Pavel Vrba

 

Pro svého retrívra píše i básně

Slechy – tenké palačinky, kolem očí černé šminky, řasy trochu do zrzava. To vše nese zlatá hlava, na obojku v bílém boa, nosí známku jako voják. To jsou jen jedny z mnoha veršů z rozepsané knihy textaře a básníka Pavla Vrby, autora největších hitů skupiny Olympik Jasná zpráva a Osmý den i mnoha dalších. Básník v ní imaginárně rozmlouvá se svou přítelkyní Charlottou, fenkou zlatého labradorského retrívra.

Charlottka je noblesní dáma i zhrzená milenka, tvrdí textař a básník Pavel Vrba.

Charlottka je noblesní dáma i zhrzená milenka, tvrdí textař a básník Pavel Vrba.

FOTO: Petr Horník, Právo

Právě o ní dokonce s trochou nadsázky hovoří i jako o spoluautorce svého nynějšího díla. Jen co totiž její pán vstane, neomylně pozná, zda toho dne sedne k čistým listům papíru, na něž perem začne zaznamenávat svoje texty. A když pak ke stolu během dne skutečně usedne, Charlottka si mu lehne k nohám a v průběhu celého tvůrčího procesu ho hlídá.

Jakmile ale vycítí, že emocionálního vypětí už bylo dost, vstane a přinese mu míček na hraní. A dělá to jak v pražském bytě na Starém Městě, tak i na chalupě v jižních Čechách, kde textař tráví teplejší část roku.

Do rodiny Pavla Vrby přibyla Charlottka před sedmi lety a zcela zásadně tím změnila její dosavadní zaběhnutý životní styl. Jak se však Pavel Vrba se svou manželkou Marií shoduje, byla to rozhodně změna k lepšímu.

Textař prý po pejskovi toužil celý život, ale přání se mu splnilo, až když ve svých pětašedesáti letech dostal štěně k narozeninám. A jako zodpovědný chovatel mu záhy dal i školy. Malou fenku totiž zapsal do kurzů společenské výchovy organizovaných společností Helppes, která se zabývá výcvikem asistenčních psů pro zdravotně postižené.

V případě Charlottky však bylo pouze potřeba, aby si osvojila základní dovednosti, a to se podařilo. Několik týdnů ji do kurzů vozili na celý den dvakrát týdně, posléze jednou. „Všechno, co upadne na zem, Charlottka zvedne a podá. Ráda mi pomáhá i se svlékáním ponožek,“ líčí textař, který nad její učenlivostí a inteligencí neustále žasne.

Páníčka hlídá i u piva

Stalo se už zvykem, že texty k novým písním nebo knihám vznikají v případě Pavla Vrby odpoledne anebo pozdě večer, protože ráno si rád přispí. Dopolední procházka se Charlottkou proto připadá na jeho ženu, která s ní kolem deváté hodiny vyráží na Letenskou pláň.

Odpoledne se vodítka chopí pro změnu její manžel. Ten však s fenkou jde přesně opačným směrem, tj. ke staroměstskému orloji. Chvíli s ní brázdí uličky staré Prahy a pak si zajde na pivo. Věrný čtyřnohý druh jde samozřejmě s ním, protože textař vyznává heslo: Kam nesmí můj pes, nemusím ani já.

„Leží mi u nohou pod stolem a čeká. A když mi upadne vodítko, podá mi ho. Musím říct, že na Charlottku je spolehnutí víc než na některé lidi. A dokonce bych řekl, že je často předčí i v inteligenci, taktu a oddanosti.“

Ve svých dvaasedmdesáti letech má Pavel Vrba stále plné ruce práce. V loňském roce ho potěšil především fenomenální úspěch vánočního alba Lucie Bílé, k němuž napsal většinu textů. Prodalo se ho více než padesát tisíc kusů a stalo se troj -platinovým. Stejný úspěch mělo i album Hany Hegerové Mlýnské kolo v srdci mém, na němž se autorsky podepsal pod tři texty písní včetně té, jež dala název celému albu.

Letos Pavla čeká spolupráce jak s Lucií Bílou, tak i s Karlem Gottem, který natáčí swingovou a jazzovou klasiku. A k tomu samozřejmě pracuje na dalších verších pro divadlo a fotografickou knihu.

