pro ně je to obrovská motivace, mnohdy lepší než hodina občanské nauky. Navždy si už pamatují, že něco udělaly a jinému to hodně pomohlo. A už ten pocit je sám velkou hodnotou, jakých není v životě nikdy dost.

Je nás třináct a vlastní náklady organizace činí tři procenta, dalších šest se použije na podporu programů, například kontrolu a monitoring. Zbytek financí jde na projekty pomoci dětem. Třeba loni jsme jim odeslali 60 miliónů korun. Naprosto největší díl práce totiž v UNICEF odvedou dobrovolníci.

V ČR to obnáší 600 lidí, hlavně studentů a důchodců, mezi nimiž převažují ženy. Zapojují se ale i děti, třeba žáci ZŠ ve Varnsdorfu připravují jednou týdně svačiny a velmi levně je nabízejí spolužákům. Loni tak získali 4600 Kč, za něž pořídili do Afriky tzv. Školu v krabici.

Jsou dětské osudy, o nichž slyšíte, jsou děti, s nimiž mluvíte. Stejně si však neumíte představit, co je být dětským vojákem nebo dětskou nevěstou, jak se žije bez rodičů na samém okraji společnosti. Prostě existuje limit vlastní zkušenosti. I děti jsou však lidi a každý dospělý byl dítětem. Mě jejich každodenní blízkost při práci v UNICEF zcela pohlcuje, že potřebu vlastních potomků tolik nepociťuju.

Ve Rwandě jsem poznala třináctiletou Maniru, tehdy jsem o adopci uvažovala, závažné okolnosti mi v ní ale zabránily. Tak tedy tuto statečnou dívčinu podporuju aspoň ekonomicky. Manira pochází z extrémně chudé rodiny, navíc přišla o oba rodiče. Jako nejstarší se musela postarat o dva malé sourozence. Zásluhou UNICEF se mohli denně najíst a Manira začala chodit do školy. Dnes je jí devatenáct, mluví anglicky i francouzsky a chce se stát učitelkou.

Vlastně hned dvě události. Nedávno jsem se ve Rwandě ptala jedné dívky na její nejoblíbenější jídlo. Zůstala udiveně koukat, vůbec nechápala, co po ní chci. Vždyť ona jí od narození každý den stále stejné. V Malawi jsem dvanáctiletému klukovi zase nabídla ze své svačiny vejce uvařené natvrdo. Pustil se do něj i se skořápkou. Viděl je totiž prvně v životě.

Často si sama tuhle otázku kladu, ale myslím, že takový problém u mě nenastal. Jinak by bylo lepší s prací pro UNICEF skončit. Stále ještě existují situace, které mě dojímají. Třeba teď jsem v Malawi potkala pětiletého sirotka Manuela. Utrápený kluk, kterému ten nekonečně hluboký žal vyvěral z hloubi jeho malinkého srdce.

A já si uvědomila, jak právě UNICEF a potažmo i moje osoba mohou takovým smutným Manuelům pomoci vstoupit líp do života. Ale ta práce asi přece jen nezůstala bez vlivu. Nikdo by mě dnes už nedostal do divadla na nějaké těžké a složité drama, do kina na horor, ani nedonutil přečíst si chmurný román.

Ráda chodím do přírody, i svůj pražský byt jsem vybírala, abych ji měla blízko. Zvlášť nedám dopustit na Jeseníky. Dovolené trávím zásadně v Čechách, mimo jiné i proto, že nejraději spím ve vlastní posteli.

Kdepak, to bylo už mnohem mnohem dřív. Afrika mě přitahovala od dětství. Toužila jsem být jako Joy Adamsová a mít taky svou lvici Elsu. Černý kontinent mě však poprvé přilákal až po rozchodu s manželem. Odjela jsem do Zimbabwe, odkud pocházel a kde mi jeho rodina dost pomohla.

Nabídl se mi post na jednom zdejším finančním odboru magistrátu a mou pracovní náplní byly půjčky od Světové banky.

Já nedokážu říct ani oddělit, co ve mně je Češka a co jenom já sama. Ono obecně nebývá každodenní soužití dvou partnerů nijak jednoduché. A není ani lehké posoudit, co vlastně znamená ve skřípajícím vztahu střet kultur, jsou-li manželé cizinci. Nicméně si myslím, že my oba jsme nakonec rozchod přijali s úlevou.

To je skutečně jen náhoda. Navíc pracuje i mimo můj obor – přednáší na univerzitě. A zatím nám to docela dobře klape.

Docela prostě přihláškou na inzerát, který hledal odborníka na pozici obchodně-finanční ředitelky pro UNICEF ČR. A já tedy mohla zhodnotit svoje ekonomické vzdělání. Nepovažuji se za výrazně ctižádostivého člověka, ale při pohledu zvenčí se mi vlastně relativně rychle podařilo dosáhnout relativně mnoho.

I když dlužno dodat, že můj vstup na VŠE byl nedobrovolný, jen na přání maminky. Já ovšem věřím, že se člověk třeba i po hodně divokých peripetiích stejně nakonec dostane k tomu, co má v životě dělat. A to byl u mě Dětský fond OSN.