Na prahu neuvěřitelné pětaosmdesátky pozoruje svět kolem sebe chytrýma pronikavýma očima s nezbytnou cigaretou v ruce a s jemně ironickým úsměvem na rtech nad tím světem občas zakroutí nápadnou ohnivou hřívou.

„Víte, drahoušku, kolik mě to barvení pokaždé stojí? Smířila jsem se s tím, že si už nemůžu pořizovat nové oblečení, ale se šedivou hlavou se nesmířím. Jsem prostě taková.

S Václavem Voskou ztělesnila v Městských divadlech pražských řadu nezapomenutelných rolí. Hráli spolu i v Play Strindberg.

S Václavem Voskou ztělesnila v Městských divadlech pražských řadu nezapomenutelných rolí. Hráli spolu i v Play Strindberg.

FOTO: Archív J. Adamové

Dřív jsem si zakládala na tom, že chodím dobře oblékaná. Nechávala jsem si šít u Bulky. Šil také kostýmy pro divadlo, měl ohromný vkus. Když nás třeba s Werichem pozvali na francouzské velvyslanectví, nechala jsem si na to ušít šaty. U Bati jsem měla známou, vždycky mi zavolala, že přišly boty z Itálie, a už jsem tam běžela,“ vzpomíná elegantní dáma a upije ze sklenky bílého vína.

„Nedávno mi z televize nabídli nějakou roli v seriálu, ale když jsem si to přečetla, bylo mi jasné, že to hrát nemůžu. Bylo to hloupé jako nudle. Nikomu nezazlívám, že v tom hraje, ale já prostě nemůžu, i když mám penzi, jakou mám. Můžou mi předhazovat, že si dám skleničku bílého a cigaretu, ale já kouřím od šestnácti let a už se toho nevzdám,“ usmívá se.

Jednou dole, jednou nahoře

Tenkrát v šestnácti studovala konzervatoř, byla okupace. „Když jsem odmaturovala, dostala jsem nabídku od režiséra Frejky do Vinohradského divadla. To byla moje vysoká škola. Setkala jsem se tam s vynikajícími divadelníky. První inscenací byl Theseus mořeplavec od Georgese Neveuxe. Měla jsem tam celkem malou roli, ale byla jsem šťastná, že budu hrát u nejlepšího českého režiséra. Hlavní ženskou roli měla hrát Jiřina Štěpničková. Ta však odjela na stáž do Londýna, a tak Jiří Frejka svěřil roli Ariadny mně.“

Nadějné období však brzo skončilo. Na počátku padesátých let, když se Vinohradské divadlo změnilo na Divadlo Čs. armády, Jiřího Frejku vyhodili. Členové souboru se měli rozhodnout, zda zůstanou, nebo půjdou do Komorního divadla. „Tam byl ředitelem Ota Ornest, takže jsem neváhala,“ říká Jaroslava Adamová. Po roce však o ní herečka a partajní funkcionářka Světla Amortová prohlásila, že tam nemá co dělat, protože nesrostla s kolektivem.

S Janem Werichem ji pojilo dlouholeté přátelství. Patřila k pravidelným návštěvníkům jeho domu na Kampě, kde je Miroslav Zajíc zachytil na Vánoce roku 1977.

S Janem Werichem ji pojilo dlouholeté přátelství. Patřila k pravidelným návštěvníkům jeho domu na Kampě, kde je Miroslav Zajíc zachytil na Vánoce roku 1977.

FOTO: Miroslav Zajíc, Právo

Odešla tedy za Jiřím Frejkou, který byl režisérem v Karlínském divadle. Bylo třeba, aby se přeorientovala na operetní žánry. „Na konzervatoři jsme zpěv neměli, musela jsem si sama najít profesora. Já pro divadlo žila a jinou možnost jsem neměla,“ komentuje změnu v herecké kariéře. „Frejka připravoval Tylovu Paní Marjánku, matku pluku, já hrála hospodskou dceru Lidušku. Byly tam docela těžké pěvecké party, ale musela jsem se je naučit. Však si také dodneška většinu pamatuju!“

V Karlínském divadle hrála s Vlastou Burianem. „Milovala jsem jeho komiku, dodneška se u jeho filmů bavím. Tenkrát byl velmi uzavřený, prožíval velmi nešťastné období, protože měl za sebou vězení pro údajnou kolaboraci,“ vzpomíná na jednoho ze slavných kolegů.

Něco pro vás mám

Tím nejváženějším a nejmilovanějším byl ovšem Jan Werich. Setkali se v polovině 50. let, když byl jmenován ředitelem Divadla satiry. Brzy si mladou temperamentní herečku oblíbil a po čase se spřátelili.

