Ovšem během chvíle se zázračně proměnila a u kavárenského stolku proběhlo úchvatné minipředstavení: hlas i tvář dostaly barvu, odpovědi pointy, smích a gesta mě nenechala na pochybách, že si povídám s herečkou číslo jedna. U posledních otázek se stihla ještě namalovat pro fotku na titul. Nutno dodat, že právě spolu s Táňou Vilhelmovou a Sergejem Butkem finišovala s přípravou předvánočního bazárku.

Letos ho chystáte posedmé, původně spontánní akce se rozkošatila. Jak vnímáte ten posun?

Spontánnost nezmizela, což je vidět i v tom, že se jeden rok nekonal, když nebyla síla a čas ho tvořit. Sice to nebylo fér vůči lidem, kteří si zvykli chodit, ale snad nám to prominuli. Na začátku byl nápad udělat si vánoční bazar jen tak, pro naše kamarády. Samozřejmě nám šlo hlavně o mejdan!

Můj podíl je v tom, že jsem nakopávač, umím strhnout lidi k akci, ale záhy moje nadšení opadá. Tentokrát jsme to nakopli a dotáhli do konce společně. A nejen pro sebe. První rok vynesl třicet tisíc korun, z čehož jsme byli úplně v šoku.

Co se od té doby změnilo?

Základní princip zůstal, jsme na stejném místě v divadle Disk, jen přibyl závěrečný koncert v Lucerna Music Baru. Začínáme poslední adventní pátek, kdy lidi přinášejí věci – my je naaranžujeme a celý víkend prodáváme. Návštěvníci udělají kolečko, prohlížejí, nabírají, s Táňou pak probereme u pultu jejich představu, kolik chtějí zaplatit, aby byli všichni spokojení.

Aby věděli, že kupují dobré věci za dobré ceny, ale zároveň nechtěli vydělat na tom, že chceme někomu pomáhat. K tomu naléváme sponzorský alkohol, protože jsme bazar z mokré čtvrti. Je příjemná atmosféra, letos s živou cimbálovkou a stromečkem. Lidi většinou dají druhé kolo a ještě něco přikoupí… Celkově už bazar přinesl kolem tří miliónů.

Za nálepkou charita se občas skrývá nejasné zacházení s penězi. Jakou můžete dát záruku, že dojdou, kam mají?

Záštitu nad námi drží nejen Tereza Maxová, ale i organizace Daruj správně, zaručující, že projekty jsou prověřené. Finanční transporty probíhají přes ně, což je důležité. Myslím, že jsme si za ty roky získali důvěru, i když jsme jednorázový projekt. Novinkou je, že máme DMS 87777 a transparentní účet 5835748001/5500, kam lze posílat peníze, když někdo nemůže přijít. Na něm každý najde, jak jeho částka putuje dál.

A věci, které se neprodají, odvezou dětské domovy a Červený kříž, viděli jsme dojemné video, jak je děti rozbalují… Letos půjdou zbytky i do Domova Sue Ryder, kde je dál prodají. Všechno se zužitkuje.

Jaká nejkurióznější věc se v bazárku objevila?

Prošlo jím všechno možné – hračky, knihy, kola, lyže, cokoliv. Největší bombou bylo auto, pojízdné, které jsme obratem skvěle prodali. Taky nám dávají výtvarníci své obrazy… Je to krásná směska: předměty od obyčejných lidí, dary od kamarádů i sponzorské nové věci od výrobců a firem. Zvykli si k nám chodit sběratelé umění, protože bývá vždycky dost keramiky a skla. Miluju i služby, které nám věnuje astroložka paní Gričová – tráví s námi dva dny a za dobrovolný poplatek vám nakoukne do osudu. Během těch let vím, že mívá pravdu!

Vyberete si něco i vy sama?

Vždycky! Já tam řeším Vánoce! Dokonce i můj sedmiletý syn Bruno. Vloni na bazárku pracoval, za což jsem ho odměnila finančně, neb vedu děti k fyzické práci. A on tam za vydělané peníze hned nakoupil dárky – vázičky, ozdobné talíře, vtipné drobnosti. Že je chce dát taky pod stromek jako od Ježíška, na kterého ještě stále věří. Podobně u nás řeší Vánoce Jirka Macháček, Ivan Trojan nebo Simona Stašová. Někdy to není přesně to, co si přejete, ale víte, že to splnilo navíc dobrý účel.

