Proč se jmenujete jinak?

Brali jsme se až v Americe, takže jsem tam přijela na víza se svým jménem za svobodna. Pas a všechny dokumenty včetně pracovního povolení byly také na jméno Augustinová. Změna by byla tak složitá a zdlouhavá, že jsme od ní nakonec ustoupili. Obě děti ale nesou otcovo jméno, Američané je vyslovují Pomahak.

Jak se žije v Bostonu?

Boston milujeme, setkává se tam spousta lidí z celého světa, protože je to univerzitní město. Díky tomu se necítíme tolik jako cizinci. Má v sobě hodně evropského stylu, historické centrum s hezkými zákoutími. Je to krásný přístav a příjemné místo k žití s trochou historie, která se ale třeba s Prahou nedá srovnávat.

Možná ani s Prostějovem…

Prostějov je moje srdeční záležitost. Máme tam nádherné divadlo a Národní dům v secesním stylu. V Prostějově jsem žila až do odjezdu do Ameriky. Studovala jsem v Olomouci, ale do školy jsem denně dojížděla.

Boston milujeme, setkává se tam spousta lidí z celého světa, protože je to univerzitní město. Díky tomu se necítíme tolik jako cizinci

FOTO: Michaela Feuereislová

Kde teď bydlíte?

Asi dvacet minut od centra Bostonu v městečku Dover. Koupili jsme si domek. V okolí je spousta travnatého prostoru, který je ohraničen stromy. Hrají si tam děti a nad ránem tam můžete pozorovat srnky.

Chodíte na hokej?

Všichni fandíme Bostonu Bruins, který loni vyhrál Stanley Cup, při oslavách se třáslo celé město. Na finále jsme chyběli, ale dívali jsme se doma a moc jsme to prožívali. Jinak jsem několik ligových zápasů viděla přímo na stadiónu. Hraje tam i několik Čechů.

Vnímáte slávu Jaromíra Jágra, který se po třech letech zase vrátil do NHL?

Určitě, on je tu velice známý a my jsme na něj pyšní.

Jste oční lékařka. Věnujete se svému oboru?

Po příjezdu do Ameriky jsem nastoupila do laboratoře zabývající se výzkumným projektem o genetice a virologii na očních modelech. Tam jsem pracovala dva a půl roku. Pak nadešel čas rozhodnout se, co bude dál. Zda založit rodinu, či se ještě jednou vrhnout do studia a rezidentury, a mít tak možnost praktikovat oční lékařství v USA. My jsme se rozhodli mít děti, v roce 2000 jsme se vzali a já zůstala doma. Čas, který můžeme strávit s dětmi, je tak krátký a nedá se vrátit, tak si ho vychutnávám.

Rodinka v restauraci v Bostonu

Rodinka v restauraci v Bostonu

FOTO: Soukromý archiv

Takže konec oční lékařky?

Nikdy neříkej nikdy. Jakmile děti povyrostou, chtěla bych zase do práce. Uvidíme, v jaké formě se bude dotýkat medicíny.

Jak vnímáte slávu svého manžela?

Je to neuvěřitelné být u toho od začátku, protože znám cestu, která k tomu vedla. Ta začala mnoho let předtím, než manžel a jeho tým mohli transplantovat první obličej. Zatím má za sebou pět úspěšných operací. Nejdřív musel zajistit veškeré koncepty, povolení, materiály. Vynaložil množství energie a času na něco, aniž tušil, jestli to k něčemu bude. Když se pak podařily první operace, byla jsem šťastná. Jsou to velice silné emoce. Všichni v rodině tím žijeme. Manžel svým pacientům věnuje mnoho času a bavíme se o nich i doma.

Kdyby mohl, vzal by si je domů, že?

Snažíme se udržovat hranici, kde je domov a kde práce. Ale manžel přijde večer domů a zeptá se dětí, jak se měly ve škole, a ony se ho zase zeptají, co operoval, a on jim to řekne. Takže u nás není jeho práce tabu, ale je důležité uchránit si soukromí.

