Vzala jste práci původně na půl roku, teď nově až do června 2010. To místo nemá perspektivu, ale vy jste ho přijala. Proč?

Naopak, mně to původní půlroční angažmá vyhovovalo. Od začátku jsme předpokládali, že vláda vydrží jen po dobu našeho předsednictví v Evropské unii. Říkala jsem si, že poznám něco nového, získám zkušenosti. Předčasné volby a pak jejich odložení mě dost zaskočily, už jsem měla v plánu jiné aktivity. Doufám, že na ministerstvu neuvíznu až do padesáti!

Jak na vás vůbec přišli? Chtěla jste do vysoké politiky?

Vůbec ne. Objevila mě jedna dáma, která mě prý delší dobu sledovala v neziskových aktivitách. Ta mě navrhla panu ministrovi.

Ministr pro lidská práva Michael Kocáb se svou mluvčí Lejlou Abbasovou

Ministr pro lidská práva Michael Kocáb se svou mluvčí Lejlou Abbasovou

FOTO: Stanislav Peška, ČTK

Váhala jste dlouho?

Bylo to čtrnáctidenní namlouvání, kdy jsem studovala agendu a co ta funkce vlastně obnáší. Pak jsem post vzala, ale za určitých podmínek. Například jsem dva dny po ohlášení mé pozice odjela na svoji pravidelnou nadační cestu do Keni. Toho jsem se nechtěla vzdát.

Co se dá na ministerstvu za tak krátkou dobu stihnout?

Náš resort je velmi specifický. Role ministra bez portfeje je také specifická a k tomu ještě připočtěte personu pana Kocába. I díky této kombinaci se podařilo hodně věcí. Například se rozpumpovala romská problematika nejen u nás, ale i na evropské úrovni, podařilo se hodně v genderové oblasti a zvládli jsme různé dílčí kroky v rámci našeho úřadu.

Pod náš resort spadají neziskové organizace, zdravotně postižení, národnostní menšiny, sexuální minority, drogová problematika, okrajově i senioři. Náš záběr je velmi rozsáhlý.

Vám se snad bude stýskat, až odejdete?

Mně se obecně stýská po tom, co dělám a přeruším to. Když už se pro něco rozhodnu, dělám to srdcem. Musím se s prací plně ztotožnit, jinak ji nejsem schopná dělat. Takže mi bude líto, až odejdu, ale zase získám víc času, budu volnější. Teď je to časově opravdu náročné. Kdybych měla jenom funkci na úřadě, tak by to šlo, ale já k tomu mám ještě ty neziskovky a dál moderuji. Do toho jsem si začala dělat pilotní zkoušky na cessnu, abych mohla létat v Keni. A ještě bych měla vést ,jakýs takýs‘ soukromý život. Ten se teď nachází na bodě nula.

Co to znamená?

Nikoho nemám, na přítele bych ani neměla čas.

Najdete si čas alespoň na vaši oblíbenou hudbu? Jakou si pouštíte?

Jsem multižánrová. Kromě dechovky mám ráda snad všechno. Také klasiku si dávkuji. Zpívat ale neumím, bohužel, miluji ovšem tanec. To je pro mě naprosto přirozený pohyb. Něco, co mě odreaguje, vyčistí hlavu a dost mně chybí. Mám ráda latinu a afro, strašně ráda se dívám na modernu a scénický tanec.

Lejla Abbasová s maminkou Hanou

Lejla Abbasová s maminkou Hanou

FOTO: Soukromý archív Lejly Abbasové

Co jiné koníčky?

Jsem kinofil, vyžívám se v těžkých a depresivních filmech, na rozřehtané komedie moc nejsem. Třeba severskou kinematografii zbožňuji úplně nekriticky. K mým oblíbeným filmům patří Rodinná oslava, Král Lear, z těch novějších Město bohů nebo Gummo, to je americký nezávislý snímek. Ráda čtu, bohužel, na čtení mi zbývá čas jenom v Africe. A pak miluji přírodu a jsem nadšený houbař.

Znáte písně Michaela Kocába?

