Ptám se ho totiž na jeho nejstarší vzpomínku z dětství. Než se vzpamatuji, pokračuje už zase rozvážně a tváří se jako by nic.

Komiku má prostě v krvi. A taky pohádky - povídáním o nich chtěl ostatně při našem setkání začít. Nešlo mu nevyhovět… O Vánocích jste možná viděli pohádkovou komedii Tajemství staré bambitky režiséra Ivo Macharáčka, kde se jedenašedesátiletý herec převtělil do vykutáleného rádce Lorence. Podtitul zní povědomě: O tom, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Jiří Lábus je geniální herec a přitom nesmírně skromný člověk. Nedává rozhovory - s tímto po dlouhém přemlouvání souhlasil jako s výjimkou, potvrzující pravidlo. Jediným tématem měla být práce.

Jiří Lábus je geniální herec a přitom nesmírně skromný člověk. Nedává rozhovory - s tímto po dlouhém přemlouvání souhlasil jako s výjimkou, potvrzující pravidlo. Jediným tématem měla být práce. Nakonec škrtl pouze pár mých pochvalných poznámek a poprosil o to, nebýt na titulu, protože by byl moc vidět.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Je o jednom království, kde vládne slabý král, obklopený dvěma lotry - ministry, kteří to království doslova vytunelují. Což připomíná tuto zem, na dveřích v zámku máme dokonce napsáno: Úřad vlády. Jedna komparsistka prohodila, že by to měl vidět pan Kalousek. Tak nevím, jestli to viděl,“ krčí rameny „lotr“, jehož parťáka ztělesnil Miroslav Vladyka a prince nadějný Tomáš Klus.

Čtení do hrnce

Hrál vůbec Jiří Lábus někdy kladného hrdinu? „Málo. Třeba v arabské pohádce O holiči a barvíři - zlý byl Olda Kaiser a já hodný dobrák. Jsou to ale blbé role, padouši se hrají mnohem líp, tam je co předvést! A vlastně poslední troje Vánoce jsem hrál hned tři krále, tedy každého zvlášť, a ti byli taky v podstatě dobráci, takoví staří troubové.“

Pohádky miloval odmala. Televizi neměli, rodiče ji koupili až v jeho osmnácti letech, a tak si vystačil jen s knížkami a každou neděli po obědě poslouchal pohádku v rádiu. Není divu, že se toužil stát rozhlasovým hercem. „Kupoval jsem si na Staroměstském náměstí pohádkové hry pro loutky a doma je předčítal do hrnce, aby to líp znělo. Vyžíval jsem se ve střídání hlasů mužů a žen (čerti, čarodějové, princezny, králové, ježibaby), což mi zůstalo. Celý život si vlastně jen dál plním tenhle sen.“

Z psaných pohádek ho tehdy uchvátila maďarská knížka Opravdový blankyt. „Bylo to takové zvláštní fantazijní vyprávění o klukovi, co rád maloval. Našel speciální barvy, které na obrázku ožily - a z nakresleného deště začalo pršet, svítilo sluníčko… To mě moc bavilo.“

Roztoulané geny

Malý Jirka taky pořád kreslil, možná víc než jeho bratr Ladislav, který se stal (po otci) architektem. „My jsme nikdy nebyli bratři, co spolu prožívají všechno společně. Každý jsme měli svůj svět. Láďa je pečlivý systematik, já naopak netrpělivý cholerik, on jedl spořádaně, já jsem do sebe rychle naházel celý talíř. Ale máme se rádi,“ dodává.

Bydleli v Praze kousek od kina Varšava, kde Jiří obdivoval markýzy s portréty herců, zdobící průčelí. „Ty už dnes nejsou. Dělaly se tak, že si kreslíři promítli diapozitiv na plátno a přesně ho obkreslili. Chodil jsem vždycky okolo a díval se, co ten týden hrají. Pak jsem přišel domů, vzal balicí papír a temperami to zkoušel napodobit.“

Nejnovější pohádka Tajemství staré bambitky. Vykutálený rádce Lorenc ve společnosti prince Tomáše Kluse a Kornélie Jany Janěkové.

