Pamatujete si, kdy vás poprvé někdo požádal o podpis?

Pamatuju si první sex, první podpis ne. Asi mě to potěšilo, že mě konečně někdo poznal. Mohlo to být někdy v roce 2003 po premiéře filmu Jedna ruka netleská.

Kriminálka Anděl to asi dost změnila…

Víc podpisů a větší zájem žen. Zjistil jsem, že popularita je sexy. Pro mě to je štěstí, protože jsem se nenaučil sám sbalit holku, takže kdybych nebyl populární, vykašlaly by se na mě. Takhle mě oslovují samy.

S Davidem Švehlíkem bojují v Kriminálce Anděl proti zločinu a zároveň diváky baví.

S Davidem Švehlíkem bojují v Kriminálce Anděl proti zločinu a zároveň diváky baví.

FOTO: archív TV Nova

Dost mužů vám tedy závidí.

Hlavně je jich hodně překvapených, že o někoho jako já můžou mít ženy zájem. Mají být taky dobrý herci, že… Můj kamarád a parťák z Kriminálky David je na tom ale ještě líp než já.

Takže tomu závidíte zase vy?

Přiznám se, že ano. Jenže já to zase umím líp vytěžit, Davidovi to vůbec nejde. Mně to taky zpočátku dalo práci, protože jsem dost stydlivý. Když se na mě někdo podíval a začal se usmívat, nebyl jsem si jistý, zda to je z radosti, že mě vidí, nebo proto, že mám na tričku flek.

Tušil jste, že postava prostořekého kriminalisty Olivera Hajna u diváků tak zabere?

Nechci urazit scenáristy, ale hodně jsem si ho upravil podle sebe, podle svého naturelu. Původně to byl docela vážný policista. Jsem rád, že se divákům líbil. Když přijdu do hospody, pokřikují na mě: Bacha, kriminálka! Doufám ale, že mě v hereckém životě čekají role, kterých si budu vážit víc. Nicméně jsem vděčný za to, že jsem měl na tři roky finančně zajímavou práci.

Nehrozí, že se zabydlíte v rolích policajtů? Jednoho jste nedávno hrál ve Vendetě, dalšího v kriminálním dramatu Ve stínu…

Naštěstí jsem teď pro Českou televizi natočil film Klukovina, kde hraju učitele fyziky a tělocviku, nařčeného ze sexuálního obtěžování. Učitele jsem nikdy nehrál a tělocviku už vůbec ne.

Jako slizký estébák v novém filmu Davida Ondříčka Ve stínu.

Jako slizký estébák v novém filmu Davida Ondříčka Ve stínu.

FOTO: Lucky Man Films

Chcete říct, že to byl protiúkol?

Možná na to nevypadám, ale chodím běhat, oběhnu třeba Hostivařskou přehradu, takových šest kiláků. V létě dost jezdím na kole, v zimě na lyžích. V seriálu Hop nebo trop jsem dokonce hrál milovníka adrenalinového sportu, což mi vůbec není blízké. Adrenalinu mám i tak dost: herectví je samo o sobě adrenalinová profese.

Jak se s tím adrenalinem vypořádáváte?

Asi ho potřebuju k životu. Když není problém, tak si ho vytvořím. Když jde něco bez problémů, hlavně v mé práci, tak mi to je podezřelé.

To asi nebude lehké s vámi vyjít.

Při práci určitě ne, jsem takový papiňák. Už se to ale lepší, trochu na tom pracuju. Zpočátku jsem přišel na plac a naštval všechny okolo.

V Osiřelém západu exceluje už od roku 2002, kdy inscenace drsného irského dramatu získala Cenu Alfréda Radoka.

V Osiřelém západu exceluje už od roku 2002, kdy inscenace drsného irského dramatu získala Cenu Alfréda Radoka.

FOTO: archív Činoherního klubu

Například?