Znám, ale nejsem fandou Pražského výběru. Patřím k první porevoluční generaci, kterou začaly bombardovat americké kapely, a u zahraniční hudby jsem už zůstala. Českou scénu prakticky neposlouchám. Na koncertě Pražského výběru jsem byla někdy v šestnácti, poprvé a naposled. Není to moje parketa. Paradoxně jsem ale teď viděla pana ministra hned dvakrát. Hrál například v Prešově, kde jsme měli i pracovní výjezd. Druhý den jsme objížděli romské osady.

Proč sondujete situaci na Slovensku? Naše problémy vám nestačí?

Samozřejmě že ano, ale v problematice se musíte zorientovat, zjistit, jaká je kde v Evropě situace. A také třeba neobjevovat Ameriku, poučit se jak z negativních, tak pozitivních příkladů a postupů. My jsme na pomyslném zlomu. Pokud bychom v některých rovinách postupovali v řešení romské situace jako doposud, můžeme skončit za pár let třeba jako na Slovensku nebo v Rumunsku.

U nás je pořád silná střední třída, i chudá romská minorita z ghett je de facto vzdělaná nebo spíš stále ještě vzdělavatelná, orientuje se ve společnosti. Na Slovensku a Rumunsku jsou Romové naprosto izolováni v podmínkách srovnatelných se slumy v Africe. Mechanismy, jak situaci zlepšit, jsou popsány a stačí je jen realizovat. A mělo by to být v zájmu nás všech, protože vedle sebe žijeme a žít budeme. Řešení nebude ani levné, ani lehké.

Jaký je pan Kocáb šéf?

Jsem překvapená, jak je politicky vyzrálý. Ne že bych ho podceňovala, ale nějak jsem ho vnímala víc jako muzikanta. Jsem s ním, ještě spolu s tajemníkem, prakticky nonstop, můžu tedy sledovat jeho politické uvažování, můžu srovnávat. Pro něj to je nejen povolání, ale i poslání. Politikou žije a bere ji vedle své muziky jako celoživotní agendu. Šéfem je dobrým a tu funkci jsem vzala i kvůli němu.

Nikdy jsem nebyla zaměstnaná, natož ve státní správě. Nedokázala bych pracovat pod typickým úředníkem, což nemyslím nijak pejorativně, bála bych se, že nenajdeme společnou řeč. Pan ministr do resortu vnáší neuvěřitelnou lidskost, nepřihřívá si polívčičku, nedělá to kvůli politickým bodům.

Vzal ten nejtřeskutější možný resort, protože lidskoprávní rovina v Česku vždycky někoho vytočí, dotýká se totiž naší podstaty. U nás se stále ještě dostatečně neabsorbovala a neetablovala různorodost jak názorová, tak etnická. Naše demokracie je v tomto ohledu pořád mladá.

Na molo vyjde už jenom kvůli kamarádům.

Na molo vyjde už jenom kvůli kamarádům.

FOTO: Soukromý archív Lejly Abbasové

Dobře víte, o čem mluvíte. Nejspíš jste si kvůli barvě pleti užila své.

To jo, v dětství. Nejdřív jsme bydleli v pražské Krči u babičky s dědou, tam to ještě šlo. Maminka pracovala na letišti, dojížděla přes Prahu. Pak jsme se přestěhovali na sídliště Dědina, které bylo určeno zaměstnancům ČSA. Šlo o sídliště spojené ze staré panelákové zástavby a nových domů pro lidi, kteří byli sestěhováni z okolních vesnic. Což pro tmavou holku nebyla úplně ta nejšťastnější kombinace. Novousedlíci postižení maloměšťáctvím bojovali se starousedlíky a v této atmosféře jsem tam nastoupila do první třídy.

Děti mě moc nevzaly a hlavně si se mnou nevěděla rady třídní učitelka. Už jsem uměla číst a psát, čímž jsem se ještě víc vyčlenila. Po roce ale odešla a její mladá nástupkyně celou situaci zvládla. Nicméně znáte děti, dokážou být dost kruté k někomu, kdo je něčím jiný. Prošla jsem všemi stadii přes brek, zatvrzení, komunikaci, mlčení, útoky, řešení, pasivitu. Tohle zažil asi každý, kdo se nějakým způsobem odlišuje.

Nakonec jsem se rozhodla, že se nebudu snižovat na úroveň útočníků a přestanu reagovat. A přestože mě to uvnitř sžíralo, nedala jsem se vyprovokovat. Postupně jsem si vybudovala nadhled, naučila jsem se tím vůbec nezaobírat, říkala jsem si, že mi ten člověk za to nestojí.

