Od mnoha lidí, kteří herce znají osobně, jsem byla předem varována, abych počítala i s tím, že mě na místě může nevybíravě vykopnout. Navzdory tomu mi však po mém příjezdu hned ve dveřích řekl, abych uvařila kafe a podala cukerín ve velké piksle.

Z bývalého donchuána se stal vlk samotář. Celé dny tráví ve svém domě za Prahou a návštěvám rád nabízí lekce dějepisu 20. století.

Z bývalého donchuána se stal vlk samotář. Celé dny tráví ve svém domě za Prahou a návštěvám rád nabízí lekce dějepisu 20. století.

FOTO: ČTK

„Já už se prostě kouknu a vidím, jak říkal Pavel Tigrid. Když vidím buličí tvář, stáhnu se a ironizuju, a když mi pak někdo řekne, co si to dovoluju, tak to už je fáze těsně před vykopnutím.“

Nato jsem tedy směle vytáhla diktafon. „Mluvím ale pomalu, tak doufám, že máte dlouhý pásek,“ varoval mě. A pak jsme spolu seděli několik hodin u něj v kuchyni, která se přitom proměnila na divadelní scénu.

Na DAMU zapomeňte!

Narodil se v Německém, později Havlíčkově Brodě tři roky před druhou světovou válkou, vyučil se nástrojařem a maturitu si chtěl udělat na strojní průmyslovce, jenže ho těsně před ní vyhodili. Pak ho to táhlo k herectví, ale na vysněnou DAMU ho nepřijali, přestože to zkoušel celkem čtyřikrát.

S Ivou Janžurovou si rád popovídal na předávání Českých lvů 2008.

S Ivou Janžurovou si rád popovídal na předávání Českých lvů 2008.

FOTO: ČTK

Vlasta Fabiánová mu poté přímo na chodbě školy řekla, že s jeho kádrovým profilem se na školu nedostane a ať už to dál ani nezkouší, protože to je zbytečné. „Hrajte a hrajte, když už máte tu možnost,“ byla její slova. A to problém nebyl, neboť v té době byl Pavel Landovský už v angažmá v divadle v Šumperku.

U divadla však začínal v Teplicích, kde působil jako statista v operetě. „Úžasně jsem se tam naučil imitovat buzeranty, protože jich tam bylo plno,“ říká k tomu. Život v tehdejších Teplicích včetně dění ve všech místních vyhlášených lokálech dokáže i dnes popsat do detailu.

 

Tomu, co se stalo v listopadu 1989, říkám zrušení nevolnictví, protože všeho se zase zmocnili srabi, co všechno chtějí jen pro sebe. U nás je prostě zvyk přijít ke všemu lacino a taky si nechat všechno líbit.

Jako herec - elév čili tzv. kandrdas poté pokračoval v divadlech ve zmíněném Šumperku, v Klatovech a Pardubicích, od poloviny šedesátých let byl deset let v angažmá v Činoherním klubu v Praze. Uchytil se ale také u filmu a populárním se stal hlavně díky svým rolím ve snímcích Ostře sledované vlaky, Utrpení mladého Boháčka, Svatba jako řemen, Svatby pana Voka aj. Jeho životní i herecký osud byl však vždy velmi úzce spojen s politickým děním a nebál se dát najevo nesouhlas s komunistickými praktikami, což nakonec vyústilo v emigraci, i když dost netypickou.

Vybarvili se podle skutečnosti

„Nikdy nezapomenu na to, jak jsme jednou s tátou potkali u nás v Brodě na náměstí jeho spolužáka ze školy v Rusku. Můj táta Jaroslav totiž v Rusku vyrůstal. Jeho rodiče byli ale Češi a pak se sem zase vrátili. No a tohohle Kravčenka, který se do Česka dostal s Rudou armádou, jsme potkali, když mi bylo devět let, a já s ním a s tátou pak proseděl několik nocí. Celý napnutý jsem poslouchal, co se vlastně v Rusku dělo v době po Alexandru Kerenském, což byl v Rusku hlavní politický vůdce před a během revoluce v roce 1917.

V roce 2002 přijal od prezidenta Václava Havla státní Medaili Za zásluhy III. stupně.

V roce 2002 přijal od prezidenta Václava Havla státní Medaili Za zásluhy III. stupně.

FOTO: ČTK

Už tenkrát jsem si uvědomil, že německý zločin s vyhlazováním Židů se tady odehrál pouze v jiných kulisách, a tak jsem se už v devíti letech stal zapřisáhlým odpůrcem jakéhokoli řešení pomocí vražd, vyhlazování a hladomorů.“

Právě to vedlo Pavla Landovského posléze k tomu, že společně s Václavem Havlem a dalšími dal dohromady text Charty 77. Brzy nato byl z bývalého Československa vyhoštěn. Na otázku, kolikrát byl kvůli svým politickým názorům předtím zadržen nebo přímo vězněn, odpovídá:

„Furt. Asi čtyřicetkrát, ale nestěžuju si. Byla to krásná doba, protože byla upřímná a všichni se vybarvili takoví, jací jsou.“

Na premiéře filmu Chyťte doktora (2007) se objímal s herečkou Tatianou Vilhelmovou.

