Povídáme si v krásném domě za Prahou. „Nepouštěj sem ty psy, před chvílí jsem vytírala,“ upozorní manžela, hejtmana Středočeského kraje Petra Bendla. Sedl si k nám a poslouchá, co probíráme. Mrknu na ruce Tamary Bendlové: nemá pěstěné prstíky a drápky nic nedělající dámy. Je vidět, že se fyzické práce skutečně neštítí. 

Když jsem vás nedávno pozorovala v butiku MontBlanc při 100. narozeninách této světoznámé značky, říkala jsem si - jaký je pocit mít v pražské ulici luxusu Pařížské několik obchodů?

Jde především o práci, je fajn, že se nám něco takového podařilo. Obchody v Pařížské nejsou jen mojí zásluhou, ale určitě také všech ve firmě. Máme z toho hlavně radost, i když značky, které prodáváme, jsou skutečně prestižní. Otevření každého nového obchodu je pro nás další čárkou našeho úspěchu, jenže cesta je ještě dlouhá. Spíš máme radost, že se splnil další z cílů.

Pod kolika čísly se v této malebné spojnici Staroměstského náměstí s Vltavou skrývá vaše jméno?

Butik MontBlanc, Carollinum, Dunhill s pánskou kvalitní módou, od této značky v něm prodáváme i hodinky a veškeré doplňky pro pány. Koncem roku chceme otevřít koncept store, velký dvoupatrový obchod, ve kterém nabídneme zákazníkům prestižní francouzské značky. Ty zatím u nás vůbec zastoupeny nejsou, takže se dost těšíme. Kromě toho jsme právě otevřeli butik kreativního návrháře Johna Galliana. Dále máme butik s módou v hotelu Pupp v Karlových Varech a butik na pražském letišti.

Je pravda, že jste po revoluci začínala prodáváním korálků na Karlově mostě?

(nejdřív na mě s údivem hledí, pak se začne smát, manžel nevěřícně kroutí hlavou) Ne, ne, to je nesmysl, korálky jsem určitě neprodávala! Takových fám už jsme zažili! Prý že jsem Ukrajinka. Nebo že můj muž bije ženy. Přitom každý, kdo Petra zná, potvrdí, že mírumilovnějšího a pozornějšího muže potkáte málokdy. A tak jediné, co si s korálky vybavuji, je, že moje babička si v důchodu přivydělávala jejich navlékáním. Dělala to po večerech a mě jako holku docela deptalo, když jsem ji viděla při takové zdlouhavé práci.

Kdysi jste pracovala pro jednu německou společnost zabývající se prodejem šperků a bižuterie. Pracovní úsilí vám dopomohlo až k řízení 17 obchodů v Moskvě. Což musela být docela dobrodružná zkušenost…

Určitě, Moskva byla obrovská zkušenost, protože jsem vlastně nevěděla, do čeho jdu. Znamenala pro mě velkou školu a dost dobrodružnou. Šlo o rok 1992, kdy tam nefungovaly ještě dobře banky, bezpečnost nebyla zcela v pořádku a ve všem jsme naráželi i na problémy spojené s mentalitou ruského národa. Třeba vůbec nedodržovali termíny schůzek. Ve velkých obchodních domech většinou ředitelovaly ženy, velmi přísné, a docela obtížně se daly přesvědčit, že zrovna naše zboží je to pravé, co by se u nich mělo prodávat. Prodávala jsem a zároveň i zaškolovala všechny prodavačky. Otevírala nová místa a také vozila zboží, když bylo třeba. Po čase, kdy se z nás v Moskvě stala úspěšná firma, jsem byla nucena mít řidiče včetně ochranky, neboť už jsem řídila nejen obchody, ale starala se i o finance a další projekty.

Proč odcházíte od slibně nastartované kariéry do oblasti kosmetiky?