Herečka, návrhářka i modelka v jedné osobě. Snad každá žena by si přála nosit oblečení přesně podle svých představ. Aně se to podařilo. A navíc se líbí i mnoha dalším zákaznicím.

Herečka, návrhářka i modelka v jedné osobě. Snad každá žena by si přála nosit oblečení přesně podle svých představ. Aně se to podařilo. A navíc se líbí i mnoha dalším zákaznicím.

FOTO: ČTK

Vy sama máte Vánoce ráda?

Přiznám se, že jsem k nim trochu vlažná. Myšlenka je dobrá, křesťanství mi taky nevadí, to je v pořádku, mystická bytost taky super. Ale současná verze – tlak reklamy s jediným heslem: konzumuj, nakupuj a dívej se na televizi – mi přijde až nemorální. Brát si půjčky na Vánoce je úplně úchylné! Doufám, že se nám podaří prosadit bazárkovské pojetí proti konzumnímu stylu aspoň ve vlastní rodině. Vedu děti k tomu, že když vyrostou z hraček, vytřídí je a pošlou dál. Tím se odehraje něco pozitivního a Ježíšek přinese další…

Vyrůstala jste ve velké rodině se dvěma sestrami. Jaké bývaly Vánoce u vás?

Milovala jsem stromeček, kapra, tradici. Ta se u nás pěstovala vrchovatě. Krájely jsme jablíčka, pouštěly skořápky, dávaly šupinku pod talíř, vydržely celý den nejíst, abychom viděly prasátko… A za odměnu konzum: pamatuju, jak jsem si jeden rok strašně přála džíny. A dostala je, přesně takové, jaké v půlce 80. let frčely. To byl největší odvaz. Další rok jsme se stěhovali do nového domu, všechno bylo ještě prázdné a my jezdily se sestrou po obrovském obýváku na kolech, která jsme dostaly. To byly krásné Vánoce.

Maminka a sestra Lela jsou výtvarnice. Vyráběly jste i nějaké dárky samy?

Spíš Lela. Chodily jsme na smeťáky a vybíraly zajímavé harampádí a zbytky látek, ze kterých šila – na panenky i na nás. Byla v tom naprosto originální. Já vždycky jen prostřihla díru a ovázala to páskem. Ale už jako malá jsem dělala dabing a za honoráře kupovala dárečky. Za kompars ve filmu Dobří holubi se vracejí jsem vydělala 108 korun, což stačilo pro všechny.

Mámě jsem kupovala něco, co mi připadalo hezké i praktické, třeba vařečku. A ona se vždycky tvářila nadšeně. Teď to vidím sama jako matka a dojímá mě to. Ten překrásný tepaný talíř s egyptskými motivy na zeď, jaký mi dal Bruno, jsem si vždycky přála. (smích) Ale pro něj to je nádherná cennost, jako z pirátského pokladu…

Vloni jste říkala, že máte švédské Vánoce z Ikea. Jaké budou letos?

Ještě vůbec nevíme. Většinou jsme jako rodina pohromadě, nebo kolujeme – jsme někdy u sestry, u mámy, u nás. Letos budeme asi improvizovat. Byt jsem si vyzdobila, to mám ráda, vždycky různě aranžuji…

Kombinační cit se projevuje i ve vaší spolupráci s firmou Pietro Filipi. Jak jste se vlastně stala jejich návrhářkou?

Mně se zájem navrhovat přihodil až v dospělosti. Zjistila jsem, že funguje úžasný trend pustit lidi, o nichž si někdo myslí, že jsou kreativní, k úplně jiné profesi. Většinou se stává, že se to povede a přinese to něco zajímavého. Tak se to stalo i se mnou – a už chystám pátou kolekci! Pro umělce, živící se jakoby nehmotnou tvorbou, je nádherné vidět konkrétní výsledky. A odezvu. Komu se to líbí, chválí fakt mě. A je ochoten si to koupit. Což je pro mě důležité.

Změnil se tím váš vztah k módě, přemýšlíte o ní víc než dřív?