Kdy se ta situace zlepšila?

Asi v mých čtrnácti letech, kdy jsem se hodně fyzicky změnila a k tomu začala být tmavá barva pleti vstupenkou do pozlátkového, tehdy velmi atraktivního světa, jako je modeling, taneční vystoupení, společenské akce. Navíc jsem se začala pohybovat mezi černochy, vyhledávala jsem jejich komunitu v Praze. Bylo období, kdy jsem se ve volném čase s bílými téměř nestýkala.

Váš otec je Súdánec. Vídáte se?

Otec Elfatih tady studoval práva a zamiloval se do mamky. Viděla jsem ho dvakrát v životě. Žije v Súdánu. Za komunistů studenti sice dostali stipendia, ale prvořadě byli motivováni, aby se vrátili zpět. Když otec dostudoval, dělali mu velké problémy s prodloužením pobytu. Chtěl se oženit s mámou, ale nemohl odcestovat z Afriky. Dostal povolení k návratu na poslední chvíli, málem se brali v zastoupení. Máma už měla za tátu úředně schváleného náhradníka. Nakonec to ale dopadlo dobře. Mimochodem brát se nemuseli, byla to svatba z čisté lásky.

Kde se seznámili?

Mamka studovala medicínu, ale kvůli tátovi a těhotenství toho nechala. Mám ještě o dva roky mladší sestru Aidu. Bydlela v době, kdy jsme dostali byt na Dědině, pořád u babičky a dědečka v Krči, aby nemusela měnit školku. Pro mě byl zásadní, a stále je, moment, kdy za námi na Dědinu přijel táta. Chodila jsem do první třídy. Setkala jsem se s někým, kdo se z mého života ztratil a koho jsem potřebovala k pochopení toho, proč jsem jiná.

Cítím se víc tmavá než bílá. Sestra ne. Je to dáno tím, že se s otcem setkala fakt jen,z rychlíku‘. Důležitou roli hrál také fakt, že ať šla na jakoukoli školu, i gympl, vždycky už tam někdo tmavý byl, minimálně já. Děti i učitelé už byli zvyklí. Když přijede sestra do Afriky, je,bílá‘ nejen pro okolí, ale tak se i sama cítí. Jsme s Aidou navíc povahově rozdílné, ale teď máme naprosto skvělý vztah, i když jsme do něj musely dorůst.

Při rozdávání oběda v jedné z keňských škol. „V Keni jsem se našla, učím se dokonce svahilsky,“ říká.

Při rozdávání oběda v jedné z keňských škol. „V Keni jsem se našla, učím se dokonce svahilsky,“ říká.

FOTO: Soukromý archív Lejly Abbasové

Proč za otcem do Súdánu nevyrazíte?

Byla jsem tam jako čtyřletá, to jsem ho viděla poprvé, a pak za dva roky přijel do Prahy. Od té doby jsem Súdán nenavštívila. Dvakrát ročně jezdím do Keni. Je to vždycky pro mě návrat do druhého domova, i když mě považují za bílou. Pro ně jsem moc světlá a nemám ani černošské rysy.

V Keni se pohybuji v prostředí, kam bílá noha prakticky nevkročí. Dokonce jsem dostala své africké jméno. Pro mě je to velká pocta, takže jsem Lejla Akinyi. Jméno jsem dostala od kmene Luo, který je původem ze Súdánu. To jsem dlouho nevěděla, kruh se tedy hezky symbolicky uzavřel. Pro mě je Afrika v mnohém přirozenější než Evropa. Jednou bych tam chtěla aspoň nějakou dobu žít. Veškeré kroky, které dělám, jdou tímhle směrem. Mám v Nairobi už vybudované zázemí.

Kdo vás objevil pro modeling?

Ve čtrnácti mě oslovil na ulici hledač nových tváří. Po kurzech modelingu, kterých bylo tenkrát pár, jsem začala pracovat pro jednu agenturu. Ale byla jsem oplácanější, takže to moc o modelingu nebylo. Teprve v šestnácti jsem se dostala k Maye Kvetny, což je Američanka, která v Čechách žije dlouho. Založila agenturu a stmelila v ní lidi různých ras, vzezření, prostě přesný opak slovanské a vůbec modelingové krásy.