S majitelem německé společnosti jsem otevírala Varšavu, Moskvu, potom Petěrburg a vlastně jsem s ním skončila až v Novosibirsku. V té době jsem měla dvě malé děti a představovala si, že vydělané peníze vložím do vlastního podnikání. Založila jsem společnost a začala s prodejem kosmetiky na Slovensku. Když se firma stala úspěšnou a dokázala kvalitu prodeje, umožnili mi prodej a zastoupení v Čechách.

Což je docela náročné pro mámu dvou malých dětí. V jakém oboru jste původně působila?

Mám pedagogické vzdělání. V osmnácti jsem odešla z Prahy a šla do Tater za dobrodružstvím. Po čtyřech letech jsem se vdala a narodila se mi dcera a syn. Tehdy jsem učila v sanatoriích děti s plicními chorobami, potom jsem si dodělala vzdělání pro výuku na prvním stupni a později se stala ředitelkou mateřské školy. Tenkrát se ve školství dávali učitelé, kam bylo třeba. Ředitelování mě však tolik neuspokojovalo, lákavější byla představa podnikání. Ta ve mně vítězila. Navíc jsem cítila potřebu změnit svůj dosavadní život, v manželství jsme měli problémy. Tak jsem vzala děti a v podstatě bez prostředků odešla do Prahy. Podnikání v kosmetice mi pomohlo do té míry, že jsem si postavila vlastní dům. Při tom jsem se seznámila s druhým manželem, který stavěl v sousedství.

Takže si vás našla láska. Podruhé se vdáváte a společně začínáte podnikat, a ne v lecčems - dostáváte nabídku od firmy MontBlanc na výhradní zastupování a zakládáte společnost Carollinum.

Ano, společně jsme založili další firmu, já v ní ještě rok pracovala, a pak jsem odešla na mateřskou. Ačkoliv se mi narodil syn Matěj, dál jsem řídila svou kosmetickou společnost.

Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Krutý osud zasahuje nelítostně - umírá vám muž. Jiná žena by se z toho sesypala nebo utekla do náruče rodičů. Vy nastupujete naplno do podnikání, stáváte se jedinou majitelkou Carollina a startujete jeho největší rozvoj. Kde se ve vás vzala ta síla?

Nic jiného mi nezbývalo. V době, kdy manžel zemřel, jsem byla na mateřské a v rámci možností se věnovala kosmetické firmě. Nedalo se nic jiného dělat. Uvědomovala jsem si, že jsem jediná, kdo nese odpovědnost za firmy a lidi v nich, a že je nutné pokračovat. Manžel měl ještě další dvě společnosti, které vyžadovaly řízení. Takže jsem do toho spadla a začala pracovat. Což bylo určitě dobře. Kdybych neměla práci a zůstala sama doma s dětmi, tak by to bylo horší. Práce mi pomohla překonat trauma ze smrti muže. Měla jsem štěstí na lidi kolem sebe. Vstávala jsem v pět hodin ráno a každý týden jezdila do Vídně přesvědčovat dodavatele, že jsme jediní, komu mohou luxusní značky bez obav dát. Neměli jsme žádnou hodinářskou minulost, ale náš přístup a nadšení na ně zapůsobily. Firma fungovala dobře a měla výsledky. Víte, než umožní značkoví dodavatelé komukoliv distribuovat jejich zboží s dlouholetou světovou tradicí, dobře si ho po všech stránkách prolustrují.

Prožila jste i pracovní karamboly - po otevření prvního obchodu v Pařížské postihly Prahu ničivé povodně a zboží se muselo stěhovat. Po velké vodě obchod vykradli. Rok předtím jste určitě také měla nerváky. V New Yorku došlo k útoku na Dvojčata a spousta turistů k nám přestala jezdit…

Odliv zákazníků jsme skutečně pocítili. Nechodili. Po povodních jsme přemýšleli, co dělat, abychom opět přitáhli klienty do Pařížské. Vypadala jako po světové válce. Spojili jsme akci probuzení Pařížské s pomocí zoologické zahradě. Zákazníci, kteří přišli do jakéhokoliv butiku v naší ulici, dostávali razítka. Za každé se firma zavázala odvést deset tisíc korun pražské zoo. Nápad se ukázal jako velice úspěšný a prospěšný zároveň.