Já se módou zabývám odjakživa. Ale poté, co jsem se seznámila s postupem, jak všechno vzniká, kolik je v tom práce, vnímám ji jinak. U filmu jsem poznala, že se udělá nějaká příprava, pak to natočíte a tím vše končí. U modelů jde naopak o dost dlouhý proces – od látky, návrhu, střihu, od prvního do finálního vzorku, focení kampaně až po prodej a výsledky z prodeje.

Než se látka stane prodaným trikem, trvá to víc než půl roku a vy si musíte celou dobu udržet nápad. Ve finále už vás nebere a říkáte si: proč jsem to nevymyslela jinak? Přirovnala bych to k vaření, během něhož ladíte ingredience, ochutnáváte, ale hotové jídlo už vám tak nechutná, i když druhé jím potěšíte.

Vycházíte z látky, nebo z nápadu?

Z obojího. Správnější asi je vycházet z látky. Někdy si sama řekne o tvar – vezmete ji do ruky a víte, že z ní musí být třeba široká kolová sukně. Ale každý má jiné oko, druhý v ní vidí jen nějakou aplikaci na šaty. V tom je to kouzlo, originalita. Já mám ráda příběhy a do nich doplňuji kostýmy, což je způsob, jakým uvažuji, dělám to proto i obráceně – dostanu nápad a hledám k němu materiál… Jsem šťastná, že patřím k firmě, která zaměstnává skvělé návrháře, je strašně progresívní a úspěšná. Já mám volný režim, jsem tam něco jako třešinka na dortu.

Co bychom měly podle vás nosit na jaře?

Moje kolekce má pracovní název All you can eat (Všechno, co chceš sníst), protože v ní je všechno, pár kostýmků, ale hlavně šaty. Barevné, černobílé, pracovní, krátké, dlouhé. Je fajn, že se v módě našly i děti, Bruno kreslí vlastní modely, dokonce jedny šaty jsou realizované podle něj! A Stellu nejvíc baví malá krejčovská panna, na kterou si aranžuje a špendlí. Těší mě jakýkoliv náznak, že se budou zabývat něčím jiným než abstraktním uměním.

Teď je bestsellerem kniha Toma Hodkinsona Líný rodič. V čem je vám sympatická?

Přijde mi, že je dnes všechno pokroucené. Na jednu stranu je civilizace stále vyspělejší, ale v důsledku toho dost degeneruje. Opomíná základní věci, pokládá si otázku: jak něco vyřešit? Místo aby se ptala: proč to vlastně řešit? Proč se nevrátit k tomu, jak to fungovalo? Děti mají nepřehledné množství kroužků, zábav, předmětů…, ale potřebují to skutečně?

Líný rodič je jen rodič, který umožní (odepřením předmětů) dětem ten luxus, že rozvíjejí fantazii a dokážou se zabavit. Normální domácnost a zahrada je plná nápadů a předmětů ke hře. To je důležité si uvědomit. My jsme máma a táta, milujeme vás, ale máme svůj život a potřebujeme spolu komunikovat, tak se bavte samy. Hrajte si, vždyť jste děti!

Jenže vyšoupnout děti za dveře je často velké riziko…

To je pravda, dnešní doba už neumožňuje takovou volnost. Lidi jsou přehnaně úzkostliví, protože se občas dějí strašné věci. Ale když my jsme byly malé, tak nás rodiče nechali být. Třeba na chalupě jsme běhaly po loukách, máchaly se v potoce – a pak nás jen máma zavolala k obědu. A my ani nestály o to, aby s námi rodiče byli. Dávaly jsme patrony na koleje, vymetaly kontejnery, opuštěné domy… Dělaly jsme i nebezpečné věci, ale tím člověk zjišťuje hranice a rozvíjí se.

Takže vás rodiče za vaše nápady ani netrestali?

Ani ne. Byly jsme ve všem podporované. Měla jsem období, že jsem chodila příšerně extrémně oblíkaná, máma tím trpěla a mlčela. Jen jednou mi vyhodila oblíbené boty, což jsem jí nikdy neodpustila. Teď jí rozumím. U nás se razilo heslo: je jedno, co to je, ale musíte vědět, co chcete – a to dělejte!

Někde jste řekla, že se chcete vyvarovat chyb své matky, že jste jako dítě toužila po řádu, bydlet v paneláku a mít mantinely. Tak jak to je?