Na premiéře filmu Chyťte doktora (2007) se objímal s herečkou Tatianou Vilhelmovou.

FOTO: ČTK

Politiku sleduje Pavel Landovský bedlivě dodnes a s šestou hodinou večerní pravidelně usedá před televizní obrazovku a dívá se na zprávy. „K volbám samozřejmě chodím a volím knížete Schwarzenberga. Karlík je mimořádný kluk. Před lety jsme se seznámili v Rakousku, a to tak, že ke mně přišlo takové dlouhé ohráblo a zeptalo se mě, jestli bych mu mohl dát autogram. Říkám: ,Člověče, co jsi zač?‘ Mluvil velmi dobře česky, a tak jsme se skamarádili.“

Samopaly na hranicích

Za svého největšího přítele však označuje prezidenta Václava Havla. Seznámil se s ním v sedmdesátých letech na večírku po premiéře v Divadle Na zábradlí, přičemž Václav Havel tohoto hromotluka s orlím nosem nejdříve považoval za instalatéra nebo automechanika. Velmi brzy ale poznal, že za tvrdou skořápkou se u něj skrývá citlivé jádro.

Po podpisu Charty 77 Pavel Landovský vyfasoval zákaz veřejného vystupování, a tak hrál v pověstném bytovém divadle Vlasty Chramostové např. v Shakespearově Macbethovi. Za diváky měl celou disidentskou Prahu včetně Václav Havla a řady velvyslanců.

„A pak mě z republiky chtěli vyhnat. Řekli mi, že se mám vystěhovat, načež jsem jim odpověděl protiotázkou, jestli je nenapadlo, aby se vystěhovali oni. Nikam se mi nechtělo. Byl jsem občanem ČR a měl jsem tu rodinu a děti. Pak jsem ale dostal pozvání od vídeňského Burgtheateru na dvouletou stáž a odjel jsem do Rakouska. Na hranici na mě mířili samopaly a já si v tu chvíli myslel, že se sem už nikdy nepodívám.
Bylo to děsivý, ale jak vidíte, i tenhle svůj pocit jsem přežil.

 

Tomu, kdo není srab, děkuju. Z mužského totiž udělá chlapa jedině to, když je donucený dělat něco, co vůbec nechce. Pak teprve pozná, co je to život, má nadhled a může být i vtipný.

Dodnes slyším, jak mi ten ocas na hranici říká: ,Rychle opusťte naši republiku.‘ A já na to: ,To je vaše republika? To bych do vás neřek.‘ Prohlíželi mě shora zdola a pak za mnou na hranicích zavřeli závoru, jenže to železné oko, jímž mě projížděli, si jeden z těch pohraničníků zapomněl na zadní sedačce mého auta, a tak jsem se musel kousek vracet, protože nejsem zloděj. A pak jsem definitivně odjel do neznáma…“ České občanství mu totiž bylo posléze během stáže zrušeno.

Na jevišti řádil jak černá ruka

V Rakousku se Pavla Landovského ujal Pavel Kohout a ve vídeňském Burgtheateru brzy dostal i nabídku ke stálému angažmá. Vůbec první roli tu hrál v Gogolově Revizorovi.

„Tuhle hru mám rád a nejvíc se mi vždycky líbila ta scénka s úplatky. V Čechách jsem to hrál několikrát a ve Vídni jsem dostal roli doktora, co mluví latinsky a neumí ani slovo německy. Dokonce jsem s tím měl i potlesk na otevřené scéně. Řádil jsem tam jak černá ruka. Vsadil jsem na to, že se mi nemůže nic stát, protože mi bylo všechno jedno.“

Postupem času začal Pavel Landovský hrát i v němčině. „V němčině jsem hrál, to je pravda, ale že bych se naučil německy, o tom nevím,“ dodává a přitom se směje pod fousy.

