Když před osmi lety založil Divadelní společnost Jana Hrušínského a získal pronájem starého televizního studia v parku Jezerka v pražských Nuslích, nevstupoval do zcela neznámých vod. Už před 125 lety měl jeho prapradědeček divadelní společnost, v níž hereckou kariéru zahájil jako dítě i jeho otec Rudolf Hrušínský.

Kde jste na rozjezd Divadla Na Jezerce vzal peníze?

Měli jsme s manželkou v jižních Čechách rodinný domek, který jsme si postavili v 90. letech. Ten jsme prodali.

S jakou vizí jste divadlo zakládal?

Chtěl jsem dělat obyčejné divadlo, které nestaví formu nad myšlenku a neupozaďuje autory. Nehrajeme žádné avantgardní divadlo, jež se vytahuje nad autora a ten se tam pak ztrácí. Nechceme, aby odtud divák odcházel s pocitem, že si musí pustit plyn. Zvlášť v téhle době je třeba důvod k úsměvu, a kde jinde by ho lidé měli hledat než v dobrém divadle.

Jak jste dával dohromady herecký ansámbl?

Jsem u divadla od 15 let a za ta léta jsem poznal spoustu lidí a získal hodně přátel. Svou roli hrál i můj otec, který se znal s mnoha lidmi, kteří tady hrají. Třeba Jan Tříska nebo Jiřina Bohdalová.

Manažerské a podnikatelské schopnosti ve vás tedy dřímaly?

Vůbec jsem takhle dřív neuvažoval. Věděl jsem, že táta vždycky toužil po vlastním divadle, ale nebylo mu to umožněno. Možná jsem nějaké vlohy zdědil i po svém dědečkovi z maminčiny strany, který za první republiky dodával umělé květiny a ovoce do filmových ateliérů a do pražských divadel. On postavil dům, ve kterém jsem se narodil a žiji dodnes.

Tmelícím prvkem rodiny byla vaše maminka Eva…

Maminka prožila v dětství velkou tragédii: celá její rodina zahynula v koncentráku. Ona a její sestra byly jediné, které válku přežily. Z toho pak plynula její snaha mít kolem sebe velkou rodinu.

Jak se vaši rodiče seznámili?

V Plané nad Lužnicí v roce 1945. Maminka tam byla v létě na prázdninách, ještě plná očekávání, že se někdo z rodiny vrátí z koncentráku. Táta tehdy Planou projížděl s divadelním spolkem babičky Budínské. Místní ochotníci v Plané nastudovali Mrštíkovu Maryšu a můj dědeček, táta a Josef Kemr v tom představení vystoupili jako hosté. A na to představení se šla maminka podívat. Tatínek si s ní hned na druhý den domluvil rande. Od té doby spolu zůstali.

Nedávno se mi podařilo získat vzácnou relikvii: plakát představení Maryši z 18. srpna 1945, kde se oznamuje, že členové místní Jednoty sokolské uvedou Maryšu se třemi profesionálními hosty.

Zdá se, že vaši rodiče prožili pozoruhodné manželství.

Maminka byla hodně tolerantní.

Vaše manželka zřejmě taky, uvážím-li, co se před čtyřmi lety psalo o vašem mimomanželském vztahu s mladou produkční z vašeho divadla.

Co k tomu říct? Ať hodí kamenem, kdo je bez viny. Život přináší různé situace a jednou z nich byla tahle epizoda.

Jaký to byl pocit poskytovat svým soukromým životem potravu pro bulvár?

Každý začínající herec touží po tom, aby ho lidé poznávali. Ve chvíli, kdy toho dosáhnete, děláte všechno pro to, aby vás nikdo nepoznal.

 

Když mi bylo sedmnáct, chtěli mě na Barrandově donutit, abych se zřekl svého otce, protože neodvolal svůj podpis pod manifestem Dva tisíce slov

Položím vám ještě jednu nepříjemnou otázku: Jaký je váš vztah se starším bratrem Rudolfem?

Stýkáme se minimálně. Jediné, co vám k tomu řeknu, je, že to souvisí s rozpadem rodiny asi rok po maminčině smrti. Rudolf je můj bratr a nebudu o něm mluvit špatně.

V rodinné tradici však ve vašem divadle pokračujete. Hraje tady vaše žena Miluše Šplechtová i dcera Kristýna. Je to pro ni hodně svazující, že má tátu principálem?

