Působíte jako kliďas, je to skutečně tak? Nebo vás taky dokáže něco vytočit?

Dokáže, pochopitelně. Ale kliďas většinou jsem.

Co vás tedy vytočí?

To bych musel přemýšlet, dlouho se mi taková situace nestala. Tedy aspoň ne taková, při které bych docela ztratil kontrolu.

Že byste viděl rudě…

To tedy opravdu málokdy. Když už se rozčilím, což bývá většinou doma, s manželkou nebo s dcerou, v duchu si říkám, že to už by snad i stačilo. Takže pak už spíš účelově herecky předvedu, že jsem rozčilený. Zahraju rozčilení, aby to už přestalo.

Je častým důvodem rozčilení vaše prostřední, osmnáctiletá dcera? Třeba kvůli nápadníkům?

To ne, ona je v tomto směru rozumná. Snad jen jednou jsem u nás u vchodu zahlédl barového povaleče. To jsem trochu protestoval, ale jinak je v tomhle docela normální.

Zařvete někdy?

Snažím se spíš domluvit. Ale je fakt, že občas taky vypěním. Když si ty děti někdy melou pořád dokola svou, to dovede vytočit.

Máte kolem sebe dost žen. Kromě manželky máte ještě tři dcery. Pronikl jste víc do ženského světa?

Určitě ne. Naopak dámy člověka utvrdí v určitých věcech, které už o nich tuší. Jen jsem si to malinko ověřil. Ale jinak jsem do ničeho nepronikl, protože to ani nejde.

Co jste například o dámách tušil a ověřil si to?

Existují takové pranostiky chlapského světa. Například: Nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Ověřil jsem si, že na tom něco je. Ale kromě podobných jednotlivostí je obdivujeme a máme je rádi. Nesmí se však do toho šťourat. Konkrétní věci náš obdiv nabourávají. Ale jinak je ženský svět úžasný a vlastně mu ani moc rozumět nechci. Částečné tajemno mi přijde nutné. A hádám, že opačně to platí stejně.

Nejstarší dcera s vámi nevyrůstala, odešla jako dítě s vaší první manželkou do Francie. Nyní se vrátila do Čech. Jaké bylo setkání po letech?

Ano, vyrostla ve Francii. A vrátila se sem, nicméně pendluje stále po světě, protože pracuje u jedné nadnárodní společnosti. Ta pauza, co jsme se neviděli, nebyla až tak strašně velká. S její maminkou získaly francouzské občanství a jezdily sem už před revolucí. Já ji neviděl reálně asi deset let, což není až tak strašné.

Vás emigrace nelákala?

Pochopitelně jsem o tom na výjezdech s divadlem přemýšlel. Ale zřejmě jsem nenašel odvahu. Když jsem večer šel cizím městem, padl na mě pocit, že moji lidé odjedou a já tu zůstanu úplně sám. Nebudu tu mít kamarády, nic. V Praze jsem byl přece jen mezi svými.

Vladimír Kratina

Vladimír Kratina

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Pamatujete se na svůj první výjezd na Západ?

První proběhl asi až v Ypsilonce. Měl jsem docela kliku, s divadlem jsem jezdil ven docela dost. Služební pas v divadle jsem měl orazítkovaný celý. Ale na můj osobní mě nikdy nikam nepustili. Doložku jsem nikdy žádnou nedostal. Vlastně, počkejte… Jednou ano. Byla ale na nic.

Kdy to bylo?

Chtěl jsem tehdy vyjet na prázdniny za svou tehdejší přítelkyní, která zpívala na lodi v Norsku. Odpověděli mi, že to není v zájmu republiky. Tehdy jsem se naštval a napsal jsem generálu Bohumilu Cardovi, což byl policejní náčelník Středočeského kraje. Jako dnes si to pamatuju. Ten přípis měl být původně ponížená suplika, jako že bych rád… Ale jak jsem psal a narůstalo to ve mně, na konci už byly věty: Ostatně, vážený soudruhu generále, se nejedná o nic jiného, než že bych rád strávil nějakou dobu v zemi, která je bohužel jiného společenského zřízení, za což nemůžete ani vy, ani já.