Není vaše houževnatost a odvaha dědictvím po předcích? Otec Jozef byl bratrem hrdiny SSSR kapitána Jána Nálepky. Jako partyzán se také účastnil bojů proti fašistům. Málokdo ví, že rodné jméno máte Nálepková.

(do hovoru zasahuje manžel a rozhodně odpovídá: Já říkám, že určitě jo. Má odvahu v genech, stoprocentně. Jsem o tom přesvědčenej!) Nikde jsem neuváděla, že jsme spříznění s Jánem Nálepkou. Pro mě byla minulost spíš břemeno. Za minulého režimu to bylo bráno jako protekce a o tu jsem rozhodně nestála! Když jsem o tom někomu řekla, byla jsem hned divná… (opět se zapojuje manžel: Režim to poposunul někam jinam. Byli to úžasně statečný lidi, kteří bránili tuhle zem, a basta.) Strýc, který zemřel v boji v roce 1942, byl nesmírně vzdělaný člověk. Učitel, hrál na šest nástrojů, ovládal cizí jazyky a vyznával Masaryka, což byl pro něj model správného, charakterního člověka. Ale minulý režim prezidenta Masaryka rád neměl. Jána Nálepku využívali komunisté jako hrdinu, který padl v boji. Nikdo se nezabýval jeho politickým přesvědčením. Na druhou stranu měl rád ženy a měl s tím spoustu problémů. Ještě se pamatuji, jak jsme s dcerou četly jeho milostné dopisy a fakt jsme se pobavily… Byl hlavně voják a nikdo tehdy neřešil, kdo má jaké politické přesvědčení.

Váš otec působil jako diplomat ve Varšavě a Moskvě, byl československým velvyslancem v Bělehradě a v 80. letech velvyslancem v Aténách. Jak vzpomínáte na ta léta?

Měnění místa pobytu v dětství znamenalo spíš obtíž. Vlastně jsem si nikde nevybudovala kořeny. Narodila jsem se ve Varšavě, pak jsme jeli do Moskvy, potom do Bělehradu. Asi tam cítím svůj domov. Chorvatsko je zřejmě moje nejhezčí vzpomínka, v té zemi jsem žila pět let, měla v ní kamarády a dodnes se tam ráda vracím. Srbochorvatština mi zůstala. S manželem jezdíme do Chorvatska skoro každý rok. A pokaždé cítím něco pěkného. Atény byly lehce únikovým prostředím, protože během tamního pobytu mého otce jsem se vdala. Manželství od počátku nebylo v pořádku, takže jsem jezdila za tátou léčit si bolestné chvíle. Řecko je krásná zem, bohatá na památky, které jsem viděla, a za to jsem vděčná. Ale je tam hrozné horko, zažili jsme v letních měsících i pětapadesátistupňová vedra…

Tamara s manželem politikem Petrem Bendlem a se svými dětmi - s nejmladším Matějem /10 let/ a s dcerou Danielou /22 let/. Tamara s manželem Petrem Bendlem a se svými dětmi - s nejmladším Matějem /10 let/ a s dcerou Danielou /22 let/. foto: 2media

Na své vizitce máte uvedeno také jméno Kotvalová. Je to z lásky k druhému manželovi, nebo proč? Nebývá zvykem nosit jména dvou manželů.

Máte pravdu, nechala jsem si jméno Kotvalová, protože lidé z branže mě pod ním znali, a hlavně kvůli synovi Matěji Kotvalovi, který si tátu dobře pamatuje.

V srpnu 2005 na ostrově Mauricius v Indickém oceánu se odehrála třetí svatba - s Petrem Bendlem, středočeským hejtmanem. V září dostal od vás luxusní dárek. Sporťák Porsche Carrera byl sice tříletý z bazaru, ale za 1,6 miliónu. Neměl muž obavu, že v českém závistivém prostředí je takový auťák provokací?

