„Tohle jsou zimní kraťasy,“ upozornil, když jsem se ptala, zda mu není zima. Od těch letních se prý liší délkou. Taková zima, aby si oblékl dlouhé kalhoty, prý dosud nenastala: „Jednou bylo minus třiadvacet, a to mi omrzly uši. Nohy nikdy.

Pan primář Bilina na příbramském ARO mi potvrdil, že otužilost byla jedním z důvodů, že jsem přežil. Měl jsem munici na válčení s nemocí. Takže radím:,Trénujte, ale neplýtvejte!‘,“ dodává už vážně.

Dostal nevídaný vztek

V září 2007 onemocněl v mnoha případech smrtelnou virovou chorobou zvanou západonilská horečka. S největší pravděpodobností si ji dovezl z Kypru, kde byl s manželkou na dovolené. „Je vám zle, dostanete vysoké horečky.

Pak to s vámi flákne na ulici, zastaví se vám srdce a přestanete dýchat. Pokud vás někdo do tří minut nerozjede, máte smůlu. Já měl kliku, že to se mnou šlehlo, když už jsem byl ve špitále.“

Musím své tělo přemlouvat, aby fungovalo. Ale na to, že jsem byl mrtvý, to docela jde.

Pár dnů ani nemluvil, jediné, čím mohl pohybovat, byly oči. „Tělo jsem měl jakoby vypuštěné. Když pak všechno začalo přicházet k sobě, strašně to bolelo,“ líčí dramatické chvíle.

Nemoc se projevila kompletním zánětem nervové soustavy, od mozku až po poslední nerv. Nikdy však nepochyboval, že se z toho dostane. „Člověk se musí uzdravit sám, doktoři mu jenom pomohou. Věř a víra tvá tě uzdraví, to je moudrost, kterou můžu podepsat. A taky kdo naříká, nezaslouží si nic než nářek.“

Hodně mu pomohla knížka, kterou mu do špitálu přinesl kamarád. „Napsal ji Němec Clemens Kuby a jmenuje se Na cestě do sousední dimenze. Ten člověk vypadl z okna, srazil si vaz a dneska běhá s kamerou na rameni po horách a točí dokumenty.

Zajímavou knihu o tom napsala i doktorka Schwarzenbergová, manželka našeho ministra zahraničí, která se těžce zranila na lyžích. Řekli jí, že jako lékařce jí musí být jasné, že už nebude ani sedět, že bude jen ležet. Píše, že dostala nevídaný vztek.

To jsme měli společné. Když mě poprvé probrali a já zjistil, že kromě očí nehýbu vůbec ničím, že mám ochrnuté i hlasivky, tak jsem dostal strašný vztek. Já jsem hodně vzteklý, ale takový vztek si nepamatuji.“

Už nechvátá

Ještě víc než knihy ho podle jeho slov nakopla rodina a kamarádi. „Chovali se statečně, hlavně moje žena. Nevím, jak bych to zvládl já, kdybych přišel za někým blízkým do špitálu a ten vypadal, jako jsem vypadal já. Byl bych asi na šrot,“ soudí.

„Všichni moji kamarádi se o mě fantasticky starali, v Motole mě vždycky zabalili do dek, později mi dokonce koupili takový fusak jako na mimino, abych nepromrzl, a vyvezli mě na čerstvý vzduch.“ Na otázku, jak se teď cítí, říká, že pořád musí své tělo přemlouvat, aby fungovalo. „Někde nemám svaly, a tak mi dělá potíže udržovat rovnováhu. Pořád potřebuji hůl. Ale na to, že jsem byl mrtvý, to docela jde.“

Změnilo ho setkání se smrtí? „Moje žena tvrdí, že ani v nejmenším. Jen nevím, jestli to je dobře, nebo špatně,“ směje se a vážně dodává: „Určitě už nechvátám, protože jsem v Kladrubech ležel s klukem, který ráno chvátal do práce a už do ní nikdy nepůjde. Přerazil si páteř a zůstal na vozíku.“

Svět z vozíku

Pavel Nový je jedním ze signatářů petice na podporu požadavků lékařů. „Naštvalo mě, jak se k tomu premiér i ministr postavili socialisticky. Za dvacet let se ve zdravotnictví nic nevyřešilo. Bohuslav Sobotka, který je teď tak chytrý, by si mohl vzpomenout, že socialisté byli u moci osm let a taky pro zlepšení situace lékařů nic neudělali.“

V Kladrubech je pro nás, pro mrzáky, ráj. Přechod do normálního světa je pak však dost tvrdý.

