Michal David: Umím si vykládat karty sám

Určitě ne protože se pohybuji mezi mladými lidmi. V červenci mi bude už třiapadesát, ale cítím se na čtyřicet.

Ani ne, a také moji stejně staří kamarádi to tak nemají. Myslím, že zlomová je až šedesátka. Z toho už pánové mívají komplex. Já svůj věk moc neberu, stárneme všichni a nic s tím nenaděláme. Spíš jde o to, se s tím porovnat a přizpůsobit se.

Mě toho ovlivňovalo víc. Třeba dvouletý pobyt v Itálii. Naši tam měli angažmá jako varietní umělci. Projeli jsme celou zemi. Druhý rok jsem chodil do klášterní školy, kde nás vychovávaly jeptišky. Matka představená mě učila hrát na varhany, protože zjistila, že mám hudební talent. V té době mi bylo devět let. Velmi mě bavil jazz, už ve třinácti jsem hrál skladby od Oscara Petersona, Dave Brubecka nebo Erolla Garnera. Pak jsem založil kapelu Čtyři a v šestnácti letech jsem na Pražských jazzových dnech získal ocenění Hudebník roku. Tam mě objevil Pavel Trnavský, bubeník skupiny Kroky Františka Janečka, a to bylo třetí ovlivnění. Nastala popová éra Kroků.

Nikdo, ovlivňoval jsem se sám. Jsem samorost. K samostatnosti jsem byl vedený odmalička, protože jsem neměl tátu a dost věcí jsem si musel řešit sám.

Michale, nechal jsem se přejmenovat i úředně, rodina je Davidova. Máma, sestra a nejbližší příbuzní mě ale stále oslovují Vláďo, jinak mi všichni včetně manželky říkají Michale.

Možná to tak vypadá, ale nepotrpím si na monstr akce. Zaplaťpánbu, že na mě běžně chodí pět šest tisíc lidí nebo že jsem vyprodal O2 Arénu – to je pro zpěváka fantastické. Jsem ale spíš typ, který si rád užívá soukromí a přátel v menším kruhu. Ty velké koncerty dělám kvůli poptávce.

Když vidíte O2 Arénu po strop vyprodanou, je to pro zpěváka v naší zemi vrchol, třešnička na dortu.

Trému normálně nemívám, ale přiznávám, že v té velké hale jsem se cítil takhle maličký (ukazuje palcem a ukazováčkem). Vstupoval jsem na jeviště s přáním, ať se všechno povede. Nebyla to tréma, spíš velký pocit zodpovědnosti a možná mírná obava.

(směje se) To je těžké. Jeden z největších je Nonstop, který napsal Zdeněk Barták, potom třeba Pár přátel, Každý mi tě, lásko, závidí. Každá písnička má příběh a hodí se k určité situaci. Například Každý mi tě, lásko, závidí se hodně hraje na svatbách nebo ji chtějí slyšet při svatebním tanci novomanželů.

Nikdo. Pouštěli jsme si hudbu z kazeťáku.

Skládám doma u piana, někdy mě něco napadne třeba v autě, tak si to rychle poznamenám, ale motiv stejně dotvořím až doma. Dělám to tak už pětatřicet let.

Můj prapůvodní muzikál byl Kráska a zvíře, který se hrál v malých divadlech a neměl moc propagaci. Pak jsem dělal s Michalem Nesvadbou muzikál na ledě Princezna Zmrzlinář. Tehdy jsem se seznámil s Fanánkem, on psal texty. Od té doby spolupracujeme. Kleopatra byla můj první velký muzikál, následovaly další – Tři mušketýři, Angelika, Mona Lisa, Kat Mydlář. Zatím poslední jsou Andílci za školou.

Ten ve mně pořád je. Teď chystám další muzikál – Mata Hari – bude jazzový. Na to moji příznivci nejsou zvyklí. Hlavní roli má Kateřina Brožová a premiéra se odehraje 26. září v pražském Divadle Broadway. A mimochodem, chystá se film Discopříběh 3, ve kterém budou hrát Ladislav Potměšil a Ruda Hrušínský mladší, ale objeví se i spousta nových tváří. Někdy koncem června budeme dělat castingy.

