Soužití s vaším partnerem, houslistou Pavlem Šporclem a třemi malými dětmi si představuji jako zvuk trylků, odříkávání textů a do toho dětský křik. Je na tom něco pravdy?

To víte, že je to občas velmi náročné. Ale naštěstí nemáme jen jednu místnost, takže naše aktivity se v domě rozložit dají. Pavel má svou pracovnu, tam se zavře a nic neslyší. A já se texty učím někdy během dne, ani nevím jak…

Ale? To máte tak dobrou paměť?

Naštěstí teď nezkouším, takže se nemám co učit. Jen si opakuju. Občas poprosím paní, co mi pomáhá s domácností, o hodinku s dětmi, a rázem mám čas pro sebe. A co se týče paměti, prostě ji musím mít dobrou. Když na jevišti něco zapomenu, spoléhám na partnera a svou fantazii. Životní tempo, které teď mám, mě odnaučilo mít trému, která svazuje.

Vy jste ale bývala trémistka, že?

Ano, po tátovi. Kladl na své děti od dětství velké nároky, takže jsem měla pořád pocit, že jsem nedostatečná. Že něco pokazím. To mi škodilo.

Ve vašem rodě je tolik významných osobností, že nároky velké být musely. Bylo to pro vás zavazující?

Ano, do určité míry jistě. Třeba nástup do Národního divadla, který se odehrál v mých dvaceti letech, což bylo poměrně brzo, mi dal psychicky hodně zabrat.

V čem nejvíc?

Vždycky jsem byla zodpovědná až příliš. A nejenom za sebe, ale i za ostatní a za celek. To se v mé práci nevyplácí. Byla jsem velmi prchlivá, říkala pravdy v nesprávnou chvíli a lidem, kteří to slyšet nechtěli. Trpěla jsem trémou, která mě svazovala. Sama sobě jsem škodila. Za vším, co jsem tenkrát dělala, si stojím, ale dnes už bych mnoho z těch věcí řešila rozumněji.

Se svou nejstarší dcerou, osmiletou Lily

Se svou nejstarší dcerou, osmiletou Lily

FOTO: Michaela Feuereislová

Dnešní děti mají o tolik lepší předpoklady! Jsou méně zatížené komunismem, tím, že si všichni máme být rovni, podporuje se individualita. Mají sebevědomí, na rozdíl od naší generace. Z té se dokázalo zdravě prosadit jen velmi málo z nás.

Co pomohlo k sebevědomí vám?

Špatná zkušenost.

Povídejte!

Tehdejší vedení televize Nova mi před pěti lety neumožnilo pokračovat dál v seriálu Redakce. To byla tvrdá realita, se kterou jsem se před tím nesetkala. Následovala ji Česká televize a pořad Pošta pro tebe, odkud mě po osmi prvních pořadech odvolali.

Byl to krutý rok, kdy jsem zůstala s dcerou na vše sama a totálně bez peněz. A tak to bohužel i pár let potom zůstalo. Jak se říká, sejde z očí sejde z mysli.

Měla jste v té době pocity křivdy?

Měla a dlouho. A myslím, že právem. Ale zpětně to bylo obrovsky přínosné. Než se člověk vyrovná s tím, že mu někdo, z jeho pohledu nespravedlivě, ublíží, trvá to i léta. Ale co vás nezabije, to vás posílí.

Bylo to asi těžké období. Jak jste to tehdy zvládala? Sama se svou tříletou dcerkou Lily...

Naštěstí jsem se v té době potkala s Pavlem. Bez něho bych si tehdy vůbec nevěděla rady. Hodně nás podržel, mě i mou mámu. Aby toho totiž nebylo málo, umíral mi táta a já v rodině musela zaujmout novou pozici.

Knihu o Jiřím Kodetovi nakonec musela napsat Bářina maminka.

Knihu o Jiřím Kodetovi nakonec musela napsat Bářina maminka.

FOTO: Michaela Feuereislová, Právo

Být oporou pro zbylého rodiče, když ten jeden odešel. Tedy pro maminku. Nemohla jsem se úplně zhroutit a položit.

Jste svým založením melancholik. Co vás z té krize dostalo?

Začali jsme pracovat na miminku. To mě drželo nad vodou. Plánovali jsme si společnou budoucnost, koupili dům, kde teď bydlíme, a pustili se do jeho rekonstrukce. Já, už těhotná, jsem byla hlavní stavbyvedoucí. Nebylo jednoduché se domlouvat s řemeslníky, kteří si mysleli, že ženská stavařině nemůže rozumět. Ale já to zvládla! Dokonce jen za tři čtvrtě roku, za moje těhotenství. A jsem na to patřičně pyšná.

Po boku slavného houslisty si konečně naplno užívá osobního štěstí.

Po boku slavného houslisty si konečně naplno užívá osobního štěstí.

FOTO: Michaela Feuereislová, Právo

Stěhovali jsme se poslední den prázdnin. Měsíc po císařském řezu s Violetkou. Druhý den Lily nastoupila do první třídy. Ani pro ni to nebylo jednoduché. Uznejte, že na litování se jsem neměla vůbec čas.

