Měla důvod – pro svou „tramvajovitou“ postavu si objednala „zdvihače prsů“ Selanku u Jana Drahana, vlastnícího obchod na Václavském náměstí číslo 14. Ten žádané zaslal, ovšem místo Selanky obdržela dáma zpevňovač ňader Mátu „s podchycovačem prsů u břicha visících“.

Stalo se tak omylem při balení zboží a Drahan se omluvil a dodal kýženou Selanku. V té době už bylo běžné používat nejrůznější tvarované vycpávky, i když do klasické podprsenky měly dost daleko.

Podprsenka v dnešní podobě je poměrně mladá – vyvíjela se v prvních desetiletích 20. století. Měla ovšem své předchůdkyně – více či méně dokonalé. Patřila k nim například šněrovačka, na jejímž prodeji vydělávali obchodníci obrovská množství peněz. Ňadra byla odedávna výhodným obchodním artiklem.

Nepřítel veškerého ženského zdraví

„Šněrovačka, tato nejúhlavnější nepřítelkyně veškerého ženského zdraví, není již dávno předmětem módy, ale v pravém smyslu železnou součástkou od nepamětných dob. Je to zohavování. Některé mají jen 52 cm v pase! Žebra, hrudník, játra jsou stlačeny, brání se dýchání, tělo se deformuje,“ brojil právem časopis Přírodní lékař v roce 1903 proti urputnému šněrování.

Bylo to mínění racionální – šněrování ženského těla tehdy odsuzovali téměř všichni lékaři. Bylo to nejen nezdravé, ale i pracné – šněrování se musely účastnit alespoň dvě osoby.

Dáma v podání Václava Hollara se pyšnila hlubokým dekoltem.

Dáma v podání Václava Hollara se pyšnila hlubokým dekoltem.

FOTO: archív autorky

Proto podporoval Přírodní lékař reformní oděv, doporučovaný brooklynským lékařem Williamem Dickensonem. Bylo to jakési pytlovité paleto se spodní košilí. Podoba ženy, připomínající potrhlou kutnu, se ovšem příslušnicím slabšího pohlaví zalíbit nemohla – vosí pas nad ní jednoznačně vítězil.

A to leckdy úzký i 40 až 45 centimetrů. Není divu, že stažené ženy, často velmi mladé dívky, neustále omdlévaly. Lékaři se vůbec domnívali, že šněrování je hlavní příčinou ženských nemocí. Lékař Duchoslav Panýrek dokonce prohlásil, že „za slabostí celé generace, za slabostí otců i matek stojí vedle korzetu i šněrovačka“.

Stejný názor zastávala i dermatoložka MUDr. Eliška Vozábová, která v roce 1908 popsala všechny anatomické změny, jež šněrování a nošení korzetů provázejí, a upozornila i na estetickou stránku věci – stahované ženy měly uvolněné svaly a sklon k tloustnutí.

Stuha jako podprsenka

Nebylo tomu tak vždy. Ženské tělo mělo i údobí svobody. Starověké ženy milovaly průsvitné oděvy a obnažená ňadra, což nebylo symbolem sexu, ale ukázkou zdravého ošetřovaného těla. Bylo tomu tak v Egyptě stejně jako na Krétě. První prapředkyně podprsenky se objevila v Řecku.

Byla to stuha (desmata), která ovinovala hrudní koš, aby se ňadra při chůzi nepohybovala. Další pokračovatelka v „podpoře“ prsů se zrodila v antickém Římě – fascia pectoralis (fascia – stuha, pictus – hruď), pruh látky, který si Římanky ovíjely kolem hrudi a zad pod svrchní oděv.

Spisovatel Thomas Nash hluboké výstřihy kritizoval – v našem případě se jím chlubila Marie Anna z Fürstenbergu v 18. století.

Spisovatel Thomas Nash hluboké výstřihy kritizoval – v našem případě se jím chlubila Marie Anna z Fürstenbergu v 18. století.