Takhle tvrdě jsem to řekla? No jo, bylo to dané tím, že jsem vyrůstala jakoby v chaosu. Ale lidi, kteří vyrůstají v řádu, zase touží po chaosu. Pozitiva i negativa určitého postupu jsou subjektivní. Proto bych tomu už asi neříkala chyby. Už vím, že jako matka se stejně nezavděčím, vždycky nastoupí vzdor. Kdybych v tom paneláku bydlela…

To je, jako když se rozcházejí partneři – ten další je neobjektivní volba, protože zvolíte pravý opak. Měla byste ho přeskočit a vybrat si až toho třetího… U svých dětí spíš vnímám stejný emocionální temperament, jako jsem měla já, hlavně u dcery. A protože si pamatuji, co bylo pro mě těžké přijmout, reaguju dnes tak, jak jsem si to kdysi přála. A funguje to. Zatím.

Nemluvíte o svém otci – známém japanologovi. Byl bezesporu zajímavou osobností. V čem vás ovlivnil?

Mám po něm nos a rezavé vlasy. A ovlivnil mě tím, jaký byl. Bohém, génius, poeta. Obdivuju ho. Vždycky jsem v něm viděla lehce roztržitého, naprosto okouzlujícího člověka, který je velmi inteligentní a talentovaný, ale taky nesmírně křehký a bez velkého sebevědomí. Je důležité mít se aspoň zčásti rád, což u něj nefungovalo. I proto pojal život jako od stolku ve vinárně.

Ale já ho vlastně úplně chápu. A nemělo smysl mu v tom bránit, on se pro takový život rozhodl a dotáhl to až do konce. Poctivě. Jakou písničku chce zahrát na pohřbu, nám říkal už od dětství. Škoda, že to netrvalo déle. Vždycky opakoval, že můžeme být šťastné, že v něm máme špatný příklad. Tím se částečně řídím. Ale chybí mi.

Prý chcete sepsat pohádky, které vám kdysi vyprávěl. Jak jste daleko?

A sestry nakreslí obrázky. Už jsme hodně daleko. Víme, že to chceme udělat, ale kdy, čert ví. Ty pohádky reálně existovaly, táta je napsal a já asi způsobila, že jsou ztracené. Ale pamatujeme si je a možná je jen volně rekonstruujeme. Týkaly se naší rodiny, hlavní postavy byly Baňa a Mela a prožívaly různé příběhy s docela filozofickými konci – smrt, Bůh…

Jaké příběhy čtete svým dětem? Nebo je taky vymýšlíte?

Obojí. Nesnáším uspávání, neumím si moc hrát s legem ani s barbínami, ale miluju čtení. Čteme Hobbita, Pipi dlouhou punčochu, Svěráka… A mám už zaděláno na vlastní pohádky, někdy jsem unavená a nechce se mi číst písmenka, tak zhasnu a jedu své příběhy, třeba měsíc jeden. Naštěstí si děti na rozdíl ode mne pamatují, jak to skončilo – a já se chytnu.

Říká se, že jste jediná skutečná filmová hvězda u nás. Jak to vnímáte a kdo byl váš vzor?

Tomu se bránit nebudu… Anebo možná budu, protože známe Čechy – vynést nahoru a pak pohřbít, projít se po člověku, kterému jsme tleskali. Úspěch je jako za trest. Naštěstí netrpím falešnou skromností a jsem na některé věci i pyšná.

A vzor? Když vidím, co všechno se musí ustát, odpracovat, odžít, tak mám úctu ke všem lidem, kteří zvládnou nástrahy a jsou vnitřně pevní. Vnímám nejen práci, ale i charakter. Měla jsem ráda Dustina Hoffmana (kvůli filmu Tootsie) a Jessiku Langeovou, je fantastická herečka. Z našich Adinu Mandlovou, Danu Medřickou, fascinovala mě Jana Brejchová – neznám jinou tak krásnou ženu, přitom hrála úžasně vážné role, femme fatale i komedie, beru ji jako naši ikonu.

Taky obdivuju Jiřinu Bohdalovou. Lidi říkají Bohdalka jako hamburger nebo rohlík. Ale když se podíváte, co je za ní dobré práce, jaký měla složitý život a jak za sebe umí bojovat, její energie…

Vaše škála je taky obrovská, v Nevinnosti jsem si uvědomila, jaká jste skvělá komička. Tahle linie vás neláká?

