Jen pár týdnů po porodu vypadáte úžasně. Máte na to tajný recept?

Nepřipustit si, že těhotenství je nemoc. Obrovsky se na tom podílejí i geny, stejně prožívaly těhotenství i maminka a sestra. Spíš mám opačný problém než spousta žen: dbám na životosprávu, abych váhu neztrácela. Přece jen ale něco musím ve svém věku hlídat. Cvičením zpevňuji postavu, abych měla dobrý pocit, až zase obléknu plavky.

Cvičíte pravidelně?

V roce 1991 jsem dostala krásnou knížku s věnováním: Milé Michaele - zlepšovat už není co, ale udržovat ano. Teď leží u sestry, která je poctivější a opravdu podle ní cvičí. Já spíš spálím hodně energie tím, že pořád o něčem přemýšlím, něco řeším a rozhoduji. Hodiny trávím nad e-maily či u telefonu a leckdy mě trápí výčitky, že mám aktivního pohybu opravdu málo.

V listopadu po narození Arona jste si dopřála jen pár dní a zase jste naskočila do rozjetého vlaku.

Mám ten dar, že mě miminko nabíjí pozitivní energií. Když jste psychicky v pohodě, odráží se to i ve tváři. Celé těhotenství jsem prošla s blaženým úsměvem. I porod jsem si užila, ještě víc než s dcerou. Ne nadarmo se ale říká „jiný stav“. Žena v tomto období reaguje jinak a obtížněji se soustředí. Proto jsem na to všechny kolem upozornila a doma mi velkoryse promíjeli, že se na tutéž věc ptám třeba už potřetí.

Kromě nedávno narozeného synka jste měla i spoustu práce kolem soutěže krásy. Není toho na vás trochu moc?

Intenzívní nasazení není celoroční. Hodně náročné mám zhruba poslední tři měsíce před finále soutěže, a čím víc se přenos blíží, tím víc mi to kolem žaludku vibruje. Letos jsem se ani nemohla vymlouvat, že jsem nevyspalá kvůli miminku. Spíš to způsobila nervozita. Syn je naštěstí zdravý, pravidelný jako hodinky a přes den mi vypomáhá chůva.

Osvědčená?

Našli jsme ji přes agenturu a myslím, že je to i další rozměr při výchově. Babičky jsou babičky. Když ale najdete profesionální pomoc, s níž si skvěle „sednete“ po lidské i profesní stránce, pak je k nezaplacení. Původně jsem si to také nedokázala představit. Pokud paní zná vaše miminko od narození a nastavíte správně pravidla hry, jeho vývoj to jen obohatí. Mám víc klidu a mohu se dětem věnovat s čistší myslí.

A chůva nejspíš taky nemívá sklon k opičí lásce jako některé babičky.

Přesně tak. Navíc je mým zaměstnancem, kdežto babičkám už toho zpravidla v jejich věku moc nevysvětlím. Před třiceti čtyřiceti lety dělaly leccos úplně jinak po stránce zdravotní i výchovné. Takže jim říkám: „Jenom si hrajte, víc po vás nechci."

Jak reagovala na přírůstek do rodiny dvouletá Anabelka?

Bezvadně. Má všechny ráda, takže se na miminko opravdu těšila.

Uvažujete ještě o dalším?

Po porodu nám všichni v podolské porodnici gratulovali, ptali se stejně jako vy a tvářili se, jako bych snad na tom měla okamžitě pracovat. Tehdy jsem je ujistila, že nezvolili vhodný okamžik. Mateřství ale beru jako dar, který mě pozitivně překvapil, takže se mu nebráním, i když zatím to ještě není aktuální. Aspoň myslím.