Napadlo mě, jestli herci také posílají z Rakouska důchod, v Burgtheateru přeci odehrál sedmnáct sezón. „A představte si, že jo. Kupodivu posílají. Ve Vídni jsem zůstal až do roku 1997, ale do Prahy jsem v té době už jezdil pravidelně. Věděl jsem, že účinkování na takové scéně, jako je Burgtheater, se jen tak neodmítá a už vůbec ne kvůli pofidérní revoluci, která se nakonec nepovedla. Tomu, co se stalo v listopadu 1989, říkám zrušení nevolnictví, protože všeho se zase zmocnili srabi, co všechno chtějí jen pro sebe. U nás je prostě zvyk přijít ke všemu lacino a taky si nechat všechno líbit. Tomu, kdo není srab, děkuju.“

Na cestách s Milošem Formanem

„Miloš si vždycky se vším poradil a nikdy to netrvalo dlouho,“ vzpomíná Pavel Landovský na dalšího ze svých přátel, jímž je režisér Miloš Forman. V roce 1981 hrál mimo jiné i v jeho filmu Ragtime. „Miloš už byl několik let v USA a krátce potom, co jsem přijel do Rakouska, mi volal, abych za ním přijel do Ameriky. Říkám mu, že je vůl, protože musím vydělávat na jídlo, a on, abych si to nějak zařídil.

Pak vymyslel, že se potkáme ve Francii. Tak jsem se vypravil na francouzské velvyslanectví a začal lámanou němčinou, protože jsem potřeboval vízum do Francie, které jsem neměl, a vůbec jsem nevěděl, jak jim to mám vysvětlit. Naštěstí tam byl úředník, který mi řekl, že na něj můžu česky. Říkám mu: ,Zaplaťpánbu, tak to vám toho nakecám spousty.‘ Celé jsem mu to vylíčil a to vízum mi dali.

S Milošem jsme se pak sešli v Cannes. Ještě v letadle mě ale zajistili a bylo mi řečeno, že francouzská vláda nepodporuje schůzky českých disidentů na svém území. Miloš na mě v Cannes čekal a rozčílil se. Byl občanem USA a hlavně měl v kapse pozvání na filmový festival do Říma, kde promítali jeho film Přelet nad kukaččím hnízdem.

A tak zavolal rovnou francouzskému ministrovi vnitra a vzal to pěkně zvostra. Na to mě pustili a dali mi vízum na deset dní. V Cannes jsme bydleli v hotelu Biblos a mimo jiné jsme tam navštívili hrob Gerarda Philipa. Potom jsme spolu jeli do Říma na filmový festival a těch příběhů, typicky formanovských, co jsme přitom zažili, bylo nepočítaně.“

Jak se máte, Vondrovi?

V dalších letech se herec na svých cestách dostal nejen za velkou louži, ale také do Ruska nebo Japonska. S režisérem Janem Němcem zase pobýval v Los Angeles, přičemž toto město společně překřtili po česku na Andělské Losiny. Už sice neví přesně, v kterém roce se různé události odehrály, ale konkrétní historky si vybavuje do detailu.

Exprezident Václav Havel (v popředí), po jeho pravici biskup Václav Malý, za nimi bývalý disident Pavel Landovský

Exprezident Václav Havel (v popředí), po jeho pravici biskup Václav Malý, za nimi bývalý disident Pavel Landovský

FOTO: Milan Malíček, Právo

A za povedený husarský kousek přitom považuje, že v době, kdy žil v exilu, psal pod krycími jmény oblíbený rozhlasový seriál Jak se máte, Vondrovi? vysílaný Československým rozhlasem. „Švorcová otvírala pusu, jak jsem si hvízdnul. Psal jsem to tři roky a bavilo mě to.“

Pavel Landovský je totiž nejen hercem, ale také dramatikem. Napsal například hru Hodinový hoteliér, což byla poslední divadelní role pro Oldřicha Nového. Jeho nejnovějším kusem je nedávno dokončená Pro tentokrát zbohatneme.

„To byla taková slovní hříčka, protože protektorátu se říkalo protentokrát. Děj hry začíná před válkou a končí v roce 1989 a myslím si, že je i vtipný. Někde to tu mám. Je to o možnostech i o sviňárnách, které začínají v hrdinství a obráceně. Jenže to zatím nikde nechtějí hrát. A víte proč? Protože jsem persona, která se pořád nehodí. Persona non grata, ale zaplaťpánbu za to.“

Pravda je, že snad nikdo nedokáže říct pravdu bez obalu a na plnou pusu právě tak jako on. I proto mu Václav Havel při předávání státního vyznamenání v roce 2002 na Hradě do ucha pošeptal, že s tím, aby je mohl dostat, byly prý potíže. „Jméno Landovský prostě přitahuje průsery a jdou po mně pořád. Jenže já se před nikým hrbit nebudu. Nedělal jsem to celý život a nebudu to měnit ani dnes.“

Major Terazky a alchymie

Za svoji nejlepší filmovou roli, kterou u nás natočil po listopadu 1989, považuje jednoznačně roli majora Terazkyho ve filmu Černí baroni.

