Jste ve funkci pár dní. Už jste provedla nějaké změny?

Myslím si, že když člověk vejde do nových dveří a rozhodne se okamžitě udělat změny, je to špatně.

Říkáte, že nechcete dělat okamžité změny, ale Mirka Čejková jako moderátorka skončila pár dní po vašem nástupu.

Ale tady nejde o mou koncepční změnu, ale o změnu, která sahá do doby před mým nástupem.

Takže nejste příznivec revolucí?

To nejsem, pokud nejsou nezbytné. Člověk má někam vejít, rozhlédnout se, zjistit zvyky místních a pak si udělat obrázek, co je dobře a co špatně. Teprve pak se dá uvažovat o změnách. Navíc nejsem samovládce. O změnách se snažím komunikovat a najít dohodu. Na opravdovské koncepční změny zpravodajství ještě není čas.

Jitka Obzinová.

Jitka Obzinová

FOTO: Michaela Feuereislová

Nejste samovládce, ale nálepka přísné šéfky vás provází.

Neumím posoudit, jestli jsem přísná, ale myslím, že jsem spravedlivá. Jestli můj obličej působí přísně, tak lidé, kteří se mnou spolupracují, poznají rychle, že se se mnou domluvit dá.

Prý jste chtěla převlékat moderátory zpráv. Je to pravda?

To je asi tak důležité, jako kdybych řekla, že moderátorkám obarvím hlavu. Je to nepodstatný detail.

A budete je převlékat?

Záměrem každé televize je, aby moderátorky byly co nejlíp oblečené. Chtěla bych, aby moderátoři působili esteticky v očích mých i diváka. A do sekáče nakupovat nepůjdeme, i když je celosvětová krize.

Už jste jako šéfka musela někdy přiznat omyl?

Ježíšmarjá, mockrát! Nemám s tím vůbec žádný problém. Nikdo není neomylný. Já naopak velmi ráda začínám diskusi o něčem, o čem si myslím, že už někdo promyslel. A pokud řekne, že je to jinak, než si myslím já, mám radost, že mi ulehčil práci.

Nechybí vám, že nejste vidět na obrazovce?

Ty časy, kdy jsem pracovala před kamerou, jsou definitivně pryč. Brala jsem to jako nutnou součást své novinářské práce, ale práce v zákulisí, organizování a management mi vyhovují podstatně více.

Když jste v 90. letech odjížděla jako válečná zpravodajka na Balkán, nechala jste se ostříhat na ježka. Chystáte i teď změnu image?

Jak vypadá moje estetická image, už je jedno, protože stejně nejsem vidět. Vždycky jsem chtěla nosit vlasy delší a k ostříhání docházelo v důsledku vnějších okolností. Když jsem se chystala odjet do Chorvatska a šéfredaktor mě tam nechtěl pustit, ostříhala jsem se v pánském holičství na ježka. Šéf tvrdil, že mě tam jinak znásilní. Když mě pak viděl, prohlásil, že tak, jak jsem se zřídila, mě tam klidně pustí.

Při předávání cen Anno

Při předávání cen Anno

FOTO: Profimedia

A druhý ježek byl v České televizi, taky v 90. letech. Měla jsem dobrou kamarádku kadeřnici a ona mi řekla, že jeden z těch nových výrobků, co se tu tehdy objevily, umí udělat lehkou trvalou. A že to bude krásné a přírodní. Měla jsem večer vysílání, ona mi vlasy natočila dopoledne. Když je roztočila, plynule se rozplakala. Zeptala jsem se, proč pláče, a ona odpověděla, že mi vlasy úplně zničila a že s tím nepůjde nic udělat.

Co vám zbylo na hlavě?

Takové roštíčko. Poradila jsem jí, ať mi to tedy střihne znovu na ježka. Když jsem nakráčela do newsroomu s tímhle účesem, trochu jsem se i bála, že mě vyhodí z práce. Ale nejsem srab, a tak jsem se tvářila, že je to bomba. A zabralo to. Do týdne byly asi tři moje kolegyně ostříhané taky. Svými účesy jsem dokázala ovlivnit i ostatní. (směje se)

Stres zvládáte obdivuhodně. Máte to v genech, nebo vás to naučil život - třeba v Bosně?