Když jsme třeba měli začít v Činoherním klubu zkoušet Osiřelý západ, šel jsem za Ondrou Sokolem, který to režíroval, a řekl jsem mu, ať mě z toho vyndá. Že nemůžu zkoušet s Michalem Pavlatou a s Lálou Dulavou, protože mě nemají rádi a bude to boj a zbytečná pruda. Paradoxně teď vůbec nevím, proč jsem to dělal. Nebál jsem se, spíš to byla taková hrdost. Nebudu přeci s někým soupeřit! Strašně jsem se v tom mýlil.

V čem?

Měl jsem pocit, že tam jsou všichni jenom kvůli mně. Teď už si to nemyslím a nemám už v sobě tolik negativní energie. Přesto si o mně hodně lidé myslí, že jsem na ně naštvaný a nemám je rád. Často se tak chovám a skoro vždycky tvářím, jelikož se málo usmívám.

Litoval jste někdy, že jste se stal hercem?

Často nadávám, jaká to je pitomá těžká práce, ale že bych litoval, že jsem nezůstal v Chlumci a nesekal na zahradě trávu, tak to ne. Na druhé straně nechci být na hraní závislý a být za pár let nešťastný, že hraju samé malé role. Občas si pohrávám s myšlenkou, že bych dělal něco jiného. Nikdy ale nepřijdu na to, co by to mělo být.

V Gogolově Ženitbě se marně snaží v Divadle Na Jezerce oženit váhavého Radka Holuba.

V Gogolově Ženitbě se marně snaží v Divadle Na Jezerce oženit váhavého Radka Holuba.

FOTO: archív DNJ

Plánujete si život?

Vůbec ne. Ani nechodím po úřadech a nesleduji, co mám kdy vyřídit nebo zaplatit. Jednou jsem tři čtvrtě roku točil v Bratislavě, takže jsem si nevyzvedával poštu, cosi jsem nezaplatil, a když jsem se vrátil, měl jsem to doma oblepené exekutorem.

Já spíš myslela osobní život.

Taky chcete řešit, proč žiju sám? Všichni se mě pořád ptají, zda už někoho mám a kdy budu mít rodinu. Od maminky takové otázky chápu, ale ta je jediná omluvená.

Třeba se ptají, protože o vás mají starost.

Někdo - v divadle třeba Ivana Chýlková, která to určitě myslí dobře - se snaží i dohazovat, ale to beru obloukem. Nevím, jak to bude dál. Je pravda, že si člověk zvykne. Na druhou stranu takhle nechci dožít.

Jakou máte představu o ideální partnerce?

Stejnou jako o ideální roli. Žádnou. Nikdy mě nenapadlo o tom takhle uvažovat. To musí přijít a najednou se okolo rozsvítit.

Ulítlá dvojice v ulítlé komedii: s Jiřím Macháčkem v Ondříčkově Jedna ruka netleská (2003).

Ulítlá dvojice v ulítlé komedii: s Jiřím Macháčkem v Ondříčkově Jedna ruka netleská (2003).

FOTO: Lucky Man Films

Už jste takovou potkal?

Spousty, akorát že pět minut nato se zpoza rohu objevil jejich přítel. Nějak nemám kliku.

Opravdu?

Tak někoho, s kým bych chtěl být, jsem potkal, ale nevyšlo to. To, že teď nežiju v žádném vztahu, není můj životní program.

Jste sebevědomý?

Sebevědomí je v téhle profesi 50 procent výkonu. Já jsem byl bez sebevědomí, než jsem v roce 2002 s Ondřejem Sokolem nazkoušel Osiřelý západ. Od té doby to jde nahoru. Každou prací ale začínáte znovu. Je to jako na lochnesce, nahoru dolů.

Co se stalo v roce 2002?

Ondřej mi řekl, že jsem dobrý.

S jeho jménem jsou spojené vaše největší divadelní role v pražském Činoherním klubu…

A nejtěžší. Hlavně Pan Polštář, kde hraju mentálně retardovaného mladíka. Dva měsíce jsem se chodil připravovat do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Hodně mi to pomohlo, nejen pro nastudování té role. Když jsem odtamtud první den odcházel, říkal jsem si, že jsem na tom fajn, že vlastně nemám žádný problém. Hrajeme to už sedm let. Dnes už to je co do emocí jiné představení, ale stojí to stejně sil.