A to jste odeslal?

Ano, před divadelními prázdninami. A po měsíci a půl, koncem srpna, mi přišlo, že generál Carda usoudil, že bych vyjet mohl. Už to ale bylo k ničemu, protože od prvního září mi začínalo divadlo. A bylo po prázdninách. To byl můj jediný soukromý pokus o výjezd. Ale protože to byl kocourkov, už v listopadu jsem jel s divadlem na zájezd do italské Boloně.

Po revoluci jste pověsil herectví na hřebík. Proč?

Nebylo to úplně hned po revoluci. Bylo to v roce 1994 a mělo to vývoj. Nestalo se to ze dne na den. Začal jsem přes den prostě dělat i jiné věci než herectví. V divadle jsem kolikrát musel jít za ředitelem, že večer nemůžu hrát. Postupem doby mi zůstalo už jen jedno představení. A bral jsem za to stejný plat jako ostatní, kteří hráli dvacetkrát do měsíce. Mně už bylo trapné ten plat brát a tak k mému odchodu došlo samovolně. Dohrál jsem Jak jsem obsluhoval anglického krále a šel za ředitelem, že už to zrušíme. Už tady zacláním.

Čemu jste tehdy dal přednost před herectvím?

Různým věcem, o kterých nemá cenu hovořit.

Třeba produkce muzikálu na ledě Mrazík?

Třeba. Tento rok na podzim s ním vyjedeme znovu.

Jste tedy i obchodník? Ne jen „komediant“?

To neumím posoudit. Nejsou mi ale cizí různé úvahy a občas v rámci různých činností domlouvám i obchodní podmínky.

Teď už divadlo zase hrajete. Chybělo vám?

Nepatřím k těm, co to mají od narození jako poslání. Nijak zvlášť mi to nechybělo, nicméně jakmile jsem ho zase začal dělat, baví mě to.

Prý byste si rád zahrál policajta.

Já policajty hraju, už asi potřetí za sebou. Není to tedy vysněná role, ale možná by nebylo od věci udělat seriál, ve kterém bych byl jako komisař. Když mi strkají různé policajty, tak že bych jako hrál jednoho. (usmívá se)

Někteří tvrdí, že herectví není práce pro chlapa. Přitom vy jste pro mnoho žen prototyp mužnosti!

To je asi nepochopení, co to je práce pro chlapa. Samotný herecký výkon mi nepřijde dehonestující. Ale to okolo možná ano. Jak říkal Milda Kopecký: Herec je dáma, co čeká na vyzvání k tanci. Možná v tomto smyslu, tedy čekat, co přijde, by se to tak dalo chápat.

Herec Vladimír Kratina a Laura Klimentová

Herec Vladimír Kratina a Laura Klimentová

FOTO: Dorian Hanuš, Právo

Když hovoříte o vyzvání k tanci… Před třemi lety jste přijal účast v taneční soutěži StarDance. Protancoval jste se docela vysoko. Překvapil jste tím sám sebe?

Docela vysoko, to ano. Jak říkám, z osmi možných honorářů bylo sedm doma. Do jisté míry jsem se překvapil. Spíš ale tím, že jsem to zvládl, protože jsem to měl ztížené. Točil jsem tehdy dva televizní filmy a zkoušel divadelní hru, která měla 16. prosince premiéru. A já skončil až třináctého. Režisér Sokol se doma modlil, abych už konečně vypadl. Bylo to náročné. Vždyť spousta kolegů měla zdravotní problémy.

Bosák měl natržený sval a všechny dámy chytly záda, i mladé modelky. Ráno jsem šel do divadla, ve dvě skočil do auta, odjel na Kavčí hory, tam do večera trdloval a večer jsem měl hrát divadlo. Kolegové si na tancování nechali volný podzim. Ale když já přijel s vyplazeným jazykem na trénink, oni už seděli v kavárně a měli natrénováno. Takže spíš než překvapení jsem si ověřil, že to snad se mnou není ještě tak hrozný.