Ke zvládání stresu je celoživotní zkušenost dobrá, ale na druhou stranu je to součást balíčku, co nám pánbůh nadělil, když nás posílal na svět. Jsou způsoby zvládání stresu, které se dají naučit. Ale buď tu klidnou reakci v sobě máte, nebo ne.

Šlo vám někdy o krk?

Bezpochyby. Na určité lidi však nebezpečné situace působí tak, že sami přitahují průšvih. Pokud jede člověk do nebezpečné situace prožívat nebezpečnou situaci, je to špatně. A nemá tam co dělat.

To, co mi z Balkánu zůstalo v hlavě, byly záležitosti týkající se lidského neštěstí. Opuštěné dětské domovy, domovy důchodců, kde byli lidé upoutáni na lůžko a kam jim nikdo tři dny nic nepřinesl, protože personál utekl. Na to myslím dodnes. I proto jsem tam potom jezdila ne jako válečný zpravodaj, ale ve spojení s humanitárními nadacemi. Vozili jsme tam lékaře a zdravotnický materiál.

Tehdy jsem měla pocit etického souznění zpravodajství s realitou. A dodnes mě věci spojené s etikou ve zpravodajství opravdu trápí. A zajímají. Rovinu zpravodajství chci v tomto smyslu držet velmi vysoko.

Musela jste někdy svou hranici etiky překročit, když jste třeba moderovala zprávy?

Jasně. Když jsem nastupovala na nejmenovanou komerční stanici, sliboval mi šéfredaktor, že se takové věci jako krimi s kalužemi krve už vysílat nebudou. A hned moje první studio se toho týkalo. Jsou situace, kdy jako zaměstnanec toho moc měnit nemůžete, a pak jsou ty, kdy můžete. A to je můj současný případ. A taky důvod, proč jsem tuhle nabídku přijala. Chtěla bych na komerční stanici dělat zpravodajství, které je atraktivní a přitom zachovává etiku.

Zaskočilo vás někdy něco v přímém přenosu?

Na hosta si nepamatuju, ale na bývalého kolegu Martina Severu ano. Tehdy při zprávách nešel pustit nějaký příspěvek a on zůstal takzvaně viset na obrazovce. Nevěděl, co má dělat, a bleskurychle to přehrál na mě. „Je vidět, že je tu nějaký technický zádrhel, Jitko,“ řekl. Jakmile mě oslovil, kameraman přepnul na mě a na obrazovce jsem visela já. Nepamatuju se, jak to dopadlo, ale asi dobře.

A co politické rozhovory? Ty vaše někdy připomínaly souboj.

Je to věc mezi egem moderátora a politika. Jak vy jdete do něho, tak on jde do vás. Nedá vám nic zadarmo a vy musíte rychle reagovat a přemýšlet. Nepamatuju si ale konkrétní situaci, kdy bych se dostala do úzkých a nevěděla, co mám říct. Když moderátor neví, co má říct, lidé si to pak dlouho pamatují.

Jak vzpomínáte na Slovensko, kde jste dva roky působila v televizi Joj? Prý tam nebylo neobvyklé dát si v práci skleničku? 

To je pravda. V tomhle je vidět, že je Slovensko opravdu víc na jihu. Skleničku v práci si v Čechách neumím vůbec představit. A tam to pro ně bylo normální.

Je závislá na kávě

Je závislá na kávě

FOTO: Petr Horník, Právo

A pro vás?

Já si skleničku v práci nedopřávala, protože nevím, jak bych se soustředila. V práci zkrátka nepiju. Na Slovensku je tendence k obědovým siestám. V Bratislavě je 250 slunečných dnů v roce a kolik jich je u nás? A i my se v srpnu chováme uvolněněji než v prosinci. Slovensko mám spojené se sluníčkem.

Začínala jste kdysi jako rocková fotografka. Zajdete i dnes na koncert?

Moc se nedostanu. Občas jsem byla na festivalu, ale úplně to nevyhledávám. Nemusím být součástí davu. A navíc - co si budeme říkat, lidi tam trochu moc kouří a pijou.

Vy nekouříte, nepijete?

Určitě nekouřím trávu. I já mám občas nějakou tu neřest, ale s velkou mírou. Mou jedinou každodenní neřestí je kafe. Jestli ho dají na seznam zakázaných látek, budu v pytli.

