Co to je za seriál?

Točil se pro Novu a bude mít třináct dílů. Hraju v něm učitelku hudby, zakřiknutou starou pannu, která o sebe nedbá, dokud jednoho člena učitelského sboru neopustí manželka. Toho hraje Olda Navrátil. Před kamerou jsem stála po dlouhé době a bylo to příjemné vystoupení ze stereotypu zpívání a divadla, poznala jsem zase nové lidi. Cítila jsem se jako ryba ve vodě, moc mě to bavilo.

Nepřidáte nějakou historku z natáčení?

Původně ta učitelka měla být hodně ošklivá, a tak mě pro kamerové zkoušky v maskérně změnili tak, že mě ani kolegové nepoznali. Když to pak viděl režisér Jiří Vejdělek, rozhodl, že až tak šeredná být nemůžu, takže mě snad diváci poznají.

Hrajete také ve dvou představeních v pražském Divadle Radka Brzobohatého. To je překvapení. Myslela jsem, že hlavně zpíváte.

Nikdy jsem jenom nezpívala. Dělala jsem v karlínském divadle muzikály, třeba Moje férová Josefína, a samostatné projekty, například představení v Divadle Ungelt o Marlene Dietrichové. Ráda spojuji hraní se zpíváním.

Když koncertujete se svými oblíbenými písněmi z dvacátých až padesátých let, chodí na vás víc ženy, nebo muži?

Určitě ženy, jsou citlivější. Chtějí slyšet příběhy a mé písně jsou příběhy.

Žijete v Praze, ale na Berounsku budujete vesnické stavení. Už jste skončila s rekonstrukcí?

Neskončila, tam se dá budovat ještě několik let, ale už je to obyvatelné. S prací jsem začala před šesti lety ještě s tehdejším partnerem Břéťou Syrovým. Ten mi pomáhal a byl hodně šikovný. Dnes je nejhorší sehnat dobré řemeslníky. To zná každý, kdo něco stavěl. V tomhle státě to není žádná radost, v normálně fungující společnosti lidé odvádějí kvalifikovanou práci, a ne takový šlendrián.

Se současným partnerem, sochařem Vojtěchem Kokešem

Se současným partnerem, sochařem Vojtěchem Kokešem

FOTO: Michaela Feuereislová

Líbí se mi historka o tom, jak jste oplocovala pozemek.

To zrovna moc veselé nebylo. Můj pes pořád utíkal, je to chronický tulák, tak jsem musela náš poměrně velký pozemek oplotit. Vybrala jsem ten nejvyšší, tedy dvoumetrový plot, pak přišli chlapíci a začali stavět. Jenže v polovině práce odešli a už se nevrátili. Asi měli lepší kšeft. Naštěstí jsem jim dopředu zaplatila jen polovinu dohodnuté ceny. Pak jsem přes známé sehnala další dělníky, a když bylo konečně hotovo, pes se rozběhl a plot přeskočil. Tak jsem musela pořídit elektrický plot.

Co vás tolik táhne na venkov? Jste přece rodačka z Prahy.

Společenského života, večírků, kafíček, víneček jsem si užila dost, ráda od toho ruchu odjíždím do klidu, kde se cítím svobodnější. Je to v kraji Oty Pavla, přímo nad Stradonicemi, na úpatí největšího evropského keltského oppida, v malebné, ještě nedotčené přírodě, protože tam byly vojenské prostory s protivzdušnou obranou Prahy. Měla jsem nedaleko ustájené koně, tak jsem ten kraj znala.

Co dělá vaše dcera Josefína?

Je jí dvaadvacet a studuje malbu na akademii výtvarného umění. Zdědila talent po dědečkovi (Miloš Nesvadba – pozn. red.), já jsem antitalent. Pepina je v pohodě, miluje přírodu a zvířata, koně jsou její život. Udělala si trenérský kurs a trénuje děti a dospělé v parkurovém ježdění. Pronajala si stáj a trochu podniká. Tak uvidíme, jak to půjde.

Neudělá vás babičkou?

Nevím, ale asi to tak rychle nebude, moc se do toho nežene. Já bych se zase tak nebránila.

Viděla Josefína už svého malého sourozence, který se narodil jejímu otci Michalu Nesvadbovi v druhém manželství?

Jasně, teď zrovna u nich byla. Nějak to ale nekomentuje, Marek se narodil v srpnu. Máme navzájem dobré vztahy, ale příliš často se nestýkáme. Pepča ano, já ne. Není důvod.

Michal Nesvadba byl váš první manžel, pak jsem napočítala dalších pět vážných vztahů. Do každého jste šla na plný plyn, ale na konci bylo zklamání. Čím to?

S Martinem Sochorem v komedii Jestli řekneš, kolik mi je, zabiju tě! Vždycky jsem se zamilovala tak, že jsem neviděla, neslyšela. Jeden mě podváděl, jiný ze mě tahal peníze, kvůli dalšímu jsem přišla o kamarády, protože chtěli, abych přišla, ale ne s ním.

Světlana Nálepková

Světlana Nálepková a její milovaní koně.

FOTO: Michaela Feuereislová

To nejspíš myslíte záhadného Nizozemce Alexe van der Kujla, ne?

Ano, všichni v okolí mě varovali, ale já jsem ho vždycky bránila. Vydával se za trenéra psů FBI, ale žádného psa nikdy nevytrénoval ani neprodal. Po roce a půl jsem ho vyhodila z domu.

Z domu jste vyhodila také Davida Radiměřského, který vám „sponzoroval“ poslední desku.