„Na světě toho k popukání příliš není, ale když se podívám na Charlottku, usměju se vždycky. A když se na ni nějaký čas naopak nepodívám, začne mě přehlížet jak zhrzená milenka, a přitom má noblesní chování dámy. A pak se divte, že o ní píšu básně!“

Jiřina Jirásková

 

Díky Amálce se denně směje

Oblíbená herečka Jiřina Jirásková chová psy po celý život a miluje zejména francouzské buldočky. Prvního dostala už ve svých čtyřech letech. Nyní má doma téměř dvouletou Amálku, která je členem Frbulu neboli Klubu francouzských buldoků, což má stvrzeno i diplomem.

„Její předchůdkyně Emička mi odešla před půldruhým rokem a to pro mě bylo velmi smutné. Bylo evidentní, že nového pejska si už pořizovat nemůžu, protože běhat na procházky je v mém případě riskování zdraví, jenže pak se u mě jednou objevila přítelkyně ze Šumavy a v ruce držela malou Amálku. A mně bylo jasné, že se svého předsevzetí musím vzdát. Naštěstí se s Amálkou můžeme opřít o moji pražskou přítelkyni Alenku, která nám se vším pomáhá,“ vysvětluje herečka.

„Víte, s oblibou říkám, že pes je takový, jaký je jeho pán, ale mně se to nikdy nepovedlo.

Vždycky jsem totiž měla daleko inteligentnější psy, než jsem já. A tak i Amálka umí všechno, aniž by ji kdokoli cokoli učil. Na všechno slyší, poslechne, reaguje, ale pochopitelně má i svoji hlavu. Právě francouzští buldoci mají obličej, který je lidskému podobný nejvíc, protože nemají ten dlouhý čumák. Nos přitom mají nahoru jako já, takže v tom si podobní jsme,“ míní herečka.

Dříve Jiřina Jirásková psy chovala i se svým partnerem, režisérem Zdeňkem Podskalským, který jednomu z nich dal jméno Bivoj. Kromě buldočků měli jednou i boxera.

Právě Amálka skýtá jistotu, že se herečka denně směje, což je údajně ten nejlepší lék na všechny strasti. „Nejvíc mě opravdu baví tím, jak je chytroučká, ne-li přímo vyčuraná,“ říká.

Hereččin byt je však plný také plyšových pejsků, které Jiřina Jirásková dostává od svých fanoušků. Všechny je má vystavené na posteli i na skříňkách. Amálce naštěstí nic neříkají. „Je to dobře, protože jinak by je všechny roztrhala, jak by si s nimi hrála. Amálka si nejvíc ze všeho vyhraje s plastovými lahvemi. Z těch prázdných, které opět uzavřeme a připravíme k odnesení do kontejneru, ráda sundává nejen čepičku, ale i kroužek na hrdle pod ní. A jde jí to opravdu bravurně.“

Jana Boušková a Václav Vydra

 

Nejúžasnější je bezpodmínečná láska

Herečka Národního divadla Jana Boušková, manželka herce Divadla na Vinohradech Václava Vydry, měla první boxerku ve svých třiadvaceti letech. Byla žíhaná, neměla papíry, a tak jí dala jméno Pusina. Její současný manžel měl tehdy pro změnu boxera Bonnyho.

Ferda je jedno velké srdce, tvrdí o svém čtyřnohém příteli manželé Jana Boušková a Václav Vydra.

Ferda je jedno velké srdce, tvrdí o svém čtyřnohém příteli manželé Jana Boušková a Václav Vydra.

FOTO: Petr Horník, Právo

V té době se oba znali, nicméně byli jen kolegové a přátelé, přestože Václav Janě vyznal lásku už na konzervatoři. Osudový vzájemný vztah však jejich psi zpečetili ještě dříve než oni sami – Pusině se poté, co párkrát viděla Bonnyho, narodila čtyři krásná štěňátka. Jedním byl obdarován herec Ivan Luťanský, druhým Jana Březinová a další si vzala Lenka Termerová. „V té době mi bylo asi třiadvacet a Pusině byly tři roky. A představte si, že když jsme se pak s Vaškem dali do hromady v mých necelých třiceti letech, Bonny byl stále ještě naživu,“ vypráví Jana Boušková.