FOTO: archív autorky

Stuhy byly přepestré – modré, červené, fialové – a ženy si je podvazovaly často pod prsa, aby je zpevnily. Jak dlouhé byly, popisoval filozof Apuleios, když líčil, jak dopadl jeho hrdina Lucius proměněný v osla: „A domluvivši, strčila ruce do své podprsenky, vytrhla ji a oplétajíc mi nohy, jednu po druhé, svázala je velmi těsně dohromady, abych se patrně nemohl jinak osvobodit.“

Ještě jeden typ podprsenky znal Řím – fasciu mammilaris (mamma – prs). Tvořil ji pruh kůže a opatřovaly si ji ženy s mohutnějším poprsím. Středověk a následující období byly jiné – zmizely volné tuniky, od 14. století se objevily přiléhavé živůtky, cotte.

Měly zpevnit tělo a zeštíhlet je. Už tehdy si ženy všívaly do horní části šatů váčky, aby pozdvihly pokleslá ňadra, a nejrůznější podpěry. Nejnověji rakouští archeologové v roce 2012 objevili v rakouském zámku Lengbergu ve východních Tyrolích čtyři lněné podprsenky z 15. století. A samozřejmě prsa zpevňoval korzet.

Mučení jsou ochotny podstoupit

„Ženy uzavírají své pasy ve vězení z velrybích kostic, zmenšují si poprsí do té míry, že brzy získávají smrdutý dech a otevírají dveře souchotinám,“ horlili proti korzetům angličtí satirici.

První záznamy o korzetu najdeme už v pozdním středověku. Tak např. v roce 1299 záznamy o anglické královské domácnosti uváděly dva korzety zdobené kožešinou.

Šněrovačky používané měšťankami – u šněrování musely být alespoň dvě osoby.

Šněrovačky používané měšťankami – u šněrování musely být alespoň dvě osoby.

FOTO: Reprofoto Vasil Bobík

Francouzská královna zase měla v roce 1387 šest korzetů. Vyzdvižená ňadra rozčilovala církev. V německém Limburku si roku 1350 faráři stěžovali, že poloodhalené prsy provokují k sexuálním zvrácenostem.

V 15. století korzety připomínaly brnění – byly to dva tuhé kusy, připevněné k sobě po stranách. Tvořila je konstrukce z velrybích kostic, kůže nebo kovu. Ve Francii je představoval pás, stažený pod ňadry a lopatkami, což kritizoval francouzský myslitel a humanista Montaigne: „Jaké mučení nejsou ochotny podstoupit, aby získaly štíhlou postavu ve španělském stylu, pevně sešněrované a sevřené, dokud neutrpí rány na bocích přímo do živého masa – ano, někdy dokonce dokud z toho nezemřou?“

Tehdy se také stalo znamením flirtování, když žena vytáhla výztuž korzetu a mávala jí před vytouženým mužem. Mezi rokem 1500 a polovinou 17. století se střídala móda velkých i malých prsů, často obnažených. Měla své odpůrce.

Plivl jí do výstřihu

Spisovatel Thomas Nash se v 16. století zlobil: „Jejich prsy jako nastražená past a jejich kulaté růžové bradavky jsou necudně vystavené.“ Proti obnažování vystupoval i francouzský král Ludvík XIII. (1601–1643).

Ten prý dokonce plivl do výstřihu jedné dámy u stolu, pro něj příliš odhalené. Konečně i výstřih Alžběty, manželky zimního krále Fridricha Falckého, zcela pobouřil české šlechtičny v 17. století. V té době ženy používaly pro zpevnění hrudi nejrůznější mastičky, vodičky a krémy – vcelku bezúspěšně.

Od poloviny 18. století probíhala celou Evropou vlna odporu proti korzetům. To už se výrobci této části oděvu specializovali a vytvořili celé jedno krejčovské odvětví. Odpor ke korzetům ale zatím nevedl k ničemu.

Krásky nosí aspoň něco

Josef II. neměl v českých zemích stahování pasů v oblibě. V roce 1783 vyhlásil boj proti šněrovačkám, jelikož neblaze formují lidské tělo. Žádný z ústavů vychovávajících dívky nesměl povolit nošení korzetu. Nosily se ale kromě zmíněných zařízení vesele dál – na jejich obranu vystupovali výrobci korzetů, neboť „zachovávají mladistvou postavu“.

