Článek
Psal se rok 1957 a Therese Schwarzenbergová, rozená hraběnka z Hardeggu, a Karel Schwarzenberg si na plese pro nezadané aristokraty sice spolu zatančili, ale žádná láska na první pohled jako z červené knihovny se nekonala. „Kdepak, jiskra nepřeskočila,“ přiznává Therese.
Karel měl tehdy do pozdějšího lva salónů pořádně daleko: plachý a věčně v rozpacích. Štíhlé a sportovně založené hraběnce, činorodé a plné života, neučaroval. A tak na sebe čekali deset let. Karlovi se postavily do cesty dvě překážky. Musel prosadit sňatek s dívkou z nižšího šlechtického stavu, a to v situaci, kdy by jeho rodina daleko raději viděla na jejím místě princeznu z nejvyhlášenějších evropských dvorů.
K tomu je třeba přičíst stigma budoucího tchána: hrabě Johannes Hardegg se dal k nacistům už v roce 1930, tedy ještě předtím, než se Hitler v roce 1933 dostal v Německu k moci, a před anšlusem Rakouska. Stoupal v jejich mocenském žebříčku, podle týdeníku Profil se podílel na arizaci největší rakouské keramičky a horlivost pro hákový kříž ho držela až do posledních dnů třetí říše. „Otec byl nacista,“ přiznává dcera bez vytáček.
Na rodinném zámku Obermurau vyrůstali všichni tři potomci, kteří přišli na svět během manželství Therese a Karla, tedy nejstarší Jan Nepomuk (1967), prostřední Anna Carolina (1968) a nejmladší Karel Filip (1979).
První svatba: tři dny jako z pohádky
„Znal jsem všechny nezadané princezny. Ale stál jsem jen o Thesi. Ženil jsem se z lásky,“ líčí Karel Schwarzenberg ve své autobiografii. „O ruku mě požádal v autě. Žádná velká romantika, ale ušlo to,“ vzpomíná Therese.
Svatba v dubnu 1967 v rakouském Seefeldu se protáhla na tři dny a soudě podle dobových fotografií nepostrádala nic z toho, co se od obřadu aristokratů očekává. Nevěsta šla k oltáři s rodovou krajkovou vlečkou a s diadémem a ženich ve starosvětském fraku s kravatou. To už měla novomanželka za sebou promoci na lékařské fakultě vídeňské univerzity, a to k otcově nevoli. „Kolik pacientů asi vyhledá lékařku-hraběnku?“ popichoval ji.
Pokud je v Česku, bydlí Karel Schwarzenberg na zámku Dřevíč v obci Sýkořice.
Na rodinném zámku Obermurau vyrůstali všichni tři potomci, kteří přišli během manželství Therese a Karla na svět. Jako první se narodil osm měsíců po svatbě syn s aristokraticky komplikovaným jménem: Johannes Nepomucenus Andreas Heinrich Joseph Karl Ferdinand Johannes Evangelist die Heiligen Drei Könige Achaz Michael Maria. Skoro do roka a do dne spatřila světlo světa Anna Carolina Antoinette Elisabeth Theresia Olga Adelheid Maria.
A pak přišel zlom. V květnu 1979 se narodil Karel Filip Ernst Ferdinand Alwig Kilian zvaný Witti. Testy otcovství potvrdily, že otcem je Thomas Prinzhorn, rakouský papírenský magnát a vysoký funkcionář haiderovců – krajně pravicové strany Svobodných. O devět let později vídeňský soud potvrdil Wittiho adopci jeho biologickým otcem. Ve stejném roce ukončil manželství Schwarzenbergových, jež postupně chřadlo, rozvod.
Současná první dáma Livia Klausová se s Therese Schwarzenbergovou sešla před dvěma lety v Lánech.
Vstaň a choď!
Vánoce 1992, sjezdovka v Turracher Höhe, kterou Therese zná jako své boty. Poslední jízda před tím, než se s Karlem Filipem a jeho dvěma kamarády měla vydat na oběd, osudově ovlivnila její život. Therese si v knize Moje cesta zpátky do života vybavuje hrůzný zážitek jen částečně: „Nejela jsem ani zvlášť rychle, ani moc riskantně. Vím pouze, že jsem v obloučku přišla o lyži, zakopla jsem a pak jsem padala padesát metrů dolů.“
Diagnóza zněla nemilosrdně: zlomený pátý a šestý obratel páteře, kromě hlavy a části ruky hybnost nevratná, mimochodem: stejné postižení připravil Jeffery Deaver, jeden z králů moderní detektivky, své hlavní postavě – newyorskému vyšetřovateli Lincolnu Rhymovi.
Zatímco románový detektiv – kvadruplegik – zatím zůstává odkázán na lůžku na cizí pomoc, Theresina mimořádná vůle a mistrovství špičkových lékařů se postaraly o zázrak. Milan Dimitrijevič, srbský lékař žijící v americkém Houstonu, jemuž média přezdívají Čaroděj, ji vrátil do života.
To se lehce napíše, avšak kromě jí samotné, rodiny a lékařů si jen málokdo dokáže představit, co vše za tím stálo: první nesmělé a úporné pohyby, sebelítost, smutek, první kroky, zoufalství a vztek. A pak vítězství – léto 1993 a premiérová procházka v Murau.
Zase svoji
Počátkem srpna 2008 se vydali novinářka a fotoreportér časopisu Woman za Therese do vídeňského Schwarzenberského paláce. Chtěli si popovídat o projektu, který si vzala za svůj: o stavbě nemocnice v keňské Mombase. Na otázku, zda ji podporuje její exmanžel, sklopila zrak a takřka nesměle řekla: „Ale my už nejsme rozvedeni, od 25. července jsme znovu svoji!“
„Naše gratulace přijímá velice emocionálně. Navzdory zoufalým pokusům se jí nedaří skrýt pohnutí. Nakonec nechá průchod slzám dojetí. Ve vzlycích potvrzuje: ,Nikdy jsem nebyla ráda rozvedená‘,“ líčí reportérka časopisu Woman.
