Martin Kraus: Mám prostě hubu jako samopal

„Když mi bylo takových devět deset let, díval jsem se v televizi na francouzskou komedii Veselé Velikonoce. Sice jsem ten děj ještě moc nechápal, ale postava Belmonda se mi hrozně líbila. Pak jsem viděl Zvíře, Profesionála a další filmy, ve kterých hrál,“ vzpomíná Martin Kraus.

„Zatímco moji vrstevníci obdivovali Schwarzeneggera a Van Damma, mě bavil Jean-Paul Belmondo. V sedmé třídě jsme psali sloh o nejoblíbenější osobě. Všichni psali o mamince, o tatínkovi, já o Belmondovi. V nadpisu jsem měl Žán Pól.“

Stejně jako jeho idol nebyl tím nejsnaživějším studentem. Přiznává, že na strojní průmyslovce, kde studoval, ho ze všeho nejvíc bavil internát: o patro výš bydlely budoucí zdravotní sestřičky. „Paní učitelka Dadáková, kterou jsme měli na češtinu, mi prorokovala, že ze mě bude komediant. Každopádně jsem se po střední škole zapřísahal, že už nechci studovat.“

Po maturitě dělal rok pojišťováka. „Typický obchodní cestující v saku a s kufříkem. Byl jsem dost úspěšný, spoustu lidí jsem ukecal, takže po pěti měsících jsem byl vyhlášen nejlepším obchodním zástupcem a dostal jsem odznáček,“ bilancuje krátkou, leč úspěšnou pojišťováckou kariéru.

Po roce odjel s kamarádem do Anglie. „Šli jsme dělat ke koním. S sebou jsem si vezl knížku, kterou mi dala moje tehdejší partnerka – autobiografii Belmonda. Přiznávám, že to byla první knížka, kterou jsem do té doby přečetl. Dočetl jsem ji, zavřel a řekl jsem si, že to taky zkusím. Vrátil jsem se a ohlásil jsem doma, že jdu na vysokou. Naši byli nadšení a hned hádali, zda to budou práva, nebo zemědělství. Já povídám, že herectví. Táta mi poradil, ať si radši vsadím Sportku, to že je větší možnost, že uspěju.“

Jako správný paličatý Beran se nenechal odradit a našel si na internetu agenturu nabízející přípravu na herecké zkoušky. Vyklubala se z ní běžná castingová agentura, ale někdo mu tam poradil, aby se spojil s Robertem Tylečkem, hercem z divadla v Příbrami. „Moc nechápal, proč se hlásím na DAMU a JAMU,“ přiznává Martin. „Neměl jsem ponětí, co je to monolog, Shakespeare, ale on to vzal jako pedagogickou výzvu. Čtyři měsíce pak na mně pracoval.“

Vyšlo to nakonec na brněnské JAMU: „Při přijímacích zkouškách po mně chtěli, abych zahrál, jak jsem naštvaný. Snažil jsem se, ale pořád se jim to nezdálo dost. Už jsem nevěděl co. Šel jsem za dveře, vlítl jsem tam, rozbil jsem židli, polil je kafem a zařval něco neslušného. Zřejmě jim to stačilo, protože mě vzali,“ vzpomíná na vstup do herecké školy. „Prý se jim líbil můj životopis: koně, pojišťovák, barman, nepolíbený uměním, zkrátka taková čistá kniha.“

Belmonda mu zakázali už v prvním ročníku, ale stejně pak o něm napsal diplomku.

„Bylo by směšné ho kopírovat, ale je jasné, že se mi vryl pod kůži. Jean-Paul byl a bude jen jeden. Žádný český Belmondo neexistuje,“ směje se. Na studiu prý pro něj bylo nejtěžší držet jazyk na uzdě: „Mám prostě hubu jako samopal, s příliš rychlou dikcí zápasím pořád.“

Co mu však z předchozí životní praxe pomohlo, byla obratnost získaná v koňském sedle. „Na škole jsem byl nejlepší v pádech ze schodů. Zápočet za jedna,“ chlubí se.

Jelikož dříve jezdil i motokros, padání mu opravdu nedělá potíže. Ostatně o Belmondovi je známo, že se v akčních scénách nikdy nenechával zastupovat dubléry.

