A nejde vždycky jenom o peníze. Fenomén posledního desetiletí, kdy si Češi zvykli pouštět domů pracovní sílu různých národností, posiluje i spokojenost s odvedenou službou. Na ukrajinských uklízečkách se cení dynamičnost, na filipínských chůvách nevtíravost a na učitelích hudby z bývalého Sovětského svazu zase brilantní technika při hře na hudební nástroj.

Už mám pátou v řadě

„První Ukrajinku mi před sedmi lety dohodila kamarádka, která měla stejně jako já potíže s páteří a potřebovala pomoci s úklidem,“ vypráví bývalá úřednice z Prahy, která už je dnes v důchodu, jak se dostala ke své pomocnici v domácnosti. Jako všichni, kteří zaměstnávají Ukrajince načerno, chce zůstat v anonymitě. Přiznává, že nejdřív bojovala s předsudky, protože většinu života prožila v socialismu, kdy byly ženy zvyklé všechno zvládat samy.

„Teď už mám v pořadí pátou, protože první se vrátila domů pomáhat starším rodičům, další našla hlídání a úklid v rodině ředitele velké firmy, třetí založila rodinu a je na mateřské a čtvrtá si našla pravidelnou práci v hotelu poblíž bydliště,“ vypočítává, proč se u ní Ukrajinky střídají. Ta současná dělá dopoledne prodavačku a zbytek dne chodí s dospělou dcerou uklízet. Berou sto dvacet korun na hodinu a vyhovuje jim to, zatímco našinec by si řekl o dvojnásobek.

„Se všemi jsme vycházeli v pohodě, jenom jsem jim pokaždé musela ukázat, jak uklízím sama, naučit je často měnit při úklidu vodu, jak ošetřovat nábytek a parkety. Mohli jsme je klidně nechat doma samotné a jít nakoupit, absolutně jsme jim mohli věřit, že nebudou šmejdit po bytě. Po práci jsem si s nimi vždycky na chvíli popovídala u kávy a něčeho sladkého,“ říká paní Jarmila z pražských Holešovic.

Právničky i učitelky

„Většina žen z Ukrajiny, Běloruska, Moldávie, Ruska, ale i z Kyrgyzstánu, Gruzie či Arménie k nám přichází kvůli jazykové i kulturní blízkosti. Jejich práce je pro ně zpravidla z nouze ctnost, jenom aby měly nějakou na rozjezd. Věří, že časem najdou lepší. Sní o tom něco dokázat, třeba podnikat, a vychovat své děti ve svobodné a bohaté zemi,“ vysvětluje Pavel Duba, sociální pracovník ze Sdružení pro integraci a migraci, které cizincům poskytuje bezplatné právní a sociální poradenství.

Vzhledem k hospodářskému útlumu posledních let u nás ubylo míst a stát se před více než rokem vůči migrantům na trhu práce pustil do represe. Zvlášť pro občany států mimo Evropskou unii je nyní velmi obtížné získat pracovní povolení a právo k pobytu. Tito cizinci, z nichž mnozí už stačili u nás zapustit kořeny anebo se prostě nemají kam vrátit, tak v Česku často žijí nelegálně. Není divu, že odmítají komunikovat, byť třeba jen anonymně.

Běloruský student konzervatoře Roman Zabelov vyučuje dvanáctiletého Pepu hře na akordeon.

Běloruský student konzervatoře Roman Zabelov vyučuje dvanáctiletého Pepu hře na akordeon.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Kvůli politice státu je obtížné cizince zaměstnat, ale na druhou stranu na řadu míst firmy nikoho jiného neseženou,“ popisuje situaci Pavel Duba. Většina rodin se ke svým uklízečkám chová korektně, někdy se dokonce skamarádí a tráví společně i volný čas. „Najdou se však i případy, kdy s cizinkou zacházejí jako s kusem hadru, který nemá žádná práva, jen povinnosti,“ dodává Pavel Duba.

