Jak se máte?

Děkuji, mám se moc hezky. Bez nadsázky - opravdu prožívám krásné období. Nemůžu si stěžovat. Mám práci, která mě baví, a jsem obklopena lidmi a zvířaty, které miluju. Co víc si přát?

Kolik vlastně máte vnoučat?

Tři. Starší dcera Tereza má tříapůlletého Josífka a mladší Rozálie je maminkou desetiletého Maxe a čtyřletého Filipa. Vnoučky si moc užívám, protože Terezka s rodinou žijí se mnou v domě. Rozárka žije s rodinou nedaleko a díky práci se s ní také vidím skoro každý den.

Co vám v poslední době udělalo největší radost?

Jednoznačně společná práce s mojí rodinou a s kamarády.

Společně s Kateřinou Seidlovou a Danou Batulkovou v novém zájezdovém představení Velký holky nepláčou. V Praze je brzy čekají představení v Divadle U Hasičů a v Divadle Bez zábradlí.

Společně s Kateřinou Seidlovou a Danou Batulkovou v novém zájezdovém představení Velký holky nepláčou. V Praze je brzy čekají představení v Divadle U Hasičů a v Divadle Bez zábradlí.

FOTO: archiv Jany Šulcové

Máte na mysli zájezdové představení Velký holky nepláčou? Čí to byl nápad?

Premiéra byla vloni v listopadu a měla velký úspěch. Byl to nápad Rozárky, která objevila krásnou hru Neila Simona. Terezka, která je výtvarně nadaná, nám pak navrhla scénu, kostýmy, plakáty i programy. Můj zeť Viktor Pavlović se ujal režie a druhý zeť nám pomáhá s propagací, takže je zapojena celá rodina. Jsme šťastní, že se představení povedlo, protože zatím jsme vždy hráli před vyprodaným sálem a za nejúžasnější považuji to, že se všichni na práci pokaždé těšíme.

Je pravda, že v představení hrajete společně s Vendulou Křížovou, současnou ženou vašeho bývalého manžela Oldřicha Víznera?

Ano, protože to je nejen dobrá herečka, ale i bezvadná holka. Také s námi z dam hrají ještě Veronika Jeníková, Dana Batulková a Kateřina Seidlová. Je to divadelní hra tak trochu pro ženy, tak trochu pro muže, nejvíc však pro všechny, kteří se chtějí upřímně bavit a od srdce se smát.

Která léta svého života považujete za nejkrásnější?

Jednoznačně čtyři roky na DAMU. Byli jsme silný a skvělý ročník. Viktor Preiss, Jiří Štěpnička, Martin Štěpánek, Olda Vízner, Jorga Kotrbová, Lenka Termerová, Stáňa Bartošová a další. Užili jsme si spoustu legrace. Vzpomínám si, že když byl MDŽ, kluci si stoupli do pozoru a každé holce dali kaktus. V létě jsme pak jeli na vodu a to bylo také něco neuvěřitelného. Holky se v lodi opalovaly a kluci pádlovali. Zkrátka jsme byli bezva parta.

Jaký dnes máte vztah se svým bývalým manželem Oldřichem Víznerem? Od vašeho rozchodu uplynulo už více než dvacet let…

S Oldou jsme opět přátelé. Máme spolu dvě úžasné dcery a právě kvůli nim jsem ráda, že spolu dobře vycházíme.

Každý v životě čeká na splnění svých snů a přání, ale život je to, co se nám skutečně děje, a s tím se musíme vyrovnat.

Co byste dnes poradila ženám, které procházejí rozvodem a neumějí se s novou situací vyrovnat?

Každé ženě bych řekla, že nejlepší lékař je čas, i když vím, že v té chvíli je každá rada drahá. Dnes vím, že není hanba padnout, ale zůstat ležet. Všechno chce čas a musíte si to odžít. To za vás nikdo neudělá, ale podepíšu krví, že to přejde. Je to stejné jako porod nebo návštěva zubaře, to si také musíte protrpět a nejde to přeskočit. A také vím, že slabé ženy muži neopouštějí. Dnes se na všechno už dívám úplně jinak a jsem ještě stokrát silnější, než jsem byla předtím.