Na konci studia obesílal se žádostmi o angažmá divadla v Praze i Brně. „Jsem stará škola, žádný e-mail, ale v papírových obálkách. Vypálil jsem i DVD s ukázkami svojí práce.“

Ozval se tehdejší umělecký šéf Divadla na Vinohradech Martin Stropnický a pozval ho na pohovor. Výsledkem bylo angažmá a role Kristiána v Cyranovi. Inscenaci režíroval Vladimír Morávek, s nímž se znali z Brna: „Přišel se podívat na jedno moje představení – hrál jsem ve spolužákově absolventské hře sebevraha jménem On.“

Školu skončil v září, Cyrano se začínal zkoušet až od března příštího roku, a tak vzal magisterský diplom a šel na pracák. Tam pro něj sice žádnou práci neměli, ale sehnal si místo osobního šoféra. „Jezdil jsem pro jednu produkční firmu, která organizuje koncerty. Jednou jsem vezl na koncert za Brnem Anetu Langerovou,“ pochlubí se.

Jezdeckých dovedností v sedle využil ještě před nástupem na školu při natáčení reklamy na mléko. „Jediný jsem podepsal, že jsem ochoten sednout na krávu. Byly to jako dostihy a v cílové rovince jsem měl předjet borce na koních na krávě. Pověsili mi na krk věnec a já se napil mléka.“

Při natáčení se seznámil se skupinou kaskadérů. „Moc mě to s nimi bavilo, dokonce mi nabídli, abych s nimi dělal rodeo. Byl jsem už ale přijatý do divadla a taky mi bylo jasné, že by to asi maminka nepřežila.“

Koně ho provázejí od útlého dětství. Lásku k nim zdědil po mamince, která měla svého první ho koně, když jí bylo deset. Po svatbě se s manželem odstěhovali na venkov a začali chovat koně. Martin i jeho mladší bratr s nimi pomáhali od dětství. V současné době jich mají čtyřicet – starají se hlavně o koně, které si tam jejich majitelé ustájili.

Součástí rodinné farmy je i jízdárna, takže Martin už ve svých pěti letech jezdil na poníkovi. „Mám licenci na parkury, mamka a brácha mají víc medailí, ale jednou jsem na svém Blackovi vyhrál závod ve skocích,“ pyšní se a dodává, že nejraději jezdí bez sedla a uzdy. „Dám koni jen vodítko a jdu se projet.“

Dojíždění na samotu u Orlické přehrady mu vyhovuje. „Než bych v Praze platil podnájem, dám ty peníze raději do benzínu a dojíždím. Jsem tu za hodinu. Když jsem v Praze dva tři dny, už toho frmolu mívám nad hlavu a utíkám ke koním,“ přiznává.

Venkovský život by za ten velkoměstský nevyměnil: „Cítím se tam svobodně. Mám rád fyzickou práci a odpočinu si u ní. Když jsem studoval v Brně, byl jsem od domova daleko a nemohl jsem se tak často vracet. Tehdy mi ten umělý herecký svět docela lezl na nervy. Chyběli mi venkovští kamarádi, se kterými se pobavím o fotbale, o autech, o ženských. To je moje psychoterapie.“

U koní mu je dobře: „Kůň je vděčný za péči. Je stádové zvíře, stačí mu, že je s ostatními a má co žrát. Občas ho i štve, že musí jezdit,“ podezírá své čtyřnohé přátele a dodává, že není vždy lehké najít k nim cestu. „Je to ale rovná cesta, bez přetvářek. To mi vyhovuje, jsem zvyklý říkat, co si myslím. Ne vždycky se to vyplatí, ale cítím se svobodně.“

Na vinohradskou scénu nastupoval před dvěma lety s velkou pokorou a rozechvěním. „Nezapomenu, jak jsem šel na první čtenou zkoušku Cyrana. Začínala v deset, já tam byl už v osm ráno a pořád dokola jsem si text četl. Když jsem vešel do zkušebny, kde proti mně seděli paní Havlová, pánové Stropnický, Frej, Šťastný, skoro jsem nedýchal.

Naštěstí to jsou profíci, pomáhali mi a byli vstřícní,“ říká uznale a dodává, že s velkým ostychem přistupoval k milostným dialogům s Dagmar Havlovou, která hrála Roxanu. „Když jsme to začali aranžovat, nabídla mi tykání: Martine, nemůžu s vámi zkoušet takové scény a přitom vám vykat.

Byl jsem rudý až po kotníky, byla to obrovská pocta. Zkoušení s ní bylo fantastické. Vůbec na mě nepůsobila jako první dáma Havlová, ale jako Veškrnka, jak jsem ji znal z filmů.“

Jeho divadelním osudem trochu zacloumala výměna uměleckého šéfa na Vinohradech. Tomáš Töpfer po svém příchodu zrušil plánovanou inscenaci Amadea, kde měl Martin hrát titulní roli: „Moc jsem se těšil, už jsem cvičil na piano a učil se dirigovat. Beru to jako znamení osudu. Byla to krásná nabídka, ale asi to tak mělo být. Jsem teprve dva roky po škole a mám ještě čas,“ říká smířeně a dodává, že vedení divadla plánuje na letošní rok deset premiér, kde pro něho jistě nějaké role budou.