V pražském Činoherním klubu předvádí s Jaromírem Dulavou v režii Ondřeje Sokola Sexuální perverzi v Chicagu.

V pražském Činoherním klubu předvádí s Jaromírem Dulavou v režii Ondřeje Sokola Sexuální perverzi v Chicagu.

FOTO: archív Činoherního klubu

Díváte se na sebe?

Že bych si doma zapnul televizi a díval se na sebe, tak to ne. Když se dokončí film, chodím na pracovní projekce, protože mě zajímá výsledek. Znám spoustu herců, kteří to nedokážou.

Co si říkáte?

Většinou jsem ze sebe zděšený. Pamatuji se, že když jsem viděl film Grandhotel, dvě hodiny jsem nemluvil. Hrůza! Taky jsem od roku 2005 nedostal ve filmu hlavní roli.

Změnilo se na tom něco?

Ano, teď po sedmi letech ji zase mám. Začal jsem točit s Jiřím Chlumským rodinnou komedii Martin a Venuše a po řadě epizodních postav to bude titulní role. Budu hrát taťku od tří dětí, moji ženu bude hrát Kristýna Liška Boková. Myslím, že budeme dobrá dvojka.

Marel Taclík

FOTO: Petr Horník, Právo

Co vás čeká na divadle?

V Činoherním klubu vstupuji do obnovené premiéry Glengarry Glen Ross amerického dramatika Davida Mameta v režii Ondřeje Sokola, dál hraju v Dejvickém divadle, v Divadle Na Jezerce a s Jakubem Prachařem si v Rubínu dáme pět setů jako Federer a Nadal.

Který z nich jste vy?

Roger Federer. Spoustu kolegů to překvapuje stejně jako vás. Přestože jsem v životě tenis nehrál a asi hrát nebudu, jde nám to na jevišti s Jakubem výborně. Stejně tak jsem neřídil nikdy kamión a ve filmu Vrásky z lásky jsem s ním jako profesionální řidič ujel pár metrů. To bylo v pohodě, horší bylo, když jsem hrál řidiče autobusu. Nemám moc dobré periferní vidění a odhadnout délku toho autobusu byl docela problém. Pražané vůbec netušili, čemu jsou ten den vystaveni. Naštěstí to nevěděl ani nikdo ze štábu.

Aňa Geislerová a Marek Taclík v Hřebejkově snímku Občanský průkaz (2010), natočeném na motivy knih Petra Šabacha.

Aňa Geislerová a Marek Taclík v Hřebejkově snímku Občanský průkaz (2010) natočeném na motivy knih Petra Šabacha.

FOTO: Falcon

Hrajete ještě na zvony?

Už dávno ne. Když mi bylo patnáct, chodil jsem každý den v Chlumci natahovat do kostela věžní hodiny. Byly tam zvony a na ty jsme s kamarádem zvonili. Jednou jsme zapomněli hodiny natáhnout a ty se zastavily. Chtěli jsme je přetočit, nějak nám to nešlo a výsledkem bylo, že bimbaly v kuse hodinu. Tehdy nám sebrali klíče a už nás tam nikdy nepustili. V Novém Jičíně jsme jednou po představení a nějaké oslavě vylezli s Matějem Dadákem na kostelní věž a rozezvonili zvony. Dodnes nechápu, jak jsme to dokázali. Sjela se tam tři policejní auta, vypadalo to, jako bychom udělali banku. Zvonil jsem i v Plzni, vyfotil jsem se i se Zikmundem na Hradě, ale na ten jsem už nezvonil.

Co máte v plánu, až budete mít po divadelní premiéře a dotočíte Martina a Venuši?

Asi se na konci roku pojedu ohřát do Thajska.

S kýmpak?

Sám.