Rozpad rodiny je bolestivá věc. A pro ženu, která je v tom vztahu většinou ta opuštěná, obzvlášť. Muž se vznáší na perutích nové lásky a žena musí každý den mobilizovat sílu a chuť žít. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli dětem. Všem ženám držím palce. A jak říká moje postava Olívie ve hře Velký holky nepláčou: „Když mě opustil, čtyři dny a pět nocí jsem se opíjela, nemohla jsem spát ani pracovat. Každou noc jsem snědla půl kila čokolády, přibrala jsem osm kilo, na každým boku po čtyřech, ale doslala jsem se z toho. Ty to taky zvládneš.“

Proč jste po rozvodu vlastně zůstala bez partnera?

Dlouho jsem se z rozchodu dostávala a pak jsem také onemocněla, ale abych vám odpověděla - zkrátka jsem nepotkala nikoho tak skvělého, komu bych chtěla obětovat zbytek života. Mám svůj život moc ráda a vážím si své svobody.

S Eliškou Balzerovou v nejoblíbenější české komedii 20. století S tebou mě baví svět.

S Eliškou Balzerovou v nejoblíbenější české komedii 20. století S tebou mě baví svět.

FOTO: Pressdata

Vždycky jste byla pracovně velmi vytížená, ale pak se po vás údajně slehla zem. Co jste dělala?

Tohle tvrzení bylo spíš novinářské klišé. Nic se po mně neslehlo. I když jsem po rozvodu měla těžší období, točila jsem dál a poměrně dost. V té době to byly například televizní projekty Hříchy pro pátera Knoxe, Co teď a co potom, Motýlí strategie a mnoho dalších.

Vaše současné projekty Vyprávěj a Kouzelná školka jsou dost rozdílné…

Moc mě baví být babičkou Janou v Kouzelné školce, protože tento pořad za nic nebojuje a nikomu nic nenařizuje. Před tím jsem pro děti nikdy nedělala, ale pochopila jsem, že to je nejlepší, co může být. Loutku Fanynku, s níž hraju, mám ráda a směju se hned, jak se na ni podívám. Také mě těší, když vidím, jak Kouzelnou školku sledují moji vnoučci. Na druhou stranu je to náročné, protože se vždy musí natočit pět dílů za dva dny.

Jako babička Jana v Kouzelné školce, nejpopulárnějším televizním pořadu pro malé děti.

Jako babička Jana v Kouzelné školce, nejpopulárnějším televizním pořadu pro malé děti.

FOTO: archiv ČT

A seriál Vyprávěj je také velmi krásná práce, protože se při natáčení sejdu se skvělými lidmi. Navíc se vracím do svého mládí a připomínám si, jaké to tenkrát bylo. Kulisy, rekvizity, prostě všechno je tak autentické, že občas zapomenu, že už to není realita. Díkybohu.

V té době ovšem vznikla komedie století S tebou mě baví svět. Jak na ni vzpomínáte?

O tomhle filmu snad bylo řečeno už úplně vše. Musím jen znovu zopakovat, že to byl jeden z nejlepších scénářů, na jehož realizaci jsem se mohla podílet. Před kamerou i za ní se sešla skvělá parta lidí. Dodnes jsem vděčná Marii Poledňákové, že mě obsadila. Kéž by se dnes točilo více takových filmů.

Mám tam svoje obzvlášť oblíbené pasáže, například jízdu po uhlí a některé scény s dětmi. Přitom jsme tenkrát všichni stáli za kamerou, sledovali, co se děje v záběru, a řvali smíchy. Jízda po uhlí se točila celkem na třech místech. Úvodní pád do propadla vznikl v půl třetí ráno v ateliéru. Víte, že se propadnete, ale nesmíte to na sobě nechat znát, protože kamera je čtyřicetkrát přísnější než lidské oko.

