Mnozí si ho spojují především s postavou zákeřného intrikána ing. Roberta Krátkého ze seriálu Velmi křehké vztahy. Pětatřicetiletý Jan Révai ale zvládá mnohem víc přeměn. Hraje totiž ve třinácti divadelních titulech. Jedním z nich je i hra Antonius a Kleopatra, která se právě uvádí na nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu v rám ci Letních shakespearovských slavností.

Jaké bylo vaše první setkání s Williamem Shakespearem?

Když si mě před šesti lety zkoušel Petr Kracík v Divadle pod Palmovkou, tak mě viděl, že zrovna čtu Romea a Julii. Nadiktoval mi stránku a chtěl, abych mu přehrál monolog Romea. Takže to bylo asi moje první poznání. Ale v shakespearovské hře jsem si poprvé zahrál až na Letních shakespearovských slavnostech, kde měl v roce 2006 premiéru Othello v režii Petra Kracíka.

V Othellovi jste hrál dvě sezóny ušklebačného Roderiga, loni jste tuto roli ale vyměnil za jinou - slavného římského vojevůdce Agrippu…

Ano. Dostal jsem nabídku do Antonia a Kleopatry pod slovenskou produkcí. Takže jsem svou roli v Othellovi přenechal alternaci, abych mohl jet zkoušet do Bratislavy Agrippu. Na Slovensku měl Antonius a Kleopatra premiéru už loni, v Česku se to poprvé hraje až letos.

Shakespeara v Praze hrajete na nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. Jakou to tam na vás dýchá atmosférou?

Je to nádhera. V každém případě to je úplně jiný prostor a já věřím, že každý, kdo na Hradě začne hrát, si položí otázku, jestli má na to dobře posazený hlas a bude to umět poslat až dozadu. Protože v divadle můžete zašeptat a je vám rozumět. I když herecké šeptání je vždycky hlasitější. Ale pod širým nebem se musí mnohem víc přidat. A byl jsem překvapený, jak i venku to zní a funguje a hrozně se mi to líbí.

Je příprava na Shakespeara těžší než na jiná představení?

Tak text je dejme tomu složitější v tom, že je celý veršovaný. A změna jakéhokoli slovíčka může verš nabourat. Ale Shakespeare má všechny své hry tak nádherně napsané, že se kolikrát herec nechává unášet textem sám.

Ve hře W. Shakespeara Antonius a Kleopatra hraje římského vojevůdce Agrippu. Na snímku se Zuzanou Moravcovou v roli Octavie.

Ve hře W. Shakespeara Antonius a Kleopatra hraje římského vojevůdce Agrippu. Na snímku se Zuzanou Moravcovou v roli Octavie.

FOTO: archív Letních shakespearovských slavností

Vy jste velký romantik, že?

Asi ano. Ale donedávna jsem o tom nevěděl (smích). Dřív jsem možná zaznamenal nějaký romantický pocit, ale nijak zvlášť mě to nezajímalo. Ale ty verše… A je jedno, jestli to je Shakespeare nebo kdokoli jiný. Opravdu vzbuzují hezké pocity a člověk poznává i jinou formu vyznání se.

Občas kluci balí dívky na básničky. Zkoušel jste to taky?

Možná jsem nějaké psal, ale to bylo asi v tomto duchu: Já jsem já, ty jsi ty a my dva jsme my... (smích)

Už pět let hrajete ve Velmi křehkých vztazích záporáka Krátkého. Nebojíte se, že jste se už zaškatulkoval?

Já si to nepřipouštím. Ale pravda je, že seriál - kromě prázdnin -běží dvakrát v týdnu a pro lidi to může být určité zaškatulkování. Taky je pravda, že i mimo televizi mě potkávají podobné charaktery rolí. Ale já jsem tomu rád. Baví mě to, je to docela zábavné. Přesto doufám, že pokud bude někdo chtít ve mně najít něco jiného a budu se mu zamlouvat, tak to se mnou zkusí. Že mě nenechají jen u Krátkého. Víte, já pořád říkám, že to nejlepší mě ještě čeká. Tak jsem zvědav, jak dlouho to ještě budu tvrdit. (smích)

Ing. Krátký je hodně ambiciózní a za svým si jde dost tvrdě. Podobáte se mu v tomhle ohledu?

Já jsem nikdy neměl ambice v tom pravém smyslu. Já měl touhy a sny. A všechno, co jsem si kdy přál, se mi splnilo.

Co třeba?

Tak když jsem udělal v jednadvaceti konkurz na tanečníka do muzikálu Dracula, ve kterém jsem vlastně začínal, tak jsem byl showbyznysem nasáklý jako houba plná vody. Poprvé jsem viděl ten okolní svět, potkával jsem se s lidmi naší hudební špičky. Tehdy byl muzikál na nějaké úrovni!