„Často jsem k Werichům chodívala domů, sblížila jsem se i s jeho paní. Jednou mi Werich zavolal: Adamová, něco pro vás mám, kdy se zastavíte? Hned jsem utíkala na Kampu a on mi dal Dürrenmattovu Návštěvu staré dámy. Ještě mi nebylo čtyřicet a měla jsem pochybnosti, zda to vůbec můžu hrát. On se jen zeptal, zda mě zajímá ten obsah, a když jsem kývla, řekl, že nechápe, nad čím tedy váhám. Režíroval to tehdy Miroslav Horníček a bylo to jedno z nejúspěšnějších představení.“

Na otázku, jak se jí s Janem Werichem hrálo, odpovídá: „Moc jsem s ním nehrála, pro něho byl hereckým partnerem hlavně Miroslav Horníček. S panem Werichem jsme natočili televizní film Kočár nejsvětější svátosti. Tam jsem poznala, že mívá obrovskou trému, jako každý normální herec. Bolela ho noha, měl potíže s chůzí. Nejsem naložený, Adamová, říkal. Když se pak začalo točit a když viděl, že to jde dobře, na potíže zapomněl.“

Jaroslava Adamová jezdila k Werichům i na chatu do Velhartic. „Pan Werich někam odjel a já se zeptala paní Zdeny, zda bych mohla u něho v pokoji uklidit,“ vzpomíná. „Byly tam hory knih, hory papíru, hory vajglů.,To ať tě ani nenapadne, Janovi se tam nesmí na nic sáhnout,‘ varovala mě. Slíbila jsem, že jenom utřu prach. Když se vrátil, řekl: Adamová, to jste udělala vy? Jo, chtěla jsem, abyste se v tom trochu vyznal. Zdenička říkala, že budete nerad. A on na to: Nejsem nerad, Adamová.“

Katastrofální přítelkyně

Na otázku, čím si získala Werichovu důvěru, zavrtí hlavou: „Já si nikdy nikoho nechtěla získat. Prostě jsem se k němu chovala tak, jak si zasluhoval.“

S divadelními prkny se rozloučila hlavní rolí v komedii Jezinky bezinky, která se hrála v Divadle ABC od roku 1999 do roku 2007.

S divadelními prkny se rozloučila hlavní rolí v komedii Jezinky bezinky, která se hrála v Divadle ABC od roku 1999 do roku 2007.

FOTO: Archív J. Adamové

Sám Werich ji líčil jako svoji „katastrofální přítelkyni“, protože se na ni obracel v těžkých chvílích. Provázela ho i na sklonku života, kdy ho trápily choroby a nepříznivé poměry.

„Špatně se mu mluvilo, bez mluvítka jenom šeptal, špatně slyšel, nesnášel hlučné prostředí,“ vzpomíná na konec 70. let a vrací se i k nešťastné Antichartě. „Zavolal mi, abych za ním přišla, a ukázal mi pozvánku na shromáždění do Národního divadla. Svěřil se mi, že tam půjde, protože už delší dobu za ním chodí ,návštěvy‘. Jeli jsme tam spolu, vezla nás jeho dcera Jana.

Sotva jsme vešli, vrhly se k němu dvě dámy a táhly ho ke stolu s prezenční listinou. On se tam podepsal a ony ho zavedly do druhé řady. Já byla vzadu pod balkónem. Když jsem viděla, že Werich ještě před koncem odchází, vyběhla jsem taky. Přidala se ke mně ještě Irena Kačírková. Werich nás přivítal slovy: Teď si musím dát panáka, nebo se pobliju.

Druhý den mi volala Jana, že Werich je úplně bez sebe, protože se všude psalo, že podepsal Antichartu. Volal, komu mohl, zuřil, že jenom podepsal prezenční listinu, ale ničeho tím nedosáhl.“

Báječné manželství

Ona sama měla v politice jasno. „Vždyť jsem měla za manžela syna nakladatele Julia Alberta. Po roce 1948 ho vyhodili z filozofické fakulty a pak dělal rukama. Šoféroval, byl správcem na horské chatě, zkrátka už se nechytil. Měli jsme dvě děti, museli jsme se oba ohánět. Já to měla jednodušší, protože jsem dělala svoji profesi, pro něho to bylo horší.“

S Jiřím Bartoškou hrála v roce 2008 v komedii Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh.

S Jiřím Bartoškou hrála v roce 2008 v komedii Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh.