Jednodušší pozici má třiadvacetiletý Roman Zabelov z Běloruska, který coby student Pražské konzervatoře pracovní povolení nepotřebuje. Párkrát do týdne jezdí do Brandýsa nad Labem, kde v prvním patře rodinného domku vyučuje dvanáctiletého Josefa Krupičku hře na akordeon. Jeho služby jsou pro rodinu, která vyzkoušela i české pedagogy, k nezaplacení.

„Pepa je tvrdohlavý, a když mu někdo nevyhovuje, odmítne se s ním učit, ale s Romanem si padli do noty. Navzájem se doplňují, někdy i diskutují, čemu se budou věnovat, ale zároveň je v tom řád, preciznost a pevná ruka. Českého učitele bychom už nejspíš nechtěli. Možná že nějaký kvalitní existuje, ale my o něm nevíme,“ říká maminka Marie Krupičková.

Praha? Pořád tomu nevěřím

Když se o půl sedmé večer zanoří do tmy, má to z vilové čtvrti na okraji Brandýsa dobré dva kilometry na autobus do Prahy. Vzhledem k tomu, že se rád hýbe a občas si chodí i zaběhat, si však Roman nestěžuje. Aspoň má během cesty setmělým městem čas promýšlet novou skladbu. Po absolvování oboru akordeon se totiž pustil do studia kompozice.

Než se před necelými třemi lety rozhodl podat přihlášku na Pražskou konzervatoř, chodil v Minsku dva měsíce na intenzívní kurz češtiny. Jazyk se mu podařilo zvládnout natolik, že v něm absolvoval přijímací zkoušky, což mu umožňuje neplatit školné. „Kdybych měl dávat peníze ještě za školu, asi bych zůstal doma, protože by to naši neutáhli,“ říká s tím, že v Bělorusku má ještě dva bratry, také hudebníky, a rodiče. Otec pracuje jako učitel hudby a matka je ředitelkou muzea.

Manželé Krupičkovi můžou být s Romanem spokojeni. Jejich syn zatím vyhrál každou soutěž včetně mistrovství republiky.

Manželé Krupičkovi můžou být s Romanem spokojeni. Jejich syn zatím vyhrál každou soutěž včetně mistrovství republiky.

FOTO: Milan Malíček, Právo

V Praze, jak říká, ho čekalo překvapení na každém rohu. Včetně toho, jak mu první půlrok, kdy u nás neměl žádné známé a pořádně neuměl jazyk, všichni na škole pomáhali. „Myslel jsem, že to nakonec zabalím, ale profesoři mě podrželi, když mi třeba zadarmo kopírovali noty a nabízeli honorované koncerty. Pořád mám občas pocit, jestli se mi to jenom nezdá, že jsem se dostal do tak krásného města. V čem je největší rozdíl? Na to se ani nedá odpovědět, zajeďte si na výlet do Běloruska a uvidíte.“

První nevyšla

Když si před čtyřmi lety pořizovala první filipínskou chůvu, ostatní členové rodiny jenom kroutili hlavou. „Můžou ti unést dítě,“ znělo jedno z mnoha varování babiček. Dvaatřicetiletá vystudovaná právnička Markéta Pokorná, které se před čtvrt rokem narodilo třetí dítě, se tomu jenom smála.

„Jistě nikomu nebude nápadné, když na letišti uvidí Filipínku s bílým dítětem bez pasu,“ odpovídala ironicky. A brzy ve své domácnosti ve vile na pražské Ořechovce přivítala ženu, kterou v životě neviděla, a nechala ji starat se o domácnost a o miminko, svého druhorozeného syna.

I když… O jisté činnosti se nechtěla nechat připravit, takže koupání nebo uspávání dětí bere dodnes na sebe. „Mnohem víc si to s nimi užívám, když vím, že se o úklid a o vaření postará někdo jiný. Předtím měla klasickou českou hospodyni, která chodila ve čtyři odpoledne domů, přitom člověk s malými dětmi řeší hlavně ranní a večerní blázinec,“ vzpomíná s tím, že byla rozhodnuta, že příští chůva s nimi musí bydlet.

Markétě Pokorné v péči o domácnost a děti pomáhá manželský pár z Filipín. K focení je však nepřemluvila.

