Gratuluji k čerstvému bakalářskému titulu. Jakou práci jste psala?

Studuji mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze a vybrala jsem si téma Public relations (PR) v oblasti informačních technologií. Srovnávala jsem, jaký přístup mají české a zahraniční IT firmy k marketingu a PR.

K čemu jste došla?

K závěru, že české firmy význam PR podceňují. Spoustu peněz dávají do reklamy a na PR už jim nezbude, přitom by jim vhodné a kvalitní PR mohlo na trhu pomoci daleko více než jen reklama. Dále jsem zjistila, že zahraniční firmy mají často najatou externí agenturu, zatímco v českých firmách se PR řeší interně, nejčastěji ho jen okrajově dělá někdo z marketingu. Naše firmy jsou zatím pozadu.

Dotáhnete to až na inženýrku?

Určitě, i když vím, že praxe je úplně o něčem jiném a baví mě víc než škola. A také bych studia chtěla dokončit kvůli rodičům. Když už jsem nešla na medicínu jako oni, tak abych byla alespoň inženýrka. Navíc bych se tím chtěla živit, tedy marketingem, reklamou a PR. Chtěla bych být jednou marketingovou manažerkou velké firmy.

Zatím ale, jako misska, dostáváte nabídky hlavně na přehlídková mola, moderujete, zahrála jste si v pohádce Peklo s princeznou, věnujete se charitě a své kamarády honíte, aby se stali dárci krve. Co vás baví nejvíc?

Všechno se to prolíná. Líbilo by se mi moderovat prestižní akce v různých jazycích. Mluvím anglicky, německy, španělsky a italsky. Zatím ale nejsem vidět na televizní obrazovce ani slyšet v rádiu. Musím ještě zkrátka na velkou příležitost počkat a třeba se jednou stanu i televizní moderátorkou.

V pražské postelové restauraci v Dlouhé ulici missky předvedly polštářovou bitvu - vedle Evy bojuje Lucie Hadašová, Zuzana Jandová a Kristýna Lebedová.

V pražské postelové restauraci v Dlouhé ulici missky předvedly polštářovou bitvu - vedle Evy bojuje Lucie Hadašová, Zuzana Jandová a Kristýna Lebedová.

FOTO: Michaela Feuereislová

Modeling vás netáhne?

Baví mě, ale jen příležitostně. Zjistila jsem, že to není přesně moje parketa, které bych se chtěla věnovat na plný úvazek. Moderování mi dává víc prostoru, tam nejsem jenom ramínko na šaty, ale ten, kdo večírek nebo party oživí. Je při tom více zábavy a je to zajímavější i finančně.

Abych se uživila modelingem, musela bych pravidelně cestovat na dva až tři měsíce do zahraničí, trh v Česku je příliš malý. Jenže já tady mám rodinu, kamarády a přítele, náš vztah je docela vážný, tak vlastně ani nikam na dlouho jezdit nechci. Ale nabídkám na focení, třeba do Německa na dva dny, se nebráním - je to za rohem.

A kdo je ten šťastný muž?

Adam Paclt. Jsme Adam a Eva. Je o dva roky starší, měří dva metry a věnuje se softwaru a informatice. Je počítačový typ, což mě občas přivádí k šílenství. Já si ráda zasportuji, on miluje počítačové hry. Ale tolerujeme se navzájem. Adam je velmi trpělivý a nežárlí. S tím má spousta missek trápení.

S přítelem Adamem utvořili biblickou dvojici (vlevo). Eva chce být manažerkou velké firmy (vpravo).

S přítelem Adamem utvořili biblickou dvojici (vlevo). Eva chce být manažerkou velké firmy (vpravo).

FOTO: Michaela Feuereislová a archiv Evy Čerešňákové

Jak se slečna z Uherského Hradiště naučí čtyři jazyky?

Angličtinu a němčinu umím ze školy a španělsky a italsky jsem se naučila sama doma. Měla jsem na gymnáziu období, kdy mě nebavilo chodit po kavárnách s kamarády. Šla jsem po vyučování domů a četla jsem různé jazykové učebnice a knihy.

To jste neměla nic jiného na práci?

Ani ne. V šestnácti letech jsem ze zdravotních důvodů přestala s házenou. Hrála jsem ji od jedenácti let, čtyřikrát týdně, o víkendech zápasy. To je hodně adrenalinový tvrdý sport, byla jsem samá modřina, a ty moc nešly dohromady s modelingem, který jsem už trochu dělala. Když jsem přestala, najednou jsem měla spoustu času a zaujaly mě cizí jazyky.

Co dělají rodiče?

Maminka je zubařka a tatínek urolog. Móda, kdy se nosí krátká trička a kalhoty nebo sukně pod pas tak, že jsou holé ledviny, tatínka rozčiluje. Nikdy nechtěl, abych se tak oblékala. Původně jsem i já chtěla být lékařkou, ale nakonec vyhrála záliba v cestování a cizích jazycích.

Mezinárodní obchod mi plně vyhovuje. Odešla jsem v devatenácti do Prahy. Mladší sestra Silvie teď odmaturovala a od října bude v Praze studovat medicínu. Jsem na ni hrdá, alespoň ona půjde ve šlépějích rodičů.

