Je to tři roky, co jste získala Cenu Thálie. Jak vám ta sláva změnila život?

Žádná závratná změna se nekonala, ale měla jsem ohromný pocit zadostiučinění. Říkala jsem si - Ano, tohle je pro každého herce největší ocenění. Jenže jsem pár dnů poté zjistila, že jsem podruhé těhotná, a tak se moje myšlenky začaly ubírat úplně jiným směrem. Thálií se uzavřela jedna kapitola mé kariéry. Pak jsem odešla na dva roky úplně ze scény a užila jsem si to. Teď jsem se vrátila a těší mě, že pořád dostávám nabídky na hostování i z velkých kamenných divadel. To je pro mě čest!

Právě máte pár dnů po premiéře muzikálu Osmý světadíl, který uvedlo pražské Divadlo Kalich. Je založen na hitech skupiny Elán. Oslovuje vás Jožo Ráž a Eláni?

Já je zbožňuji a neváhala jsem ani vteřinu, když v divadle vypsali konkurz. Je to hudba mého dětství. Písničky zpíváme slovensky, je to fantastické. Hraju roli matky, což je pro mě trošku změna. Dosud jsem hrála trochu jiné charaktery. Mám z toho ale radost, protože jsem matka i v životě.

Jaká jste byla jako malá holka?

Byla jsem typický exhibicionista. Divoška. Odmalinka jsem tancovala, zpívala, hrála divadlo, učila jsem se na kytaru, od pěti let až do osmnácti jsem závodně dělala moderní gymnastiku, chodila jsem do keramického kroužku. Také jsem milovala zvířata, jezdila na koni a lákala mě veterina nebo chovatelství. Po gymnáziu jsem studovala na Přírodovědecké fakultě v Brně a také tělovýchovu. Chtěla jsem být učitelkou přírodopisu a tělocviku.

To se ale prokazatelně nestalo!

Ano, po roce jsem odešla, protože na JAMU otevřeli obor muzikálové herectví, a to jsem neodolala. Maminka si přála, abych měla vysokou školu, a tak jsem si našla tu, která mně nejvíc vyhovovala. Nejsem technický typ ani filozof.

Proč jste si ze všech nástrojů vybrala zrovna kytaru?

Protože můj táta je nadšený kytarista. Odmalička mě k tomu vedl. Začala jsem asi v deseti letech. Můj první akord byl C dur a první píseň Holubí dům.

Co ta keramika?

Myslím si, že jsem docela výtvarně nadaná, jen jsem se v tom vždycky podceňovala. Vyrábět věci z hlíny je nádherný pocit. Miluji manuální tvořivou práci a také malování. S dětmi pořád kreslíme nebo něco vyrábíme.

Vidíte - vy, taková gymnastka a tanečnice - a máte dva syny. To je přihlásíte na gymnastiku?

Péťovi je devět let, Honzíkovi 21 měsíců. Ten starší se věnuje fotbalu a tenisu, gymnasta určitě nebude, i když má pohybové nadání a hudební sluch. Hraje na piano a jako jeho tatínek na bicí. Honzík senzačně tancuje. Když vidí Jacksona, může se zbláznit. Jakým směrem ale půjde, to nevím.

Co takhle dát si ještě holčičku?

Chtěla jsem holčičku, jenže mám takový zápřah, že bych si nejspíš netroufla. Pokud tedy chci pracovat. Nebráním se ničemu, ale teď toho mám opravdu nad hlavu. A už vůbec by to nebylo kvůli gymnastice. Cítím, jak mě vrcholový sport zdravotně poznamenal. Naštěstí mě trochu srovnal moderní tanec a jóga, jinak bych dnes byla úplný lazar.

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?

Rodiče. Tím, jak mě drželi zkrátka. Maminka už devět let nežije a táta se odstěhoval na chalupu na Vysočinu. Mám o osm let mladšího bratra Tomáše, který zůstal v Brně a věnuje se kaskadéřině. Toho jsem zase ovlivňovala já svým sportováním. A ještě nesmím zapomenout na svoji tělocvikářku z gymnázia, která mě vedla k tanci. Na škole jsme měli skupinu moderního tance a jezdili jsme na soutěže do zahraničí. V tanečních si mě pak hned vytáhli do klubu a začala jsem intenzívně trénovat latinu. Zúčastňovali jsme se mezinárodních soutěží, tenkrát hlavně ve východním Německu a bývalém SSSR.