Jsem ráda, že jste mi tu otázku položila. Asi jsme neměli být překvapeni, ale když zaplatíte několik desítek miliónů korun na daních, máte pocit, že si auto v této kategorii můžete dovolit. Média o tom informovala jako o svatebním daru, ale to nebyla pravda. Udělali jsme si radost. Po čase jsme ale zjistili, že to není vhodné auto pro rodinu. Už ho nemáme.

Vyděláváte podstatně víc než manžel. Jak to nese?

Neřešíme to! Vždy jeden z dvojice vydělává víc. V 21. století je už přece jedno, jestli je to žena nebo muž. Ano, mám několik firem a vydělávám víc, ale bez rodinného zázemí, které mi můj muž a děti vytvářejí, bych to určitě nedokázala. Láska a každodenní pozornost, kterou mě Petr zahrnuje, jsou pro mě nejvíc a dávají mi klid.

Vy máte tři děti, váš muž dvě, neuvažovali jste o společném potomkovi?

Už ne, dětí máme hodně, a když se sejdou, je tady doma veselo. Jsme rádi, že je máme, ale také je úlevné mít za sebou období, kdy byly malé. Oba jsme časově vytížení a ještě asi nějakou dobu budeme. Upřímně, připadá mi, že jsme na plození potomků už i dost staří, nechme to těm mladým. Těšíme se na vnoučata, viď Péťo?! (manžel: Jéžiši miláčku, bejt dědek, to si vůbec neumím představit, ještě ne. Ale budu rozmazlovací, to jo, zvlášť jestli bude nějaká holka.)

V tomto momentu odchází Petr Bendl do kuchyně, kde cosi kuchtí. Po chvíli se po domě line specifický odér droždí. Tamara: Teď jsi fakt nemusel dělat ty drožďový špagety! Petr: Já mám hlad, je to moje specialita… Tamara: Může ji dělat, jen když nejsem doma. Takový zápach se větrá z domu týden! Petr: Zneužil jsem toho, že jste tady, protože mi nemůže tolik nadávat. Jím to od mateřské školy, omáčku jsem si vařil i na vejšce, je strašně jednoduchá. Rozpustíte droždí na pánvičce, vmícháte trochu soli, kečup a zalijete tím špagety, zasypete sýrem. Bomba, za čtvrt hodiny hotová.

Vaše společnost a obchody dopřávají lidem luxusní zboží - hodinky, šperky a doplňky těch nejlepších značek. Jaká je česká klientela?

Patří k těm nejtěžším. Jako národ jsme hodně konzervativní a málo ovlivnitelní trendy. Český zákazník si velmi prozkoumá zboží, které koupí. U nás tráví hodinu i dvě. Pak se vrátí a přijde ještě, až potom koupí. U nás byly známé značky jako Omega nebo Rolex. O těch ostatních si mohli Češi přečíst akorát v časopisech. Přesto dnes klientelu našeho obchodu tvoří ze sedmdesáti procent čeští zákazníci. Vždycky je dobré, když místní klientela je hlavní nákupní silou. Je stálá, kdežto turisté mohou jezdit a nemusí.

Říkala jste, že máte sen - koupit Pařížskou ulici… Myslela jste to jen jako legraci?

Taková byla moje odpověď na úsměvnou otázku, co bych dělala, kdybych měla neomezené množství peněz a možnost vlivu. Šlo samozřejmě o nadsázku. Pařížská ulice je nejprestižnější v Praze a jsem ráda za obchody, které v ní máme. Upřímně mě těší každý kvalitní obchod, který v Pařížské otevře i někdo jiný. Stoupá tím její úroveň. Konečně mizí divné obchody se sklem a suvenýry, které tam, podle mého názoru, ani nepatří.

Z říše těch splnitelných přání je silná motorka a jízda s kamarádkou po Itálii. Kdy se vám vyplní?

Nevím, mám řidičák na motorku, ale nemám čas jezdit. Kamarádka je profík a obávám se, že bych jí nebyla dobrou společnicí, takže pojedeme počátkem června na kolech… Jezdíme každý rok parta šesti holek na týden do Rakouska. Přiznávám, že do velkých kopců si pomáháme autem (směje se).