Markétě Pokorné v péči o domácnost a děti pomáhá manželský pár z Filipín. K focení je však nepřemluvila.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Na Filipínku dostala tip od švagrové a svého rozhodnutí nikdy nelitovala, ačkoli s první chůvou se po dvou letech rozloučila. „Jako vystudovaná psycholožka byla na své vzdělání hodně hrdá a často se urážela, když jsem jí něco vytkla. Dost mě to znervózňovalo, s napětím jsem čekala, s jakou náladou se probudí, a když mě nepozdravila, přemýšlela jsem, co se jí zase dotklo.“

Místo ní teď zaměstnává jinou Filipínku, pětačtyřicetiletou bývalou profesorku angličtiny, se kterou si rozumí mnohem lépe. Po roce dokonce přijala i jejího manžela. „Když jsem byla s třetím synem na rizikovém těhotenství, začal mi pomáhat se psy, údržbou domu a zahrady. S dětmi postavil letadlovou loď, hrají spolu fotbal, chodí ven na kolo. Je využitý naprosto stejně jako jeho žena, i když jsem o tom na začátku pochybovala,“ přiznává štíhlá blondýnka.

Hlavně že nám nerozumí

Na základě vlastní dobré zkušenosti založila agenturu, která práci filipínských chův a hospodyň u nás zprostředkovává. Momentálně je na trhu větší poptávka než nabídka, zejména z řad známých osobností, lidí ze šoubyznysu a politiků, kteří nechtějí, aby se dostaly ven informace z jejich soukromí.

U Filipínek mají jistotu, že jednou o jejich rodině nenapíšou knihu, protože česky nerozumějí. Naopak jejich přidaná hodnota spočívá v tom, že komunikují anglicky, takže si tento jazyk přirozeně osvojují děti, o které se starají.

„Spoustu věcí se učí za pochodu, někdy vidí přístroje typu myčka nádobí poprvé v životě, ale jsou učenlivé a velmi rychle všechno odkoukají. Co se týká vaření, není to asijská kuchyně, kterou si od nich spousta klientů slibuje. Pro nás jsou jejich kombinace suché rýže, masa a zeleniny bez omáčky dost nezvyklé, takže je raději učím česká jídla,“ říká Markéta Pokorná s tím, že na nákup jezdí spíš sama, vzhledem k tomu, že se Filipínci těžko orientují například v tom, co je hrubá a co hladká mouka.

Filipínky Zanaida (vlevo) a Lanie nedají na Českou republiku a rodiny, pro které pracují, dopustit.

Filipínky Zenaida (vlevo) a Lanie nedají na Českou republiku a rodiny, pro které pracují, dopustit.

FOTO: Petr Horník, Právo

Faktem je, že na rozdíl třeba od ukrajinské uklízečky je chůva z Filipín vzhledem k průměrnému platu v Česku naprostý luxus. Žije přímo v rodině a je až na výjimky k dispozici čtyřiadvacet hodin denně, proto přijde na pár desítek tisíc korun měsíčně. K tomu je navíc potřeba uhradit všechny poplatky za víza a další úřední dokumenty a také letenku za třicet tisíc.

Agentura dohlíží na to, aby rodina, která je podle nového zákona zaměstnavatelem, dávala chůvě nejenom minimální plat přes deset tisíc čistého, ale také každý rok čtyři týdny dovolené včetně zpáteční letenky na Filipíny.

Stesk po domově

Když opouštěla domov dnes šestapadesátiletá Filipínka Zenaida Espinas, byly jejímu nejmladšímu dítěti tři roky. „Jistěže je mi někdy smutno, když si vzpomenu na rodinu, že o Vánocích budou spolu u stolu a v kostele, zatímco já zůstanu tady sama s přáteli. Ale musím být silná, protože to dělám pro ně, abych je mohla podporovat.

Podobným pocitům říkám boj stesku po domově s dolarem. Manžel má sice práci, ale jeho výplata nestačí. Dělá distributora nealkoholických nápojů světových značek, jenže lidé kupují raději levnější produkty,“ vysvětluje matka čtyř dětí, z nichž dvě ještě studují.