To sice sliboval, objednal studio, ale nikdy nezaplatil. Je to profesionální podvodník a gigolo. Byl mi představen jako bohatý podnikatel a opravdu se tak choval. Jenže všechny papíry byly falešné, mercedesy, byty a kanceláře vypůjčené. Lítal pracovně do Libye, vozila jsem ho na letiště, přitom nikdy neopustil Ruzyni. Počkal, až odjedu, a šel někam za milenkami, nevím.

Po týdnu mi zavolal z letiště a já jsem pro něj zase jela. Byl to absolutní psychopat. V únoru to budou dva roky, co jsem ho vyhodila z domu. Nejsem sama, koho podvedl. Chodí mi e-maily od různých žen, že je také okradl. Ozvali se mi i lidé, kteří mu dali peníze na údajné evropské granty. Teď je asi někde v cizině.

Po takových zkušenostech bych na chlapy hodně zanevřela.

Myslím, že je pro mě těžké někomu uvěřit. Chlapy sice k životu potřebuji, ale nemám o nich žádné iluze.

Nicméně teď máte vedle sebe už rok a půl sochaře Vojtěcha Kokeše a vypadáte spokojeně. Dokonce se vám už netřesou ruce jako za dob japanologa Martina Vačkáře!

Ruce se mi třásly proto, že jsem žila v permanentním stresu, všechno jsem si moc brala, všechno mě ničilo. Za všechno jsem měla odpovědnost, nikdo mi nepomohl. Trpěla jsem také šílenou svazující trémou. Ale s věkem jsem se uklidnila. Hodně jsem na sobě zapracovala a nastal zlom, duchovně jsem vyspěla, najednou jsem ty stresy pustila a ulevilo se mi.

Navíc Vojta je dobrý, hodný chlap. Potkala jsem ho v tom nejšílenějším období, kdy jsem byla úplně na dně a kdy jsem chtěla být nejméně rok sama. Byl kamarádský, držel náš vztah v přátelské rovině, potom na delší dobu odjel a tím se naše spojení utužilo. Když se vrátil, nemohla jsem se ještě další půlrok otevřít, bála jsem se. Nakonec jsem Vojtovi pomalu začala důvěřovat a zvykat si na to, že je vedle mě. Pořád se ale uvnitř bojím, že se zase něco stane.

Josefína s mámou už nežije, ale na venkov za ní jezdí.

Josefína s mámou už nežije, ale na venkov za ní jezdí.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jsou jeho sochy někde k vidění?

Vojta dělá z bronzu, jeho největší jezdecká socha je na Karlštejně, ale většinu objednávek dostává z ciziny. Ateliér má v Brdech, kousek ode mě. K výtvarnému umění tíhnu, od dětství jsem k němu byla vedená a jsem dokonce i v tomto oboru vzdělaná, tak si rozumíme.

Už ho učíte na koni?

Ano, hned na začátku si sedl na koně a jako by se v sedle narodil. Jezdí a hodně ho to baví.

Co všem vašim vztahům říká dcera? A dáte na ni vůbec?

Dám na ni. Vojtu má ráda, Břéťu taky, s Alexandrem měla problém, chtěla, abych to skončila, nevěřila mu. Ale Davidovi i ona podlehla, on to s námi fakt uměl, měl promyšlenou taktiku, která fungovala. V krizi mi Pepča hodně pomohla a doufám, že si ze mě vzala ponaučení.

Co byste poradila podváděným ženám?

Vyrazit, pokud jsou muži zlí a sprostí! Nemít s nimi smilování! Společné soužití je zázrak, který jen málokdy vyjde. Mám dojem, že lidé často vztahy jen přetrpí. Kam se podíváte, tam to nefunguje.

Kdyby s vámi točili 13. komnatu, jaká by byla?

Neprožívala jsem zrovna utěšené dětství. Měla jsem velký problém s otcem, nejen vztahový, ale i názorový. Byl zarytý komunista. Nestal se pro mě vzorem a udělala jsem si vůči němu psychický blok, sestra také. Chodila jsem k psychologům, kineziologům, chtěla jsem to ze sebe dostat. Toužila jsem po inteligentním, vzdělaném, všeobjímajícím otci, ale to nevyšlo. U nás bylo na denním pořádku domácí násilí.

Otec vás bil?

Hlavně maminku. Angažuji se v Lize proti domácímu násilí. Myslím si, že mnoho žen je mu vystaveno, ale stydí se to nahlásit.

Litujete něčeho ve svém životě?

Některé věci bych si určitě odpustila. Třeba ztráty přátel. Mrzí mě například nedorozumění s Ondřejem Havelkou, které naše přátelství přerušilo. Byli jsme si hodně blízcí, lidsky a pracovně. Už je to dávno. Ondřej tehdy režíroval jeden hudební projekt a také divadelní představení Má férová Josefína v Karlíně, kde jsem hrála. To se pak mělo natáčet.

Tenkrát se nedohodl s Vačkářem a já jsem byla odkopnuta. Šlo o scénář. Myslela jsem, že to vůbec nepřežiju, trápilo mě to. Už jsme se nikdy nedali dohromady. Ale jak se říká, co vás nezabije, to vás posílí.

S Martinem Sochorem v komedii Jestli řekneš, kolik mi je, zabiju tě!

S Martinem Sochorem v komedii Jestli řekneš, kolik mi je, zabiju tě!

FOTO: Michaela Feuereislová

Co chystáte nového?

Šansonový recitál s kapelou k nové desce Láska se vrací, kterou jsem si sponzorovala proti své vůli sama tím, že jsem si vzala půjčku. Předpremiéry už se konaly mimo Prahu a pražská premiéra by měla být začátkem příštího roku.

Máte nějaké přání?

Žít a neskončit u popelnic. A kdybych jednou měla hodně peněz, přestala bych hrát divadlo a cestovala bych. To ale v dohledné době opravdu nehrozí.