Před tím jsem pro děti nikdy nedělala, ale pochopila jsem, že to je nejlepší, co může být.

Účinkovala jste v desítkách filmů, jakého si ceníte nejvíc?

Osobně mám také velmi ráda televizní filmy Kotva u přívozu a Dlouhou bílou nit. Ten druhý jsme točili s režisérem Jánem Roháčem v roce 1971. Tenkrát mě to tak bavilo, že mě vůbec nezajímalo, jaký bude honorář. Filmů bylo za ta léta opravdu hodně a vybrat jeden je těžké. Vždy bylo něco, co ten film pozvedlo - scénář, režisér nebo kolegové. Každý mi něco dal, a když se dívám zpátky, vidím jen to hezké.

Sešli jste se před kamerou i s Oldřichem Víznerem?

Párkrát jsme spolu dělali, nebylo to ale nic velkého. Před revolucí jsme dali dohromady vlastní představení Soukromá derniéra, což byla náročná, ale krásná práce. Hra byla inspirovaná životním příběhem Lídy Baarové a uváděla ji Reduta. Název jsem tomuto představení dala sama, aniž mě napadlo, že půjde i o naši skutečnou soukromou derniéru. Musím říct, že jsem na jevišti neměla lepšího mužského partnera, než byl Olda.

Mimochodem, nikdy mě za nic nepochválil, ale tvrdil, že jsem jediná herečka, která umí dát facku tak, aby mlaskla, a přitom nebolela. Teď jsem si ještě vzpomněla, že jsme spolu také jednou byli v pořadu Šest ran do klobouku. Točilo se živě a naše dvě dcery, kterým bylo tehdy deset a sedm let, byly samy doma a koukaly se na nás. Až po letech se přiznaly, že na nás vystrkovaly zadky a vyplazovaly jazyk, protože jsme na ně z obrazovky nemohli. Hrozně mě tím pobavily.

Hodně jste se dříve uplatňovala také v dabingu, skvělý byl například váš výkon v dramatu Cena za něžnost. Jaké to pro vás bylo?

Lidé si často myslí, že nejtěžší je naučit se text, ale to je omyl. Nejtěžší je vdechnout roli život. V dabingu je to ještě těžší, protože se musíte podřídit originálu. Na divadle si roli musíte vymyslet a sžít se s ní. A také je důležité nechat ji tzv. na jevišti, což se samozřejmě vždy nepodaří. Moje dcery, které jsou z herecké rodiny, to pochopily až teď při společné práci na našem představení. Žasly, jak je to náročná práce, která přináší stresy, napětí, slzy i smích. Také už ale zažily i radost z toho, když se představení povede. Mívá však jepičí život, protože příště začínáte znovu. Herec je tak dobrý, jak je dobrá jeho poslední role.

Kdy vás napadlo, že budete herečkou?

To se tak vůbec nedá říct. U nás v rodině k herectví nikdo neinklinoval. Až na mého staršího bratra Petra, který měl vždy komediální sklony. Jako děti jsme dostali loutkové divadlo, a tak jsme si vymýšleli vlastní hry a příběhy. Hráli jsme si s ním skoro denně a milovali jsme to.

 V dramatu Oldřich a Božena z roku 1984 se objevila po boku Ladislava Freje.

V dramatu Oldřich a Božena z roku 1984 se objevila po boku Ladislava Freje.

FOTO: Pressdata

Jednoznačně to byla jedna z nejoblíbenějších hraček mého dětství. Rodiče nás také často brávali do divadla a my si to pak doma přehrávali. Musím říct, že bratr měl vždycky lepší nápady než já. Vzpomínám si, jak jsme jednou byli sami doma, a bratra napadlo zahrát si Labutí jezero. Já tančila po bytě v mámině černém kombiné Odetku a brácha byl černokněžník. Není divu, že většinou jsme u takových kreací i něco rozbili a pak měli strašný fofr to zase spravit, než se naši vrátí. Byla to legrace. Tam to možná všechno začalo.