Víceméně dobře. Nejsme sice velcí přátelé, ale udělali jsme spolu velmi úspěšný muzikál Děti ráje. Trochu jsme se přeli o autorská práva, ale takový život někdy je. Nicméně Františka si vážím, objevil mě a naše spolupráce fungovala. V jeho kapele jsem dostal velice dobrou školu života, naučil mě obchodu v šoubyznysu a orientovat se v něm. Rád na tu dobu vzpomínám. Tehdy jsem měl v podstatě všechno – slávu, peníze, holky. Co si může mladý kluk víc přát?

Mladej, a nebyl rád, když jsem se někde moc zaháčkoval. Bál se, že ztratíme fanynky. Když jsem si tehdy namluvil Marcelu (Skuherskou, tenisovou reprezentantku – pozn. red.), moc se mu to nelíbilo.

Před týdnem.

Jsem pořád špatný amatér.

No ježišmarjá! Jsem rád, když udělám gam.

Moc ne, protože ji to se mnou nebavilo. Ale tenis mám pořád moc rád.

Marcela zažila podobný životní styl – cestování, spaní po hotelích, čekání na turnajích, než na ni přijde řada. To máme stejné. Jsme spřízněné duše. Vždycky jsme si vycházeli vstříc. Jestli jsme se za těch devětadvacet let, co jsme spolu, pohádali snad dvakrát, tak to je moc.

Je, protože dcera Klára je ještě mladá, v červnu jí bude čtyřiadvacet let, a chceme, aby v New Yorku dostudovala. Kdykoli přijede, věnuje se Sebíčkovi a jejich vztah je bezvadný. Když tady není, vidí se na Skypu, denně si povídají. Do konce studia na umělecké škole Sarah Lawrence College jí zbývá ještě rok a půl. Nejvíc ji zaujal obor hudební kritiky, má velký přehled, navštěvuje muzikály, koncerty. Je v tom dobrá.

Ano, bylo mi také jednadvacet. S Petrem se vídáme, teď dokončil policejní akademii. S jeho maminkou jsme přátelé.

S tím se nevyrovnáte, to se nedá, jen se s tím naučíte žít. Zpíval jsem teď pro charitu ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde zemřela také dvě děcka. Přišli za mnou jejich rodiče, povídali jsme si, ale víc dělat nemůžu. To je těžká věc. Buď ten smutek nosíte v sobě, nebo ho pustíte ven. Je lepší, když všechno ze sebe dostanete. Musíte ten osud přijmout.

Vůbec ne. Bydleli jsme v Praze na Budějovické a chodil jsem po návratu z Itálie až do devítky do jedné školy na náměstí Antala Staška.

Umím si vykládat karty sám. Od Dagmary nepotřebuji výklad.

Ale může, to není žádný problém. Záleží, jak si karty namícháte, kolik do toho dáte energie, a pak vyjdou tak, jak to má být. Karty se nemýlí.

Jak v čem. Mám tu a tam i propady. Občas Dagmaře také zavolám a zeptám se jí, jak to vidí. Vyloží mi tak jednou za pět let, a ne celé plátýnko, stačí sedm karet.

Po tátovi. Jmenoval se Vladimír Štancl. Jeho předci – Kebrdlovi – měli továrnu na harmoniky „kebrdlovky“. Po mamince Editě jsem zase zdědil komediantské geny.

Jasně, to je moje druhá domovská země. Jezdíme hlavně do Toskánska na agroturistiku, máme s Marcelou rádi víno.

Zabývám se ufologií. Věřím, že nejsme ve vesmíru jediní. Pak mám rád historické filmy třeba z dob starého Říma nebo Egypta a hodně mě baví dívat se v noci na televizní přenosy z tenisových a golfových turnajů. Žiju hlavně v noci.

Ona je na to již za ta léta zvyklá.

(smích) Snažím se proplouvat životem tak, jak se mi to nabízí. Člověk se má věnovat věcem, kterým rozumí, a chovat se k ostatním tak, jak by chtěl, aby se oni chovali k němu. Vyhýbám se negativním vlivům a přál bych si, aby lidé byli co nejvíc pozitivní. I když ezoterici tvrdí, že bychom neznali dobro, kdyby neexistovalo zlo.

Na mě nechodí, protože jim nedávám šanci. I v tom jsme s mojí ženou stejní, jsme optimisté.