Určitě jste zažila dny, kdy neměl zrovna dobrou náladu.

On je nesmírně klidný. Že by přišel domů a byl rozzlobený, naštvaný, to se nestává. Spíš bývá vyčerpaný. Vždycky spolu všechno probíráme. Je dobré, že máme stejné vzdělání. Rád zná můj názor.

Jak jste se seznámili?

Jako studenti medicíny na chmelové brigádě. Přiřadili nás k sobě, pytlovali jsme a pořád jsme si povídali. Ani nevím o čem. Pamatuji si, jak kamarádka žasla, o čem si můžeme pořád vykládat. Byli jsme přátelé a pak to přerostlo v lásku.

Vaše cesta do Ameriky byla velkým krokem do neznáma.

Určitě. I když jsem měla možnost navštívit několikrát Spojené státy, dokonce se podívat i na oční kliniku v Bostonu, není to totéž jako začít tam žít a pracovat.

Proč jste si vybrala oční obor?

V mládí mě vedle rodičů velmi ovlivnil dědeček Zbyněk, který byl v Prostějově ředitelem banky. Milovala jsem ho, byl moudrý, láskyplný. Měl bohužel problémy s očima, dokonce hrozilo, že přijde o zrak úplně. Proto jsem se později rozhodla pro oční specializaci.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak si vedou vaše děti?

Aničce je devět a Danečkovi osm. Oba se narodili v Bostonu a první tři roky mluvili jenom česky. Pak začali chodit do školky a teprve se učili anglicky. V té době byli vůči svým vrstevníkům v nevýhodě, i když angličtinu kolem sebe slyšeli od narození. Víc s tím bojovala starší Anička. Daneček už měl ve školce sestru a mohl se jí kdykoli zeptat, když nerozuměl. Teď už jsou v základní škole a nemají problémy.

Dá se říct, že k něčemu inklinují?

Anička je spisovatelka, píše povídky, básně a hry, a to s takovou vášní, že přiběhne domů a rychle zapíná počítač, aby zachytila myšlenky. A začala hrát ve školním orchestru na trombón.

Na trombón?

Všichni jsme z toho byli v šoku. Řekla mi: Maminko, když on je tak krásně slyšet! (hlasitý smích) No, a taky hezky kreslí. Pošlu vám obrázek, abyste mi věřila.

To bude dcera koukat! řekla, když si s muzikanty z Chrudimi v pražské Celetné ulici zahrála na trombón.

To bude dcera koukat! řekla, když si s muzikanty z Chrudimi v pražské Celetné ulici zahrála na trombón.

FOTO: Michaela Feuereislová

Takže panenky neoperuje?

To v žádném případě.

A Dan?

Daneček je sportovec tělem i duší. Všechny míčové hry jsou okamžitě jeho - tenis, golf, basketbal, baseball. A miluje matematiku.

Tak ten bude možná doktor?

Na to se ho ptali novináři, ale řekl, že on nechce, protože vidí, jak je tatínek pořád v práci, a děti jsou smutné, když není doma. Ale znáte to, čas ukáže.

Uvědomují si vaše děti, že mají slavného tátu?

Určitě vnímají, že je v televizi, novinách, vidí, jak ho lidé na ulici zastavují, chtějí si s ním povídat a přejí mu úspěchy. Ale dávají to do souvislosti s tvrdou prací. Víc než sláva bych to nazvala oceněním.

Jak své děti vychováváte?

Vedeme je k tomu, aby pracovaly tvrdě a byly pyšné, pokud vše zvládají dobře, a říkáme jim, že nic není zadarmo. Snažíme se, aby poznaly hodnotu peněz. Tohle je asi nejtěžší, protože Amerika je hodně spotřební země a postavení člověka se zde často posuzuje podle množství peněz. Ale peníze neznamenají ještě štěstí. Umět se radovat z maličkosti a vědět, že zdraví, rodina a přátelství jsou to nejcennější.