Právě máte za sebou další ročník soutěže krásy. Když jste v roce 1991 bojovala o titul vy, byla jiná kritéria. Nyní mnohem víc záleží na inteligenci, dovednostech, vzdělání… Nezačínají požadavky převyšovat možnosti dívek

Když jsem soutěžila já, bylo to něco nového a nešlo tolik o byznys. Vítězka měla být příjemná, pěkná, příliš se nezkoumalo, zda také něco umí. Pravidla i celková atmosféra byly uvolněnější. Dnes už je i v soutěžích konkurence, která mě nutí nabídnout něco nového, aby projekt splňoval představy komerčních partnerů, médií, profesionálního modelingu. Navíc každoročně produkujeme dvanáct nových tváří, které očekávají, že se na trhu prosadí a uživí. Je to stále těžší, takže přežijí jen ty nejlepší, a ještě k tomu potřebují pořádný kus štěstí. Nejde jen o jediný večer, v pozadí se odehrává příběh. Jsou to ,dívky odvedle‘, každá nějak začínala v určité vesnici či městě, v konkrétní rodině. Jak procházejí koly, teprve si uvědomují image, přemýšlejí, čím jsou zajímavé a co by chtěly v životě dělat. Vítězka získává spoustu věcí, ty jsou ale vedlejší. Důležitější je, jak titulu dokáže využít. Pro mě je miss úspěšná, když si nakonec řekne: „Mělo to smysl a jsem šťastná.“ A není podstatné, zda bude maminkou, topmodelkou, herečkou nebo třeba moderátorkou.

Svět zná řadu úspěšných českých topmodelek. Vy jste tuhle příležitost měla kdysi také. Proč jste ji nevyužila?

Za slávou a úspěchem se skrývá obrovská osobní oběť. Dívka za sebou zavře dveře, opustí rodinu a přátele, vydá se do světa velké nejistoty. V roce 1991 jsem pobíhala po New Yorku, dostávala nabídky a váhala co dál. Nakonec jsem přiznala sama sobě, že až taková hvězda nejsem. Bylo mi dvacet, což je pro start v této branži hodně. A taky jsem se trochu bála. Ten svět mi připadal neznámý, neuchopitelný. Stále o mně rozhodovali jiní - jestli se líbím klientovi, zda zapadám do nějakého trendu, jestli nejsem moc tlustá, hubená, tmavá, světlá, stará, mladá… Až bych mohla úplně zapomenout, kdo doopravdy jsem. Tak jsem si sbalila kufry. Napomohla tomu i skutečnost, že jsem měla doma lásku. Nezvládla jsem to i kvůli rodině. Jakmile začnete jezdit po světě a vydělávat v dolarech či eurech, už se vlastně nemáte kam vrátit. Okolnosti vás nutí hledat nový domov, partnera a také „svou parketu“, protože v modelingu nezůstanete navždy. Právě tohle mi proběhlo hlavou v těch několika bezesných nocích v newyorském hotelu. A vrátila jsem se domů.

Na druhou stranu jste nezapadla do druhého extrému - mezi krásky, které žijí jen pro rodinu a děti, jako třeba Pavlína Baburková či Monika Žídková.

Pokud jsou šťastné, pak je všechno v pořádku. Nejhorší situace nastávají, když se ohlédnete a řeknete si: „Tenkrát jsem měl ještě počkat, něco zkusit…“ Já jsem vždycky patřila k nadšencům, kteří se chytili každé šance. Bývá s tím zpravidla spojeno nějaké riziko. Ale radši jsem kdeco zkusila, než abych dodatečně litovala.

Působíte šťastně a vyrovnaně. Zřejmě na tom má podíl i váš partner (podnikatel Zdeněk Bakala - pozn. red.).

Tak dlouho jsme se hledali, až jsme se našli. Poprvé jsme se potkali v prosinci 2004, oba jsme už měli své zkušenosti, proto pak všechno mohlo jít docela rychle. Když se najdou dva lidé, kteří mají vše v hlavě srovnané a přesně vědí, co chtějí, je to zázrak. Vybíráme si školu, zaměstnání… ale neuvěřitelnou měrou ovlivní náš život právě partner. Na správnou volbu v tomto směru ale ještě nikdo nenašel recept, každý vztah je sázka do loterie.