Nejnovější pohádka Tajemství staré bambitky. Vykutálený rádce Lorenc ve společnosti prince Tomáše Kluse a Kornélie Jany Janěkové.

FOTO: ČT

Malování se mu tak spojilo s láskou k herectví. Na výtvarnou školu se však nedostal, a tak se během studia na gymnáziu začal věnovat amatérskému divadlu. Ovšem dodnes ve volných chvílích, hlavně přes léto, maluje akvarely pro kamarády, většinou s motivy krajiny.

Díky mamince, svého času zdravotní sestře v Národním divadle, se stal věrným divákem naší první scény. Viděl všechny slavné inscenace Alfréda Radoka a Otomara Krejči. A skvělé herce, kteří už z velké části nejsou mezi námi - Václava Vosku, Martina Štěpánka, Josefa Somra…

„Výtvarně jsem možná něco pochytil od otce, ale po kom jsem zdědil komický talent, vážně nevím.“

S kůží na trh

Herectví nakonec vyhrálo a Jiřího roku 1968 přijali na DAMU. „Měl jsem štěstí, že mě učil Rudolf Hrušínský, i když musel po dvou letech z politických důvodů odejít. I tak mě hodně naučil.“

Na absolventskou inscenaci Žebrácké opery, kde Jiří hrál Mackieho Messera, se do divadla Disk přijel podívat šéf Studia Ypsilon z Liberce Jan Schmid. Původně měl do svého souboru vyhlédnutou jednu slečnu, ale místo ní ho upoutal originální projev mladého herce. A ten zůstal divadlu, postaveném na jemu blízké improvizaci, věrný dodnes.

Ve hře Don Quijote dvojice Lasica - Satinský na scéně opery SND. Samozřejmě se skvělým Oldřichem Kaiserem.

Ve hře Don Quijote dvojice Lasica - Satinský na scéně opery SND. Samozřejmě se skvělým Oldřichem Kaiserem.

FOTO: ČTK

Před kamerou nebo mikrofonem je ve své kůži, ochotný provést cokoliv pro dobrý vtip. Mám v paměti, jak nahý pobíhal po scéně coby Casanova v představení Mozart v Praze, a jen málo skrývá jeho kostým prince v Rusalce. „Na moji nahotu se prodávají lístky - jakmile se rozkřiklo, že mě mohou diváci vidět nahoře i dole bez, zvedla se nám návštěvnost,“ komentuje odvážné scény s typickou nadsázkou.

Dokonalý tandem

Talent pro recesi a improvizaci projevil bezpočtukrát i v projektech s Oldřichem Kaiserem, s nímž se poznal koncem 70. let. „Byla to náhoda. Naše přátelství se zrodilo v restauraci po nějakém natáčení v televizi. Během deseti minut jsme zjistili, že máme stejné fóry, stejný humor a vidění světa. Vznikla vzácná symbióza, která trvá dodnes,“ přiznává herec.

Našel dokonalého partnera pro uskutečňování bláznivých nápadů, mystifikací a recesí. A diváci ho vlastně až od té chvíle začali brát jako komika, dřív hrával spíš vážnější, dramatické role.

S Martinem Dejdarem v seriálu Zdivočelá země už prožil kus života a řádku příhod.

S Martinem Dejdarem v seriálu Zdivočelá země už prožil kus života a řádku příhod.

FOTO: Pressdata

Skeče z jejich cyklu Možná přijde i kouzelník patří k tomu nejlepšímu, co má televizní zábava v archívu. Podobně jako Ruská ruleta nebo Zeměkoule. Ale naprostým unikátem je jejich rozhlasový seriál Rodinka aneb Byli jsme a budem. Za dvacet let natočili přes 900 příhod rodiny Tlučhořových, kde sami sehráli desítky lidských i zvířecích rolí. Natáčení nepřerušila před lety ani Kaiserova autohavárie - když se vykřesal z nejhoršího, pokračovalo se v jeho nemocničním pokoji.