To musíte mít hezké nohy, že?

Já myslím, že jo! (hlasitý smích) Latina byla moje velká láska. Dělala jsem ale i standard.

Cestujete ráda?

Miluji cestování. Byla jsem v Peru, na Kubě, v Thajsku, v Japonsku s Hudebním divadlem Karlín s představením My fair Lady, byli jsme tam pět týdnů a považuji to zatím za svůj největší umělecký zážitek. Nikdy v životě nezapomenu také na gymnaestrádu v Amsterdamu, kam jsme vyrazili těsně po revoluci se skupinou moderního tance. Byla tam nepopsatelná atmosféra.

Kde jste potkala svého muže?

Hráli jsme spolu v muzikálu Vlasy v Pyramidě. To byl hudebně i choreograficky nádherný projekt, ale oslovoval jen určitou část lidí. Nicméně to podle mě bylo jedno z nejlepších muzikálových představení u nás. Po Vlasech jsme se s Petrem neviděli a potkali jsme se až v roce 1999 v divadle Kalich při konkurzu na Hamleta.

Čím vás Petr upoutal?

Hlasem.

Myslela jsem, že vlasem.

No, už tehdy je nosil dlouhé.

Nemá je delší než vy?

Máme je asi nastejno. Dokud je bude mít pořád tak kvalitní, tak se ostříhat nedá. Tenkrát hrál Hamleta a já Ofélii a pak mezi námi přeskočila jiskra i v soukromí. Totéž potkalo Pepu Vojtka a Sabinu Laurinovou. V divadle si z nás dělali legraci. Brali jsme se v květnu 2002.

V novinách se nedávno řešila nevěra vašeho muže. Už je krize zažehnána?

Doma se nic dramatického nedělo. To, co se psalo, bylo zveličené. Nevěra se může stát každému. Neznám kolem sebe partnerství, kde by něco takového neproběhlo. To s sebou přináší život.

A navíc je teď řada na vás, ne?

Tak to by mě asi zabil (jásavý smích). Ale vážně, já mám priority někde jinde.

Manžel vám na usmířenou nazpíval píseň.

A složil k ní text.

Tak to si dejte pozor, až vám složí druhou!

No, to už bych opravdu zbystřila. Tentokrát v tom nehledám nic hlubšího, myslím, že to byl prostě úlet. Ta slečna to na něj nejspíš upekla a chlap je prostě chlap.

Proč jste jela v létě do Chorvatska s dětmi sama?

Protože Petr točil v Americe novou desku, a tak nemohl. Ale jeli s námi tatínek a švagrová.

Berete s sebou kytaru?

To ne, ale doma dětem občas něco zabrnkám. Péťa vyžaduje spíš něco rockového, je ovlivněn tatínkem. Já ale umím spíš klasickou kytaru, učila jsem se Mozarty a Bachy, to ale kluky zatím nezajímá.

Jak si představujete ideální dovolenou?

Jednoznačně v zimě. My všichni lyžujeme, snowboardujeme, sníh si užíváme. Jezdíme pravidelně do italských Alp.

Kde všude teď účinkujete?

V plzeňském divadle v operetě Netopýr a v pražském Kalichu v muzikálech Touha a Osmý světadíl. To bohatě stačí, jsem ještě pořád na mateřské.

Máte na krku čtyřicítku. Vnímáte to jako nějaký životní mezník?

Vůbec ne. Řekla bych, že chlapi to nesou daleko hůř. Cítím se na dvacet. Životní tempo mi nedovoluje nějaký věk si připouštět. Každé období má něco do sebe. Myslím si, že se budu cítit dobře i v šedesáti. Rozhodně bych už nechtěla být dvacítka. To, co jsem si odžila, mě poučilo a jsem spokojená.

Co byste si přála?

Abych měla spokojenou rodinu, to je pro mě základ. A neumím si představit život bez práce, myslím bez muzikálu a hlavně bez operety. V té cítím možnost dalšího vývoje. Pořád chodím dvakrát v týdnu na hodiny zpěvu. Opereta mě zcela naplňuje. V Netopýrovi zpívám hlavní postavu Rosalindy a jsem z toho nadšená.