Vladimír Kratina

Vladimír Kratina

FOTO: fotobanka Profimedia

Říká vám vaše žena od té doby častěji, abyste s ní šel tancovat?

Ne, ona naštěstí není nějaká šílená tanečnice.

Ale dceru na maturitním plese jste provedl, ne?

Ale to jo, to jsme teď nedávno byli a ještě jsem provedl dvě paní profesorky. Ale na téhle úrovni jsem byl vybaven i předtím. Ve StarDance to není tanec, to jsou akrobatické výstupy. Když mi to moje tanečnice předvedla, musel jsem se vždycky půl hodiny smát, že zrovna tohle bych měl dělat.

Vstoupil jste také do seriálu Cesty domů jako ambiciózní ředitel nemocnice.

Jsem otec Ivy Kubelkové a mám občas spory s Lojzou Švehlíkem. Jinak je to pro mě nový typ spolupráce, protože ta role vzniká za pochodu. Vypadalo to jako čurda (divadelní výraz pro malou roli - pozn. red.), ale režisér Adamec řekl, že se rozroste. Zatím to ale je čurda. (směje se)

Nicméně hrajete ambiciózního ředitele. Jaký je váš vztah k této vlastnosti?

Ambicióznost v jistém smyslu může být pozitivní. Člověk může mít ambici ve věcech, které mají smysl. Nicméně jako dvoumetrový člověk netrpím velkými ctižádostmi ani vzteky. Tím trpí mrňaví lidi, zvlášť chlapi. My velcí chlapi jsme bohorovní. Tudíž velkou ambiciózností netrpím. Ale mám třeba ambici něco pěkně sehrát v divadle. Nebo ve filmu. Aby to lidi bavilo a bylo to věrohodné. A pak ještě pár drobných ambicí, třeba aby byl člověk slušný.

Jste ambiciózní i jako rodič?

Co by to v této souvislosti mohlo znamenat? Abych vychoval dobře dcery?

Ano, a aby něčeho dosáhly.

To už mi trochu zavání a to chci odlišit. Jsem vlažně ambiciózní. Jakoukoli výraznou ambici a cpaní se někam a nespaní kvůli tomu v noci nemám rád. Je mi to i nepříjemné. Nepovažuju to za dobrou vlastnost. Myslím si, že je to přehnané, a v mém vnímání nastává přehnaná ctižádost dost brzo.

Hrajete ředitele nemocnice. Jaký názor máte na akci lékařů Děkujeme, odcházíme?

Zcela rozumím doktorům. Ale z toho všeho, jako z celé řady jiných kauz, mi vyplývá zcela jednoznačně jedno: mluví se hlavně o věcech vedlejších. To, že ve zdravotnictví a nejen v něm utíká opravdu spousta peněz, jsou kradeny miliardy, o tom se zas tak nehovoří. Všichni to ale vědí a občas se to v nějakých kauzách ukáže. Jenže druhý den se na ty kauzy zapomene, nikdo si věci nedá do souvislosti. Že třeba proto není na platy lékařů. A to mi vadí. Že se nevěnujeme podstatným věcem. Doktoři podle mě byli dohnáni až k tomu, čeho se dopustili. Dvacet let na ně každý kašlal. A ve zdravotních pojišťovnách mizí miliardy. Nedivím se, že to doktory štve.

Vladimír Kratina s manželkou

Vladimír Kratina s manželkou

FOTO: fotobanka Profimedia

Na dvanáct let jste nechal herectví. Dvanáct let bylo mezi vaším prvním a druhým manželstvím. Fungujete ve dvanáctiletých cyklech?

Jestli ve dvanáctiletých, to nevím, ale v cyklech funguju určitě. Jako asi každý.

A v jaké jste teď fázi?

Šťastně ženat. Doufám, že naposledy. Protože je to štrapáce. A hlavně to nakonec vždy vyjde nastejno.

Ale někteří se o tom musejí několikrát přesvědčit.

Ano, a někteří to ani tak nepochopí.