„Dnes žijeme na internetu (www.kaiser.labus.cz), každou středu vznikne nový díl. Vždycky si jen řekneme téma, postavy, o čem to bude, pak se sejdeme v mém bytě, přijde zvukař, pustíme mikrofon - a už to jede! Někdy zvládneme i víc dílů najednou.“

Rumburak i Thálie

Obrovskou popularitu přinesla Jiřímu Lábusovi role kouzelníka Rumburaka v seriálu Arabela - své fanoušky potkal dokonce až na Tchaj-wanu! „To byla nejdelší věc, jakou jsem kdy dělal. Začínal jsem v devětadvaceti a další série se točily po revoluci… celkem jsem s Rumburakem prožil tři roky.“

Být čarodějem v reálu, změnil by všechno. „Přestěhoval bych Českou republiku do míst s krásným teplým počasím někde u moře, kde se může chodit celý den v kraťasech. Zimu bych zrušil, to by bylo první, co bych udělal. A pak bych všechny blbce vyhnal právě tam, kde by ta největší zima zůstala! Jen nevím, zda by se tam všichni vešli.“

Jako živočichář Béďa v Troškově populární komedii Slunce, seno a pár facek (1989) skončil v chomoutu s Kateřinou Lojdovou.

Jako živočichář Béďa v Troškově populární komedii Slunce, seno a pár facek (1989) skončil v chomoutu s Kateřinou Lojdovou.

FOTO: Pressdata

V jeho rozsáhlé filmografii najdeme rozpětí od komedií Zdeňka Trošky Slunce, seno… až po Spiklence slasti Jana Švankmajera. První prestižní ocenění - Českého lva - získal roku 1994 za postavu Jakoba ve filmu Amerika. O dva roky později nastudoval v Ypsilonce Milan Lasica Vianovu komedii Hlava medúzy, za niž herec převzal Cenu Thálie.

„Bral jsem to jako ocenění i pro Milana, díky němuž jsme odhalili skryté významy v textu, který na první pohled vypadá jako napsaný po šíleném flámu,“ upřesňuje.
Jsou tací, jimž podobná sláva změní kariéru i život. Nic takového se ale v případě Jiřího Lábuse neodehrálo.

A to jsme ještě nezmínili dabing - jeho role Marge v animovaném seriálu Simpsonovi je dnes už doslova kultovní. „Namlouvám ji už patnáct let. Každý rok se kupuje pětadvacet nových dílů.

A pro změnu svůj hlas půjčuje už patnáct let Marge z kultovního animovaného seriálu Simpsonovi.

Svůj hlas půjčuje už patnáct let Marge z kultovního animovaného seriálu Simpsonovi.

FOTO: Archiv ČT

Je báječné, že úroveň seriálu neklesá, reálie jsou sice americké, ale jinak je všechno univerzální. Líbí se mi ten nadhled, úžasné pointy, dialogy a tempo. Jsem docela rychlý člověk a mám rád rychlé věci.

A taky je pěkná ta jistota smíření, které nakonec přijde: Marge vždycky Homera políbí,“ uzavírá herec.

Horory na gauči

Z pohádek naštěstí nikdy „nevyrostl“. Už léta je patronem tradičního pohádkového festivalu v Jičíně. „Ta akce je ohromná a dokonale připravená, pobaví se děti i dospělí. Bývá tam loutkové divadlo, činohra, ale i různé dílny, do nichž se mohou děti aktivně zapojit (jak se dělá socha, animovaný film…). Moc tomu fandím, děti aspoň na chvíli odejdou od počítačů a jsou na čerstvém vzduchu v nádherné krajině, navíc tráví čas spolu s rodiči, což je vzácné.“

Patronát převzal taky nad nejdelší knihou světa - leporelem Lucie Seifertové Dějiny udatného českého národa. A k jeho animované televizní podobě namluvil všechny postavy včetně vypravěče - českého lva.

