Ženy berou armádu útokem: pilotka, kulometčice i zdravotní sestra ve službě

Vysokou štíhlou blondýnku byste asi čekali spíš na předváděcím mole než v kokpitu vojenské stíhačky. Jenže osmadvacetiletou Kateřinu Hlavsovou móda nijak zvlášť nebere. Zato když se řítí vzduchem, je ve svém živlu. Kateřina je první a zatím jedinou českou pilotkou vojenských proudových letounů neboli stíhaček. „Mám ráda rychlost,“ vysvětluje rodačka z Pardubic.

Zastihla jsem ji na výcviku na vojenské základně v Náměšti nad Oslavou. Mezi svými mužskými kolegy se tu zdokonalovala v dovednosti ovládat tryskáč L 39 Albatros. „Mám nalítáno zatím kolem pěti set hodin. Není to moc ani málo,“ prozrazuje, když přiběhne z budovy letky, aby si se mnou popovídala. Je znát, že na předvádění si nepotrpí. S vojenskou disciplínou však trpělivě odpovídá na všechny otázky.

„Nemyslím si, že by se na mě okolí dívalo jako na exota jen proto, že jsem zatím jedinou ženou, co pilotuje proudové letouny,“ kroutí hlavou. „Žen v armádě je čím dál tím víc.“ Její mužští kolegové ji prý berou úplně normálně. „Jednak už je všude ve světě celkem běžné, že v armádě létají i ženy, a jednak kluci vědí, co tahle práce obnáší. Že jde o to, řídit stroj, a je jedno, řídí-li ho muž, nebo žena.“

Zajímá mě, má-li jako příslušnice něžného pohlaví v armádě nějaké úlevy. Rozhodně zavrtí hlavou, že ve výcviku ne. „Ani žádné nechci. Nedělalo by to dobrotu. I když je fakt, že když se stane průšvih, je taktičtější, když ho veliteli oznámí žena.“ Její kolegové si prý před ní dávají pozor na pusu a krotí se ve výrazech. „I když piloti nejsou žádní sprosťáci,“ hájí je vzápětí. „A já taky nejsem úplná křehotinka.“

V tom jí musím dát za pravdu. Tahle mladá dáma už od dob studií na sportovním gymplu šla cestičkami pro ženu spíš neobvyklými. Tak například se kromě jiných sportů věnovala i lednímu hokeji. „Tehdy jsem hrála ženský. Teď hraju jen s kluky a to je trošku drsnější,“ připouští. Jenže věděla, že lední hokej ji neuživí, a jako tělocvikářka skončit nechtěla. Když ji jednou při návratu z dovolené s rodiči piloti pozvali podívat se během letu do kabiny, nadchlo ji to. „Zjistila jsem, že nemám strach. A že by mě lákalo pilotovat letadla.“ To jí bylo sedmnáct let.

Zamířila do místního aeroklubu a začala létat nejprve na větroních. „To byla nejlepší škola létání,“ pochvaluje si. „Tam se člověk naučí cítit letadlo asi nejvíc. Létání je tam opravdové.“

Před maturitou zjistila, že vysoká Vojenská akademie v Brně otevírá obor pilot vojenského letadla i pro ženy. Podala si přihlášku. A vzali ji.

„Táta mě trochu varoval, že vojna, to je především kázeň. Že budu muset poslouchat. Přizpůsobila jsem se.“ Ještě než sedla do vojenského letadla, vyslechla si řeči o tom, že ženská v letadle bude určitě hrůza. „Nebrala jsem to vážně. Většinou to byli lidé, co o létání nic nevěděli, a navíc poznámky trousili ještě předtím, než jsem stihla něco předvést. Prostě kecy.“

Do kokpitu cvičného letounu Zlín 142 usedla ve třetím ročníku vysoké školy. Teď lítá na „albíkách“, tedy na L 39 Albatros. Ale ráda by zkusila gripeny. „To je sen snad každého proudového pilota,“ prozrazuje. V letadle ji baví všechno. Vzdušné boje, manévry nízko nad zemí, údery na pozemní cíle.

V civilu nejraději nosí džíny a tričko. Ke kadeřnici si zajde tak jednou za rok. A založit si rodinu zatím nechystá. Když se jí zeptám, jestli má její partner pochopení pro její práci a životní styl, zasměje se, že ano. Protože je to také pilot, má pro spoustu věcí pochopení. „Po pravdě řečeno, moc si nedovedu představit, že bych chodila s civilem. Takhle mi to vyhovuje,“ směje se.

Žen na pozici zdravotnic a administrativních pracovnic je v armádě asi nejvíc. Zdravotní sestřička v uniformě nejvíc odpovídá představě, co by asi tak žena měla mezi vojáky pohledávat.