Není. Zažil jsem to sám na sobě. První roli jsem dostal od táty. Když mi bylo deset, režíroval v Národním divadle Turgeněvův Měsíc na vsi a já tam hrál malého Kolju, mého vychovatele Jan Tříska. To samé zažíval táta, když byl malý. Mně to přijde naprosto samozřejmé a nevidím v tom nic protekčního.

Co dělají vaše další děti?

Mladší dcera Barbora bude letos maturovat na střední umělecko-průmyslové škole a chce se věnovat nábytkovému designu. Syn Nikola žije v Austrálii.

Sám jste hrál od raného věku. Poznamenalo to vaše dětství?

Vnímal jsem to jako zábavu, ne jako povinnost nebo práci. Navíc jsem se tam setkával s velmi zábavnými lidmi.

V čem vám jméno Hrušínský pomáhalo, v čem naopak?

To jméno mi přinejmenším nezavře žádné dveře. Tyhle věci vždycky souvisely s dobou. Hereckou kariéru jsem začínal počátkem normalizace. Na konzervatoř mě v roce 1969 přijímali lidé, kteří mě už po prázdninách neučili, protože je vyhodili.

Když mi bylo sedmnáct, chtěli mě na Barrandově donutit, abych se zřekl svého otce. Měl jsem točit nějaký film, čekal jsem ráno na auto, že mě odvezou do ateliéru. Auto přijelo, ale místo na natáčení mě zavezlo k řediteli Barrandova Bohumilu Steinerovi. Řekl mi, že jestli chci točit, musím podepsat lejstro, že se zříkám otce, protože neodvolal svůj podpis pod manifestem Dva tisíce slov. Samozřejmě jsem odmítl a v tom filmu pak hrál jeden kolega.

Pociťoval jste strach?

Ne, jen si zpětně uvědomuji, jak to muselo být kruté vůči tátovi. Šlo to na něho ze všech stran a k tomu se ještě přidalo vydírání přes děti.

V čem se otci nejvíc podobáte a v čem se lišíte?

Snažím se najít klid, který táta dovedl velmi dobře předstírat. On měl své běsy, nebyl to klidný, rozvážný člověk, jakým se jevil. Ten klid mu dodával určitou sílu. To se učím.

Co ve vás vyvolává chmury?

Že po 20 letech svobodného života zase lidé začínají jezdit na chaty, prchají před realitou. Začínají se objevovat politické vtipy, které tady 20 let nebyly. To je známka toho, že něco není v pořádku.

Co pro vás nejvíc není v pořádku?

Že se tak bezostyšně krade. A nejhorší je, že i když někoho chytí při činu, tak není potrestán. Druhá věc je kumulování funkcí, někteří lidé nevědí, kdy přestat. Vstoupí-li někdo do vrcholné politiky a zůstane aktivním podnikatelem, tak to nemůže dělat dobře. Je správné, že jsou politici dobře placeni, ale jsou tak placeni proto, aby se té práci věnovali, ne proto, aby ty peníze nosili do své firmy.

 

Kdekdo krize využil, aby volal o pomoc. Dost mě překvapilo, jak ta volání byla rychle vyslyšena. Zvlášť teď před volbami.

Pociťujete jako divadelní principál krizi?

Nářky nad krizí mi jsou z duše protivné. Je to výmluva a kdekdo krize využívá, aby připravil stát o peníze. Dost mě překvapilo, jak ta volání bývají rychle vyslyšena. Zvlášť teď před volbami. Na Jezerce máme stabilní diváckou návštěvnost, která nás hlavně drží nad vodou. Podařilo se nám získat několik partnerů z řad soukromých firem, které nám pomáhají, abychom v té obrovské konkurenci, která v Praze je, přežili. Dokonce jsem v posledních dvou letech nežádal o dotace ani o grant.

Tomu se nechce věřit.

Trochu jsem do toho v minulosti nahlédl a zdálo se mi hezké se toho raději neúčastnit.

To je sice hezký bonmot, ale na druhé straně je hezké nějaké peníze dostat.

Je to hlavně pohodlné. Nechci, aby to znělo pyšně, ale pociťuji radost z toho, že pracujeme bez dotací a nemáme dluhy, zatímco konkurenti dostávají velké peníze a končí v červených číslech. Takového „divadla“ se účastnit nechci. Líbí se mi, že mohu s klidným svědomím říct: nekradu a nežebrám.

