Loni na konci roku jste se rozhodovala, zda se vrátíte z Londýna domů na Slovensko, nebo v Anglii ještě zůstanete. Kde tedy nyní žijete?

Stále v Londýně. Přestěhovala jsem se jen z Chelsea do Richmondu, což je velmi dobrá čtvrť. Chelsea byla víc v centru, zatímco teď bydlím u konečné trasy metra. V Richmondu prý údajně žije i Mick Jagger z Rolling Stones, ale ještě jsem ho tam nepotkala. To místo mi naprosto vyhovuje, protože je to v podstatě vesnice, kde můžete vidět srnky, jeleny, zajíce a pěknou přírodu. Ráda tam jezdím na kole.

Jak často létáte na Slovensko?

Funguje to tak, že jsem chvíli v Londýně a chvíli na Slovensku. Pracuju teď na nové desce, která bude nazpívaná ve slovenštině. Nahrávám ji v obou zemích.

Proč jste se rozhodla zůstat v Anglii?

Rozhodl o tom především můj přítel. Když jsme se o tom bavili, řekl mi, že jsem už prošla dost dlouhý kus cesty na to, abych se vrátila zpátky na Slovensko a nezkusila to dál. Myslí si, že když se vrátím, zpohodlním a už nikdy to v Londýně nezkusím. V zásadě má pravdu, znám se docela dobře. Vím o řadě lidí, kteří to v zahraničí zkoušeli, ale když se vrátili domů, nic dalšího neudělali.

Jak to?

Život muzikanta na Slovensku i v Čechách je velmi pohodlný a popularita je tu celkem stálá. Když všechno funguje doma, těžko se člověk odhodlává zkusit uspět jinde. Přestože si to odmítám připustit a říkám si, že to není důležité, loni mi bylo už třicet let. Čas běží velmi rychle, i když si myslím, že ho mám ještě pořád dost. Láká mě svět, chci zkusit ještě mnoho věcí.

Váš přítel je Slovák?

Je Angličan, ale poznali jsme se v Praze. Když jsem nahrávala videoklip k písničce Shine, pracoval na něm se mnou jeho otec, což je výborný fotograf. Syn mu dělal druhého kameramana. Tam jsme se seznámili, ale byla mezi námi jen sympatie, nic víc.

Pak jsme se sešli v Londýně a po dalších schůzkách jsme spolu zůstali. Je nezávislý filmař, který pracuje na svých projektech, většinou krátkých filmech. Mám vlastně velké štěstí, protože je člověk, který zná mnoho hudby a pohybuje se ve filmovém světě. A spojení filmu a hudby je pro mě momentálně nejlákavější.

Čtyřikrát měsíčně se přesouvá: dvakrát na Slovensko, dvakrát do Anglie.
FOTO: Petr Horník, Právo 

Jak se váš přítel jmenuje?

To vám raději neřeknu, protože by se na něj vrhl slovenský bulvár.

Už jste v oblasti filmu a hudby něco udělala?

Nahrála jsem třeba titulní skladbu k filmu Pokoj v duši, který běží na Slovensku i v Česku. U nás zaznamenala obrovský ohlas, už několik měsíců je nejhranější písničkou ve slovenských pohřebních ústavech, krematoriích, ale i na svatbách. Opravdu.

Zpívají si ji děti i osmdesátileté babičky. Řekla bych, že je to má nejpopovější písnička, i když původní verze byla spíš taková syrová, cohenovská. Její úspěch mě vrátil zpět na Slovensko, znovu se mi tam otevřely dveře. Po anglicky zpívané desce Shine jsem už měla dojem, že to tam trochu vyhasínalo.

Nemáte strach z častého létání?

Neměla jsem, ale po pádu letadla na trase Rio de Janeiro-Paříž, na jehož palubě byli i Slováci, o tom víc přemýšlím. Stát se může samozřejmě cokoli. Já spoléhám na to, že evropské linky jsou relativně krátké a evropská letadla jsou v relativně dobrém stavu. Když jsem ale nedávno letěla z Vídně do Londýna, asi po hodině a půl letu jsme se museli vrátit.

Přední sklo letadla má deset vrstev a jedna z nich praskla. Pilot nám to oznámil, uklidnil nás, klesl do nižší letové hladiny a vracel se do Vídně. Lidé byli vcelku klidní, ale příjemný pocit to nebyl. Několikrát mě napadlo, že všechno je pomíjivé a že se nevyplatí moc plánovat.