Říkal jsem si: Páni, kdybych tančil ještě v nějakém jiném muzikálu, nebo dělal někomu křoví ve videoklipu… Všechno se splnilo. Podobné to bylo s filmem nebo divadlem, se kterými jsem ani nikdy nepočítal.

V Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni exceluje v roli sluhy Ficka v Čachtické paní.

V Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni exceluje v roli sluhy Ficka v Čachtické paní.

FOTO: DJKT Plzeň

Když vás v roce 2002 oslovilo ke spolupráci Docela velké divadlo Litvínov, tak jste tancování pověsil na hřebík. Vyměnil jste ho za činohru. Nechybí vám teď pohyb?

Vyjádření tělem mi po té dlouhé době opravdu chybí. Ale když jsem byl tanečník, tak mi zase scházelo verbální vyjadřování se. Říkal jsem si, jak by bylo pěkné, kdybych uměl zpívat, mluvit. A dnes, když to dělám, tak jsem tomu rád. Přesto mi pohyb chybí.

Mám ale štěstí, že právě zkouším v Divadle Radka Brzobohatého hru Tančírna. Sice tam mám roli, ve které se moc netančí, ale je bezvadná. Těším se na to. Premiéru budeme mít v září. A třeba ještě něco přijde, kde bych si mohl zatancovat pořádně.

Kdysi jste říkal, že herectvím se dají emoce vyjádřit mnohem lépe než tancem. Někteří herci zase tvrdí pravý opak…

Tohle bych asi přirovnal k chlapovi. Má ženu, může ji mít krásnou, dokonalou, ale vždycky bude toužit po tom, co doma nemá… Takže tanečník sice ze sebe vydá strašně moc, kolikrát po fyzické stránce mnohem víc než herec, přesto má pocit, že verbálně by to sdělil lépe.

A obráceně to funguje zrovna tak. Herec, když vidí, jak krásně se tanečník umí hýbat, připadá mu to pochopitelně hezčí, protože na oko to je něco jiného. Je vidět ten drive. Herectví je o jiném nasazení, ale ve své podstatě to je hodně podobné.

K činohře jste od tancování přešel také proto, že jste v muzikálech kvůli svému nedokonalému zpěvu nedostával větší role. Nesnažil jste se s tím zpěvem něco udělat?

Pokoušel jsem se učit zpívat, ale narazil jsem na své limity. Říkal jsem si, že s tím, co zvládnu, opravdu nemůžu dostávat větší role. Navíc v muzikálech, které se zrovna dělaly, a bylo jich plno, jsem neviděl další uplatnění, neviděl jsem v nich žádný vývoj. Tady je dnes deset let stejná tvorba se stejnými lidmi dělaná stejnou formou a mě to prostě přestalo bavit. A když jsem měl možnost pracovat v činohře? Byl bych hloupý, kdybych toho nevyužil. Herectví mě začalo bavit. Hlavně jsem viděl zase nové naděje, nové touhy, možnosti.

Propracoval jste se až do zahraničních filmů. Třeba loni jste natáčel ruský snímek Oficíři…

… a letos točím znovu ruský film. Je to o špionážích, KGB, podle skutečné události z padesátých let. A nehraju nikoho jiného než zase sígra, takového zrádce.

Jako zákeřný inženýr Krátký se v seriálu Velmi křehké vztahy nedávno oženil s doktorkou Helenou Lacinovou, kterou hraje Eva Lacinová.

Jako zákeřný inženýr Krátký se v seriálu Velmi křehké vztahy nedávno oženil s doktorkou Helenou Lacinovou, kterou hraje Eva Lacinová.

FOTO: archív TV Prima

Rusové si vás nějak oblíbili, ne?

Asi ano. (smích) Loni to pro mě bylo velmi vtipné. Natáčeli jsme dvě akční scény na Sahaře v Tunisku a pak také pár věcí v Praze. Já měl pomalu nejvíc natáčecích dnů, přitom ve filmu řeknu jen jednu větu. 

Vy toho opravdu máte hodně. Hrajete ve třinácti divadelních titulech, neplete se vám to někdy?

Ne. Den předtím začnu většinou o představení přemýšlet a v duchu si úryvkovitě sjedu text. Herec ale většinou vychází z podnětů buď té druhé osoby, nebo ze situace. Takže to naskakuje samo. Samozřejmě jsem někdy měl okno, ale nikdy se mi nestalo, že bych tam hodil něco z jiné hry.

Jaký máte limit v počtu představení?