A jak ke svému Bonnymu přišel Václav Vydra? „Když mi bylo patnáct, přál jsem si za vysvědčení motorku Pionýra. Podmínka zněla, že nebudu mít horší známku než dvojku. Máma (známá herečka Dana Medřická – pozn. aut.) se o mě moc bála a tak mi, když došlo na lámání chleba, navrhla, že mi místo pionýra pořídí psa. Já jsem byl zamilovaný do boxerů a psa jsem moc chtěl, vůbec jsem v to nedoufal, ale splnilo se mi to,“ říká.

Ačkoli dnes Václav Vydra chová také koně, i pes do jeho domu neodmyslitelně patří. Prvním společným miláčkem Jany a Václava byl boxer Axe a dnes je to Ferda. Ten je v poslední době bohužel vážně nemocný, ale dřív s nimi jezdil všude. Do divadla, na divadelní zájezdy i na natáčení.

„Starám se o něj, jak můžu, a ráda mu vracím to, co dal Ferda mně. Je to plnohodnotný člen rodiny a je jedno velké srdce,“ říká Jana Boušková. Právě to je podle ní na psech to nejúžasnější. Jejich láska je bezpodmínečná.

Svého pána milují nezávisle na tom, zda je hubený, tlustý, zdravý, nemocný, naložený či nenaložený a tak dál. To my, lidé, bohužel neumíme.“

Vladimír Čech

 

Měl doma i šestnáct koček

Když poprvé daboval kocoura Garfielda, ještě netušil, že sám se brzy stane majitelem kocourů a koček nejrůznějšího původu, povah i vzhledu. Všechno kulminovalo ve chvíli, kdy do jeho domácnosti patřilo šestnáct koček, což bylo prý možné jen proto, že s rodinou bydlí v řadovém domku za Prahou. Kočky se tak volně pohybovaly nejen po domě, ale i po zahradě. Dnes má kočky čtyři.

Dům Vladimíra Čecha si kočky z okolí za svůj domov vybraly samy.

Dům Vladimíra Čecha si kočky z okolí za svůj domov vybraly samy.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak to u nich s kočkami začalo, nám vysvětlila hercova manželka Milada. Když se prý před deseti lety nastěhovali do domku, devítiletá dcera Sára toužila po pejskovi, ale kamenem úrazu byla nutnost pravidelných procházek. Proto si posléze z jedné návštěvy u babičky raději přivezli svého prvního kocourka, černého jako saze, kterému dali jméno Samík.

Bohužel skončil pod koly auta, nicméně brzy ho nahradili Bertík, Maxík a Pajdíček, posléze Rózinka a Bertička. Když se Rózinka dvakrát za sebou okotila, počet koček najednou několikanásobně vzrostl a dosáhl počtu šestnácti. Většinu koťátek Čechovi postupně rozdali. Dnes mají doma kocoury Pepu, Fandu a Samíka číslo dvě a k tomu kočku Mouru. I když tvrdí, že na další přírůstky vyhlásili stop stav, sami si tím úplně jisti nejsou.

„Copak můžete nechat venku koťátko, když na něm vidíte, že má hlad?“ pokládá Vladimír Čech sám sobě řečnickou otázku. A zároveň tím objasňuje, že většina koček se k herci a moderátorovi dostala tak, že si jeho dům našla sama. Ve svém příbytku jim pak se ženou a dětmi rádi dají vše, co potřebují, a u dveří na zahradu jim ochotně dělají vrátné. „Všechny naše kočky jsou hodné, a když jim dáváte lásku, jsou takové vždycky,“ tvrdí Vladimír Čech, který na starého kocoura pasuje i sám sebe.

V současné době je již pátým rokem v angažmá Městských divadel pražských, kde je velmi spokojený. „Hraju krásné role, ať už jde o představení Král Lear, Anna Karenina nebo o komedii Konečně šťastná. Když to srovnám s obdobím, kdy jsem moderoval televizní soutěž Chcete být milionářem, je to příjemnější, přestože hraní v divadle je mnohem namáhavější,“ tvrdí Vladimír Čech.