Dárky jim přinesl Santa Claus, nebo Ježíšek?

My to kombinujeme. Dárky nosí odmalička Santa Claus, ale 24. prosince večer, a ne 25. prosince jako v Americe. Letos Daneček poznamenal, že Santa Claus je vlastně takový pošťák, protože přinese i dárky z České republiky od babiček a dědečků. Ježíška vnímají, ale Vánoce mají spojené víc se Santa Clausem.

Tento obraz Aničky Pomahačové se jmenuje Nevratné lahve.

Tento obraz Aničky Pomahačové se jmenuje Nevratné lahve.

FOTO: Soukromý archiv

Vaříte česká jídla?

Ano, a ráda! Dokonce jsem se teď naučila i kynuté knedlíky. Na to jsem strašně pyšná, protože jsou jedním z nejoblíbenějších příloh Danečka. Vždycky žasneme, kolik jich dokáže sníst.

Co děláte ve volném čase?

Kromě toho, že jsem CEO (chief executive officer), jak říká manžel, tedy šéf naší rodiny, jsem se před nedávnem vrátila ke své lásce z dětství - ke kreslení a malování. Navštěvuji kurzy a mám z toho radost.

Malujete krajinu, nebo portréty?

Všechno možné - portréty dětí, krajinu, v obýváku máme Prahu. V kurzu nám zadají vždycky nějaké téma, ale spíš se učíme techniku. Manžel dostal ke čtyřicátinám veliké plátno a přeje si, abych mu nakreslila obraz. Tak se o to pokusím.

Chodíte v Bostonu do kostela?

Chodíme, ale ne na mši. Nejsme věřící, nebyli jsme v tom vychovaní, bereme to spíše kulturně. Dětem vysvětlujeme různá náboženství, ukazujeme jim odlišné úhly pohledu, a pak ať si vyberou, co jim bude vyhovovat.

Co se vám v Americe líbí?

Že nic není nemožné. Pokud chcete, tvrdě pracujete a jdete si za svým snem, je všechno možné.

Jaký sen máte vy?

Uvidíme. Cesta, kterou právě teď procházíme, je tak neuvěřitelná, že je těžké předpovídat, kam nás vede. Prožíváme současnost.

A jaké sny jste měla jako malá holka?

Chtěla jsem být zvěrolékařkou, keramičkou, dokonce jsem měla kruh a malou pec, a pak jsem na gymnáziu dělala středoškolskou odbornou činnost v oblasti medicíny. Pro to mě nadchla moje dětská lékařka, paní doktorka Řehulková, dodnes ji obdivuji. Tak mě inspirovala, že jsem šla studovat lékařskou fakultu.

FOTO: Michaela Feuereislová

Když přijedete do Česka, jaké máte pocity?

Vždycky, když už přilétám k Ruzyni, poposkočí mi srdíčko. (smích)

A potom?

Potom procházím Prahou a jsem okouzlená. Miluji Prostějov, ale celá Morava je úžasná. Když projíždíte vesničkami jižní Moravy, je to jako balzám na duši. Mám moc ráda lidové moravské písničky, housle, cimbál, vůni sklípku a barvy polí. Je to něco, co nikde jinde na světě nemůžete vidět. Všem o tom vykládám a myslím, že už jsem spoustu lidí pro Českou republiku nadchla.

Sportujete?

Jezdíme lyžovat, plaveme, hrajeme golf, začínám se učit tenis, abych dohnala děti a mohli jsme i s manželem hrát čtyřhru!

Co v tomto roce chystáte?

Nic převratného. Přeji si, aby byli všichni lidé zdraví a šťastní, vážili si rodiny a svých blízkých a dávali jim to najevo. Tím všechno začíná, když má člověk doma zázemí a pohodu, může rozdávat dál. A musím manželovi domalovat ten obraz.