Jak se vám žilo na Moravě?

Morava je krásná, lidé tam žijí klidněji. Chodila jsem do Sokola, dělala jsem atletiku, pak házenou, v hudebce jsem hrála dvanáct let na kytaru. U nás se dodržují slavnosti jako vinobraní, trnkobraní, hody, to si užíváme.

Psíka nevlastní, v den fotografování ho hlídala kamarádce.

Psíka nevlastní, v den fotografování ho hlídala kamarádce.

FOTO: Michaela Feuereislová

Zpíváte také píseň Čerešničky, čerešničky, čerešně?

Já moc nezpívám. Tu píseň samozřejmě znám, ale vždycky jsem ji spíš poslouchala. Když ještě žila druhá babička, zpívali jsme ji pokaždé na zabíjačce, kde se sešla celá rodina.

Čerešňák je česky Třešňák?

Asi. Vždycky jsem si myslela, že je to slovenské slovo, ale údajně pochází z Polska.

Kdo vás přihlásil do soutěže krásy?

Sama. Chtěla jsem to zkusit a rodičům jsem o tom řekla, až když jsem se dostala do finále. Jako každá soutěžící jsem si přála úspěch, ale měla jsem i chvilky, kdy jsem si říkala - co tady dělám! Nebála jsem se rozhovorů, z těch měly jiné holky největší strach. Naopak jsem se obávala promenády v plavkách, styděla jsem se.

Vnímala jste nějaký rozdíl mezi dívkami z Čech a těmi z Moravy?

Určitě. My, Moravačky, jsme ze začátku tišší, nejisté, teprve si na ruch zvykáme, kdežto holky, které žijí v Praze, se vyznají, mají ostřejší lokty, cítí se jako doma.

Jak se po soutěži změnil váš život?

Hodně, to období bylo dost náročné. Asi tři měsíce před finále jsem se rozešla s přítelem, ale také jsem v té době poznala Adama. Zvládl v klidu to, že jsem byla pořád pryč, na soustředění, na akcích, které vyplývaly ze smlouvy, přibyly castingy, focení, rozhovory. Musela jsem na půl roku přerušit studium. VŠE se nedá studovat dálkově, což mě mrzelo. Ale myslím, že jsem zůstala nohama na zemi. Hodně mi v tom pomohl i Adam, se kterým už dva roky bydlím.

No, docela jste se rozšoupla, když jste vyrazila s kamarádkou do Dubaje lyžovat!

Plánovaly jsme společnou dovolenou tři roky a teprve loni v září se nám to podařilo. Nakonec jsme odletěly na last minute. Na to, že to byly Emiráty, nás to vyšlo relativně levně.

Pobyt byl srovnatelný třeba s Portugalskem. Byly jsme tam týden, ale jen u moře jsme nevydržely, tak jsme vyrazily do hlavního města a objevily jsme tam i atrakci - sjezdovku. Na jedné straně jsem si umělý sníh ráda vyzkoušela, ale na druhé straně se na to dívám skrz prsty.

Tahle zábava je ekologický prohřešek. Udělat v plus třiceti stupních halu s mínus pěti je energeticky náročné. Je to super si dvě hodiny zalyžovat ve vypůjčeném oblečení, ale není nad přirozený sníh. Byl to úlet.

Letos na jaře jste pro změnu byla v Bangladéši. Co vás to napadlo?

Samotná letenka do Bangladéše, kterou jsem si platila sama, byla dražší než zájezd do Dubaje včetně ubytování. Stála třicet tisíc. Ale já jsem si po úspěchu v České Miss přála nejen brát, ale i dávat.

Jsem věřící člověk, takže to beru z pohledu, že Bůh mi dává, já bych měla také dávat. Chtěla jsem pomoci dětem v dětských domovech v České republice, monitorovala jsem si situaci a zjistila jsem, že jim pomáhá mnoho organizací.

Několik domovů jsem navštívila a vím, že děti mají téměř všechno. Chybí jim ovšem rodičovská láska, ale to musí změnit vláda novelou zákona o adopci. Tam moc nepomohu, tak jsem se obrátila na rozvojové země. Dostala jsem tip na Bangladéš.

Na podzim chce ovlivnit osudy bangladéšských dětí.

Na podzim chce ovlivnit osudy bangladéšských dětí.

FOTO: archiv Evy Čerešňákové

Tam jsou oblasti, kde lidé jen pěstují rýži. Jsou negramotní, bez spojení se světem, nemají veřejnou dopravu, telefon, neznají internet. Děti nemají šanci chodit do školy. V září bych chtěla oficiálně rozjet vlastní projekt na vzdělávání bangladéšských dětí nazvaný 4U2.

Bude mít mnoho částí, od klasického sponzoringu, vernisáží, kulturních akcí, až po přednášení na školách. Začnu studentům základních a středních škol, po dohodě s řediteli, dělat cestopisné přednášky o Bangladéši, zemi, kam se téměř nikdo nedostane. Vstupné za přednášku půjde v plné výši do Bangladéše.

Co říkáte povodním?