„Jenže ono je to dnes celé promíchané,“ upozorňuje mě vojenská zdravotnice s hodností podpraporčice Jitka Dušková, která má za sebou několik vojenských misí v Iráku a Afghánistánu. „Dnes slouží i zdravotní bratři. Zvlášť na misích jsem za to vděčná, protože ošetřovat raněné a nemocné v tamních podmínkách bývá fyzicky náročné.“

Šestatřicetiletá žena slouží v armádě už dvanáctý rok. O své práci hovoří ráda, i když je znát, že si prošla i krušnými chvilkami. Ačkoli ani ona není žádná křehotinka, pečovatelku v sobě nezapře. Když vzpomíná na své četné zahraniční mise, nevyhne se ani okamžikům, kdy jí bylo těžko. „Jako ženy se mě asi nejvíc dotýká, pokud vidím trpět děti. A věřte mi, že to se třeba v Afghánistánu nestávalo ojediněle.“

Jitka Dušková složila maturitu na střední zdravotnické škole, když se jí dostal do ruky armádní leták s výzvou pro atestované zdravotní sestry. Ozvala se v ní touha po dobrodružství a na výzvu odpověděla. „Bylo to v roce 1998 a začal běžet seriál M.A.S.H.,“ směje se, „možná mě to inspirovalo.“

Po nějakém čase ji armáda pozvala na pohovor. „Zjišťovali hlavně, jestli bych byla ochotna vyjet do zahraničí,“ vzpomíná. Protože byla, zanedlouho ji ještě jako civilní zaměstnankyni vyslali do Albánie, kde pomáhala kosovským uprchlíkům. Hned nato jela do Turecka, které bylo postiženo zemětřesením.

Tehdy jí bylo dvacet čtyři a na výjezdech o sobě zjistila hodně. „Třeba to, že mi vojenská disciplína vlastně vyhovuje. V jistém smyslu jsem byla oproštěna od všedních starostí. Ráno natáhnu tričko, bundu a maskáče. A vím přesně, co mám dělat. Člověk si navíc díky extrémním podmínkám srovná, co je v životě opravdu důležité.“

Rozhodla se, dala výpověď v nemocnici a šla na vojnu. V Hradci Králové absolvovala tříměsíční základní výcvik. V šest ráno budíček, rozcvička, snídaně a pak praktická cvičení.

„Zrychlený přesun. Nebo zakopávání se v poli,“ vysvětluje mi jako civilovi, co si za ty tři měsíce vojny vyzkoušela. „Bylo nás tam asi pět holek. No jistě, že jsme měly stejné podmínky i povinnosti jako kluci.

Někdo si možná myslí, že mrkneme očkem a hned je nám vše odpuštěno. Ale to je blbost,“ říká rezolutně. Připouští, že když si s něčím nevěděla rady, kluci jí poradili. „Ale to si radili i mezi sebou,“ dodává.

V roce 2002 se nechala ostříhat na ježka a odletěla do polní nemocnice v Kábulu. „Ze začátku si chlapi o nás sestrách mysleli, že jsme blázni, co tam vůbec lezeme. Ale když viděli, že to zvládáme, začali nás brát jako chlapy a tak se s námi i bavili.“

Dodnes vzpomíná, jak byli Afghánci vděční za každou pomoc. „Čekali pokorně třeba celý den, než na ně v ordinaci přišla řada. Za léky a ošetření děkovali a bylo to upřímné.“ Když navštívila místní nemocnici, bylo jí jasné proč. „Byl to pro mě šok. Postel byla drátěnka přikrytá šátkem. Operační sál tvořila místnost se stolem a skříní, ve které se skladovaly chirurgické nástroje. Sterilizace? Žádná. Ošetřovatelská péče? Neexistuje.

Je to muslimská země, ženy tam nepracují a zdravotní sestry tam nemají. O nemocné se starají jejich rodinní příslušníci. Ti jim také nosí jídlo, protože v nemocnici žádné nedostávají. Platí tam jednoduchá rovnice. Bud přežiješ, nebo umřeš.“

Vybavuje si, že i vojáci měli na prvních misích bojovější podmínky, než panují teď. „Bydleli jsme ve stanu, jedli konzervy a v kontaktu s domovem byli jen přes dopisy. Dnes už je to všechno jiné. Třeba díky internetu můžeme své blízké slyšet každý den.“

Ačkoli o nebezpečné situace v ní není nouze, nedá Jitka Dušková na svou práci dopustit. Kromě ošetřování některých ošklivých válečných zranění pro ni bývalo nejtěžší vyjíždět do boje pro raněné. „Někdy skutečně nevíte, do čeho jdete. Na poslední misi se třeba afghánští vojáci postříleli s těmi americkými a my, zdravotníci, jsme jeli na místo poskytnout pomoc.“