Má život v Londýně pro vás i osobní rozměr?

Je to těžké. Pořád mě to táhne domů za rodinou, která mi velice chybí, a za kamarády muzikanty. V Anglii jsem ale zjistila, že si tam velice oddechnu od ruchu, který kolem mě na Slovensku je. Tam mě všichni poznávají a často mě oslovují. V Anglii je to příjemně anonymní. Čtyřikrát měsíčně se přesouvám: dvakrát na Slovensko, dvakrát zpět do Londýna. Někdy přijedu do Londýna jen na pět dní, uvařím pár večeří, zaplatím účty a letím zpět.

Do Bratislavy?

Mám v Bratislavě pronajatý byt, ale nejsem o bydlení v tom městě stoprocentně přesvědčená. Je to můj domov, cítím se tam příjemně, ale mám toulavé boty. Nevím, jestli chci žít tam, nebo raději někde na vesnici.

Láká vás venkovský život?

To ano.

Myslíte například venkovské stavení, slepice…

To ne, ze slepic mám trochu strach. Za rodiči jezdím do Martina, ale můj otec se narodil v Banské Štiavnici, což je neskutečně krásné město. Vyrůstala jsem v něm a jsem ráda, že jsme se s rodiči dohodli, že se budeme setkávat i tam. Oni jedou z Martina do Štiavnice na chalupu, já přijedu z Bratislavy za nimi. Je to oáza klidu. Dokázala bych si představit, že tam budu žít, v domě budu mít studio, v něm budu nahrávat písničky a z koncertů se tam budu s radostí vracet.

..Je nejenom populární zpěvačkou, ale klidně se projde i po přehlídkovém mole.
FOTO: Petr Hloušek, Právo 

Má pro vás Bratislava vůbec nějaké kouzlo?

Hodně se tam staví, je dost rozkopaná. Mnoho věcí se mění, vyrůstají tam šílená monstra. Pro mě je to momentálně spíš strašné a hlučné město. Půvab ale má. Kouzelné je na ní například to, že nepotřebujete mít mobilní telefon. Vyrazíte do města a potkáte všechny. Je tak malé, že se v něm jednoduše najdete. Není tam moc míst, kde by vaši přátelé mohli být.

V Bratislavě žijí lidé, kteří na ni nedají dopustit, zejména staří Prešporáci, kteří se narodili v centru. To město má jednoznačně kouzlo, jen si myslím, že v rámci architektury to začíná být trochu bordel. Neuhlídali to, nebude to druhá Praha. Ničí se tam všechno, co bylo staré, zajímavé a mělo nebo mohlo mít nějakou hodnotu, a stavějí se tam nestylová skleněná monstra.

Zajímá vás architektura?

Asi tři a půl roku jsem chodila s architektem Oliverem Sadovským a díky němu jsem si začala mnohem víc všímat budov. Vím, že spousta krásných nových staveb je v Praze. Líbí se mi také věci, které dělá původem íránská architektka Zaha Hadid.

Co říkáte projektu Národní knihovny od Jana Kaplického?

Je to velice provokativní. Nedivím se, že jsou na ni názory naprosto rozdílné. Dokážu to pochopit, protože jsem měla podobný zážitek. V Bratislavě je Národní galerie. Vždy, když jsem kolem ní šla, říkala jsem si, že je to ta nejhorší budova, kterou mohli postavit.

Když jsem ale chodila s Oliverem Sadovským, jehož firma vyhrála projekt na opravu galerie, začala jsem se na to dívat jinak. Najednou jsem v té budově objevila kouzlo. Dnes je to tak, že se mi docela líbí, ale devadesát sedm procent Bratislavanů si o ní myslí to, co jsem si myslela předtím také.

Během našeho povídání kouříte. Pamatuju si, že jste mi už před časem řekla, že s tím chcete skoncovat. Je to těžký boj?

Nejsem velký konzument cigaret, takže si nemyslím, že je to velký problém. Vím ale, že kouření zabíjí a také si dnes a denně uvědomuju, že je úplně zbytečné. Na druhou stranu to beru jako pozůstatek rock’n’rollu ve mně, takže je mi to vlastně i trochu sympatické.

Nuže?

Bojuju s tím. V Londýně investuju obrovské peníze do správné stravy, kupuju si biopotraviny a snažím se tělu ulevit. Potom odletím do Prahy a za večer vykouřím krabičku. To nedává smysl. Nemůžu najít balanc.