Mně to stejně nejde na rozum. Vždyť splňujete všechny podmínky pro to, abyste se o grant ucházeli.

To máte samozřejmě pravdu, ale lidem v poradních sborech či komisích, kteří jsou shodou okolností z části našimi konkurenty, se nezdálo, že je splňujeme.

Janek Ledecký z Divadla Kalich a Jan Hrušínský z Divadla na Jezerce

Janek Ledecký z Divadla Kalich a Jan Hrušínský z Divadla na Jezerce

FOTO: PRÁVO/Petr Hloušek

Jaký tedy máte názor na grantový systém pražského magistrátu?

Byl jsem asi tři měsíce v poradním sboru primátora, a když jsem viděl, kolik v tom sboru sedí lidí, kteří bezostyšně lobbují sami za sebe, tak jsem odtamtud odešel. Vyzval jsem k témuž i další majitele nebo ředitele divadel, kteří tam sedí, ale odešli jsme jen dva.

O kolik jste se tímhle furiantským činem připravil?

Já jsem nežádal o mnoho. Naposledy, to je tedy před třemi lety, jsem žádal o 13 procent nákladů. Ty se pohybují kolem 20 miliónů ročně, takže jsem chtěl něco málo přes 2 milióny. Mnoha lidem, hlavně těm, kteří chtějí daleko víc, se to nezdálo a nedostali jsme nic. Od té doby nežádám a čekám, kdy si někdo všimne, jak to tady funguje. Samozřejmě že kdybych dostal 50 miliónů, jako dostávají některé příspěvkové organizace, a ještě věděl, že můžu klidně končit v mínusu, protože dluhy za mě zaplatí magistrát, měl bych o hodně pohodlnější život.

Jak vypadá váš život takhle?

Čím dál víc času mi zabírá kancelář. Mnohem víc, než jsem si původně představoval. Když jsme začínali, udělali jsme inscenaci o čtyřech lidech, pomáhali nám dva kamarádi technikáři, pak se k nim přidali další dva kamarádi, ve druhé hře už hrálo šest herců a tak se to pořád rozrůstalo. Dneska u nás pracuje přes 120 lidí, stálých zaměstnanců je jen 18. Naplňuje mě velkou radostí, že se podařilo dát dohromady lidi, kterých si vážím a které mám rád, a že sem rádi chodí i diváci a váží k nám cestu, i když nejsme v centru ani u metra.

Stačí vám při všem tom úřadování čas a energie na hraní?

Herectví jsem si užil dost, takže sám sebe coby herce upozaďuji. Máme teď třeba dvě hry, ve kterých jsem na jiných scénách kdysi hrál, a bylo lákavé tu roli zopakovat. Nicméně jsem takovému pokušení odolal a myslím, že jsem udělal dobře.

Jednu z těch her, Charleyovu tetu, jste režíroval.

Byl to titul, který mi byl důvěrně známý. Už když jsem v něm v Divadle ABC 12 let hrál, věděl jsem o řadě věcí, které bych rád dělal jinak. Připadalo mi to zábavné a zajímavé a nenarazil jsem ani na odpor herců a spolupracovníků. Teď se připravuji na režii Shakespearova Večera tříkrálového, kde budou hrát třeba Radek Holub a Bára Kodetová.

I když se, jak říkáte, herecky upozaďujete, na jakou roli se na Jezerce nejvíc těšíte?

Na filmového kritika Felixe v představení, se kterým jsme před osmi lety začínali, Zahraj to znovu, Same od Woodyho Allena. Už máme za sebou asi 230 repríz.

Filmování se však neodříkáte.

S Dušanem Kleinem točím 13dílný seriál Cukrárna. Hraji tam - už poněkolikáté - manžela Veroniky Žilkové. Líbí se mi, že to točí klasickou metodou, není to takový ten rychloseriál. Proto jsem před dvěma lety odmítl velkou roli v Ordinaci v růžové zahradě. Vloni jsem točil Saxanu - veletrh strašidel, kde hraji otce malé Saxanky, která prožívá podobná dobrodružství, jaká jsme před téměř 40 lety prožívali s její maminkou Petrou Černockou v Dívce na koštěti. V říjnu bude mít premiéru film Juraje Herze Habermannův mlýn, kde hraji hoteliéra kolaboranta. Užívám si, že už skončilo období kladných hrdinů, které jsem pořád hrál.