Kolik jich denně „uděláte“?

Kolik chci. Mám nízký tlak, takže kolik mě napadne. Každé kafe je dobré.

Byla jste dvakrát vdaná. Prohlašujete, že chcete žít sama. Stále to platí?

Ano. Jsem jednadvacet let rozvedená.

A žijete pořád sama?

O tom mluvit nechci.

Není to trochu feministický postoj?

Mně feminismus nevadí ani mě neuráží. Mnohokrát jsem se potýkala s tím, že pokud chce žena uspět, musí být dvakrát lepší než muž. A musí mít větší pracovní nasazení. Neříkám, že je to tak i teď. Moje současná pozice je toho důkazem. Ale kolik je žen šéfek zpravodajství v Česku? Nejsem příznivkyní kvót, ženy se ve vedoucích funkcích musí prosadit vývojem, a ne revolucí.

Jste natolik samostatná, že jste si i sama koupila chatu.

Ano, jsem samostatná. Asi opravdu nemám ráda, když jsem závislá.

Jitka Obzinová

Ráda mění účes

FOTO: KORZO

Ale ve vztahu nemusíte být jen závislá!

Nemusím, ale v životě jsem udělala kromě těch dobrých i několik trpkých zkušeností. Z toho jsem si vzala poučení, že v některých věcech nebudu závislá nikdy. A proto jsem si pořídila chatu pro holky.

Pro holky?

Není velká, je na suchém místě a má hotovou střechu. Základní stavba je bezproblémová a nemusím řešit elektřinu a tak.

Takže nemusíte kutit?

Kutit ano, to já ráda. Jeden můj kolega mě tam navštívil, zrovna když jsem podřezávala nosný trámek. Tak mi ho tam vrátil zpět a upozornil mě, že takhle ne. Cestu ke kutilství si najdu vždycky. Baví mě to. Koupila jsem si elektrickou pilku, která má zvláštní nože na železo a na dřevo s hřebíky. O ženách se říká, že jsou neschopné vyndat ze dřeva hřebíky a teprve pak řezat. Takže já mám na to speciální list v pilce. Na chatě mě práce nesmírně baví. Už jsem ji třikrát přemalovala.

Proč tolikrát?

Vždycky jsem měla nějaký nápad, ale skutečnost se mi pak nelíbila. A přemalovat mou chatku není problém, protože jeden můj kamarád ze Slovenska říká, že je to velikostí „drevom obitý stan“. Takže ji můžu za jeden den přemalovat, kolikrát chci. Je tam neuvěřitelný výhled na řeku. Moji psi se tam změní z domácích mazlíčků na hlídače. Štěkají na cokoli, co se hne v krajině. Ale když jdu spát, hlídat přestanou. Tak nevím, jestli by mi byli co platní.

Kromě psů milujete i koně. Máte na ně čas?

Pomalu ne. Nebylo to možné na Radiožurnálu a tady v televizi už vůbec. Možná stihnu za tím svým vyjet někdy o víkendu. Pořád mám svého bílého šimla, kterému říkám Šimi.

Jak jste reagovala na to, že váš dvaadvacetiletý syn František měl natočit gay porno?

Už to nechci komentovat. On je dospělý a je to jeho život.

 Koně a psi jsou Jitčinou láskou. Svému bílému koni říká důvěrně Šimi.

Koně a psi jsou Jitčinou láskou. Svému bílému koni říká důvěrně Šimi.

FOTO: Michaela Feuereislová

I když prohlásil, že se s vámi už nechce vidět?

Pokud vím, tak prohlásil, že je to proto, že se tak stydí.

Berete tento výrok vážně?

Nemůžu brát vážně celý ten rozhovor, co vyšel v novinách. Nevím, do jaké míry byl pravdivý. Ani do jaké míry jsou pravdivé ostatní informace, které se tam psaly.

Nenapadlo vás, že jste na syna možná měla málo času? Že jste pochybila ve výchově?

Řeknu vám to takhle. Když bude vzorný, nikdo se o něj starat nebude. A pokud není, tak kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Neudělala jsem žádné pochybení. Mou jedinou každodenní neřestí je kafe. Jestli ho dají na seznam zakázaných látek, budu v pytli.