Co je podle vás pro partnerský vztah nejdůležitější?

Zůstat sama sebou, být empatická, ale říkat na rovinu a hned, když se mi něco nelíbí. Někdo může být moudrý už ve dvaceti, to jsem já ale nebyla. A když vidím mladé, jak se ženou do svatby, říkávám: „Už chápu, proč se na svatbách pláče.“ Možná jsem o lecčem víc přemýšlela a byla opatrnější, asi jsem měla i notnou dávku štěstí. Svodů a pokušení je na světě moc.

Občas se o vás někdo „otře“, že jste „ulovila“ nejbohatšího Čecha. A závidí.

To je logické. Žijeme ale dost uzavřeně, takže to vlastně nemám kde pocítit. Jsme rádi spolu a oba si uvědomujeme, jaká negativa s sebou naše postavení přinášejí. Zjišťujete, že mnoho lidí se s vámi baví jen proto, že po vás něco chtějí. Nebo si myslí, že bohatý člověk je povinen investovat do kdečeho a nehledět na náklady. Jenže to by bohatý nebyl. Lidé, kteří opravdu vydělali jen prací, bývají nesmírně tvrdí sami k sobě a nemohou ztrácet čas zbytečnostmi. Takže se musí naučit říkat „ne“. Já jsem dnes matkou a současně se snažím udržet svůj byznys, který rozhodně nevydělává milióny. Začínala jsem s ním bez ohledu na to, s kým jsem pak spojila svůj život. Je pravda, že mi partner dává pocit určité jistoty a zázemí, pro rodinný život je ohromnou oporou. Najednou ale může být všechno úplně jinak, to se v životě stává.

Svým podnikáním jste ho zviditelnila. Není mu to nepříjemné?

Je investiční bankéř, taková šedá eminence, takže mu je popularita spíš na obtíž. Proto jsme se dohodli. Já prezentuji svou práci, o rodině však mluvím méně, děti zásadně nefotíme a partner se mnou nepózuje. Nezveme nikoho domů a nezveřejňujeme detaily ze soukromí. Když jsem moc unavená, občas mě napadne stáhnout se do ústraní. Práce bych měla i tak dost. Myslím ale, že by to partnerskému životu neprospělo.

Děti ale jednou budou muset vyjít ze soukromí. Soustředí se na ně pozornost, možná i negativní. Přemýšlela jste už, jak je chránit?

Jistě, ale ve strachu se nedá žít. Snažím se ho odbourávat a vědomě neriskuji. Mnohem volněji se mi dýchá v zahraničí, kde mě nikdo nezná. Takže i tahle varianta je možná. My stále ještě dělíme Evropu na státy, ale nová generace už nevnímá, jestli chodí do školy ve Vídni nebo v Praze.

Jenže agresivita a bezohlednost jsou na denním pořádku.

Myslím, že tu byly vždycky, jen potlačené represí. Není to otázka systému, ale nás všech. Vyrostla jsem na desateru, takže mám pravidla chování, dobra, zla a určité pokory opravdu zažitá. Dnes se ale víra nahrazuje slušností a kdovíčím. Byla jsem vychována v přesvědčení, že víra drží život v určitých mezích, má pozitivní vliv a pomáhá překonávat obtížné situace.

Kněží ale žehnávali zbraním na obou stranách bojiště.

Já ale mluvím o víře, nikoliv o církvi. To je kapitola sama pro sebe. Nikdy bych se neodvážila někomu víru vnucovat. Církevní život znám i z druhé strany, protože dědeček byl evangelický farář. Je to v podstatě další politická moc, další -ismus. Současné církve se nesnaží lidi oslovit, jsou odtržené od reality. Pokud chci někomu pomoci, tak rozhodně ne mravokárstvím nebo vytrhováním úryvků bible z kontextu. Je to mnohem složitější. Musím přiznat, že jsem uvažovala i o studiu teologie. Kdo ví, kde skončím? Možná jako evangelická farářka.