Nedávno jste se objevila v reklamní kampani na plakátech a billboardech oděvní společnosti C&A. To je také rock’n’roll?

To vůbec není rock’n’roll, nemá to s ním nic společného. Dostala jsem nabídku, kterou jsem přijala z toho důvodu, že mi tato značka byla vždy sympatická. Vyrábí věci pro mladé do šestadvaceti let a pak pro dámy. Mně už šestadvacet bylo, takže jsem propagovala blůzičky a svetříky v kategorii „dámy“. Dost jsem s tím vnitřně bojovala, protože se pořád cítím být spíš zástupkyní té mladší kategorie. Co vám ale budu povídat, sympatické to bylo především kvůli honoráři.

Jana Kirschner napsala v Londýně hudbu pro několik krátkých filmů.

:.Jana Kirschner napsala v Londýně hudbu pro několik krátkých filmů.

FOTO: Foto Universal Music

Ta kampaň byla jen pro Českou republiku a Slovensko?

Dělala se pro pět zemí, včetně Čech a Slovenska. Víte, ono nešlo jenom o ten honorář. Původní záměr byl, že kampaň bude v pěti zemích Evropy. V té době mi vycházela deska Shine a já si řekla, že je to dobře načasované a kampaň bude možné spojit s prodejem desky.

Nakonec se vydání alba zpozdilo, takže mi zbyl jen ten slušný honorář a plakáty v Polsku, Slovinsku a v Rakousku, kde lidi absolutně nevěděli, kdo jsem. Celý rok jsem z toho však docela slušně žila.

Zasáhla vás smrt Michaela Jacksona?

Jackson byl zpěvák, kterého jsem vždycky obdivovala. Některé jeho písničky znám zpaměti, často si je zpívám. Pro mě ale odešel už dávno. Byl to člověk, kterého všichni znali, ale nikdo o něm nic nevěděl. Zvláštní postava.

Když jsem se tenkrát v noci dozvěděla, že zemřel, velmi se mě to dotklo. Ráno ale všechno běželo jako předtím, necítila jsem žádný smutek. Možná jsem dospěla k závěru, že to takhle pro něho bude lepší.

Šla byste v Londýně na jeho koncert?

Měla jsem to v úmyslu. Lístky stály 330 liber, čili ve dvou by to bylo 660 liber. Nakonec jsem to přestala řešit a Jackson mezitím zemřel. Vyděsilo mě ale to, co se dělo potom. V Anglii byla v novinách tzv. Jackoloterie. Čtenáři mohli vyhrát lístky na jeho pohřeb. To je totální špína: loterie o lístky na pohřeb je hnus.

Režisér Vladimír Balko (na snímku druhý zprava) představil ve Varech svůj soutěžní film Pokoj v duši. Delegaci doplnila zpěvačka Jana Kirschner a dva herci Roman Luknár a Attila Mokos (vpravo).

:.Jana Kirschner jako doprovod režiséra Vladimíra Balka (na snímku druhý zprava) na festivalu ve Varech, kde představili film Pokoj v duši.

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Jackson pracoval pečlivě na své image. Děláte to také?

Nikdy mě to ani nenapadlo. Ztráta anonymity je sice trochu bolestivá, ale na druhou stranu to má mnoho pozitivních aspektů. Také jsem nikdy nedosáhla Jacksonových výšin. On začínal jako malé dítě, které zpívalo o něčem, co nemohlo znát - o vztazích mezi mužem a ženou, o touze, o lásce. Byla v tom drezura a jeho život se stal mašinérií.

Mně se naštěstí nic takového nestalo, průběh mé kariéry byl vcelku normální a všechno, co přišlo, se dalo ustát. Nepotřebuju pracovat na image nebo se dokonce stranit lidí.

Máte v tomto ohledu nějaký sen?

Někdy v příštím životě bych se chtěla narodit jako černoška. Mít hlas jako Aretha Franklinová. V tomto životě bych ráda žila v Toskánsku a pěstovala rajčata.

Opravdu?

Opravdu. Londýn mě baví, ale je vyčerpávající.

Objevila jste v posledních letech na svém životě něco nového?

Objevuju staré věci, které jsou pro mě nové. Uvědomuju si, že nejenom v hudbě vycházíme pro svou současnost ze starých věcí.