Ačkoli v polní nemocnici platí zákaz držení zbraně, na výjezd mimo základnu je nutné se ozbrojit. „Obvykle mi nevadí vyjet na místo boje, je to naše práce. Ale tehdy to byl docela masakr. Byla to nepřehledná situace a vládla v ní stísněná atmosféra. Na stěnách objektu, kde se vše odehrálo, byla krev. Čekala jsem, že někomu z přeživších vojáků rupne v bedně a napálí to i do nás.“

Maminka jí říká, že za dobu služby v armádě je víc od rány. „No co se dá dělat,“ krčí rameny vojenská zdravotní sestra, která se ve svém oboru nepřestává vzdělávat, protože by ráda v armádě sloužila co nejdéle. „Proti těm válečným hrůzám se člověk musí nějak obrnit.“ Sama si ale nemyslí, že by ji práce mezi muži nějak poznamenala. „Jsem normální ženská, která taky chce mít rodinu a děti,“ připouští.

Je jí ale jasné, že požadavky na toleranci partnera jsou v souvislosti s její prací dost velké. „Z vlastní zkušenosti můžu říct, že ne každý to vydrží.“ S vojáky jako s partnery nemá nejlepší zkušenost, jsou moc přísní a soutěživí.

Čtyřiadvacetiletá kulometčice Barbora Muroňová splňuje mou představu vojákyně snad nejvíc. Drobná hnědovláska v uniformě se zeleným baretem je rázná a má pěkně prořízlou pusu. Slouží u mechanizovaného praporu v Hranicích a za sebou má úspěšnou kariéru u jeho motorizované jednotky. Působila tam jako střelkyně operátorka na BVP (bojové vozidlo pěchoty).

„U motorizované jednotky žádná holka nevydržela víc než pár měsíců. Já jsem tam byla pět let,“ říká a je znát, že je na to hrdá. Nastoupila k ní hned po maturitě na střední vojenské škole.

Nebyla typ, co by si jako dítě hrál s panenkami. Naopak zjistila, že ji baví soutěžit, překonávat překážky a testovat, co všechno vydrží. Velmi uvítala, když si mohla udělat kurz na obsluhu zbraní na BVP. „U motorizované jednotky přijdete do styku s různými zbraněmi. Všechny mají stejný princip,“ mává rukou, jako by umění střelby nebylo nic víc než uvaření čaje. Jenže Barbora byla ve střelbách dobrá, a tak byla v roce 2009 vybrána na misi do Afghánistánu. „Když jsem se dozvěděla, že mě vybrali, potěšilo mě to. To zalichotí, když člověk obstojí mezi tolika muži.“

Zpočátku sloužila jako ostraha základny. Jenže pak došlo ke zranění dvou českých vojáků a Báru převeleli na pozici zvanou „top cover“ neboli vrchní krytí. Při výjezdu vojenského konvoje mimo základnu má každé vozidlo svého střelce, který vestoje a s rukou na lafetované zbrani kontroluje svěřenou část prostoru. Postřeh, sebeovládání a duchapřítomnost jsou na takové pozici nezbytné.

„Mámě jsem to řekla, až když jsem se po půl roce z mise vrátila. Už takhle měla strach, že jedu do války. Natož kdyby se dozvěděla, že jsem působila na místě kulometčice,“ prozrazuje Bára. Na svůj první výjezd si pamatuje velmi dobře:

„Byla jsem strašně ostražitá. Na každém výjezdu je člověk ostražitý, ale ten první jsem byla pořád plná očekávání. Strach jsem měla. To určitě.“ Když jezdila do města, raději si dlouhé vlasy zakrývala helmou. „Jednou jsme jeli přes vesnici, vlasy mi vylezly z přilby a vlály a najednou místní začali řvát a ukazovat na mě. Rychle jsem je schovala.“

I ona souhlasí s tvrzením, že žena v armádě musí makat víc než muži, aby ji začali brát a připustili, že něco umí. „Někdy musíte být dokonce lepší než chlapi,“ zamýšlí se. „Kdybych chtěla nějaké výhody nebo úlevy, všechno bych tím zkazila. Navíc já jsem žádné úlevy nepotřebovala,“ říká furiantsky. „Všechno se dalo zvládnout.“

Kolegové jí občas říkají, že je jako chlap. „To, co dělám, se odehrává v mužském kolektivu,“ komentuje to. „Ale určitě to nemá vliv na můj civilní život. Ráda se hezky upravím a vyjdu si s holkami někam ven. A nebavím se s nimi o zbraních, ale normálně o chlapech a hadrech,“ směje se čtyřiadvacetiletá rotná, která momentálně studuje aplikované pohybové aktivity na Fakultě tělesné výchovy v Olomouci.

„Vím, že u armády nebudu věčně. Budu chtít mít rodinu a s dětmi bych už na misi rozhodně nejela. Třeba se jednou budu starat o zraněné kolegy. Díky své zkušenosti pro ně budu mít velké pochopení,“ uzavírá.