Divadelní múze však jde vstříc i jinými cestami. S kolegou ze seriálu Cesty domů Miroslavem Etzlerem připravují zájezdové představení se slibným titulem Polibek pavoučí ženy. „Je to o dvou chlápcích, kteří se setkali ve vězeňské cele. Hrozně se na to těším,“ prozrazuje Martin.

Nejvíce hereckých příležitostí dostal v televizních seriálech. „To je skutečná herecká škola,“ soudí. „Měl jsem to štěstí, že jsem točil s takovými režiséry jako Zdeněk Zelenka, Jiří Adamec nebo Jaromír Polišenský – to jsou ve svém oboru esa. Seriály mi pomohly zbavit se ostychu před kamerou, rychle se učit text.“

Režisér Zdeněk Zelenka ho objevil i pro film: jako studenta JAMU ho obsadil do hlavní role pohádky Kouzla králů. „Casting byl ve čtvrtek v Praze, ten den jsme na škole mívali teorii divadla a na tu jsme moc nechodili. Takže jsem se s kamarádem vypravil do Prahy, jenže ve středu jsme měli nějaký večírek. Na ten casting jsem přijel s podlitýma očima, moc pohádkově jsem nevypadal,“ vzpomíná.

Naštěstí do toho zase vstoupil Belmondo: „Režisér po mně chtěl, abych byl veselý, pak smutný. Jeho asistentka Jarka Fulínová se k němu během mých výstupů naklonila a povídá mu: Hele, ten vypadá jako Belmondo!“

Daleko víc mu ale pomohlo, že hrdina měl umět jezdit na koni a šermovat. Obojí zvládl při castingu na výbornou. „Kdybych uměl hrát, jako umím jezdit na koni, tak si chodím pro Oscary,“ myslí si Martin.

Režisér Zelenka ho pak obsadil do seriálu „Ach, ty vraždy!“ s Jiřinou Bohdalovou. V Setkání s hvězdou si zase zahrál syna Bolka Polívky. „Mám obrovské štěstí, že mám možnost dělat s takovými lidmi,“ uznává.

Jeho zatím největší seriálovou rolí je Dan v Cestách domů, který se teď do seriálu po pobytu ve vězení vrací. „Je to pěkný sígr a násilník, trochu vyšinutý, ale takové charaktery se dobře hrají,“ komentuje svoji postavu. Zatímco v seriálu Vyprávěj je vekslákem a kšeftsmanem s podobným charakterem, v Ententýky si zahrál dobráka hasiče, kterého tak trochu zneužívá jeho starší partnerka. „Byl to takový Mirek Dušín,“ říká jeho představitel.

O tom, že Martin Kraus má k ženám velmi kladný vztah, nemůže být pochyb. Sám má pro to vysvětlení: „Když jsem se narodil, byl táta dva roky na vojně – bylo mu dvacet, mámě devatenáct – vychovávaly mě máma a teta, která měla o rok starší dceru, ta zase měla plno kamarádek… Vyrůstal jsem mezi ženami, mám rád jejich společnost, nikdy jsem před nimi neměl ostych.“

Sám se však za přelétavého – dodejme na rozdíl od jeho francouzského idolu – nepovažuje: „Jsem temperamentní, mám velké srdce, když se zamiluju, tak se vším všudy. Teď mám partnerku, s níž jsem třetím rokem, i když se dvěma pauzami – mám rád upřímnost, když cítím, že to nefunguje, tak jdu od toho,“ vysvětluje své odchody a návraty.

S jednadvacetiletou Lucií se seznámil, když se k nim na farmu přijela svézt na koni. „Mám ji strašně rád, vím ale, že to má se mnou těžké,“ uznává, ale ubezpečuje, že by ji nikdy nepodvedl. „Sám bych nevěru taky nesnesl. Je to hrozná potupa, která se nedá odpustit.“

Zakrátko oslaví třicátiny, ale na založení rodiny ještě nepomýšlí. „Jednou si to v té klasické podobě taky přeju: dům, strom, syna a taky samozřejmě ženu. Chtěl bych takovou, s níž si pořád budeme mít co říct. Nechci ani tak partnerku jako parťáka.“