Teď má jednu z nejznámějších agentur v Česku. Byla jsem u ní čtyři roky. Pak jsem šla na rok do klasického modelingu, což mi bohatě stačilo. Už skoro deset let modelkou nejsem, ačkoli se to o mně píše. Když někdy na přehlídku jdu nebo ji fotím, dělám to buď jen pro kamarády, nebo mě ten projekt opravdu oslovil.

Proč se věnujete právě Keni? Co vás tam tak zaujalo?

Díky mamce máme letenky zadarmo, pracuje pořád pro ČSA. Před patnácti lety jsme vzaly bágl na záda, jako ostatně vždy, a odletěly jsme na dovolenou do Keni. A já jsem se do té země zbláznila s tím, že se tam jednou vrátím. To se stalo.

Vy jste tam dokonce půl roku žila. Asi to nebylo v turistické zóně…

Ano, bydlela jsem v lepším slumu bez vody a elektřiny, v polorozpadlém baráčku. Bylo mi jednadvacet a díky tomu, co jsem tam zažila, jsem objevila rozměr a hodnoty, které jsem v sobě v Česku nenašla. Kontinuálně se to ve mně tříbí a jsem osudu za takovou možnost reflexe nesmírně vděčná. Přála a doporučovala bych tohle každému. Od Keni se už nedokážu odtrhnout, i kdybych chtěla.

Že vy jste se tam zamilovala!

No to jo, asi po třech měsících, ale tahle vnitřní vazba na Keňu nemá se vztahem nic společného. Stejně ta láska trvala jen krátce a vyplynula spíš ze situace.

Kdo se vám líbí?

Myslíte fyzicky, nebo jako osobnost?

To s tím souvisí, ne?

Líbí se mi Johnny Depp, o jehož osobnosti se můžu jen něco domnívat. Když se zeptáte na osobnost, fascinuje mě třeba bývalý prezident Václav Havel. Po fyzické stránce jsem na ,námořníky‘. Když chlap nemá jizvu a utrženou ruku, není to můj typ. Mám ráda drsňáky.

Atraktivní zevnějšek ale většinou bohužel není vázán na osobnost. Z různých důvodů. Chodila jsem třeba s černochy, ale ani americký nebo africký mi nic neříká. To jsou ty jiné důvody - máme rozdílné sociální charaktery a kulturu. V tomhle směru jsem opravdu Evropanka. Přesto mám sen žít v Africe, ale s Evropanem.

Lejla Abbasová

"Své děti bych regulérně chtěla nějakou dobu vychovávat v Africe."

FOTO: Michaela Feuereislová

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?

Budete se divit, ale jedna žena. Je to majitelka butiku a známá osoba ze zákulisí modelingu. Šla jsem k ní kdysi na zkoušku oblečení na přehlídku a zakecala jsem se s ní. Šest hodin! Úplně neznámému člověku jsem vyžvanila celý svůj život. A ona mi pak, po tom mém srdceryvném dojáku, řekla jednu neuvěřitelnou věc, která se mi vypálila do hlavy. Řekla mi, že bych si měla uvědomit, co vyprávím lidem kolem sebe, protože ne každý unese informace, které mu předávám. A je jedno, jestli se jedná o závažnou informaci, nebo o drobnost.

Nemyslela tím žádné rady. Jen to, že každý máme někde svůj práh, který je nutné respektovat. Někdy prostě není dobré lidem bourat jejich hranice, pokud na to nejsou připraveni. Přestože můžeme být přesvědčeni, že by jim to pomohlo. Pokud to nerespektujete, místo pomoci se de facto chováte sobecky. Od té doby vážím slova a přemýšlím, jak působím na lidi, když na ně působit můžu.

Koho si vážíte?

Upřímných lidí, kteří se nebojí stát za svým názorem. Ale musí v sobě mít pokoru. Myslím si, že člověk bez pokory nemůže projít osobnostním vývojem. Obávám se, že to je to, co dnešním lidem často chybí. Sebereflexe.

Je vám devětadvacet let. Co bude dál?

Jo, třicítku mám za pár… Doufám, že dál bude rodina. Své děti bych regulérně chtěla nějakou dobu vychovávat v Africe. Chtěla bych, aby měly možnost srovnání obou kultur.