„Když za mnou tenkrát přišel režisér Zdeněk Syrový, říkal jsem si, že když mi dobře nezaplatí, točit nebudu. A víte, co mi na to řekl? Že to tedy taky točit nebude. No, a na to jsem řekl, že to teda točit budu, protože tím byla laťka posazená vysoko a zároveň jsme se tak domluvili i na stylu humoru. Bylo jasné, že to celé musí být malinko přitažené za vlasy, ale zase to nesmí nikdo poznat. To je taková alchymie, víte?“

Roli majora, tzv. vojnožrouta, zvládl prý věrohodně hlavně proto, že sám byl na vojně téměř tři roky. „Musel jsem ještě nasluhovat, protože jsem zlobil. Bylo to v letech 1956 až 1959. Nejdřív jsem přijel do poddůstojnické školy, odkud mě vyhodili za tři neděle. Pak jsem byl na velitelství PVOS jako pátrač telefonista, ale pořád jsem šel níž a níž, až jsem byl zařazen na tzv. palpost, což je obsluha děla. Jeden oficír, který byl trošku rozumný, mi pak řekl, že jsem měl v papírech napsáno, že jsem základní výcvik prodělal v jednotce narušené nepřítelem. To byl můj kádrový profil. Pamatuju si, jak jsme stavěli ten palpost a přitom spali na kavalcích jako zvířata.“

Během vojny herec poznal několik měst, ale nejzajímavější to prý bylo u Prahy v Horních Počernicích. „Důstojníci to odpoledne zabalili a jeli do Prahy. S námi tam zůstávali tři operační důstojníci a střídali se: major Hlaváček, kapitán Vinohradský a ještě jeden, jehož jméno si nepamatuju. Majora Hlaváčka jsme jednou nechali spát i během bojového poplachu, spal totiž jako dub. Jednotka se už začala přesouvat a přijel i generálmajor Kopa.

Toho měli všichni rádi, protože měl záletnou ženu a posílal vojáky, aby mu ji hlídali. A když se pak ten Hlaváček probudil a zjistil, že to celé prošvihnul, normálně to pustil do kalhot. Vlastně ho za to mohli i zastřelit. Na vojně jsem se naučil pochodovat, ale nejen to. Z mužského totiž udělá chlapa jedině to, když je donucený dělat něco, co vůbec nechce. Pak teprve pozná, co je to život, má nadhled a může být i vtipný.“

Z donchuána se stal vlk samotář

Celé dny dnes Pavel Landovský tráví ve svém domě v malé vesnici na západ od Prahy, kde ho navštěvují jeho bývalé ženy a také dospělé děti. Sestra Helena má dům jen padesát metrů od něj. Kromě toho sem přijíždějí i přátelé a známí.

„Vždyť vám říkám, že to není domov, ale průchoďák! A víte, jak jsem k tomu domu přišel? Vlastně jsem si ho koupil od svého vlastního fízla. Tenhle chlap se jmenoval Mácha a kupodivu se z něj vyklubal docela slušný člověk. V době, kdy jsem byl ve Vídni, pracoval na zdejším velvyslanectví v oddělení pro zvláštní úkoly. Dům jsem koupil až po roce 1997 a je mi tady fajn, i když mě pronásleduje starosta z Mníšku pod Brdy, protože jsem nahlas řekl, že si ze své funkce dělá rodinný podnik, což je pravda.“

Zatím svou poslední roli herec ztvárnil ve filmu Odcházení, který se natáčel loni v létě pod režijní taktovkou Václava Havla. Jaké to bylo? „Všechno šlapalo skvěle. Vašek je velmi trénovaný člověk, který rychle chápe, a navíc je to vynikající spisovatel. Všechno u něj má hlavu a patu. A jako režisér byl stejný, i když ze své kukaně téměř vůbec nevystrčil sosák.“

Film Odcházení se totiž natáčel zcela novou metodou, kdy režisér není přímo na place, ale sedí kdesi vedle před obrovskou obrazovkou a občas řekne, co by mohlo být jinak.

„Věděl jsem, že mě role v Odcházení nemine, ale byl jsem rád. A teď jsem měl hrát v jednom pořadu pro děti kouzelného dědečka, jenže to mi překazil syn Jakub, protože na to prý nejsem dost laskavý. Vidíte ale sama, že k laskavým lidem laskavý jsem. Žiju z doktora na doktora, ale ženský se mi líbí pořád.“

Herec se také už několik let potýká s cukrovkou a přistupuje k ní stejně svérázně jako ke všemu ostatnímu v životě. Když je potřeba, bez okolků si aplikuje inzulín do břicha klidně i přes tričko, a to kdekoliv.

Kromě toho ho zlobí pravé oko a v době mé návštěvy měl na čele obvaz jako raněný válečník, neboť mu den předtím cosi vyřízli nad obočím. „V létě jsem ale zase začal kouřit, takže vidíte, že do hrobu se ještě nechystám. A až se z toho dostanu, všem to ještě ukážu. Dokud žiju, pořád se mám dobře. A víte co, pojďte sem a dejte mi pusu!“