Podprsenka revuálních tanečnic v roce 1913 – na snímku Marie Lišková v Cařihradě.

Podprsenka revuálních tanečnic v roce 1913 – na snímku Marie Lišková v Cařihradě

FOTO: Reprofoto Vasil Bobík

Korzety kromě jiných odsoudila i Francouzská revoluce. To vyvrcholilo v roce 1795, když se žena pana Talliena, člena Direktoria, objevila na plese v Opeře v hedvábné tunice bez rukávů.

Odpůrci korzetů bojovali i proti zvětšování prsů. The Times z roku 1799 falešná ňadra komentovaly: „Móda falešných prsou má přinejmenším ten užitek, že nutí naše moderní krásky nosit aspoň něco.“

Korzet se zase znovu vynořil – krátký i dlouhý. Tak v roce 1816, kdy bylo moderní mít prsa daleko od sebe, se ve Francii objevil korzet oddělující prsy vatovaným trojúhelníkem z oceli nebo ze železa. Zda způsobil zranění některým milovníkům, není známo.

Ke kojení i ke koupání

V roce 1839 zřídil Jean Early, švýcarský průmyslník, v Bar-leDuc ve Francii továrnu na strojově vyráběné korzety. Tím se jejich cena prudce snížila. V polovině 19. století přišla další změna – šněrovací dírky zpevnily kovové kroužky.

Ve Francii měly ženy k dispozici korzety pro všechny příležitosti – na kojení, koupání, spaní, jízdu na koni a na kole. Zřejmě nedělaly nic jiného, než šněrovaly. Totéž bylo v českých zemích, jen druhů korzetů nebylo tolik.

Pro měšťanku bylo nemyslitelné, aby vyšla bez korzetu, stejně jako pro její dceru. V roce 1900 popsala ve Šťastném domově nejmenovaná dáma z Prahy neštěstí, které ji postihlo. Pověsila na dvorek celou šňůru dámských spodních kalhot a prádla. Během hodiny je neznámý zloděj odnesl.

Dámu ani tak nerozrušila ztráta kalhot jako „prsních vycpávek atlasových, velikosti větší“. Apelovala na lumpa, aby jí alespoň kus tohoto prádla vrátil, „neb je na míru šité“. Bez výsledku.

„Vylepšovače“ prsou byly běžné. Angličané je vyráběli z drátěných konstrukcí v podobě kalichu, z celuloidu nebo z kusů látky s kaučukovými kapsami. Francouzi je modelovali z jelenice vyplněné saténem nebo z pryže.

Revolucí v prádle pro poprsí se stala podprsenka. Pro sezónu 1899–1900 představil jeden z francouzských obchodních domů soutien-gorge (podpěru krku), předchůdkyni dnešních podprsenek.

Podprsenka vznikla náhodou

První americkou patentovanou podprsenku navrhla Mary Phels Jacobsová. Vznikla náhodou – Mary se připravovala na večerní ples a korzet se jí pro tanec zdál příliš těžký. Odložila jej a vyrobila si podprsenku ze dvou kapesníků a růžové stuhy. Později šila pro své přítelkyně a v roce 1914 nápad patentovala pod jménem Caresse Crosby.

Svůj vynález označila jako Backless Brassiere (podprsenka bez zadního dílu). Prodala jej posléze společnosti Warner Brothers Company za 1500 dolarů (později se ukázalo, že jeho hodnota byla asi 15 miliónů dolarů). První podprsenky byly hezké, ale ňadra podpíraly minimálně. To ovšem vyhovovalo blížící se touze po ženě s nepatrným poprsím.

Tento trend zvítězil po válce – nosily se neviditelné podprsenky z tylu, umělého hedvábí a šifonu, a často ani ty ne. Ne každá žena ale dychtila vypadat jako obrácený teploměr.

A tak v roce 1925 začaly majitelky krejčovské dílny v New Yorku Ida Rosenthalová a Enid Bissetová vyrábět podprsenky „podepírající ňadra v přirozené pozici“. Byl to začátek společnosti Maiden Form Brassiere. Tatam byla doba Selanky a Máty.