Ano, tam mám ještě rezervy. Honza Hřebejk mi taky pořád tvrdí, že jsem rozený komik. Ale mám podezření, že je to ironická poznámka. Je ještě na čem pracovat.

Stane se, že vidíte film a řeknete si: to bych chtěla hrát?

Jasně. Dlouhodobě mám problém s tím, že pořád hraju šmudly od plotny, které se divně oblékají a nelíčí. Takže velmi sním o postavě, která bude opravdu hodně upravená, neustále nalíčená, bude se krásně oblékat – a přitom bude charakter. Ha! Teď jsem viděla dva starší filmy, které mě dostaly. Americkou Premiéru, hrozně zvláštní, čerpali z ní v Černé labuti, je tam starší herečka, které leze do role mladší…

Krásně zahrané, baví mě, když herec hraje herce. Druhý se jmenoval Gigola – o holce, lesbičce, s hůlkou a sporťáčkem, perverzní příběh, ale nádherně stylisticky a výtvarně udělaný. To by mě bavilo. Ovšem taky klidně situační komedie z obyčejného života.

Máte doma divadelního režiséra. Co vy a divadlo?

Všude to píší, ale Zdeněk přímo divadelní režisér už dlouho není. Věnuje se dramaturgii, v současné době píše pro Hospodářské noviny a je spoluautorem koncepcí pro katedru Alterny na DAMU. Všechno okolo divadla… Já na ně zatím nemyslím, sežere spoustu času. Jsem šťastná, že mě kdysi nepřijali na Státní konzervatoř…

Až Jarda Dušek vás vzal na Ježkárnu – díky improvizaci. Máte ji ráda i v životě?

Tu miluju. A mám s ní nejlepší zkušenosti. Kdo ji využívá, má velkou šanci, že se jeho život bude ubírat správným směrem. Náhodná setkání a neplánované věci dopadnou vždycky nejlíp, to fakt funguje. U filmu mám ráda disciplínu, ale v životě dávám přednost improvizaci.

Jak relaxujete a regenerujete síly?

Hraju volejbal, stále lépe a lépe. Máme partičku, potkaly jsme se s dětmi ve školce, a ta je můj největší relax i výhra. Holky, které mají absolutně jiný režim a náplň než já, pro mě tvoří důležitý balanc. Miluju své prostředí, bohémy, temnoty, absurditu…, ale potřebuju i normální výlety, hory, prázdniny, jógu… realitu.

Člověk žijící chaotickým životem stíhá mnohem méně než ten, kdo chodí denně do práce. Tyhle kamarádky jsou moje záchrana, bez nich bych snad nejela ani na dovolenou. Mně dělá problém se rozhodnout, díky nim vím už teď, kde budu příští červen. A úplně trapně miluju svoje auto Evoque. Myslím, že s ním mám regulérní vztah, je pro mě oáza klidu a zároveň 240 koní, které čekají, až zavelím. Síla.

Na jakou práci se těšíte příští rok?

Mám nádherný scénář od Andrey Sedláčkové a Ireny Hejdové, který obnáší i poměrně velkou fyzickou přípravu. Jde o bývalou sportovkyni, člověka, který se pohybuje a dře celý život a je to vidět. Na to se těším, protože když mám něco za úkol, jsem strašně pečlivá. Když to dělám jen pro sebe, moc mi to nejde. Konečně mám důvod se do něčeho položit…

Těch scénářů je víc, zajímavé je, že v poslední době pracuji víc s režisérkami. Asi jsem ztratila ostruhy a ženy se mě přestaly bát, už jim nepřijdu jako matka a manželka tak nebezpečná… Ale je to hezké.

Rozvíjí se vaše zahraniční kariéra? Prý jste odmítla hrát s Georgem Clooneym?

No, to jste krásně řekla, tak bych to postavila. Vy jste milá! Fakt je, že Clooney trošku odmítl hrát se mnou. Ale jeho chyba, přišel o fanynku! Jinak nevím, proč s tou mojí kariérou tak váhají, já jsem připravená! Ale už asi nebude na mé cestě tím podstatným. Pochopila jsem, že když něco hodně chcete, nejde to, nastane blok v energiích. Takže se snažím na to nemyslet. Bude, nebude.