Myslím, že už jsem za limitem (smích) Ale pokud stíhám hrát, tak proč ne? Limitem se zabývám ve chvíli, kdy mi přijde, že to začíná být nezodpovědné vůči ostatním hrám. Ale třeba Boris Rösner odehrál pětadvacet - kolikrát i víc -představení měsíčně. Do toho učil na DAMU a chodil zkoušet. To je prostě herecký život.

Vaší manželkou je zpravodajka Slovenské televize Daniela Urbánková. Co na to říká? Vždyť asi nejste pořád doma...

V momentě, kdy něco zkouším, tak jsem od rána do odpoledne na zkoušce a pak buď odjíždím na zájezd, točím, nebo si jedu zajezdit na koni a večer zase běžím hrát divadlo. Takže to bývá časově náročné. Ale v momentě, kdy už nezkouším a jen večer hraju, tak mám v podstatě celý den volno.

V jednom rozhovoru jste říkal, že snad pro každého kluka je ideální žena maminka. A k sobě si pak muž vybírá takovou partnerku, která by jí byla v lecčem podobná. Co vaše paní, má něco společného s vaší matkou?

Zní to jako klišé, ale řekl bych, že ve statistikách se opravdu potvrzuje, že si chlapi k sobě hledají partnerky, které se minimálně něčím přibližují maminkám. A já to mám asi stejné. Moje manželka je rodinný, akční typ - stejně jako moje maminka. Stojí si za svým názorem a dokáže mě podržet. V tomhle jí je podobná.

Před dvěma lety se oženil se zpravodajkou Slovenské televize Danielou Urbánkovou.

Před dvěma lety se oženil se zpravodajkou Slovenské televize Danielou Urbánkovou.

FOTO: ČTK

Jejím snem bylo podívat se do Paříže. Už jste ji tam vzal?

Ano, byli jsme tam na Silvestra. Ale Paříž byla pro nás překvapivě nudná. Samozřejmě bylo fajn, že stojíte na hlavní třídě Champs Elysées, okolo vás je plno lidí a všichni se objímají, volají, popíjejí. Ale já čekal s připraveným foťákem nějaký obrovský ohňostroj, žádný jsem však nenašel. Říkal jsem: Sakra, co je? To u nás v Přílepech je větší... Pak v jednu zhasla Eiffelovka, trochu nás taky vypekli s metrem, protože nám místní říkali, že bude jezdit celou noc, ale ve dvě, když jsme chtěli odjet, metro už bylo zavřené. Taxi nebylo možné zastavit, takže jsme na Silvestra šli celou Paříží pěšky skoro až do hotelu. Nakonec jsme si chytili ranní autobus.

Se ženou se neshodnete v názoru na bigamii…

(smích) Názor máme naprosto rozdílný.

V čem se rozcházíte?

Ženská chce mít mužského jen pro sebe, kdežto chlap by klidně skousnul mít šest manželek, pokud by je teda uživil.

To znamená, že vy byste se více ženám nebránil?

Tím jsem nechtěl říct, že je potřebuju (smích). Žít ale v zemi, kde by to šlo, tak bych se tomu třeba nebránil. Ale to jen v uvozovkách, protože vím, že to nejde… Já jsem prostě hodně svobodomyslný. Některé názory neodsuzuju.

Je to tím, že jste se ve vězení začal zabývat východní filozofií a psychologií?

No právě.

Často se teď setkávám s lidmi, kteří k východním učením hodně tíhnou. V čem je podle vás třeba takový buddhismus lepší než křesťanství?

Nevím. Možná proto, že východ je v mnohém pro nás mystičtější, vzdálenější, a tudíž víc okouzluje než křesťanství. A buddhismus je hlavně o toleranci a je svobodomyslnější.

Myslíte si, že se každý člověk může napravit?

To je otázka… Každý má určitě šanci. Jestli se může napravit, je druhá věc.

Kdy vy jste nejvíc přemýšlel sám o sobě?

Ve svých nejkrizovějších chvílích. Ve chvílích, kdy byl čas přemýšlet.

Jste vyučený automechanik. Zvládl byste ještě tuto profesi?

Asi bych k ní znovu našel cestu, protože dnes se všechno napíchne na počítač a vymění. Mám pocit, že se už ani neopravuje. Takže to by asi nebyl problém. Otázka je, jestli bych chtěl.

V roce 2002 vyměnil tanec za činohru. „Herectví mě začalo bavit. Hlavně jsem viděl zase nové naděje, nové touhy, možnosti…“

V roce 2002 vyměnil tanec za činohru. „Herectví mě začalo bavit. Hlavně jsem viděl zase nové naděje, nové touhy, možnosti…“

FOTO: Michaela Říhová, Právo