Herectví jste tehdy odsunula stranou?

Nabídky nepřicházely a já neměla jinou volbu. To ale paradoxně bylo dobře, nemusela jsem se rozhodovat mezi rodinou a prací. Opravdu je to tak, že všechno zlé je k něčemu dobré. A nakonec asi ani nejsem takový melancholik. Docela dost vydržím. A ještě jednu věc jsem o sobě zjistila. Miluju výzvy.

Když vidí na pódiu svého partnera, houslistu Pavla Šporcla, je na něj prý vždy pyšná.

Když vidí na pódiu svého partnera, houslistu Pavla Šporcla, je na něj prý vždy pyšná.

FOTO: Michaela Feuereislová

Když nastanou extrémní podmínky, tak funguju výborně. Složím se až pak, když už můžu. Pokud neonemocním, tak se většinou jen vyvztekám, vypláču a jde se dál.

Teď máte docela kolotoč. V srpnu se vám narodila třetí dcera, do toho jste začala znovu hrát. Předpokládám, že může následovat zhroucení, ne?

Může, jen nevím, kdy. Plánuju si tomu předejít tím, že jakmile to půjde, odjedu na týden, čtrnáct dní do lázní. Přece jen mám za sebou tři císařské řezy, z toho dva brzy po sobě. Bydlíme poměrně daleko od Prahy, kam skoro denně vozím starší dceru na kroužky. Do toho jsem začala hrát, mám na starosti domácnost a domov. Všeho je tak nějak hodně.

Vaší nejmladší dceři je teprve pět měsíců. Proč jste se do divadla vrátila tak brzo?

O tom jsem nerozhodla já, ale osud. Byl to vlastně závazek. Před rokem potřebovali v divadle Na Jezerce rychle záskok za kolegyni, která onemocněla, do inscenace Válka Roseových. Jan Hrušínský a Ondra Sokol si vzpomněli na mě. Byla jsem nadšená, Válka je skvělé představení.

S kolegy ze své domovské scény pražského Divadla Na Jezerce

S kolegy ze své domovské scény pražského Divadla Na Jezerce

FOTO: Michaela Feuereislová

Sice jsem ještě kojila Violetku a také jsem v divadle řekla, že bych ráda měla ještě jedno dítě, takže asi moc dlouho hrát nebudu. Což se během pár měsíců vyplnilo. Otěhotněla jsem okamžitě, což byl malý zázrak. Nečekala jsem, že to půjde tak rychle. Těhotenství bylo těžké a vyčerpávající, tělo dostalo zabrat. Přesto mě v divadle nepřeobsadili a půl roku na mě čekali. Jsem za to Honzovi Hrušínskému a kolegům vděčná.

Máte tři holčičky. Jak ta nejstarší přijala dvě mladší, co přišly tak rychle po sobě?

Těžko. To víte, do šesti let to byla jenom moje holka.

Jmenuje se Lily. Prý po písničce, kterou máte ráda.

Je to písnička z filmu, ani nevím, jak se jmenuje. Viděla jsem ho jako malá holka, táta měl rád muzikály. A ta písnička mi celou dobu těhotenství zněla v hlavě. Ke konci už pořád. Zvažovala jsem variantu Liliana, ale nakonec písnička a Lily vyhrála.

S dcerou Lily.

S dcerou Lily

FOTO: Michaela Feuereislová, Právo

Na porodním sále jsem řekla, že to bude jen Lily. To jméno k ní neuvěřitelně sedí. Tím, že je příjmením Hozáková, se mi líbila i varianta Lily Hozak. Je to takové prvorepublikové.

A co Violeta, kterou už máte s Pavlem Šporclem? Jak ta přišla ke svému jménu?

Máme fotku z prvního ultrazvuku, kde je už rozpoznatelná. Drží na ní ruce, jako by v nich držela housle. Když ji Pavel viděl, měl jasno. Viola jsou velké housle, violeta zase malé housličky. A holčička měla jméno.

Myslíte, že bude po tatínkovi houslistka?

Zatím se projevuje hlavně jako komediantka. Je velmi vyspělá, krásně mluví, a to jí je dva a půl roku. Také hudební sluch má, na svůj věk čistě a krásně zpívá. Ale co z ní bude, těžko říct. My jako rodiče se pouze snažíme odhadnout, kam jejich vlohy budou směřovat a dát jim dobré vzdělání. Ony ať už si pak svou práci vyberou samy.

Z výrazných genů má poměrně na výběr. Vaše rodinná větev je plná herců z otcovy strany, z matčiny se přidávají slovenští grófové. A hudební geny přihodil tatínek.

To ano. Předpoklady a možnosti mají holky veliké, ale není zdaleka jasné, zda je využijí. Ne všichni v našich rodech byli úspěšní. Předpoklady jsou jedna věc, další je mít štěstí. A talent tak velký, aby se prosadil.

 A kde vzala jméno nejmladší Sophia? Pokud vím, znamená to moudrost...