Nepotkala jsem nikoho tak skvělého, komu bych chtěla obětovat zbytek života.

Režisér Otakar Vávra vás v roce 1985 obsadil do role Juty Saské ve filmu Oldřich a Božena. Jak vzpomínáte na spolupráci s tímto vynikajícím režisérem?

Nikdy nezapomenu, jak mě Otakar Vávra pozval do kavárny, protože tak se to dřív dělávalo, aby mi roli Juty nabídl. Řekl mi, že pokud tu roli nepřijmu, bude muset jet pro herečku do Německa. Samozřejmě mi tím dodal sebevědomí a já kývla. Když už jsme točili, velmi často mi do maskérny nosil růži.

Celou svou bytostí mi připomínal atmosféru těch úžasných starých českých filmů, které natočil předtím. Po přečtení scénáře se mě ptal, zda mi nevadí, že budu ve filmu nahá. Na to jsem mu odpověděla, že mi to vadí, ale ještě víc mi vadí to, že se budu muset dívat, jak jestřáb před mýma očima trhá holuba. Po skončení natáčení jsem si uvědomila, že natáčení s režisérem Otakarem Vávrou patří ke vzdělání herečky.

Před lety jste mimo jiné udávala i módní směr. Jak na módu nahlížíte dnes?

Měla jsem štěstí, že jsem mohla jezdit na západ a tak se dostat k věcem, které tady nebyly. Bavilo mě to. S tím, co jsem si vzala na sebe, jsem leckdy byla za exota, ale za pár let to nosil každý. Myslím, že směr mohl udávat kdokoliv, kdo měl něco jiného než ostatní. Stačilo vzít si barevnější oblečení. Dnes to mám jinak. Ráda nosím věci, které jsou pohodlné a z kvalitních materiálů. Jako mladá jsem měla dobrou postavu a do džín jsem se oblékala vleže, ale dnes mi vadí, když mě škrtí podkolenky. Prostě to už nepovažuju za důležité. Jsem přesvědčená o tom, že i Madonna chodí někdy v teplákách stejně jako já. Jinak mám ráda pánský styl a miluju proužky.

Proč vlastně nechcete napsat knihu?

Protože jsem nenašla sebemenší důvod, proč bych měla. Nestalo se mi kromě rozpadu rodiny nic výjimečného a tohle potká každou druhou ženu. Moc se mi líbí argument Dany Batulkové, která na stejnou nabídku odpověděla, že nechce ležet za půl roku v levných knihách za korunu a ještě ke všemu zaprášená. Pod to se můžu podepsat. Mnoho lidí si myslí, že by jejich život vydal na tlustou knihu, ale já si myslím, že zajímavý příběh má každý.

S Igorem Barešem v televizním seriálu Horákovi.

S Igorem Barešem v televizním seriálu Horákovi.

FOTO: ČTK

Vzpomínám si, jak k nám na návštěvu přišla kamarádka mé dcery, která se po krátkém bezdětném manželství rozváděla. Byla nešťastná a my jsme věděly, že ji můžeme jedině vyslechnout. Vyprávěla svůj příběh, který byl v porovnání s příběhy mnoha jiných žen jak přes kopírák. Nakonec dodala, že její život by byl na román. Každý v životě čeká na splnění svých snů a přání, ale život je to, co se nám skutečně děje, a s tím se musíme vyrovnat. Člověk většinou bere život tak, že se rozvalí na dece a bude se slunit, ale k tomu určen není.

Jak byste stručně vyjádřila svou nynější životní filozofii?

Život není to, co chceme, ani to, co máme, ale to, co vydržíme.