Sám má s českými doktory ty nejlepší zkušenosti. „Všichni mi říkají, že to je proto, že jsem provařená hlava. V příbramském špitále mi každopádně zachránili život. Prošel jsem rehabilitačním oddělením motolské nemocnice, nemám pro ně nic než slova chvály.

Nemluvě o rehabilitačním středisku v Kladrubech. Kromě skvělé odborné péče to je na úžasném místě, 500 metrů nad mořem, s výhledem na Blaník. To místo musí mít nějaké mimořádné energetické vlastnosti. Původně to nějaký pan doktor Schiller postavil jako plicní sanatorium, Němci ho pak poslali do plynu a sanatorium zabrali.“

S kladrubskou léčebnou je stále v kontaktu: jezdí tam na Kladrubské hry a na plavbu přes La Manche. Ten se plave štafetově v bazénu a délka trasy odpovídá délce průlivu La Manche, něco přes 13 kilometrů. Plave každý, kdo se přihlásí.

„V Kladrubech jsem byl jednou na pět měsíců, jednou na tři, rád bych ještě jednou jel. Tam je pro nás, pro mrzáky, ráj. Přechod do normálního světa je pak ale dost tvrdý,“ konstatuje. „Třeba v Praze je přístupná pro vozíčkáře jen polovina stanic metra. To je hanebnost. Představte si, že na eskalátorech se dá na vozíku jet, ale je to zakázané! Vím to, protože to umím, naučil jsem se to v Kladrubech. Kvůli tomu je tam nainstalovali. Jenže se to nesmí.

S vozíkem se s omezením dostanete do hromadné dopravy v Praze, Ostravě, Brně - jinde ne. Do vlaku to teoreticky jde, ale je to tak komplikované, že neznám nikoho, kdo by to podstoupil. V pendolinu je sice vyhrazené místo pro lidi na vozíčku, ale jsou tam tak úzké dveře, že vozíkem neprojedete.“

Myslíte, že s tímhle ksichtem se dají hrát klaďasové?

Pavel Nový je přesvědčený, že každý, kdo chce být premiérem, ministrem nebo třeba starostou, by měl předtím, než půjde do voleb, prožít týden bez cizí pomoci na vozíku. „Důležité je to bez cizí pomoci, protože cílem hendikepovaných je soběstačnost,“ dodává.

S rozhořčením líčí situaci v Příbrami, kde od dětství žije. „Pro vozíčkáře tam je městský úřad nepřístupný. Ke vchodu je nájezd z leštěné žuly, který má šílený sklon a pěticentimetrový rantl. Navíc končí u dveří, jejichž půlka je permanentně zavřená. Je tam sice zvonek, ale ten kdo stále sedí na vozíku, na něj nedosáhne. Říkal jsem to před volbami starostovi, tvářil se, že ho to zajímá, ale je to tam dosud. Já bych to uměl předělat za jedno odpoledne,“ zlobí se.

Šel by sám do komunální politiky? Konkrétně na příbramskou radnici? „Šel, ale až poslanci schválí nejen to, že lidi budou moci volit prezidenta, ale i starostu nebo primátora. S žádnou partají nechci.“

Jistější je na snowboardu

Do Příbrami se rodina odstěhovala, když tam otec, který byl předtím zavřený, dostal práci v dolech. Tím pádem také byt.

Do té doby vyrůstal na Šumavě, odkud si přivezl lyžařské dovednosti. „Každou zimu byly chvíle, kdy jsme se jinak než na lyžích nedostali z baráku,“ připomíná. Na lyžích stál už i po nemoci. „Jistější jsem ale na prkně, to je jednodušší než na lyžích, kde musíte držet nohy pohromadě. Na prkně je máte srovnané. Nejhorší je zatím vyzout se z lyžáků, to sám nedokážu, pomáhal mi Petr Rychlý,“ líčí návrat k zimním sportům.

Co mě hlavně naučil? Nepropadnout pýše a taky se z herectví nepodělat.

Mezi nimi už nechybí ani hokej: „Pořád to zkouším na bruslích, ale vypadám jako pětiletý kluk, který dostal brusle pod stromeček a jde to poprvé zkusit. Hokejka je v mém případě velmi praktická věc, mám tak opěrný bod,“ směje se dvaašedesátiletý člen hokejového týmu HC Olymp, jehož kapitánem je kolega z divadla Martin Dejdar.