Před příchodem do Česka loni v listopadu pracovala v Izraeli, teď se stará o vilu podnikatelů na Benešovsku. Práce chůvy jí odpadla, protože rodina už má dospělou dceru, která navíc studuje v Londýně. Práce má ale beztak dost. „Dům i zahrada jsou obrovské, takže se vždycky musím zeptat, čím začít, co je pro moje zaměstnavatele priorita. Nejdřív mi taky museli vysvětlit, jaké čisticí přípravky používat. Co na okna, co na podlahu, na ratanový nebo kovový nábytek.“

Zůstaň, jak dlouho chceš

Když má ze soboty na neděli volno, schází se s přáteli, nejčastěji se svou nejlepší kamarádkou Lanie, která do Česka dorazila po službě v Dubaji teprve letos na jaře. Obě jsou uneseny z krás Prahy a z toho, že je domácí, pro které pracují, berou jako členky rodiny. „Jediný problém je pro mě jazyk. Když jsem se jednou ztratila v metru, dlouho jsem nemohla najít někoho, kdo by mi vysvětlil cestu, až jsem našla mladé lidi, kteří angličtinu ovládali,“ vypráví čtyřiačtyřicetiletá Filipínka, která má snahu naučit se česky.

„Už teď svou paní někdy šokuju, když něčemu porozumím, ale jde to jen po malých krůčcích, protože čeština je pro mne hodně těžká, hlavně kvůli přízvuku a výslovnosti. S mými zaměstnavateli jsme se dohodli, že jednou za rok pojedu na měsíc domů, a když jsem se jich ptala, jak dlouho mě budou potřebovat, řekli, že můžu zůstat, jak dlouho budu chtít,“ vysvětluje Lanie, proč má chuť učit se česky, a dodává, že za svého pobytu v Dubaji se naučila arabsky.

Sociální pracovník Pavel Duba upozorňuje, že řada cizinců pracujících u nás načerno je terčem vydírání i fyzického násilí.

Sociální pracovník Pavel Duba upozorňuje, že řada cizinců pracujících u nás načerno je terčem vydírání i fyzického násilí.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Když se mi zasteskne po dceři, není nic jednoduššího než zapnout Skype a popovídat si. Chci, aby se za mnou někdy podívala, protože jí pořád vykládám, jak je Praha krásná a jak dobrá je česká kuchyně. Guláš, knedlíky se zelím… Každý den taky peču štrúdl, abychom si ho mohli dát po večeři ke kávě,“ netají se svou spokojeností Filipínka, která odešla z domova, když její dceři bylo třináct. „U nás je opravdu těžké sehnat práci,“ dodává na vysvětlenou.

Majitelka agentury Engine Markéta Pokorná předpovídá, že zájem o filipínské chůvy ještě poroste s tím, jak si lidé, kteří je zaměstnávají, budou navzájem předávat zkušenosti. Podobný tok informací však probíhá i na opačné straně. „Pořád se divím, proč u vás nepracuje víc Filipínců. Všem svým příbuzným a známým říkám: Přijeďte do Česka, budete se mít dobře,“ uzavírá Zenaida Espinas.

 Tisíce cizinek v ilegalitě

  • Ke konci roku 2011 pracovalo v ČR legálně přes 26 tisíc cizinek ze států mimo EU, z nichž většina bezprostředně po příjezdu zkusila práci v domácnosti - jako uklízečky, hospodyně či pečovatelky.
  • Podle oficiálních statistik jich v domácnosti pracuje na padesát, ovšem reálné číslo se odhaduje na tisíce až desetitisíce. Zpravidla jde o ženy z bývalého SSSR.
  • Často musí při domácí práci čelit nevhodnému zacházení a mnohdy jsou tlačeny k výkonu nelegální práce, která je pro jejich zaměstnavatele výhodnější.
  • K nejčastějším problémům se řadí nízké mzdy, neplacené přesčasy, nedostatek pracovního volna, někdy i fyzické násilí, sexuální obtěžování či týrání.