Ta si také své jméno vybrala. Ano, znamená moudrost a také prý tu, jež je zahalena rouškou. A ona byla skutečně celou dobu otočená hlavičkou od nás, vůbec jsme ji neviděli. Nemá jedinou fotku z bříška. A když, tak si zakrývala tvář. Je to zatím hodné a klidné miminko. Ale ten pravý temperament se začne projevovat až kolem druhého roku. Violetka byla klidná taky a teď je z ní malý tajfun.

Jakým otcem je houslový virtuos?

Je báječný otec i báječný partner.

Za co ho obdivujete kromě toho, že je vynikající umělec?

Myslím si, že to je základ. Žena si musí muže vážit za to, co dělá a v čem je úspěšný. A chlap by měl být úspěšný. To je to, co nás ženy na nich baví. To je to afrodiziakum. I sexuální život přece souvisí s tím, jestli je chlap úspěšný. Když stojí Pavel na pódiu a je sebevědomý, což je další věc, která patří k úspěchu, mně to dělá dobře. Jsem na něj pyšná. A chci, aby všichni viděli, že ke mně patří. Samozřejmě, kdyby to nebyl dobrý člověk, tak tohle na soužití nestačí.

Po boku slavného houslisty si konečně naplno užívá osobního štěstí.

Po boku slavného houslisty si konečně naplno užívá osobního štěstí.

FOTO: Michaela Feuereislová, Právo

Můžete k někomu vzhlížet, ale pak se s ním nemůžete doma domluvit. Pavel má v sobě obojí. Je laskavý a trpělivý. A není cholerik, což je pro mě dost zásadní věc. Temperamentnější jsem u nás doma já a on je ten, kdo nad vším drží ochrannou rukou. Jsem vedle něj klidná a tolik nepanikařím. Nedělám scény a nemám potřebu se až tak projevovat, on mi totiž dodává klid.

Je jistě výrazná osobnost, stejně jako váš otec, který ale cholerik byl. Jak se ti dva snesli?

Oni se poznali už v době, kdy byl otec nemocný. Nestřetli se v rozhovoru, ale spíš v neverbálním kontaktu. Táta už tehdy těžko hovořil. Byl velmi poddimenzovaný ve svém temperamentu. Poslední roky už vlastně vůbec cholerik nebyl. Vypadal velmi smířený. Jako by už byl na druhé straně. Asi v té nemoci našel něco, co ho zklidnilo. To, co v sobě tolik ukrýval, se mohlo projevit.

V té době jeho hloubka vystoupila na povrch, oproštěna všeho nervózního kolem. Vyzařovala z něj obrovská síla. Byl vždycky laskavý člověk, ale mnoho situací neuměl řešit jinak než silou a spoustu věcí ho velmi nervovalo. Proto tak nerad chodil mezi lidi. Myslím ale, že s Pavlem by si rozuměli vždy. Spojovala je hudba, kterou můj otec miloval.

Vaše maminka se celý život o vašeho otce starala, ale po jeho smrti se vrhla na studia, věnuje se komunální politice. Překvapilo vás to?

Ani ne, ona je velmi silná osobnost. Jsem moc ráda, že si táta vybral moji mámu. Protože silná jsem díky ní. Nejsem až tak postižená nervozitou Kodetů, protože mám od ní jiný, zemitější, životaschopný gen. A díky ní taky ta rodina držela pohromadě.

Jak dvě tak silné osobnosti mohly vedle sebe vydržet tolik let?

Oni se velmi milovali. Nebylo sice jednoduché s takhle vyhraněnými lidmi vyrůstat, ale rodinu drželi pevně pohromadě. A díky tomu taky já držím tu svoji. Základ mi dali pevný.

Hovořili jsme o hře podle slavného filmu Válka Roseových, ve které manželské konflikty gradují do neuvěřitelných rozměrů. Zažila jste někdy něco trochu podobného?

Tak extrémní situace nenastaly ani u našich, pochopitelně. Nikdy se k sobě nechovali škaredě, „rvali se“ o podstatné věci. O politiku a jak správně přežít komunismus. A s Pavlem se nehádáme.

Ve všem se shodnete?

Ne, ale já jsem pochopila, že s ním nemá smysl se hádat. Jakmile bych na něj vyrukovala, že něco chci a tak to taky bude, tak to nedostanu. On je znamením Býk a nikdo s ním nehne. A tak si raději počkám, až bude vhodná příležitost, pak si sedneme, já řeknu, co mě trápí nebo co se mi nelíbí. Vím, že to myslíš dobře, ale mně to nevyhovuje, řeknu mu. To je jediná šance, jak mě může poslouchat. Pak řekne svůj názor, domluvíme kompromis a jdeme dál.

Zkoušela jsem to taky jinak. Ne, že by nikdy nebyly konflikty. Ale to nefunguje. U nás platí, že nejlepší je si to vyříkat a komunikovat spolu. A to zase hlídám já. Pavel by o svých problémech nemluvil. To je jeho vlastnost. Všechno drží v sobě.

Často zmiňujete osud. Je podle vás daný?

Věřím v něj. A doufám. Ani v nejhorších situacích mě nikdy neopustilo štěstí. I když jsem na tom byla nejhůř, vždycky se objevilo něco, co mi to pomohlo překonat a žít líp. Takže proč bych v osud nevěřila?