Ten byl také u jeho návratu na divadelní prkna. Před Vánocemi předloňského roku pro něj přijel do Kladrub, naložil ho i s vozíkem do auta a odvezl do divadla na vánoční večer Ypsilonky. „Máme tam bezbariérový přístup, takže jsem se bez problému dostal až na jeviště. Musím vám říct, že jsem zdravý nikdy takový aplaus neměl. Byl jsem z toho na šrot,“ říká s dojetím v hlase. „V divadle jsem rok nebyl, dostal jsem důchod, ale přesto tady dál hraju. Jsem v Ypsilonce 21. sezónu a jsem tu šťastný.“

Po návratu měl dokonce dvě premiéry: v inscenacích TGM a Babička se vrací. „Pokračuji v předchozích rolích - kromě Prodané nevěsty, protože tam se chodí na chůdách, to zatím nedokážu, a Nadsamce Jarryho, protože tam se hýbe podlaha, a to s mou nerovnováhou nejde.“ Kromě Ypsilonky vystupuje v příbramském divadle v Saturninovi. „Hraju doktora Vlacha, ten klidně může chodit s hůlkou,“ dodává. „V divadle v Litvínově hostuji v inscenaci Něžné dámy. Hraju tam takového morouse, který se taky může opírat o hůl.“

Přísný matikář

Diváci nekonečného seriálu Ulice ho teď vídají v roli přísného a zásadového profesora matematiky a fyziky Kaliny. Na první pohled pěkný protiva. „Je to zásadový člověk, rovný chlap,“ hájí ho herecký představitel. „To se posléze ukáže. Jen ještě nevím, jak to má s babama.“

Pro něho samotného nebyla matematika tím nejoblíbenějším předmětem. „Na gymnáziu jsem jednou dělal reparát,“ přiznává. „Na základní škole mně stačilo dávat pozor, takže na gymnáziu jsem se neuměl učit.

Hodně jsem četl, na bráchu jsem v tom ale neměl, ten měl ve třinácti přečteného Dostojevského. Já byl spíš na Rodokapsy, tam byli mí hrdinové. A foglarovky. V osmašedesátém jsem dělal na skautském táboře kuchaře. Udělal jsem si tam kamarády na celý život,“ vzpomíná.

Profesora Kalinu si pochvaluje z několika důvodů: „Je to role, kterou jsem ještě nikdy nehrál a baví mě. Rovněž tým Ulice mě mile překvapil tím, že se se mnou baví o budoucnosti mojí role, to jsem u seriálu toho typu nečekal.“

Kladných rolí si za svou bohatou kariéru moc neužil. „Myslíte, že s tímhle ksichtem se dají hrát klaďasové?“ klade řečnickou otázku. „Můj jediný kladný hrdina byl hrázný Palyza v posledním Dietlově seriálu Velké sedlo.“

Nikdy nehrál ani prince, ani milovníky. „Naštěstí. Vám, ženským, to tak možná nepřipadá, ale podle mě při tom vypadáme jako idioti. To je, jako když někoho ve vlaku pozorujete, jak usíná. Jak mu zhloupne ksicht. Maska života se uvolní a vypadáme jako blbci.“

Klikatá cesta k divadlu

O tom, že bude hercem, byl přesvědčený od klukovských let. „Nikdy jsem o tom nepochyboval a o ničem jiném neuvažoval,“ dodává. Na konci základní školy si ho skutečně režisér Václav Vorlíček vybral do dětského filmu Kuřata na cestách, kde hrál nepříliš povedeného pionýra.

Jeho cesta k herectví však nebyla přímočará. Na DAMU ho třikrát nevzali. Mezitím si odkroutil dva roky vojny. „Naposledy mě pro nedostatek talentu od přijímaček vyrazil pan Sklenčka. Pak jsme se sešli v televizi na nějakém natáčení a on to vzal jako zásluhu. Bůhví, jak by to s tebou dopadlo, kdybychom tě vzali, řekl mi.“

Po vojně nastoupil jako elév do příbramského divadla. Odtamtud vedla jeho cesta do Divadla V. Nezvala v Karlových Varech. „Potkal jsem se tam s Gustavem Opočenským. Už jeho otec byl legendární postava, zakládal s Jaroslavem Haškem Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Gustav byl v Praze třikrát v angažmá a třikrát to prochlastal. Byl to ale geniální herec od pánaboha. Gustava jsem měl místo školy. Co mě hlavně naučil? Nepropadnout pýše a taky se z herectví nepodělat.“

V době bohémských hereckých začátků už měl rodinu. S manželkou Jarkou jsou spolu od středoškolských studií, první dcera se jim narodila v devatenácti. Dnes je galeristkou. Mladší, která přišla na svět o dvanáct let později, je na mateřské dovolené. Celkem mají tři vnoučata, čtvrté je na cestě.

„Manželka mě sbalila na gymnáziu. Muži totiž dobývají pouze ženy, kterými jsou vybráni,“ doplňuje na můj udivený pohled. „Pracovala jako účetní a měla vždycky větší plat než já v divadle. Myslím, že byly chvíle, kdy divadlo nenáviděla.“