FOTO: Archiv, Právo

S manželem, s nímž byla až do jeho smrti v roce 1995, se seznámili v Peci pod Sněžkou, kde dělal správce horské chaty. „Byly nějaké zimní prázdniny, v divadle jsme měli volno a jeden náš kolega tam zorganizoval výlet. Když si Alena Vránová při lyžování zlomila nohu, zavolal provozní ředitel divadla, že se musím rychle vrátit a zaskočit za Alenu, která s nohou v sádře nemohla hrát. Julius Albert mě na saních tažených koňmi vezl dolů na autobus. Pak jsme se setkali v divadelním klubu po jednom představení. Měl tehdy od otce půjčené auto, a když jsem se chystala domů, zvedl se a nabídl, že mě odveze domů. A tak to celé začalo.

Měli jsme báječné manželství. Nemohla jsem si vzít lepšího člověka, než byl on. Měli jsme naprosto otevřený vztah, po všech stránkách. Asi proto jsme to spolu tak dlouho vydrželi.“

Zásluhu na tom, že při náročné kariéře vychovali dva syny, dává obětavému manželovi, a hlavně své mamince: „Podporovala mě, když jsem chtěla na konzervatoř, pomáhala mi s dětmi a dělala to s velkou láskou. Po šesti týdnech jsem se pokaždé vrátila na jeviště.“

Nedá se na to koukat

Za své nejšťastnější herecké období považuje počáteční spolupráci s Jiřím Frejkou a Janem Werichem a pak dobu Ornestova ředitelování v Městských divadlech pražských. „Nádherný byl Play Strindberg, kde jsem hrála s Václavem Voskou a Svatoplukem Benešem. Za tohle představení dodnes pánubohu děkuji. Stejně tak za Sartrovy Mouchy, které jsme hráli s Františkem Němcem a Václavem Voskou.“ Na jedno představení se v roce 1968 přijel podívat sám autor a líbilo se mu.

V roce 1971 zazářila na scéně poetické vinárny Viola v Cocteauově Lidském hlase. „Hrozně mě ten text oslovil. Když jsem si to přečetla, neskromně jsem si řekla: Ježíš, já myslím, že tuším, jak by se to mělo hrát. To se mi nestávalo často. To pro mě byly hrozně šťastné pocity.“

S divadlem z vlastního rozhodnutí před časem skončila a ani v něm nebývá častým divákem. „Nesnáším, jak se dneska hraje,“ zdůvodňuje. „Je to plytké. Možná je chyba ve mně, ale já se na to nemůžu koukat.“

Ve filmu mnoho příležitostí nedostávala, tou první byla hlavní role ve filmovém debutu E. F. Buriana Chceme žít z roku 1949. Nabídky se však rojily v posledních letech, kdy se objevila například v Želarech či v komedii Líbáš jako bůh. Vloni, v 84 letech, ztvárnila po boku Pavla Landovského hlavní roli ve filmu Stínu neutečeš.

Své herecké zkušenosti předává už sedmý rok studentům DAMU.

Přísná a drsná

O Jaroslavě Adamové se traduje, že je ke svým hereckým partnerům, hlavně těm mladším, přísná až drsná. „Je to možné,“ připouští. „Považuji to ale za velmi prospěšné. Přece nebudu někomu vykládat, že se mi to líbí, když vím, že to dělá špatně. Já neumím takové to: Děláš to moc dobře, jen kdybys… Já rovnou řeknu: Proč děláš takový blbiny? Říkám to, co si myslím, ne to, co si vymýšlím. Jsem taková i sama k sobě. Taky se se sebou nepářu.“

Vloni vytvořila ve filmu Stínu neutečeš režisérky Lenky Kny (uprostřed) ústřední dvojici s Pavlem Landovským (vlevo).

Vloni vytvořila ve filmu Stínu neutečeš režisérky Lenky Kny (uprostřed) ústřední dvojici s Pavlem Landovským (vlevo).

FOTO: Archiv, Právo

Nad otázkou, kdo byl největší láskou jejího života, překvapivě znejistí. „Na to vám, drahoušku, nedokážu takhle odpovědět. Kde je to měřítko? Lásky musíte dělit podle toho, kdy vznikaly, v jaké době, v jakém životním období.“

„Kdy jste tedy nejvíc vzplála?“ zkouším to. „Já ani nevím, zda bych tohle slovo na sebe někdy použila. Největší vzplanutí pro mě bylo, když jsem řekla: Mami, chci jít na konzervatoř a chci hrát divadlo. Rozum a cit u mě byly vždycky v rovnováze. Jsem emotivní herečka, ale vždycky to u mě šlo i přes hlavu. V životě taky."