CD Opičí král pokřtil s kamarády a kolegy z divadla Martinem Dejdarem, Janem Jiráněm, Jiřím Schmitzerem a s galeristou Zdeňkem Sklenářem.

CD Opičí král pokřtil s kamarády a kolegy z divadla Martinem Dejdarem, Janem Jiráněm, Jiřím Schmitzerem a s galeristou Zdeňkem Sklenářem.

FOTO: Petr Horník , Právo

„Zrovna jsme dotočili poslední - 101. díl. Nejdřív ho vždycky namluvíme a teprve pak se animuje. Baví mě její vtipný a lehce ironický pohled na dějiny. Já jsem svého času hltal historické knížky a vím, že s odstupem se zapomene na ošklivé věci a ledacos se idealizuje. Podle mě každá doba měla dobré i stinné stránky. Kdekdo nadává na současnost, ale bylo hůř,“ přechází do intonace známých skečů.

Mezi jeho oblíbenou literaturu patřily a patří také horory a verneovky, narozdíl od rodokapsů nebo Vinnetoua. Nedávno skvěle namluvil na CD Švandrlíkovu knihu Draculův švagr, připomínající černým humorem a nečekanými pointami povídky Angličana Roalda Dahla, které ostatně namluvil také. „Mluvená cédéčka dělám hodně a tento žánr miluju. Jsou to horory na druhou, spíš komediální detektivky s překvapivým koncem.“

Možná máte doma některou z jeho dalších audioknih - Kiplingovy Bajky i nebajky, Harryho Pottera, nejnověji Opičího krále nebo Straku v říši entropie. Jiří Lábus je nejen rád nahrává, ale taky poslouchá. „Lidi si je většinou pouštějí v autě, ale já auto nemám, a tak je poslouchám doma, když je klid. Vždycky si k tomu lehnu na gauč, zavřu oči a ožije mi film v hlavě…“

Letem světem

Práce, práce. Sice příjemná, ale přece jen práce. Jak vůbec tak vytížený herec dobíjí baterky? Sport ho nikdy příliš nezajímal. Ani ve škole při hodinách tělocviku nepatřil mezi premianty.

„Když jsem dobíhal kilometr, měli spolužáci už dějepis,“ vtipkuje. Později vzal pohyb přece jen na milost. Kromě jízdy na kole zkoušel boxovat a jeden čas navštěvoval veslařskou posilovnu v Podolí. Zůstává mu ovšem cizí fandění, třeba při fotbalu. „Nikdy jsem ke kolektivním sportům nenašel vztah - je mi to až líto, ale neumím to. Národ se tak dokáže vybít. Já jsem spíš individualista.“

Ani plavání nepatří k jeho oblíbeným činnostem, jako kluk se totiž dvakrát topil a nepříjemný zážitek v něm zůstal. Moře miluje, ale pohybuje se vždy jen v bezpečné vzdálenosti od břehu, do hloubky se nepustí.

Výbornou parťačku naladěnou na blízkou notu našel i v Janě Synkové. Snímek z hořké komedie Svatá rodina.

Výbornou parťačku naladěnou na blízkou notu našel i v Janě Synkové. Snímek z hořké komedie Svatá rodina.

FOTO: Archiv Studia Ypsilon

Zato moc rád cestuje. Hodně toho zbrázdil s Ypsilonkou. „Je to moje druhá rodina, úžasné společenství. I ti mladí, co přicházejí, jsou prima. Nikdo nikomu nic nezávidí… Nepamatuju si, že by se mezi nás dostal někdo, kdo do našeho divadla nepatří.

Dřív jsme jezdili pravidelně v lednu do Deštné, dopoledne se lyžovalo (já tedy moc ne) a večer jsme jezdili hrát na různé štace v okolí. Jednou, to jsem byl paradoxně bez lyží, mi kolega podrazil nohy a odnesla to jedna zlomená. Z našich cest po světě napsal Honza Schmid už dvě knihy, tam se dovíte věcí!“

S Oldřichem Kaiserem také pro televizi rok točili úspěšný seriál Letem světem. „Bylo to zajímavé, zábavné i poučné. Ale náročné, hrozné fofry, byli jsme obvykle pouze tři dny v jedné zemi! A jezdili jsme jen s kameramanem, kolikrát jsme si sami zajišťovali i nocleh.