Je to hrozné. V Uherském Hradišti letos sice povodeň nebyla, ale v roce 1997 to byla katastrofa. Člověk, který to nezažil, si to neumí představit. Nás se to sice nedotklo, protože bydlíme na kopci, ale soucítím s těmi, které to postihlo. Tady platí - kdo rychle dává, dvakrát dává. Poslala jsem na účet peníze, protože nemám čas, abych tam jela pomáhat osobně.

Jakou máte krev?

Docela vzácnou - 0 Rh mínus.

Vy byste mohla dávat krev pořád, což také bezplatně děláte čtyřikrát do roka. A navíc jste získala i své kolegyně ze soutěže krásy. Ale proč?

Našinci nejsou ochotni dát třicet korun u doktora a vy nabízíte to nejcennější, co máte, zdarma! Myslím si, že poplatky u doktora jsou správné. Ale celý systém bych upravila, udělala bych výjimky u lidí nad 65 let, u mládeže do 18 let, u těhotných žen a podobně.

Úžasné by bylo, kdyby třeba bezplatní dárci krve nemuseli u doktora platit. Ti, co dávají krev za peníze, myslí hlavně na sebe a ne na pomoc druhým. A navíc nemají důvod ručit za své zdraví. Jsou motivováni penězi. Mohli by ostatní nakazit infekcemi, žloutenkou, virem HIV.

Ali Amiri je také bezplatným dárcem krve, Eva je druhá zleva.

Ali Amiri je také bezplatným dárcem krve, Eva je druhá zleva.

FOTO: Michaela Feuereislová

I když se dělají testy, inkubační doba je často delší. Když někdo střídá partnery, je nebezpečí větší. Krev se mnou bezplatně dávají Lucka Hadašová, Zuzka Jandová, Lucka Váchová, Dominika Sedláčková, Veronika Pompeová, Edita Hortová - tedy spousta missek, kamarádek, přišel i Ali Amiri a ráda bych na podzim oslovila další.

Zatím se mi ale nepodařilo přesvědčit svého přítele Adama. Jako většina chlapů i on se bojí. Ale budu na tom pracovat.

To z vás asi mají Svědci Jehovovi radost!

Ty potkávám jen na ulici, ale protože já mám v sobě svoji křesťanskou víru, nemám potřebu je přesvědčovat o tom, jak je krev nezbytná. V tomhle je dobrá moje sestra. Ta si ráda s každým povídá a má dar lidi přesvědčit, nebo minimálně říct něco, o čem budou přemýšlet.

Vrátila jste se z dovolené na Kypru. Jak bylo?

Byli jsme tam s přítelem a byla to po dvou a půl letech naše první společná dovolená delší než prodloužený víkend. Adam je zodpovědný za svoji firmu, tak si nedovolil odjet na pořádnou dovolenou. Na Kypru měl po celou dobu připojení na internet, takže kontroloval na dálku běh firmy a byl spokojený. Já jsem plavala a on byl na internetu. Kypr se mi líbil, ale osobně preferuji Španělsko a Itálii, kde se domluvím. Řecky neumím.

Zatím…

Fakt je, že na Kypru, na rozdíl od Itálie, není problém domluvit se anglicky.

Odpočinula jste si. Co bude dál?

Nabrala jsem síly a od září začnu pracovat v agentuře ConPro, kde budu mít na starosti PR sportovních akcí - golfových turnajů, Pražské lyže a některých českých olympioniků. Současně pokračuji v charitativní činnosti - rozjezd projektu na pomoc do Bangladéše a také propagace dárcovství krve ve spolupráci s Českým červeným křížem.

Ráda bych udělala pokrok i v moderování. Už jsem moderovala italsky silvestr pro italské turisty v Praze a také část festivalu ve městě Polignano al Mare v Itálii.


Eva patří mezi bezplatné dárce krve. Přesvědčila k tomu už i své kamarádky.

Eva patří mezi bezplatné dárce krve. Přesvědčila k tomu už i své kamarádky.

FOTO: Michaela Feuereislová

To aby se vás kolegyně Alena Šeredová začala bát!

Alena je tam hodně známá. Udělala v Itálii kariéru, a tak je známá nejen jako manželka slavného fotbalisty. Bát se nemusí, na ni opravdu zatím nemám. Ale byla bych samozřejmě ráda, kdybych to také dotáhla daleko - ať už jako moderátorka, nebo manažerka.

Mluvíte vybroušenou češtinou a působíte seriózně až vzorně. Vzpomenete si taky na nějaký průšvih?

Třeba v dubnu jsem dělala zkoušku z financí napotřetí. Byla to poslední zkouška před státnicí. Kdybych ji neudělala, letěla bych ze školy. Měsíc a půl jsem ležela v knížkách.

Přidejte ještě něco komického…

No, zrovna nedávno jsme byly se sestrou v restauraci a na toaletě leželo na zemi množství papíru. Nevšimla jsem si, že se mi kus zachytil na podpatek, a tak jsem hrdě prošla restaurací a táhla jsem za sebou pás toaleťáku. Když jsem to zjistila, zčervenala jsem a hodně jsem se zastyděla. Tak to jsem také já.