Ovšem podíval jsem se do míst, kam bych se jinak nedostal, třeba do Laosu, Barmy, Kambodži… Soukromě jsem byl dvakrát v Jemenu, to je taky nádherná země. Akorát dnes je o hubu tam jezdit - mydlí se navzájem, aspoň co se dovídáme ze zpravodajství…“

Krajina dětství

Relaxuje nejraději na chalupě v jižních Čechách, odkud pocházela jeho maminka. „Žil tam děda, k němuž jsem jezdil na prázdniny. A později se přistěhoval i druhý děda, otec tatínka, který předtím pracoval jako přednosta stanice na Malé Skále. Bydlel přímo na nádraží, což bylo pro nás kluky nesmírně dobrodružné.“ Možná proto má Jiří tak rád vlaky.

„Celý život se odvíjí od dětství, a pokud máte hezké dětství, nic nebrání tomu, abyste měli hezký, krásný život,“ říká. Podle toho, jak se přitom celý rozsvítí, nemusí už nic dodávat.

Jako princ v Rusalce nejen podle Dvořáka - tentokrát oblečený. Romantická scéna s hlavní hrdinkou v podání Barbory Skočdopolové.

Jako princ v Rusalce nejen podle Dvořáka - tentokrát oblečený. Romantická scéna s hlavní hrdinkou v podání Barbory Skočdopolové.

FOTO: Archiv Studia Ypsilon

Na chalupu má ovšem nejlepší spojení autobusem nebo jede s někým, kdo řídí. „Rozhodně nejsem typický chalupář, to spíš brácha. Já se přijedu jen tak podívat na víkend - a zase odjedu. Letos v létě jsem tam byl díky natáčení pouze jednou. Nejlíp si odpočinu tak, že zírám do stropu. V podstatě jen tak zevluju, víte.“

A jak tráví konec roku? „Nijak tuto dobu neprožívám ani neslavím, jsme jen zase o rok blíž smrti. A čím dál víc to utíká. Předsevzetí si žádná nedávám, protože to stejně není nic platné. Ale vlastně jaká? Jsem nekuřák, pít můžu cokoliv - mám vzácný dar, že můžu smíchat všechno a nic mi není. Ale raději všeho s mírou. Beru život, jak přichází. A už ho nějak dožiju.“

Zábavný rentiér, který odboural celé divadlo

Letos bude asi hrát i na Silvestra. Vzpomíná, jak jednou v Divadle Bez zábradlí právě poslední den v roce odboural publikum i kolegu Oldu Kaisera. „Šlo o hru Byl to pták od Kishona, já jsem se objevil nečekaně na jevišti jako nová postava a vmísil se do děje. Ti koukali!“

Předpovědi na příští rok jsou prý podle novin hrozivé, takže kdyby jim měl herec věřit, nebylo by na co se těšit. Jenže on má naštěstí svůj vlastní svět, kam okolní zmatky moc nedošplouchnou. Sotva by ho před padesáti lety, když se pitvořil v kuchyni nad hrncem, napadlo, že ho budou legrace a mikrofon, později i kamera a jeviště, provázet celý život. Ovlivnily ho nějak všechny ty humorné a komické postavy? „To ne, jsem stejně jako každý jiný člověk namíchaný z optimismu a pesimismu. Humor je jen vrozená přidaná hodnota. A nedá se naučit.“

V hořké komedii Vratká prkna hraje Jiří Lábus nepříliš úspěšného, unaveného herce. On sám na herectví nedá dopustit. „V každé profesi je něco. Kdybych se znovu narodil, stal bych se asi znovu hercem. Nebo malířem? Ale asi nejspíš rentiérem, to by mě bavilo. A divadlo bych možná hrál jako ochotník. Ale určitě bych přitom dělal legraci,“ říká a nakažlivě se šklebí.